Český hudební slovník osob a institucí

Schubert, Franz Seraph Peter

Schubert, Franz,skladatel, narozen 31. 1. 1797, Vídeň, zemřel 9. 11. 1828, tamtéž.

Rodiče Franze Schuberta byli sudetští Němci, kteří pocházeli z rakouské části Slezska. Jeho otec Franz Theodor Schubert (1763–1830) se narodil v Neudorfu (Nové Vsi) pod Králickým Sněžníkem – dnes Vysoká poblíž Starého Města. Vystudoval jezuitské gymnázium v Brně (ukončení 1778), poté se přestěhoval do Vídně, kde se 19. 11. 1778 zapsal na Univerzitu. Svědčí o tom zápis v univerzitní matrice: „Schubert, Franz: moravus Neudorfens“. Na jeho rodný dům byla roku 1928 umístěna pamětní deska s textem, že se tam narodil otec velkého hudebníka – „krále písně“ (Liederfürst). Dům však byl po druhé světové válce pro zchátralost zbořen. Pamětní deska je uchována v šumperském muzeu.

Do povědomí rodného kraje se zapsal Schubertův dědeček z otcovy strany Karl Schubert (1723–87), který byl v Neudorfu zvolen přísedícím rychtářem. 1780 nechal na návrší mezi Neudorfem a Hohenseibersdorfem (Vysoké Žibřidovice) postavit pískovcovou sochu Krista na hoře Olivetské. Finančně pak podpořil stavbu místní kaple Nejsvětější Trojice. V ní je dnes památník Franze Schuberta a jeho rodu, který spravuje česko-rakouská Nadace Památník Franze Schuberta Vysoká.

Matka Elisabeth Vietzová (1756–1812) pocházela ze Zuckmantelu (dnes Zlaté Hory) na česko-polském pomezí. Ohlas rodiště matky, která byla muzikální a svému synovi zpívala německé písně slezské provenience, lze nalézt v písni Auf der Riesenkoppe D 611 (1818) na text Theodora Körnera. Je v ní opěvován kopec (Biskupská kupa) tyčící se nad Zlatými Horami.

Samotný Schubert rodiště svého otce i matky nikdy nenavštívil. Nikdo z jeho příbuzných neměl české kořeny – v rodokmenu otce ani matky nejsou česká jména. Naopak za nacistické éry se objevovaly snahy zdůraznit Schubertův sudetoněmecký původ, např. Franz Otte v článku Franz Schubert, ein Sudetendeutscher!; profesor Gustav Becking dokonce prohlásil Schuberta na Sudetoněmeckých slavnostech 1937 za „sudetoněmeckého skladatele“.

Franz Schubert nikdy nepobýval na českém území, avšak ve Vídni se stýkal s hudebníky z českých zemí. Velký vliv na třináctiletého chlapce měl Václav Apollinarius Růžička, rodák z Jaroměřic nad Rokytnou. Růžička, který působil ve Vídni jako dvorní varhaník a violista orchestru dvorního divadla, proslul též coby významný pedagog. Právě on jako první profesionální hudebník rozpoznal Schubertův talent. Ve vídeňském konviktu, nad nímž dohlížel Antonio Salieri, pozdější Schubertův učitel, vyučoval Franze nejprve hře na klavír, od roku 1811 generálbasu a orientoval jej v instrumentaci a orchestrální praxi. Schubert později zastupoval Růžičku u prvních houslí jako vedoucí orchestru konviktu; seznámil se tak s širokým orchestrálním repertoárem.

