Český hudební slovník osob a institucí

Čech, Adolf

Narodil se v rodině učitele, bratr zpěváka Karla Čecha . Po absolutoriu reálky (1859) pokračoval ve studiu na technice, kterou ukončil 1862. V hudbě byl žákem Josefa Krejčího a Karla Franze Pitsche, podle některých zdrojů snad též soukromým žákem Františka Škroupa. První divadelní zkušenosti získal v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, působil též jako vokalista v chrámu sv. Jakuba. Od 1. 11. 1862 byl angažován jako sbormistr prvního samostatného souboru české opery Prozatímního divadla, které zahájilo provoz 18. 11. 1862. Již 8. 12. téhož roku bylo Čechovi svěřeno řízení představení Škroupova Dráteníka a hned v následujícím roce svého působení na této scéně nastudoval jako svou první operu Verdiho Trubadúra (představení se hrálo do roku 1883 celkem 115krát), dále Donizettiho Belisara, Rossiniho Otella, Lortzingova Cara a tesaře, Flotowovu Martu, Meyerbeerovu Dinorah a Flotowova Alessandra Stradellu. Za vedení opery Janem Nepomukem Maýrem (1862–66) zpočátku působil i jako zpěvák (bas) v menších sólových rolích (notář v Martě, Basilio v Lazebníku sevillském, Meru v Meyerbeerových Hugenottech, Pedro v Kreutzerově Noclehu v Granadě, Ruiz ve Verdiho Trubadúru, také v epizodních rolích her Ferdinanda Raimunda atd.). Od 19. 3. 1864 do 31. 8. 1865 působil ve funkci druhého kapelníka. Roku 1864 přeložil do češtiny Scribeovo libreto k Halévyho opeře Židovka; v Čechově překladu se opera hrála po celou dobu trvání Prozatímního divadla, a až do pořízení nového překladu Otakarem Smrčkou roku 1903 i v Národním divadle .

Na sezónu 1865–66 přešel Adolf Čech do městského německého divadla v Olomouci, po skončení sezóny nastudoval několik operet se společností německého divadelního ředitele Hugo Trena v Šumperku a Prostějově, který pro tuto štaci angažoval sólisty olomoucké opery. Po návratu do Prahy navštěvoval Čech hudební salon v rodině klavírníka Vincence Micka, kde vstoupil do užšího kontaktu mimo jiné s Antonínem Dvořákem a Bedřichem Smetanou, který jej po svém nástupu do vedení opery Prozatímního divadla 1866 angažoval jako druhého kapelníka (roku 1868 byl do Prozatímního divadla angažován jako sólista též Čechův bratr Karel). Adolfu Čechovi byl svěřován především repertoár komické opery a operety. Nastudoval české premiéry děl Offenbachových Orfeus v podsvětí (1864), Bandité (1870), Princezna trebizondská (1871), Sněhulák (1872), Pytláci, Modrovous (1874) a Krásná Helena (uvedena jako Sličná Helena, 1875). V době Smetanova vedení byl Čech také často autorem či upravovatelem scénické hudby k činohrám a výpravným hrám se zpěvy, četných quodlibetů, aranžoval a doplňoval scénické hudby jiných autorů, psal kuplety a vložky do nejrůznějších divadelních představení. Po Smetanově ohluchnutí a opětovném nástupu Jana Nepomuka Maýra do vedení opery Prozatímního divadla se stal Adolf Čech od dubna 1876 prvním kapelníkem. Smetana si vyhradil, že jeho díla bude dirigovat jedině on. Adolf Čech nastudoval premiéry Smetanových oper Hubička (7. 11. 1876), Tajemství (18. 9. 1878), druhé verze Dvou vdov (17. 3. 1878). Během svého působení v Prozatímním divadle nastudoval a řídil 92 oper a operet, některé z nich v opakovaném nastudování. Jako stoupenec a důvěrník Smetanův se cílevědomě připravoval na činnost Národního divadla. V tomto smyslu napsal článek, týkající se představ o budoucím orchestru a sboru jeho opery (Dalibor 2, 1880, s. 153–155), přičemž vycházel z požadavků Berliozových a Wagnerových ve srovnání se současným stavem Dvorní opery ve Vídni. Jedním z hlavních jeho požadavků bylo vytvoření kontinuity ve výchově nástupnické generace orchestrálních hráčů a sboristů ve spolupráci s pražskou konzervatoří.

