Český hudební slovník osob a institucí

Společnost Bedřicha Smetany

Společnost Bedřicha Smetany (Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze), hudební spolek, zahájení činnosti 5. 12. 1909, ukončení činnosti 23. 6. 1952, obnovení činnosti 1978.

Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze vznikl z iniciativy hudebního odboru Umělecké besedy, který navrhl u příležitosti 25. výročí skladatelova úmrtí v roce 1909 trvale uctít Smetanovu památku zbudováním jeho pomníku. O založení spolku se rozhodlo na slavnostní schůzi Umělecké besedy 11. května 1909, fakticky byl však ustaven až valnou hromadou 5. prosince 1909. Idea Smetanova pomníku našla rychle odezvu napříč všemi vrstvami české společnosti – do Sboru vstupovali příslušníci šlechty, špiček české buržoazie, inteligence, střední i drobné městské a venkovské vrstvy i celé spolky a obce. Členy prvního výboru byli nejen zástupci hudebních a uměleckých kruhů, ale i významné osobnosti společenského a politického života. Prvním předsedou se stal historik Jaroslav Goll. Umělecká beseda věnovala do základu pomníkového fondu obnos, který shromáždila od roku 1893 na Smetanovu pamětní desku na paláci Lažanských. Další prostředky byly po celých Čechách získávány z členských příspěvků, darů, dobrovolných sbírek a z výtěžků akcí pořádaných ve prospěch pomníku. Pomníková akce tak brzy nabyla celonárodního reprezentativního a manifestačního charakteru.

V prvních letech se činnost spolku soustředila na hledání vhodného místa a na podobu pomníku. V roce 1910 se Sbor obrátil na kompetentní výtvarné korporace a na některé osobnosti se žádostí o návrhy na jeho umístění a stanovení optimálních proporcí, ale pro velkou různorodost názorů bez konkrétního výsledku. Ve spolku převládla představa jednopostavového pomníku polohou symbolicky spojeného s místem, kde zní Smetanova hudba. Rozhodovalo se nakonec mezi třemi hlavními variantami: Žofín v blízkosti Národního divadla a Vltavy, prostor nad schodištěm mezi Národním divadlem a Divadelní ulicí a náměstí před Rudolfinem. V roce 1913 pražská městská rada vyhověla žádosti Sboru o rezervaci místa pro pomník na severním cípu Žofína. V roce 1914 začal Sbor jednat s Josefem Václavem Myslbekem a roku 1915 jej vyzval ke zhotovení nezávazného návrhu, který však svým spíše intimním pojetím neuspokojil očekávání, ale nebyl také nikdy zásadně odmítnut. Celá záležitost se tak zastavila na mrtvém bodě, částečně i v důsledku válečných událostí.

Za války začala významně sílit role Smetanovy hudby, zejména ideje národní svébytnosti a české státnosti obsažené v některých jeho dílech byly s blížícím se koncem války vnímány se zvýšenou intenzitou a jejich provedení dostávala manifestační charakter. V této atmosféře došlo i k oživení smetanovských aktivit. Na jejich počátku byla v květnu 1917 velká Smetanova výstava doprovázená slavnostními koncerty. Pořadatelem byl Klub pensionovaných sólistů Národního divadla, ale na její koncepci a realizaci se významně podíleli také členové Sboru (Zdeněk Nejedlý, Vladimír Helfert, Karel Guth, František Kysela). Z výtěžku výstavy bylo do pomníkového fondu Sboru věnováno 20 000 korun a spolupráce pokračovala i po jejím skončení. Výstavní výbor se přeměnil na Smetanovu společnost, která chtěla pořadatelskou a vydavatelskou činností financovanou ze zbývajícího výtěžku výstavy pomáhat získávat prostředky na pomník. V roce 1924 se rozešla a svůj majetek předala Sboru.