Velký význam pro propagaci Schubertovy hudby ve Vídni měli čeští interpreti. K blízkým skladatelovým přátelům náležel klavírista Karl Maria von Bocklet, který se jako jediný hudebník z Čech účastnil proslulých „schubertiád“. Umělci se seznámili okolo roku 1823 a Schubert brzy rozpoznal Bockletovo skvělé pianistické mistrovství, které ocenil např. dedikací Sonáty D dur D 850 (1825), jež vyniká značnými technickými nároky. Bocklet patrně podnítil Schuberta k napsání klavírních miniatur a klavírních trií B dur a Es dur, na jejichž provedení se podílel: Klavírní trio B dur D 898 poprvé zaznělo 26. 12. 1827 v sále Musikvereinu (Bocklet, Ignaz Schuppanzigh a Joseph Lincke), Klavírní trio Es dur D 929 bylo provedeno 28. 1. 1828 na „schubertiádě“ u Josefa Spauna ve stejném obsazení, dále 26. 3. 1828 na veřejném koncertě ze Schubertových děl (místo Schuppanzigha Josef Böhm) a 30. 1. 1829 (rovněž s Bockletem u klavíru). Na poslední „schubertiádě“ 28. 1. 1828 provedli Bocklet se Schubertem také čtyřruční Variace As dur D 813. Bocklet propagoval Schuberta i po jeho smrti, např. 1832 poprvé veřejně provedl v Musikvereinu Wanderfatasii C dur D 760.

Schuberta zaujal houslový virtuos Josef Slavík, s nímž navázal přátelství nejpozději v roce 1826. V říjnu téhož roku pro něj a Bockleta napsal Rondo h moll D 895, které umělci provedli na počátku roku 1827 za účasti skladatele ve společnosti vydavatele Domenica Artarii. 20. 1. 1828 pak ve stejném obsazení zazněla Fantasie C dur D 934, a to na Slavíkově soukromém koncertě v sále Landhausu. Na Slavíkovo mistrovství parně myslel Schubert při kompozici Smyčcového kvartetu G dur D 887 (1826) s technicky velmi náročným partem prvních houslí. Dílo zaznělo v následujícím roce na poloveřejné hudební zábavě v salónu Antona Schmerlinga.

Ke konci Schubertova života a po jeho smrti zařazoval některá skladatelova díla na své koncerty houslista Leopold Jansa. 22. 4. 1827 a 2. 2. 1828 tak zazněly v provedení Ludwiga Tietzeho a autora písně Normans Gesang D 846 a Richard Löwenherz D 907. V roce 1836 Jansa poprvé veřejně provedl Ouverturu D dur D 556 a 2 čísla z operyFierrabras D 796. Na přání Schubertova bratra Ferdinanda se pokusil zařadit na koncert též finále ze Symfonie C dur D 944, avšak pro odpor orchestrálních hráčů z provedení sešlo. Jansa upravil písňové cykly Winterreise D 911 a Schwanengesang D 957 pro housle (nebo violoncello a flétnu).

