Český hudební slovník osob a institucí

Trhlík, Otakar

Trhlík, Otakar, dirigent, narozen 19. 1. 1922, Brno, zemřel 27. 8. 2005, Frýdek-Místek.

V mládí se učil hře na housle u Viktora Noppa. Při studiu na klasickém gymnáziu v Brně (1933–41) hrál nejprve ve studentském orchestru na violu, pak v Orchestrálním sdružení Vladimíra Helferta. Po maturitě studoval dva roky na brněnské konzervatoři skladbu a dirigování, po uzavření této školy byl totálně nasazen a po osvobození pak pokračoval ve studiu dirigování, ale na pražské konzervatoři u Pavla Dědečka (absolvoval v roce 1947). V té době již působil jako asistent Václava Talicha v Českém komorním orchestru, do jehož dirigentské třídy Mistrovské školy byl po konzervatoři přijat přímo do 2. ročníku (absolvoval roku 1948 Malým baletem Iši Krejčího). Po studiích se vrátil na Moravu jako dirigent do Státního divadla v Ostravě. Z počátku jeho dirigentské dráhy byli jeho velkými vzory Pavel Dědeček, Václav Talich, Břetislav Bakala, Karel Ančerl či Jaroslav Vogel. V roce 1952 přešel do Symfonického orchestru brněnského rozhlasu, který se pak stal v roce 1956 základem Státní filharmonie Brno. V letech 1962–68 byl šéfem Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě (v sezóně 1963/64 měl zároveň angažmá v Káhiře u tamního symfonického orchestru). V roce 1968 přišel jako šéfdirigent do Státní filharmonie Ostrava, která byla z podnětu Otakara Trhlíka a ředitele orchestru Iva Stolaříka v roce 1971 přejmenována na Janáčkovu filharmonii Ostrava. Šéfdirigentem ostravského orchestru byl pak až do roku 1987, kdy odešel do důchodu (k orchestru se pak ale pravidelně vracel při koncertech ke svým jubileím v letech 1992, 1997, 2003). Za své téměř třicetileté působení v čele tohoto orchestru významným způsobem pozvedl prestiž orchestru na mezinárodním fóru, což se navenek projevilo zvýšeným počtem jeho zahraničních zájezdů. Byl to jen důsledek Trhlíkovy cílevědomé preciznosti v práci s celým tělesem, kde se uplatňoval i jeho pedagogický talent. V době svého prvního působení v Ostravě (v opeře, 1949–52) Trhlík souběžně studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně hudební vědu u Jana Racka (studium zakončil v roce 1953 doktorátem z filozofie – PhDr., disertace Problémy realistické hudební reprodukce a reprodukce socialistického realismu se zvláštním zřetelem k orchestrálnímu a nástrojovému stylu). Od roku 1955 byl pedagogicky činný na JAMU, nejprve jako externí pedagog (korepetice a sluchová analýza, základy dirigování, řízení orchestru, hra partitur, orchestrální a sborová literatura, řízení operních výstupů a řízení opery), v roce 1969 po habilitaci byl jmenován docentem a od akademického roku 1974/75 působil na JAMU na celý úvazek (profesorem byl jmenován v roce 1991).  Z jeho absolventů to byli např. Petr Altrichter, Jaromír Javůrek, Jan Rozehnal, Emil Skoták, Tibor Varga, Bohumil Kulínský, Petr Šumník, dále učil třeba Zdeňka Mácala, Vladimíra Telce, Ivana Obračaje, Petra Škarohlída, Huberta Šindelku, Petra Šibileva, Miloše Alexandra Machka a další. Po celou dobu své umělecké kariéry se také aktivně uplatňoval jednak jako člen a funkcionář Svazu československých skladatelů a Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jednak jako dirigent předních českých a slovenských orchestrů na festivalových, přehlídkových a abonentních koncertech (např. Pražské jaro, Týdny nové tvorby v Praze) nejen doma, ale také v zahraničí. Během své více jak čtyřicetileté umělecké činnosti uskutečnil přes 2000 rozhlasových nahrávek v Brně, Praze, Ostravě, Olomouci, Bratislavě i v zahraničí a uvedl premiéry více než 300 děl českých a slovenských skladatelů. Řídil přes sto symfonických orchestrů (např. Gewandhausorchestr Leipzig, Dresden Philharmonie, Wiener Symfonikem, Residentie Orchestra Den Haag, SymfonieOrkest Haarlem, RadioSymphonyOrchestra Madrid, Goteborg Symfonikem, Leningrader Philharmonie, Zagreb Philharmonie, Athenes Philharmony, Istanbul Philharmony, Ankara Philharmony, Cairo Philharmonic Orchestra Singapure Philharmony, Seoul Philharmonic, Yomiuri Orchestra Tokyo, Tokyo Symphonic Orchestra, Sydney Symphonic Orchestra, Melbourne Symphonic Orchestra, Brisbane Symphonic Orchestra, Brabant Symphonic Orchestra a jiné.) v 37 státech všech světadílů na více jak 1000 koncertech a stovce operních představení. Z významných uměleckých počinů to byly např.: Cena pařížské Akademie Charlese Crose za nahrávku Symfonie A dur „Jarní“ Jana Václava Stamice (1961), Koncertní provedení a nahrávky všech šesti symfonií Bohuslava Martinů v Austrálii (Sydney a Melbourne) u příležitosti 10. výročí úmrtí skladatele (1969), první provedení Janáčkova Tarase Bulby v Madridu (1975), první provedení Janáčkovy Symfoniety v japonské Osace (1977), první provedení Janáčkovy Glagolské mše v Budapešti (1986) apod.