Rok 1917 byl počátkem nové etapy také v historii Sboru. Prvním ukazatelem nových tendencí se stala poměrně náhlá a radikální proměna představ o pomníku. Znamenala odklon od žánrového charakteru ve prospěch monumentálního pojetí. Současně došlo ve spolku k významným vnitřním změnám. Novým předsedou se stal básník František Táborský, místopředsedou a klíčovou osobností Zdeněk Nejedlý. Oproti předchozím společenským aspektům posílily v novém výboru umělecké a odborné síly. Změna stanov umožnila získávat finanční prostředky také pořádáním vlastních akcí a vydavatelskou činností, a vytvořila tím podmínky pro širší koncepci příští činnosti spolku. Svůj nový program představil Sbor veřejnosti v roce 1919. Jeho cílem bylo vytvořit též živý pomník sloužící hlubšímu poznání a propagaci Smetany, jeho tvorby a doby. Kromě zbudování sochařského pomníku zahrnoval souborné vydání celého Smetanova díla i písemných pramenů a zřízení Smetanova muzea.  V dalších desetiletích se Sbor stal nejen nositelem, ale i garantem a realizátorem tohoto ambiciózního programu. V první polovině 20. let se však jako hlavní organizátor věnoval především přípravám oslav 100. výročí Smetanova narození v roce 1924, jejichž rámcový program představil veřejnosti již v roce 1922. Pojal je jako velkorysou reprezentativní akci celorepublikového rozměru i mezinárodního dosahu pod protektorátem prezidenta Masaryka. Jádrem oslav byl cyklus pěti koncertů, na nichž zazněl rozsáhlý, dramaturgicky promyšlený výběr ze Smetanovy tvorby v provedení předních českých hudebních těles a sólistů. Koncerty doplnil cyklus Smetanových oper v novém nastudování Otakara Ostrčila a matiné ze Smetanových posledních děl v Národním divadle. Součástí oslav byla také rozsáhlá Smetanova výstava. Plánované položení základního kamene Smetanova pomníku nahradilo odhalení pamětní desky na paláci Lažanských, Smetanově bydlišti 1863–68, a několika menších pomníků a pamětních desek v místech spjatých se Smetanovým životem (Plzeň, Obříství, Jabkenice, Litomyšl, Růžkovy Lhotice, Německý Brod). Centrem oslav byla Praha, ale podařilo se zapojit i další města po celé republice. Oficiální program zahrnoval též orchestrální část každoročního festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, pro jehož zahraniční účastníky byla navíc připravena reprezentativní operní a koncertní přehlídka české tvorby včetně Smetanových děl. Oslav se zúčastnili zástupci diplomatického sboru a delegace ze zahraničí, v cizině se o propagaci Smetany Sbor snažil i prostřednictvím velvyslanectví, v některých zemích se uskutečnily vlastní smetanovské oslavy. Úspěch jubilea v roce 1924 posílil prestiž Sboru, což se bezprostředně projevilo vzestupem členské základny a nárůstem prostředků na pomníkovém kontě, a nepochybně vytvořil příznivější podmínky pro jeho další činnost zaměřenou již plně na realizaci nového programu. V roce 1931 se Sbor přejmenoval na Společnost Bedřicha Smetany, neboť tento název lépe odpovídal poválečné programové změně a tím i novému poslání spolku.