Po otevření Národního divadla 1881 resp. 1883 byl Čech do roku 1900 jeho prvním kapelníkem. Čechovy zásluhy o uvádění děl Smetanových pokračovaly nastudováním premiér Libuše (18. 11. 1881) a rozporuplně přijaté Čertovy stěny (29. 10. 1882). Dirigoval též hudbu k činohrám (premiéru pohádky Julia Zeyera s hudbou Josefa Suka Radúz a Mahulena 6. 8. 1898). Poprvé uvedl v Národním divadle díla Richarda Wagnera (Lohengrin 1885, Mistři pěvci norimberští 1894), nastudoval také české premiéry Čajkovského Evžena Oněgina a baletu Labutí jezero (obojí 1888), rovněž premiéry Fibichovy trilogie scénických melodramů Hippodamia. Velký podíl měl na truimfálním úspěchu pohostinského vystoupení Národního divadla ve Vídni u příležitosti Mezinárodní hudební a divadelní výstavy 1892. Následujícího roku 1893 se podílel na nepříliš úspěšném uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v Berlíně, organizovaném bývalým ředitelem německého divadla v Brně Adolfem Baumannem . Baumann s Čechem počítal i pro své chystané turné se Smetanovými operami do Spojených států, smrtí Baumannovou roku 1895 (stal se obětí lodního neštěstí v Lamanšském průlivu) však projekt ztroskotal. Roku 1893 provedl Čech první Smetanův cyklus v Národním divadle. V rozporu se svými někdejšími úvahami o modernizaci divadelního provozu však nevystihl tempo vývoje a rozhodně se postavil roku 1899 proti angažování Karla Kovařovice do funkce šéfa opery a proti jím navrhovaným změnám. Po Kovařovicově nástupu roku 1900 divadlo spolu s jeho prvním ředitelem Františkem Adolfem Šubertem opustil. Připravovaný cyklus Dvořákových oper již neuskutečnil.

Čech se významně podílel na koncertech orchestru Philharmonia (spojený orchestr českého a německého divadla), s nímž např. provedl pražskou premiéru Schumannovy Symfonie č. 3 (1870) a s nímž vystupoval při tzv. Slovanských koncertech, Populárních koncertech Umělecké besedy apod. Od roku 1896 řídil některé koncerty spolku Česká filharmonie; za jeho řízení provedl tento orchestr např. poprvé Schumannovu Symfonii č. 4 (17. 1. 1900). Byl také prvním dirigentem souborného provedení Smetanovy Mé vlasti (5. 11. 1882 v Praze na Žofíně), řídil orchestr Národního divadla při hostování houslisty Pabla de Sarasateho (25. 2. 1885), spoluúčinkoval dirigentsky při pražském koncertu Camilla Saint Saënse (19. 2. 1886), řídil koncert na památku Franze Liszta (10. 8. 1886), výroční koncert na paměť Bedřicha Smetany (12. 2. 1887), koncert ke stému výročí světové premiéry Mozartova Dona Giovanniho (2. 11. 1887), jako dirigent spoluúčinkoval při koncertech houslisty Františka Ondříčka, při Zemské jubilejní výstavě roku 1901 atd.

Čech byl považován za dirigenta, dbajícího na technickou úroveň souhry. Byl hodnocen jako dirigent neobyčejně pracovitý, jenž však jen nerad přepouštěl taktovku mladším kolegům. Často, a to již od počátku své činnosti, byl kritizován za svévolné škrty (především v recitativech). V závěru svého působení v Národním divadle stagnoval intepretačně i repertoárově. Čechovým posledním představením v Národním divadle byla Prodaná nevěsta 30. 6. 1900. Je pohřben na Olšanském hřbitově v Praze (VI, odd. 9c, hrob 3).