Šoupal, Jan
Charakteristika: Sbormistr a hudební pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:21.10.1892
Datum úmrtí/ukončení aktivity:25.11.1964
Text
• Literatura •
Šoupal, Jan, sbormistr a hudební pedagog, narozen 21. 10. 1892, Vyškov, zemřel 25. 11. 1964, Ostrava.
Pocházel z chudé rodiny vyškovského soukeníka a kostelníka Jana Šoupala. Jeho vlastní matka roz. Tereza Gáblerová zemřela, když bylo malému Janovi čtrnáct let. Chlapec od mládí projevoval mimořádné hudební nadání, které u něj záhy rozpoznal ředitel vyškovského kůru Tomáš Mrázek (1845–1921). Od osmi let hrál na housle a se svým krásným chlapeckým altem se uplatňoval v chrámovém sboru. Po maturitě na klasickém gymnáziu v rodišti (1911) začal studovat Právnickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze, ale na začátku první světové války se vrátil do Vyškova, kde po krátkém zaměstnání na berním úřadě a vykonání doplňující maturity na brněnském učitelském ústavu v roce1917 (tehdy se poznal s Ferdinandem Vachem) působil v letech 1917–25 jako učitel na obecných školách ve Vyškově a nedalekých Habrovanech a zároveň též jako učitel zpěvu na vyškovském gymnáziu a Hospodářské škole. V září 1917 byl přijat jako zpěvák skupiny druhých tenorů do PSMU. Po dvou letech, ve snaze uplatnit se také jako sbormistr, založil ve Vyškově Volné pěvecké sdružení, mužský sbor, který měl po dvou letech už padesát členů a v dubnu 1922 zvítězil v druhé kategorii na I. národních pěveckých závodech v Praze. V téže době založil v rodišti ženský pěvecký odbor vzdělávacího spolku Vlasta a obě svá tělesa spojoval při provádění kantát a operních představení (1924–28 nastudoval a provedl s místními hudebníky a několika hosty tři Smetanovy opery: Prodanou nevěstu, Hubičku a Dalibora).
V letech 1922–24 zároveň studoval ve Vyškově působící Jan Šoupal na brněnské konzervatoři dirigování a skladbu u Jaroslava Kvapila. Přitom se však učil řízení sboru také pozorným sledováním práce Ferdinanda Vacha, sbormistra PSMU a v Besedě brněnské předchůdce svého profesora na konzervatoři, soukromě studoval hru na housle u Oldřicha Vávry, klavír u Ludvíka Kundery a varhany u Bohumila Holuba (ze hry na tyto nástroje pak složil státní zkoušky: z houslí a sborového zpěvu v roce 1925, z klavíru 1928 a z varhan 1930) a tím získal aprobaci pro vyučování na učitelských ústavech. Proto ve školním roce 1925–26 využil lepší existenční příležitosti a odešel vyučovat na slovenské učitelské ústavy v Modre a Bratislavě, kde se také ujal vedení pěveckého sboru Zora. Práci s vyškovskými zpěváky však v době ročního slovenského pobytu nepřerušil a plně ji obnovil po návratu do svého rodiště; ta pokračovala až do roku 1931, kdy Šoupal definitivně přešel do Ostravy jako profesor hudby a zpěvu na slezskoostravském učitelském ústavu a dalších středních školách.