Nejintenzivnější byly v meziválečném období pomníkové aktivity Sboru. V souvislosti s novým programem a monumentalizací představ o pomníku se již okolo roku 1919 objevila idea jeho spojení s budovou muzea. Nejprve se uvažovalo o umístění na úpatí Petřína v ose mostu Legií, a Sbor proto požádal o zohlednění této možnosti v soutěži na regulaci Malé Strany (1921). Další alternativou se stalo možné začlenění pomníku a muzea do plánů na novou budovu opery v Praze (1922), nejreálnější variantou byl od roku 1923 park na tehdejším Masarykově (dnes Smetanově) nábřeží. Na popud Sboru vypsala v roce 1924 Státní regulační komise soutěž na volbu místa a na návrh pomníku, ta však nepřinesla jednoznačný a uspokojivý výsledek. Jako nejvhodnější z ní vyšlo Masarykovo nábřeží, komplikace však působilo spojení pomníku s budovou muzea, a proto od něj Sbor upustil. V roce 1925 dala městská rada souhlas s umístěním pomníku na Masarykově nábřeží a roku 1926 vypsal Sbor veřejnou anonymní soutěž na jeho návrh, výsledky však nebyly uspokojivé. Ocenění autoři byli proto vyzváni k nové soutěži vyhlášené pro období 1927–29. Kvůli protestům ze strany některých spolků proti odstranění torza pomníku císaře Františka I. z Masarykova nábřeží však Sbor na toto umístění rezignoval. V roce 1929 se vrátil ke spojení pomníku s muzeem a požádal město o propůjčení budovy Staroměstské vodárny pro muzeum, před nímž zamýšlel postavit pomník, ale žádost byla neúspěšná. Další etapa pomníkové aktivity začala v roce 1932 se záměrem realizovat pomník v roce 1934 k 50. výročí Smetanova úmrtí. Tehdy se již Společnost Bedřicha Smetany rozhodla pro spojení pomníku s Národním divadlem a v lednu 1933 zvolila místo na jeho nábřežním nároží. Vytvoření pomníku zadala sochaři Otakaru Španielovi a architektu Ladislavu Machoňovi. Na podzim roku 1933 byla vztyčena maketa pro konečné posouzení místa, orientace a proporcí pomníku. Ohlasy veřejnosti na volbu místa i na výtvarné řešení však byly velmi negativní, objevily se návrhy na novou soutěž jak na pomník, tak na jeho umístění, k neshodám došlo i mezi Společností Bedřicha Smetany a Otakarem Španielem a v roce 1937 se i tato kapitola bezvýsledně uzavřela.

Hlavním úkolem v oblasti vydavatelské bylo reprezentativní souborné vydání všech Smetanových děl včetně skic a fragmentů (18 dílů o 25 svazcích velkého foliového formátu), doplněné o vydání jeho korespondence, deníků, kritik a článků. Měla to být reprezentativní kritická edice srovnatelná s edicemi zahraničními. První díl vyšel již v jubilejním roce 1924 (Skladby z mládí do roku 1843), v letech 1932–36 následovaly 3 svazky partitury Prodané nevěsty. Projekt byl však finančně nákladný a náročná příprava závislá na jednom editorovi znamenala celkově pomalé tempo vydávání. Monumentálně koncipovaná edice se také nehodila k proniknutí do široké veřejnosti ani k praktickým provozovacím účelům. Proto již v roce 1923 vznikl projekt praktické edice Příruční vydání děl Bedřicha Smetany, ustrnul však vydáním prvního svazku mužských sborů. Do vydavatelských plánů bylo zahrnuto také kritické vydání libret Smetanových oper v edici Operní libreta Bedřicha Smetany. Již v roce 1918 poskytla Smetanova společnost Sboru k vydání připravenou edici libreta Braniborů v Čechách, až v roce 1930 však následovalo libreto Prodané nevěsty. Pro vydávání prací o Smetanovi vznikla edice Smetaniana, sbírka pramenů, v níž vyšly tři publikace spíše vzpomínkového charakteru (1929–32). Sbor se podílel také na vydání třetího svazku Nejedlého monografie o Smetanovi a v souvislosti s veřejnými aktivitami tohoto období vydal i řadu příležitostných a propagačních publikací a též některé umělecké předměty. Pro informaci členstva vycházely v letech 1920–26 výroční zprávy Sboru, které navázaly na dřívější zprávy Sboru (1911–15), v letech 1931–36 je nahradil čtvrtletník Zprávy Společnosti Bedřicha Smetany určený též pro veřejnost (podrobný přehled publikací na konci hesla).