Schubert psal vokální kvartety pro čtveřici pěvců Josef Bart, Josef Götz, Václav Josef Nejebse a Johann Karl Umlauff. Z nich pouze Umlauff, rodák ze Šumperka, pravděpodobně neměl české kořeny. Josef Bart (Barth) pocházel z Lipně u Postoloprt. Ve Vídni dosáhl významného postavení: v roce 1819 byl jmenován tenoristou dvorní kapely, vystupoval na koncertech Společnosti přátel hudby ve dvorním divadle a v letech 1843–44 byl sbormistrem Wiener Männergesangverein. S Schubertem jej pojilo přátelství. 1. 2. 1826 v jeho bytě poprvé zazněl Smyčcový kvartet d moll „Der Tod und das Mädchen“ D 810. V roce 1822 mu Schubert věnoval 3 vokální kvartety s doprovodem klavíru: Das Dörfchen D 598, Die Nachtigall D 724 a Geist der Liebe D 747. Tyto kvartety prováděl spolu s Götzem, Nejebsem a Umlaufem, např.: Slavík 22. 4. 1821 na dobročinném koncertě v Divadle u Korutanské brány, dále 15. 1. a 4. 3. 1824 na Večerních hudebních zábavách Společnosti přátel hudby; Das Dörfchen 7. 3. 1821 v Divadle u Korutanské brány; na stejném koncertě též ve spolupráci s dalšími 4 zpěváky a smyčci oktet Gesang der Geister über den Wassern D 705; Geist der Liebe 3. 3. 1822 v Redutě, 26. 3. téhož roku v Divadle u Korutanské brány, 9. 1. 1823 na Večerní hudební zábavě Společnosti přátel hudby. 17. 11. 1825 se tamtéž uskutečnilo první poloveřejné provedení kvartetu Der Gondelfahrer D 809. Josef Götz, rodák z Českého Krumlova působil ve Vídni jako basista dvorní kapely, od 1821 pak ve dvorním divadle. 24. 7. 1816 zpíval basovou roli v kantátě Prometheus D 451. 8. 2. 1821 zazněla v jeho podání na Večerní hudební zábavě poprvé píseň Sehnsucht D 636 (repríza 24. 4.). Z Budňan (Karlštejn) pocházel basista Václav Josef Nejebse. 20. 11. 1828, den po Schubertově smrti, přednesl píseň Dithyrambe D 801, 11. 12. téhož roku píseň Alpenjäger D 588. 30. 1. 1829 účinkoval na programu koncertu ve prospěch zbudování Schubertova pomníku. Od 1843 zpíval ve Vídeňském mužském spolku (Männergesangverein), kde byl členem výboru a ovlivňoval dramaturgii; v této funkci navrhoval k provedení též Schubertovy skladby.

Schubert se ve Vídni stýkal především s měšťanskou společností. Mezi jeho příznivce však patřil též hrabě Ferdinand Troyer (1780–1851), který pocházel z Brna a působil jako vrchní správce arcivévody Rudolfa. Na jeho objednávku vznikl Oktet F dur D 803, jehož první soukromé provedení se konalo na počátku 1824 v Troyerově vídeňském bytě za účasti autora. Na přání zadavatele byla věnována zvýšená pozornost klarinetovému partu – Troyer ovládal hru na tento nástroj a při premiéře na něj hrál.

Pravděpodobně od doby před rokem 1820 navštěvoval Schubert koncerty historické hudby (Historische Hauskonzerte) v domě dvorního rady Raphaela Georga Kiesewettera (1773–1850), rodáka z Holešova na Moravě. Zněla na nich zejména vokální polyfonie mistrů 16. – 17. století. Provozovaly se skladby italských mistrů à capppella, dvojsborové i světské madrigaly. Tyto koncerty řídil Jan Václav Hugo Voříšek, a to od roku 1819 až do své smrti v roce 1825. Neexistuje doklad, že by na nich Schubert vystupoval. Načerpal zde však podněty pro vlastní duchovní tvorbu – zejména pro styl posledních mší As dur D 678 a Es dur D 950, v nichž se uplatňují vícesborovost, plochy à cappella i archaismus církevních modů.

Zajímavou kapitolu tvoří paralely s některými českými skladateli, Schubertovými současníky, a jejich možný vliv na vídeňského skladatele. Schubert se při různých příležitostech setkával s Janem Václavem Hugem Voříškem. Na koncertech Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde) a na jejích Večerních hudebních zábavách (Musikalische Abendunterhaltungen) byly prováděny jejich skladby. Jejich díla zazněla několikrát v rámci téhož večera na Večerních zábavách a tzv. Hudebních cvičeních (Musikalische Übungen) v salónu advokáta dr. Ignaze Sonnleithnera. Kromě soukromých koncertů se vídali na veřejných hudebních akademiích, např. 7. 3. 1821 v Divadle u Korutanské brány. Museli se setkávat na zmíněných historických koncertech u dvorního rady Kiesewettera. Ten oba umělce též podporoval: Schubert od něj 9. 10. 1826 obdržel odměnu 100 zlatých a Kiesewetter podpořil jeho plán studovat kontrapunkt u Simona Sechtera. Voříšek mu vděčil za jmenování dirigentem orchestru Gesellschaft der Musikfreunde; Kiesewetter ho také přiměl k ukončení právnických studií a doporučil nastoupit úřednické místo u dvorní válečné rady. Schubert a Voříšek měli ve Vídni společné vydavatele: Sauer & Leidesdorf a Diabelli & Co. Ke konci krátkého života oba studovali kontrapunkt u Simona Sechtera.