Vedle řízení sboru a práce hudebně-pedagogické na různých typech škol (od základní přes střední až po druhé světové válce též vysokou školu uměleckého směru), kterou se zabýval až do své smrti, začal se Šoupal ve dvacátých letech uplatňovat také jako kritik a hudební publicista. Tato činnost, jíž se věnoval ve Vyškově i v Ostravě, v podstatě na konci třicátých let zcela ustoupila do pozadí. V Šoupalově pozůstalosti se dochovalo několik desítek novinových výstřižků s kritikami a hudebními fejetony z let 1925–35, zvláště z Vyškovských novin, brněnských Lidových novin a ostravských listů Moravskoslezský deník, Duch času, České slovo, Ostravský deník a Venkov. Jako kritik měl Šoupal velmi bystré postřehy, opíral se o svůj neomylný sluch, hudební paměť, vytříbený vkus a jeho články byly stylisticky vybroušené i po jazykové stránce. Přestože se kritické a hudebně publicistické práci soustavněji věnoval nepříliš dlouhou dobu (jen asi deset let – kritiky přestal psát, zvláště poté, co se stal jediným dirigentem PSMU), je nutné i tuto oblast připomenout, neboť jistě měla zvláště v první polovině třicátých let pro umělecký růst Jana Šoupala značný význam. Tato činnost však tvořila spolu s veřejným vystupováním, zvláště v Ostravě, v roli komorního hráče – houslisty a violisty (např. člena amatérského Ostravského kvarteta, které hrálo ve složení Jan Polášek, Rudolf Kuzník, Jan Šoupal a Eva Filipová) přece jen pouze doplněk k jeho sbormistrovským i pedagogickým aktivitám. Ty se nejvíce rozvinuly po příchodu do Ostravy a to nejen v PSMU, v jehož čele stál v letech 1936–64 a na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě (1931–42), ale i v dalších sborových tělesech (Smíšený sbor učitelského ústavu, Mužský odbor Slezské Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě, Pěvecký komorní sbor Záboj, Kurs sborového zpěvu při vyšší lidové škole v Moravské Ostravě, ale zvláště v letech 1934–39 orlovský sbor Před Těšínem, 1935–38 opavské Pěvecké sdružení slezských učitelů a 1939–41 zlínský sbor Dvořák) a školách (po zrušení slezskoostravského učitelského ústavu v roce 1942 vyučoval zpěvu a hudební výchově na moravskoostravském reálném gymnáziu, 1942–51). Zároveň v letech 1947–49 vyučoval řízení sboru na brněnské JAMU a od 1958 učil dva roky intonaci a sborový zpěv na konzervatoři v Brně. Po vzniku ostravské konzervatoře v roce 1953 zde pak působil až téměř do své smrti jako profesor sborového zpěvu a intonace. Jan Šoupal také upravoval pro zpěv s klavírem, mužský i smíšený sbor moravské a slezské lidové písně, z nichž nejširší obliby dosáhly Šablenka brúšená, Čižmičky moje, Sedmdesát sukien mala a Panimámo (včetně Vyškovských písniček pro zpěv a klavír to bylo celkem šedesát úprav).
Jako sbormistr však Šoupal nejvíce proslul od třicátých let, a to jako Vachův nástupce v čele českého elitního mužského sboru PSMU (dirigentsky se zde uplatňoval ještě za Ferdinanda Vacha od koncertu ve španělské Manrese v lednu1932 spolu s Eugenem Třasoněm, ale za uměleckého vedoucího a jediného sbormistra tohoto mužského sboru byl zvolen o čtyři roky později /v říjnu 1936/, dvacet měsíců po Vachově abdikaci). V PSMU rozvíjel nejprve vachovskou interpretační tradici, záhy si však vytvořil svůj vlastní styl sborové reprodukce charakteristický důsledným sledováním intonační přesnosti, zvukové vyrovnanosti a lyričnosti, zvýrazňující melodickou zpěvnost i v dramatických úsecích vokálních děl. Šoupal zprvu napodoboval Vachovo interpretační pojetí sborových skladeb (později se o tom vyjádřil v pojednáních Zakladatel slávy českého sborového zpěvu, Hudební rozhledy 13, 1960, č. 4, s. 170, a Stoleté jubileum Ferdinanda Vacha, Červený květ 5, 1960, s. 46) a hlavně odpozoroval jeho dirigentská gesta, která byla úsporná, náznaková, ale přitom přesná. Byl-li Vach poznamenán ještě reformátorskými idejemi obrozenství, ale vypracoval se k citovému výrazu a monumentalitě, Šoupal usiloval o ryze hudební harmonii hlasů a komorně laděný přednes a v této sféře dosahoval významných výsledků. Proti Vachově zvukově podmanivé, ale expresionisticky rozvolněné interpretaci v době začátku století se stal Šoupalův sborový sloh v polovině třicátých let výrazově