Plně realizován byl v meziválečných letech pouze třetí bod programu, Smetanovo muzeum. Materiály dokumentující Smetanovu dobu a provozování a recepci jeho díla jako základ budoucích sbírek zamýšleného muzea začal Sbor systematicky shromažďovat již od výstavy v roce 1917. Muzeum bylo založeno v roce 1926, jeho správu vykonávalo kuratorium složené ze zástupců Sboru, Ministerstva národní osvěty, Zemského výboru a města Prahy. Sbor byl také hlavním prostředníkem v jednáních mezi státem a rodinou o zakoupení skladatelovy pozůstalosti. Smlouva byla uzavřena v roce 1928 a pozůstalost předána do muzea v letech 1929–32. Sbírky rozšiřované průběžně o další materiály byly provizorně uloženy v Ústavu pro hudební vědu a jejich správou byl kuratoriem pověřen Zdeněk Nejedlý. V roce 1934 obnovila Společnost Bedřicha Smetany jednání s městem o získání budovy Staroměstské vodárny, která jí byla roku 1935 propůjčena za symbolické nájemné. Po nezbytných adaptacích a instalaci stálé expozice zpřístupnila Společnost Bedřicha Smetany muzeum 12. 5. 1936 veřejnosti (více viz Muzeum Bedřicha Smetany).

V roce 1934 zorganizovala Společnost Bedřicha Smetany ve spolupráci s dalšími významnými hudebními institucemi (Národní divadlo, Česká filharmonie, Radiojournal) rozsáhlé oslavy 50. výročí Smetanova úmrtí. Jejich jádrem byl Smetanův festival v Národním divadle, na němž zazněl rozsáhlý výběr ze Smetanova díla v chronologickém sledu, velká výstava o Smetanovi byla tentokrát instalována v Litomyšli, vlastními oslavami se přidaly též další korporace a obce. Zapojení rozhlasu přímými přenosy i vlastními programy umožnilo rozšířit oslavy po celé republice i do zahraničí. Celkově se však rozsahem, spontaneitou ani ohlasem a zájmem veřejnosti nevyrovnaly roku 1924.

Druhé a nejvýznamnější období činnosti Společnost Bedřicha Smetany se završilo okolo roku 1936. Byly v něm položeny základy činnosti pro celou dobu její další existence. Ve vedení, které se nijak zásadně neměnilo, působily převážně osobnosti z uměleckých kruhů, jeho ústřední postavou byl evidentně místopředseda Zdeněk Nejedlý. Hlavním rysem činnosti byl obrat od práce v úzkém rámci spolku směrem k široké veřejnosti a rostoucí spektrum aktivit v rámci hlavních programových bodů. Zejména v počátečních fázích bylo pro řadu projektů typické přílišné velikášství a přecenění reálných možností, což v některých případech způsobilo jejich výslednou torzovitost.

Další etapa v historii Společnosti Bedřicha Smetany vymezená lety 1936–44 přinesla zřetelný útlum veřejných aktivit. Částečně to byla reakce na předchozí náročné období, za okupace pak nebyly podmínky pro veřejnou činnost příznivé a Společnost se chtěla vyhnout zneužití svých aktivit protektorátní propagandou. Těžiště činnosti proto přenesla především do rámce spolku. Ve vedení Společnosti Bedřicha Smetany došlo také k personálním změnám. Odchodem do Sovětského svazu (1939) skončilo dlouholeté působení Zdeňka Nejedlého, roku 1940 zemřel předseda František Táborský a jeho místo zaujal od roku 1941 historik umění Zdeněk Wirth. Posledním pokusem o realizaci pomníku v Praze byla v březnu 1939 dohoda o spolupráci se Sdružením pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Karlových Varech, které dalo k dispozici téměř dokončené dílo Josefa Wagnera a mělo nést i finanční náklady, projekt však v roce 1940 ztroskotal na získání vhodného místa, neboť plánované Masarykovo nábřeží bylo zamítnuto. Činnost Společnosti Bedřicha Smetany se tak soustředila do muzejní a ediční oblasti. Muzeum začalo po svém otevření vyvíjet pravidelnou výstavní činnost v podobě krátkodobých výstav a pořádalo také přednášky a koncerty, o nichž Společnost uvažovala již před jeho otevřením. Zejména za okupace se obrovskému zájmu veřejnosti těšily několikadílné přednáškové cykly o Smetanovi. Tyto aktivity ukončilo v roce 1944 uzavření všech českých kulturních institucí v důsledku totální mobilizace.

