Český hudební slovník osob a institucí

Destinnová, Ema

Destinnová, Ema (vl. jm. Emilie Pavlína Kittlová, prov. Halsbachová, psána též Emma Destinová) pěvkyně-sopranistka, narozena 26. 2. 1878, Praha, zemřela 28. 1. 1930, České Budějovice.

Základy houslové hry získala u svého vychovatele Roberta Nechvíleho. Veřejně vystoupila poprvé jako osmiletá, dále se ve hře zdokonalovala u Ferdinanda Lachnera. Od roku 1892 studovala zpěv u manželů Loewových, po své učitelce Marii von Dreger Loewe-Destinn si zvolila umělecký pseudonym. Od roku 1893 se zdokonalovala v herectví v dramatické škole Národního divadla u Otýlie Sklenářové-Malé. V roce 1897 se neúspěšně ucházela o místo v pražském Národním divadle a z politických důvodů byla ve stejném roce propuštěna z krátkého angažmá v Drážďanech. Získala pak místo v Berlíně, kde poprvé vystoupila 19. 7. 1898 (uváděno též 19. 6.) jako Santuzza v opeře Sedlák kavalír. Zde pak do 27. 10. 1909 účinkovala v 54 operách, z toho ve 12 premiérách, z nichž vynikla zejména ve Straussově Salome. V Berlíně se zasazovala také o provádění oper Bedřicha Smetany, v letech 1900 a 1903 účinkovala v Prodané nevěstě a o devět let později v Daliborovi. V roce 1908 byla Vilémem II. jmenovaná pruskou komorní pěvkyní a díky berlínskému působení získala světové renomé. V této době hostovala také v Bayreuthu (1901 a 1902 jako Senta v Bludném Holanďanovi), v Paříži (zvláště Salome s Karlem Burianem), v Praze a zejména v Londýně, kde v Covent Garden Opera účinkovala jedenáct sezón. Ze 150 zdejších představení byly nejúspěšnější londýnské premiéry Pucciniho oper Madame Butterfly (10. 7. 1905) a Děvče ze Zlatého západu (29. 5. 1911). Vrcholem její kariéry bylo angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde debutovala 16. 11. 1908 po boku Enrika Carusa ve Verdiho Aidě. Za přispění Gustava Mahlera a Otakara Bartíka zde také prosadila uvedení Smetanovy Prodané nevěsty (19. 2. 1909). Ztvárnila též první Minnii v opeře Děvče ze Zlatého západu, kterou Puccini zkomponoval přímo pro ni a Carusa. Ve Spojených státech vystoupila také v Chicagu, Baltimoru, Bostonu, Washingtonu a San Franciscu, přičemž pravidelně hostovala i v Evropě. V roce 1916 jí byl pro spojení s vlasteneckým odbojem i mafií zakázán návrat do Spojených států a byla internována na svém zámku Stráž nad Nežárkou. V závěru války směla vystupovat alespoň v Čechách a na Moravě, po válce pak působila ještě jednu sezónu v New Yorku a uskutečnila dvacet koncertů v Kalifornii, ale na své předchozí úspěchy se jí už nepodařilo navázat. Její poslední cesta do Spojených států v roce 1921 byla ještě méně úspěšná. Kvůli začínající chorobě a zhoršení hlasu se uchýlila do ústraní. Občas účinkovala v Národním divadle, uskutečnila turné s Jindřichem Jindřichem a krátce též soukromě vyučovala. Pěveckou kariéru zakončila v Londýně 16. 10. 1928 na koncertě k příležitosti desátého výročí samostatnosti Československa. V italské a francouzské opeře vynikla v rolích Aidy, Tosky, Mimi (Bohéma), Minnie (Děvče ze Zlatého západu), Carmen, Markéty (Faust a Markéta), Thomasovy Mignon a Charpentierovy Louisy, ve Wagnerových operách jako Alžběta (Tannhäuser), Elsa (Lohengrin), Eva (Mistři pěvci norimberští), Freia (Zlato Rýna), Gudrun (Soumrak bohů), v českých dílech jako Libuše, Mařenka (Prodaná nevěsta), Milada (Dalibor) a Fibichova Šárka. Byla také znamenitou interpretkou písňové tvorby, pokoušela se též o kompozici (valčík První láska, cyklus písní Záhada srdce), činná byla i literárně, překládala písně a libreta (Album ruských písní a romancí, Massenetova Maří Magdaléna), psala básně (Sturm und Ruhe, Der galante Abbé), dramata (Rachel, Tůně) a romány (Pan doktor Casanova, Ve stínu modré růže).