věcnější, střízlivější, zvukově vyrovnanější, rytmicky a stavebně přísnější. Jeho původní muzikantský lyrismus byl však také obohacen o protipól – akcentovaný dramatický výraz. Po příchodu do Ostravy se nesetkává s těžkým, drsným, speciálním prostředím moravského severu jen prostřednictvím Janáčka a Bezruče, ale poznává jej z vlastní zkušenosti, což se samozřejmě muselo odrazit i v interpretaci mnohých sborových děl. Dalším Šoupalovým přínosem byla také pozoruhodná dramaturgie. Vedle klasického repertoáru se skladbami českých skladatelů Křížkovského, Nešvery, Förchtgotta-Tovačovského, Smetany, Dvořáka, úprav lidových písní a Vachem ještě nastudovaných tehdejších novinek (Janáček, Novák, Suk, Foerster) to byla zvláště soudobá díla Martinů, Křičky, Jeremiáše, Berga, Blažka a dalších českých (a také slovenských) žijících skladatelů. Šoupal preferoval malé, jemné gesto, při kterém pohyby rukou snad nikdy nevybočily z myšleného prostoru 60 x 25 x 20 centimetrů. Zcela jasné, vysoce srozumitelné, vkusné a elegantní gesto bylo niternější a více myšlenkově soustředěné. Značně se lišilo od gest orchestrálních dirigentů, svou hnětoucí plasticko-vokální modelací. Zároveň však bylo jasně členěné, pevné, plné rytmické určitosti. Spolu s mimikou a fyziognomií tváře se tak stalo viditelným výrazem jeho hudebního zaujetí a temperamentu, jeho smyslu pro architektonickou ukázněnost a stavební řád. Šoupalův smysl pro výstavbu kompozice a její interpretace se také projevil ve složce agogicko-dynamické, neboť sbormistr dovedl zvukově vystupňovat skladbu až do největších silových vzepětí. Ale přitom upoutala i jeho prostota, přirozenost, vřelost a upřímnost při bezprostředním kontaktu se zpěváky. Jeho gesta se promítala do celkové koncepce výstavby díla. Absolutní sluch a udivující hudební paměť umožňovaly sledovat intonační čistotu a zvukovou (zvláště barevnou) vyrovnanost celých velkých ploch. S PSMU provedl stovky koncertů po celém tehdejším Československu i v zahraničí (Španělsko, Rakousko, Rumunsko, Jugoslávie, Anglie, Belgie, Německo, Franice, SSSR, Itálie), uskutečnil mnoho rozhlasových, gramofonových i televizních nahrávek. Z výrazných interpretačních úspěchů je nutno jmenovat např. četná vystoupení na Mezinárodním festivalu Pražské jaro, první ceny na mezinárodních soutěžích ve Velké Britanii (Llangollen, 1948, 1957), Německu (Eisenstadt, 1954), Francii (Paříž, 1956), Itálii (Arezzo, 1961) a pod. Přestože byl za své občanské postoje věřícího člověka v padesátých letech komunistickému režimu málo pohodlný, prosadil vahou své umělecké osobnosti nejen zájezdy PSMU “za železnou oponu”, ale byl dokonce oceněn tehdejšími vysokými státními vyznamenáními, titulem “Zasloužilý umělec” (1955) a “Řádem práce” (1962).
Jan Šoupal byl jedním z českých nejvýznamnějších sbormistrů 20. století. Jen s PSMU za celou svoji dvaatřicetiletou sbormistrovskou kariéru uskutečnil přes tisíc veřejných koncertů, více jak 500 titulů skladeb bylo v jeho interpretaci natočeno v rozhlase, přes sto skladeb nahráno na gramofonových deskách; nastudoval (včetně úprav lidových písní) díla 135 autorů.
(Poznámka: soupisy skladeb nastudovaných a provedených Janem Šoupalem s PSMU, gramofonových a rozhlasových nahrávek, koncertů v zahraničí apod. jsou uvedeny v níže citovaných publikacích 60 let PSMU, 80 let PSMU a v monografii z roku 1997).
Literatura
I. Lexika
ČSHS.
Biografický slovník Slezska a severní Moravy 3 (Opava–Ostrava 1995).
Slovník českých sbormistrů II (Praha 1982).
II. Ostatní
a) Monografie
Vondra, Viktor: Život a práce prof. Jana Šoupala, dirigenta PSMU (rozmnožený strojopis diplomové práce na PdF MU, Brno 1950).
Schreiber, Josef: Dirigent Jan Šoupal (Ostrava 1963).
Dlouhá, Milena: Jan Šoupal jako dirigent, pedagog a člověk. (rozmnožený strojopis diplomové práce PdF Ostrava, Ostrava 1971).
Steinmetz, Karel: Jan Šoupal – sbormistr, pedagog a člověk (Olomouc 1997).
b) Studie, stati, nekrology a články ve sbornících a časopisech
Památník Volného pěveckého sdružení ve Vyškově (Vyškov 1929).
Štědroň, Bohumír: Jan Šoupal (Vyškovské noviny 9. 12. 1936).
Onderka, Arnošt: Jubileum dirigenta Jana Šoupala (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 18, s. 38).