Nejintenzivněji se Společnost Bedřicha Smetany věnovala práci vydavatelské. V roce 1938 zahájila přípravy na nový projekt kritické edice Studijní vydání děl Bedřicha Smetany. Redakční komise pod vedením Františka Bartoše začala pracovat od roku 1939, takže v letech 1940–42 vyšly první čtyři svazky: Prodaná nevěsta, Česká píseň, Hubička, Richard III. – Valdštýnův tábor – Hakon Jarl. Studijní vydání nezahrnovalo klavírní skladby, a proto byl v roce 1941 zahájen projekt druhé kritické edice, Klavírní dílo Bedřicha Smetany. V roce 1944 byly publikovány první dva díly (První cykly, Polky), které byly okamžitě rozebrány a ještě téhož roku vyšly v druhém vydání. Dvěma svazky (Hubička, Dalibor) pokročila i kritická edice Operní libreta Bedřicha Smetany. Vznikla také edice faksimilií, v jejímž rámci vyšly dva tituly: Zápisník motivů a Prodaná nevěsta. První náčrtek Bedřicha Smetany. Místo dřívějších Zpráv Společnosti Bedřicha Smetany začaly od roku 1938 vycházet jako členské prémie ročenky Společnosti.

Rokem 1945 začala nová a poslední etapa činnosti Společnosti Bedřicha Smetany, která se během ní opět aktivně zapojila do veřejného dění a své dosavadní sféry působnosti rozšířila i o nové podněty: hodlala se např. podílet na zlepšení situace v nahrávání Smetanových děl, za účelem propagace Smetanova klavírního díla iniciovala pořádání mezinárodní klavírní soutěže o cenu Bedřicha Smetany v rámci Pražského jara (první ročník v roce 1948). Rozhodující obrat k intenzivní veřejné aktivitě nastal zejména od roku 1948 za nové společensko-politické situace, která přinesla silný důraz na smetanovskou tradici a požadavky na zlidovění a všeobecné rozšíření Smetanovy tvorby. V roce 1949 byla Společnost na podnět ministra školství Zdeňka Nejedlého a Ústředního akčního výboru Národní fronty pověřena pořadatelstvím oslav 125. výročí Smetanova narození, jejichž centrum bylo tentokrát v Litomyšli, a také vypracováním směrnic tzv. Smetanovy pětiletky. Jejím cílem byla propagace a popularizace Smetanova díla prostřednictvím všech forem kulturní a osvětové činnosti v celospolečenském a celorepublikovém měřítku (školství, kulturní a osvětové instituce v jednotlivých městech, vojenská osvětová činnost, rozhlas, gramofonová vydavatelství, skladatelská obec, hudební publicistika, film) i směrem do zahraničí, zahrnovala i úkoly v hudebněvědné oblasti, ve vydavatelské činnosti, v interpretační sféře a ve výtvarném umění (hlavním úkolem byla realizace Smetanova pomníku na Masarykově nábřeží). Během 50. let se však tento megalomanský projekt postupně rozplynul. Společnost Bedřicha Smetany v poválečném období pokračovala i ve svých hlavních programových aktivitách. V roce 1950 proběhla další bezvýsledná jednání o místě pro pražský pomník. Díky jejímu organizačnímu zajištění se podařilo odhalit alespoň Smetanův pomník v Karlových Varech a tím pomníkové aktivity Společnosti definitivně skončily. Kontinuálně pokračovala předchozí činnost vydavatelská, po roce 1948 však zůstala v gesci Společnosti Bedřicha Smetany již jen editorská příprava jednotlivých titulů, výrobní a obchodní stránku postupně převzala státní nakladatelství. Během posledních let své existence stihla Společnost publikovat další čtyři svazky Studijního vydání (V. Dalibor, VI. Libuše, VII. Dvě vdovy, VIII. Orchestrální skladby II), vydala poslední svazek edice faksimilií (Ouvertura k opeře Prodaná nevěsta) a dvěma svazky byla uzavřena kritická edice libret (V. Čertova stěna, VI. Libuše). V letech 1949–50 se Společnost Bedřicha Smetany podílela na vydání nově revidovaných partitur původního Urbánkova vydání Mé vlasti a v roce 1951 také na nově revidovaném vydání kapesních partitur cyklu. Do kompletního výčtu jejích notových edicí patří ještě dva solitérní tituly: Sonáta pro klavír na dvě ruce a Česká píseň. Do roku 1948 ještě vycházely také ročenky Společnost Bedřicha Smetany.