Schubert a Voříšek se velmi dobře znali a sledovali svou tvorbu. Nebyli však přátelé a nespolupracovali spolu při hudebních produkcích. Voříšek jako vynikající interpret nepřednesl jedinou Schubertovu instrumentální skladbu. Lišilo se rovněž společenské postavení jejich přátel. Zatímco Schubertovi příznivci se rekrutovali z řad středních měšťanských vrstev, orientovaných na umění, Voříšek si vybíral přátele mezi společenskou elitou: universitní profesoři, dvorní radové apod. Z toho vyplynul i jejich rozdílný životní styl. Voříšek byl hudebně všestrannější: dával hodiny klavíru, sám byl vynikající klavírista, řídil koncerty Společnosti přátel hudby a historické koncerty u Kiesewettera; hrál rovněž na housle a byl primáriem smyčcového kvarteta, od roku 1823 působil jako dvorní varhaník; v letech 1813–22 studoval ve Vídni práva a krátce působil jako úředník. Naopak Schubert se zcela věnoval kompozici, kterou nadřazoval nade vše; proto nestál o trvalé hudební zaměstnání.

Oba skladatelé vynikali v technicky náročných skladbách. Zatímco však Voříšek rozvíjel brilantní klavírní styl s exponovanými bravurními pasážemi, Schubert se samoúčelné virtuositě programově vyhýbal. Svědčí o tom např. způsob uplatnění náročné techniky v posledních třech klavírních sonátách (D 958–960, 1828). Blízký byl oběma žánr lyrické klavírní miniatury. Podle názoru Williho Kahla (Das lyrische Klavierstück Schuberts und seiner Vorgänger seit 1810, 1921) Schubertovu lyrickou klavírní tvorbu ovlivnili Voříšek a Václav Jan Tomášek. Např. Impromptus D 899 a D 935, Moments musicaux D 780, které vznikly v letech 1827–28, obsahují nové prvky charakteristické pro Voříškovy Impromptus op. 7, jež se v Schubertově klavírní tvorbě do poloviny 1827 vyskytují jen ojediněle; jedná se především o koncentraci lyrických motivů na malé ploše nebo prodlévání v libozvučných souzvucích. V rámci klavírního stylu spojoval oba tvůrce obdiv k Bachovu Dobře temperovanému klavíru.

Naopak Schubert a Voříšek vytvořili rozdílné počty skladeb v různých hudebních žánrech. Oba ke konci života ve zvýšené míře inklinovali ke skladbám duchovním, kde je pojila záliba v exponovaném zvuku pozounů.

Ačkoli nelze prokázat návštěvu Vídně u dalšího z českých skladatelů Jana Ladislava Dusíka, uvažuje se o reálné možnosti vlivu jeho skladeb na Schuberta. Dusíkovo dílo vyšlo v letech 1813–17 souborně v nakladatelství Breitkopf & Härtel a jeho klavírní skladby zněly na vídeňských koncertech např. ve Voříškově interpretaci. Dusíkovské inspirace lze nalézt v Schubertových klavírních sonátách z let 1817–18. Jedná se např. o exponování zpěvných triol, inklinaci k tzv. sekundovému „vzdechu“ (sestupná malá sekunda) nebo enharmonické modulace do vzdálených tónin, jež nalézáme v Dusíkových „programních“ sonátách – např. Le retour à Paris As dur op. 70. Podobné znaky u Schuberta gradují v posledních třech sonátách z 1828 (D 958–960) a v klavírních miniaturách z téže doby. Zjevné je též působení Dusíkova čtyřručního klavírního stylu (sonáty) na čtyřruční skladby Schubertovy.

