Český hudební slovník osob a institucí

Přítomnost, sdružení pro současnou hudbu

Přítomnost, sdružení pro současnou hudbu (Sdružení pro soudobou hudbu), hudební spolek, zahájení činnosti 6. 12. 1924, Praha, ukončení činnosti 24. 6. 1949, obnovena 1990.

Spolek vznikl sloučením volného sdružení Nezávislí, jehož iniciátorem byl roku 1921 Josef Stanislav, a skupiny Několik, v jejímž čele stál Záboj Bláha-Mikeš. Stanovy spolku Přítomnost, sdružení pro současnou hudbu byly schváleny 28. listopadu 1924. Jako předseda spolku fungoval v první etapě – s výjimkou let 1929 (Bohuslav Taraba) a 1930 (Vojtěch Bořivoj Aim) – až do roku 1934 Bláha-Mikeš, poté jednu sezonu Vladimír Polívka a 1935–40 Alois Hába.

V počátečních letech usilovala Přítomnost ve svých programech vytvořit protiváhu aktivitám Spolku pro moderní hudbu větším důrazem na českou tvorbu a soudobějším zaměřením tradičněji zaměřené Umělecké besedě. Opakovaně se jí však vytýkalo, že uvádí převážně skladby skladby vlastních členů; to bylo patrné například z neoficiálního koncertu, který Přítomnost uspořádala v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (jeho části konané v Praze) roku 1925, na němž představila skladby svých zakladatelů Bláhy-Mikeše, Václava Kálika, Vladimíra Polívky, Bohuslava Taraby a Jindřicha Vojáčka. Zdůrazňovaná orientace na českou tvorbu se změnila především v okamžiku, kdy Přítomnost převzala po faktickém zániku Spolku pro moderní hudbu, jehož členstvo s Přítomností splynulo, funkci české (československé) subsekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Ve shodě s posláním Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu Přítomnost zastávala hledisko státní reprezentace, nikoli národně jazykové, a nečinila rozdíl mezi domácími skladateli českého a německého jazyka. V polovině třicátých let proto došlo ve spolku k rozkolu, v jehož pozadí stály nejen rozdílné názory umělecko-estetické, ale také politické, motivované smýšlením některých členů, kteří v zostřené národnostní situaci po nástupu nacionálního socialismu projevovali i nezastíraný antisemitismus. Bláha-Mikeš, Bohuslav Taraba a Jan Evangelista Zelinka vydali v hudebních časopisech a v denním tisku „Prohlášení“, v němž argumentovali, že sdružení Přítomnost bylo vybudováno jako „zdravá protiváha internacionálnímu Spolku pro moderní hudbu“ s cílem uvádět skladby především „českých hudebních skladatelů a českými reprodukčními umělci“, do spolku však jsou „houfně přijímáni židé a Němci“ (mínění konkrétně Karel Ančerl, Robert Brock, Karel Reiner, Erwin Schulhoff a Hans Walter Süsskind) a „spolek nezakrytě ze sebe tvoří odbočku známé mezinárodní společnosti s charakteristicky jednostrannými zásadami“. Výbor Přítomnosti se proti tomuto prohlášení rozhodně ohradil. Iniciativu ve spolku převzal Alois Hába (v sezoně 1934/35 místopředseda), jehož vliv na další období činnosti byl zásadní. Členové, kteří nesouhlasili s touto spolkovou linií (Záboj Bláha-Mikeš, Bohuslav Taraba, Jan Evangelista Zelinka a další) vystoupili a roku 1936 založili Českou hudební společnost (existovala do roku 1949).

V období vedeném Hábou, kdy spolek změnil název na Přítomnost, spolek pro soudobou hudbu, poskytovaly jeho koncerty prostor nejnovější české i světové avantgardě. Díky Hábovým širokým mezinárodním kontaktům seznamoval spolek pražské publikum s novými skladatelskými jmény jugoslávské, francouzské, skandinávské a také sovětské hudby. Uváděním Hábových čtvrttónových a šestinotónových skladeb a skladeb jeho žáků se ovšem nevyhnul výtkám dramaturgie ve vlastním zájmu.

Roku 1935 začal spolek vydávat časopis Rytmus (šéfredaktor Karel Hanf, po jeho smrti 21. prosince 1945 krátce Karel Husa, do zániku spolku Lubomír Dorůžka), v němž publikovali domácí i zahraniční autoři a jenž patřil k významným informačním periodikům kulturní oblasti.

Spolek Přítomnost (resp. česká subsekce československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu) v čele s Aloisem Hábou se výrazně zasloužil o realizaci XIII. mezinárodního festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu roku 1935 v Praze, jehož původně určené konání v Karlových Varech znemožnil bojkot Henleinovy Sudetoněmecké strany. V následujícím období až do okupace dávala Přítomnost uváděním zahraniční tvorby jasně najevo podporu snah o zachování demokracie bez ohledu na národnost a rasu, jak to vyjádřilo společné prohlášení delegátů zmíněného festivalu. Uspořádala Schönbergův večer k jeho šedesátinám, večer na památku Albana Berga, večery z děl Bély Bartóka, Alberta Roussela, Ernsta Křenka, Arthura Honeggera, Igora Stravinského, koncert k Puškinovu jubileu, večer kantát Hannse Eislera. Z české tvorby byly spolkem uvedeny večer z děl Emila Františka Buriana, Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka atd. Pořádal rovněž přednášky a pravidlem se stala úvodní slova ke koncertům nových skladeb.

Koncert čtvrttónové hudby, plánovaný na 15. března 1939, kdy Československo obsadila nacistická vojska, mohl být uspořádán až 15. března 1946. V období okupace byl spolek donucen vypustit z názvu slovo „přítomnost“, nazýval se pouze Sdružení pro soudobou hudbu a uváděl výhradně díla českých autorů. V sezoně 1940/41 se stal předsedou spolku opět Vladimír Polívka, poté až do konce existence spolku stál v jeho čele Otakar Jeremiáš.

Po skončení války Přítomnost, která se vrátila k původnímu názvu, zamýšlela rozvinout činnost v předválečném rozsahu a přes finanční potíže uskutečnila v sezoně 1945/46 celkem 32 koncertů, v nichž byla uvedena řada děl vzniklých během války nebo těsně po jejím skončení, například Písně o domovu Emila Axmana (1946), písňový cyklus Noci Jaroslava Doubravy, Kantátu 1945 Josefa Bohuslava Foerstera, Zimní písně Jana Hanuše (1944), Sonatinu pro housle a klavír Karla Husy (1945) a zazněla také díla skladatelů, kteří se konce války nedočkali: Sonáta pro klavír Jaroslava Ježka (1941), Čtyři písně na slova čínské poezie Pavla Haase, komponované v Terezíně, skladby Gideona Kleina, Víta Nejedlého a Erwina Schulhoffa.

Roku 1949 byl spolek začleněn do Svazu československých skladatelů.

Po padesátileté přestávce byla samostatná činnost roku 1989 obnovena zásluhou Jana Hanuše, Zdeňka Šestáka, Jindřicha Felda, Václava Riedlbaucha, Oldřicha Semeráka, Eduarda Douši a dalších.