Muzeum Bedřicha Smetany fungovalo v rámci Společnosti Bedřicha Smetany, která je nadále spravovala a financovala, jako samostatný organismus se svými stálými a specifickými okruhy a formami činnosti (správa sbírek, výstavní činnost), ale podílelo se i na nových úkolech, např. tvorbou několika putovních výstav pro Smetanovu pětiletku. V roce 1949 přejalo z rozhodnutí Společnosti Bedřicha Smetany do své správy Smetanův rodný byt v Litomyšli a v roce 1950 expozici v rodném bytě Zdeňka Fibicha ve Všebořicích. Roku 1951 získala Společnost Bedřicha Smetany od likvidujícího spolku Dědictví Bedřicha Smetany v Jabkenicích pro muzeum myslivnu v Jabkenicích a převzala také Smetanův dům Pěvecké obce československé v Praze, kde byly poté řadu let pracovny a depozitáře muzea. Rozhodnutím mimořádné valné hromady 20. října 1951 se Společnost rozhodla předat veškeré sbírky, knihovnu, budovy jabkenické myslivny a Smetanova domu v Praze včetně užitkového inventáře muzeu s tím, aby dále fungovalo jako muzeum státní. K 1. lednu 1952 bylo Smetanovo muzeum zestátněno a Společnost Bedřicha Smetany měla působit jako jeho poradce a spolupracovník. Avšak podle zákona 68/51 o dobrovolných organizacích a shromážděních vzniklých před 1. říjnem 1951 bylo jejich trvání považováno za dočasné. Proto bylo na schůzi výboru, kuratoria a dozorčí rady 23. června 1952 rozhodnuto Společnost Bedřicha Smetany rozpustit. Všechny její aktivity s výjimkou pomníku převzalo Muzeum Bedřicha Smetany, řada pracovníků Společnosti nadále působila v jeho poradním sboru.

V roce 1978 byla z iniciativy Václava Holzknechta založena nová Společnost Bedřicha Smetany jako jedna ze sekcí České hudební společnosti. Holzknecht stál v jejím čele až do své smrti v roce 1988, po něm převzal předsednictví skladatel Jan Seidel. V prosinci 1989 stávající výbor obnovené Společnosti Bedřicha Smetany odstoupil a bylo zvoleno nové vedení, předsedou se stal pianista Jan Novotný. Čestné předsednictví přijal Rafael Kubelík. Koncem roku 2001 došlo k zásadní obměně výboru Společnosti Bedřicha Smetany, do níž přestoupila část výboru a členů ze Společnosti Jarmily Novotné. Zatímco v předchozích letech vyvíjela Společnost Bedřicha Smetany spíše nepravidelnou činnost v podobě jednorázových akcí (nejvýznamnější akcí, na níž se SBS podílela, byla putovní výstava o Smetanovi pro Kanadu v roce 1994), od roku 2002 začala ve spolupráci se Smetanovým muzeem pořádat pravidelné cykly pořadů (koncerty, přednášky, besedy). V souvislosti s připravovaným ukončením existence České hudební společnosti se Společnost Bedřicha Smetany stala od 1. června 2006 novou sekcí Společnosti Národního muzea. Souhrnné informace o jejích aktivitách v jednotlivých letech poskytují Zprávy Společnosti Národního muzea, které Společnost Národního muzea pro své členy každoročně vydává.