Paralely se nabízejí mezi singspielem Der Augenartz (Oční lékař, 1811) Vojtěcha Jírovce (1763–1850) a Schubertovým singspielem Fernando D 220 (1815) a operou Die Bürgschaft D 435 (Rukojmí, 1816).

Příznivě a tvůrčím způsobem reagovali na Schuberta Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Smetana obdivoval Velkou symfonii C dur D 944, kterou provedl 12. 12. 1869 na abonentním koncertě orchestru Prozatímního divadla. Její slavnostní charakter jej podnítil k citacím díla v opeře Libuše: závěr provedení první věty symfonie zní v mohutném crescendu na konci orchestrálního úvodu ke scéně U mohyly; úvodní dva takty fanfárového motivu uplatnil Smetana poté, co Lutobor dá následně pokyn k odpočinku. Ve Smetanově tvorbě lze nalézt i schubertovské aluze a citace textů, např. název skladby Es siedet und brauset (Vře to a šumí) zLístků do památníku je citací z balady Der Taucher D 77 na text Friedricha Schillera. Patrné jsou v ní též melodicko-harmonické shody. Smetana pronikl do Schubertova písňového stylu mj. transkripcí dvou písní z cyklu Die schöne Müllerin D 795: Der Neugierige a Trockne Blumen. Na vliv Schuberta a raného vídeňského romantismu na Prodanou nevěstu upozornil Alfred Einstein vMusic in the Romantic Era (1947). Názor, že Prodaná nevěsta je bez Schubertových podnětů nemyslitelná, sdílel též německý muzikolog Walther Vetter (1953).

Ještě otevřeněji se k Schubertovi hlásil Antonín Dvořák. Svůj obdiv, ale též výhrady shrnul v článku Franz Schubert pro newyorský měsíčník The Century Illustrated Monthly Magazine (48, 1894, č. 3). Na textu s ním spolupracoval americký hudební kritik a historik Henry T. Finck, vydavatel New York Evening Post a učitel dějin hudby na newyorské Národní hudební konzervatoři. Dvořák v článku konstatuje, že Schubertovi za mnohé vděčí a oceňuje jeho originální harmonie, modulace a smysl pro orchestrální barevnost, v nichž nemá sobě rovného. Zejména v Schubertově klavírní tvorbě nachází typický „slovanský rys“ – svérázné střídání dur a moll uvnitř jedné periody. Naopak negativně se staví k duchovním skladbám, jimž prý chybí pravá duchovní atmosféra. Kritizuje též přílišnou délku Schubertových symfonií, proti nimž upřednostňuje ideál symfonií Haydnových, Mozartových a Schumannových. Dvořák často uváděl při výuce příklady ze Schubertových skladeb. Svoji veřejnou dirigentskou činnost zakončil 4. 4. 1900 provedením Symfonie h moll, „Unvollendete“ D 759.

Schubertovy písně opisoval a upravoval pro své potřeby před 1825 Karl Wilhelm Haugwitz, syn hraběte Heinricha Wilhelma Haugwitze v Náměšti nad Oslavou. Náměšťská hudební sbírka, dnes uložená v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně, obsahuje mj. Schubertovy písně Greisengesang D 778, Lied eines Schiffers an die Dioskuren D 360 (pod názvem „Dioskuren“), Der Pilgrim D 794 (pod názvem „Der Pilger“), Lied des Orpheus D 474, Der Schäfer und der Reiter D 517, Wer sich der Einsamkeit ergiebt D 478. Karl Wilhelm při transpozici písní pro svůj bas do nich provedl značné zásahy: změny tempa, transpozice do jiných tónin, zásahy do klavírního partu – zjednodušení nebo nahrazení smyčcovým kvintetem, vynechání částí skladeb, přepis pro duet (bas a tenor). Oba Haugwitzové se přátelili s barytonistou Johannem Michaelem Vogelem, Schubertovým věrným druhem a interpretem jeho písní při „schubertiádách“.