Český hudební slovník osob a institucí

Ambros, August Wilhelm

Ambros, August Wilhelm (pseudonym Flamin), muzikolog, narozen 17. 11. 1816, Mýto (u Rokycan), zemřel 28. 6. 1876, Vídeň.

Synovec Raphaela Georga Kiesewettera. Od roku 1827 studoval gymnázium v Praze, pak práva na pražské univerzitě, studium dokončil titulem doktor práv (1839), souběžně navštěvoval malířskou akademii v Praze  u Josefa Führicha. Hudbě se vzdělal u Friedricha Dionyse Webera a snad i u Václava Jana Tomáška. Roku 1840 vstoupil do státní služby, 1853 se stal zástupcem státního návladního a byl pověřen agendou tiskového dozoru.

Do pražského hudebního života zasahoval především jako vůdčí hudební kritik, například listu Bohemia, přispíval i do Schumannova časopisu Neue Zeitschrift für Musik pod pseudonymem Flamin, byl vlivným členem Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Zároveň byl v Praze členem Direktoria pražské konzervatoře (1852), kde také vyučoval dějiny hudby. Významně se podílel na Lisztových a Berliozových návštěvách v Praze, byl členem Harrachovy soutěže o českou národní operu.V roce 1867 a 1869 přednášel pro českou Uměleckou besedu. Přispíval do Hudebních listů i časopisu Dalibor.

Stal se vůbec prvním profesorem hudební vědy na pražské univerzitě, kde působil od 25. 10. 1869 do ledna 1872. S Ambrosovým vstupem na univerzitu souvisí i nové pojmenování oboru "die Musikwissenschaft", tedy soubor dějin a teorie hudby. V roce 1871 byl Ambros odvolán do Vídně, kde od 1872 úředník ministerstva spravedlnosti a profesor konzervatoře ve Vídni, také soukromý učitel dějin umění arcivévody Rudolfa. Byl členem Ústřední komise pro studium a zachování uměleckých a historických památek a Rakouského muzea, vypracoval plán na reorganizaci hudby v kostelích Rakouska a přispěl do řady zahraničních časopisů četnými esejemi o hudbě, umění a literatuře (Wiener Allgemeine Musikzeitung, Neue Zeitschrift für Musik, Anregungen für Kunst, Leben und Wissenschaft, Wiener Zeitung, Wiener Abendpost a Deutsche Rundschau.

Ambros patří k průkopníkům komplexního chápání muzikologie, založil tradici hudební vědy na pražské univerzitě. Těžiště jeho díla je v oblasti hudební historiografie (Geschichte der Musik 1861–68), ale zasáhl i do estetiky (Die Grenzen der Musik und Poesie, 1856). V práci Geschichte der Musik zvolil kulturně historickou koncepci, v jejímž rámci se hudební problematice přibližoval poučen z nových pracích oboru dějin výtvarných umění. Podal syntetický pohled na hudební dějiny, překonává starší souhrnné výklady dějin hudby a reaguje na aktuální vzory novodobého dějepisectví.

České hudebně historické problematice přispěl Ambros v práci Das Conservatorium in Prag (1858) k 50. výročí založení ústavu, zvláště ve stati Überblick des Zustandes der Musikpflege in Böhmen vor Gründung des Conservatoriums,  kde zachytil i celkovou situaci české hudby na přelomu 18. a 19. století. Důležitá je také jeho výtvarně koncipovaná publikace Der Dom zu Prag (1958), kde kulturně historická a uměnovědná hlediska propojuje s hudebně historickými výklady, a dále také v informativních statích ve vídeňské Oesterreichische Revue (studie Die böhmische Oper in Prag, a Musikalische Briefe aus Prag) i v českém časopise Dalibor (Stručný nástin pěstování hudby v Čechách za času Rudolfa II. až do 19. století).

Ambros byl činný také skladatelsky. Ze skladeb, které vyšly tiskem (24 opusů) to byly hlavně písně, klavírní sonáty a charakteristické kusy pro klavír čerpající z Roberta Schumanna, například Landschaftsbilder op. 8 (1859), Kindheitstage op. 9 (1860), Phantasiestücke op 14 (1862) a Musikalische Reisebilder op. 24 (1876). Ambicióznější než tyto byly jeho nepublikované práce, zejména Missa solemnis dvě symfonie ad. S tematikou českých dějin je spojena ouvertura Břetislav a Jitka s českým námětem a dramatická scéna Libuša´s Prophezeihung.