Stolařík, Ivo – Štědroň, Bohumír: K dějinám hudby v Ostravském kraji (Slezský sborník 53, 1955, s. 195–229.
Štědroň, Bohumír: Zasloužilý umělec Jan Šoupal pětašedesátiletý (Hudební výchova 4, 1956, s. 157).
Racek, Jan: K životnímu jubileu Jana Šoupala (Červený květ 2, 1957, s. 291).
Tiahan, Alois: O dirigentském slohu prof. Jana Šoupala (Hudební výchova 5, 1957, č. 8–9, s. 133–36).
Tučapský, Antonín: Jan Šoupal a PSMU (Červený květ 7, 1962, s. 310).
Štědroň, Bohumír: Ján Šoupal sedemdesiaťročný (Slovenská hudba 6, 1962, č. 9, s. 351–54).
Hudec, Vladimír: Janu Šoupalovi k sedmdesátinám (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 18, s. 779).
Vondra, Viktor: K sedmdesátinám Jana Šoupala. (Zprávy Vlastivědného muzea ve Vyškově č. 44, září 1962).
60 let PSMU (Připravili Svatava Přibáňová a Jan Racek, ed. Ivo Stolařík) (Ostravě 1963).
Slíva, Emil – Vrtal, Ladislav: Dirigent Jan Šoupal a Těšínsko (Těšínsko 6, 1963, č. 8–10, s. 27–31).
Kuna, Milan: Za Janem Šoupalem (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 23/24, s. 1008).
M. N. (= Navrátil, Miloš): PSMU bez svého dirigenta (Červený květ 10, 1965, s. 28).
Svozil, Oldřich: Dějiny pěveckého spolku Záboj ve Slezské Ostravě v letech 1918 - 1951 (Ostrava 6, Ostrava 1973, s. 203–29).
Onderka, Arnošt: Vzpomínky na Jana Šoupala (Rytmus 8, 1975, č. 5–8).
Mazurek, Jan: K počátkům dirigentské činnosti Jana Šoupala (Opus musicum 9, 1977, č. 10, s. VI–VIII).
Štědroň, Bohumír: Pocta prof. Janu Šoupalovi (Opus musicum 10,1978, č. 10, 302 a 313).
Štědroň, Bohumír: Vzpomínka na práci Jana Šoupala (Vyškovský zpravodaj 7, 1978, září 1978, s. 13–14).
Mazurek, Jan: Jan Šoupal a ostravské Dělnické studio (Těšínsko 21, 1980, č. 3, s. 1–4.
Hradil, František Míťa: Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka. Paměti a dokumentace (Ostrava 1981).
Vzpomínáme profesora Jana Šoupala, dirigenta PSMU. K jeho nedožitým devadesátinám připravili Eduard Urban a Jaromír Chvostek (Ostrava 1982).
80 let PSMU. Jubilejní sborník sestavili Jaromír Chvostek, Bohumír Štědroň a Artur Závodský (Ostrava 1983).
Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945 (ed. Gregor, Vladimír a Steinmetz, Karel) (Ostrava 1984).
Stolařík, Ivo: Ostravská éra dirigenta Jana Šoupala (Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě D-26, Praha 1989, s. 111–121).
Vzpomínáme 25. výročí úmrtí zasl. um. a nositele Řádu práce prof. Jana Šoupala, čestného dirigenta PSMU. Živý odkaz J. Šoupala (rozmnožený strojopis - ed. Eduard Urban, Brno 1989).
Steinmetz, Karel: Jan Šoupal - hudební kritika a pedagog (Acta Universitatis Palackianae, Facultas Paedagogica. Hudební věda a výchova 5, Praha 1990, s. 161–168).
Steinmetz, Karel: Zasloužilý umělec Jan Šoupal (1892–1964) (Ostrava 16, Ostrava 1991, s. 397–402).
Mazurek, Jan: Hudební výchova na učitelském ústavu ve Slezské Ostravě (Těšínsko 36, 1993, č. 3, s. 13–16).
Režný, Pavel: Jan Šoupal (Opus musicum 26, 1994, č. 8/9, s. VI–IX).
Špidla, Josef.: Causa PSMU (Vyškov 1994).
Stolařík, Ivo: Umělecká hudba v Ostravě 1918–1938 (Šenov u Ostravy 1997).
Steinmetz, Karel: Osobnost sbormistra a hudebního pedagoga Jana Šoupala (Hudební věda 35, 1998, č. 3, s. 215–24).
Karel Steinmetz Text
Datum poslední změny: 31.1.2006