Šalda, František Xaver
Charakteristika: Kritik, literární vědec a spisovatel
Datum narození/zahájení aktivity:29.12.1867
Datum úmrtí/ukončení aktivity:4.4.1937
Text
• Literatura •
Šalda, František Xaver, kritik, literární vědec a spisovatel, narozen 29. 12. 1867, Liberec, zemřel 4. 4. 1937, Praha.
Gymnázium absolvoval v Praze (maturita 1886), studoval pak na Univerzitě Karlově a německé univerzitě filozofii a práva (nedokončil), po rozsáhlé publicistické a umělecké činnosti předložil z podnětu Zdeňka Nejedlého 1910 na Univerzitě Karlově disertaci sestávající ze studií o výtvarném umění (Malířská episoda v díle Raffaelově, Matyáš Grünewald: jeho kolorism, clair-obscur i styl, Jan Vermeer van Delft: skizza jeho malířského vývoje), 1916 se na Karlově univerzitě habilitoval v oboru dějin moderních literatur a 1917 byl jmenován řádným profesorem. Svou literární dráhu otevřel 1884, publikoval zprvu poezii a prózy, avšak od 1892 (i v souvislosti s obranou své umělecké tvorby) se zaměřil k literární kritice, v níž postupně získával velké renomé, jež se odrazilo v jeho univerzitní kariéře, ve velkém a téměř všeobecném respektu, který požíval a to nejenom v literárním světě, ale v kulturním životě vůbec; tato jeho pozice ještě zesílila po roce 1928, kdy začal vydávat svůj vlastní časopis Šaldův zápisník, v němž komentoval literární, umělecké, politické dění. Politicky, až na chvilkové počáteční sympatie k italskému fašismu, se stavěl proti totalitě všeho druhu (zejména nacistické) a za svobodu umělce; komunistickým režimem však bylo Šaldovo dílo kvůli určitým autorovým vstřícným krokům vůči politické levici (uznání historického významu bolševické revoluce, sympatie vůči některým představitelům české politické levice, jmenovitě např. vůči Juliovi Fučíkovi) víceméně tolerováno, o čemž svědčí mimo jiné průběžné pokračování edice Soubor díla F. X. Šaldy (1–22), vydávané v rozpětí půlstoletí (od 1948) postupně v několika nakladatelstvích (Melantrich, Československý spisovatel, Torst), dokončené ovšem v éře polistopadové (1997). O Šaldův odkaz pečuje Společnost F. X. Šaldy, která pořádá i šaldovské konference (1997 v Liberci, 2007 v Brně). Každoročně jsou udělovány Ceny F. X. Šaldy za uměleckou kritiku a jedním z laureátů se 1998 stal představitel hudební oblasti, jazzový publicista Lubomír Dorůžka.
Šaldovo kritické dílo i po více než půlstoletí od smrti svého autora stále vyvolává diskuse a polemiky (vznikla o něm rozsáhlá literárně a kulturně historická literatura). Proti převažujícím pozitivům (návaznost na tehdy progresivní světové, zejména francouzské uměnovědné proudy, pojetí kritiky jako umění, schopnost přesvědčivé formulace a prosazování jasných stanovisek, neúplatnost, boj proti umělecké a morální nekvalitě, dlouhodobost a soustavnost působení, atd.) jsou připomínány momenty jako vášnivá (a proklamovaná!) subjektivnost soudů (Šalda kladl kritiku blíže k umění, než ke vědě), s tím související omyly v hodnocení některých trendů a momentů dění (viz tvrdé odsudky překladatelského díla Jaroslava Vrchlického, české secese literární i výtvarné, beletrie Karla Čapka, přecenění díla Růženy Svobodové, atd.), očividný vliv osobních sympatií a antipatií na kritické soudy, někdy až neomalená příkrost v prosazování vlastních názorů a soudů, v mnohém přepjatá kritika českých kulturních poměrů, politické omyly, atp.
Při formulování svých kritických východisek Šalda vycházel nikoli z německých, ale v té době nově především z francouzských vzorů: neztotožňoval se s determinismem Hippolyta Taina a vycházel spíše z pozic Emila Hennequina a Augustina Sainte-Beuva, tj. zdůrazňoval jedinečnost, závažnost i závaznost etické úlohy umělce ve společnosti, nezastupitelnou roli génia, srostitost umělce a člověka, umění a duchovního klimatu. Těmito i jinými momenty, jež nejenom proklamoval a osvětloval v teoretičtěji laděných pracích (viz svazek Boje o zítřek, kde jsou např. stati Spisovatel, umělec, básník, Osobnost a dílo, Nová krása: její genese a charakter, Kritika pathosem a inspirací, resp. svazek Duše a dílo, kde je řada portrétů vybraných uměleckých osobností), ale především uplatňoval ve své „každodenní“ kritické činnosti, výrazně ovlivnil na zlomu
Při šíři Šaldových zájmů nepřekvapuje jeho určité angažmá právě i v hudební oblasti. Marginálně se zmiňoval o celé plejádě hudebníků a hudebních jevů (Bach, Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Chopin, Berlioz, Rossini, Wagner, Humperdinck, Brahms, Čajkovskij, Smetana, Dvořák, Fibich, Bendl, Kovařovic, Skrjabin, Schönberg a další; některé zjevy znal jen velice částečně a jiné hrubě podcenil, např. Brahmse). Hudba podle Šaldy má vyjadřovat to, na co nestačí jiné umělecké oblasti, například literatura nebo umění výtvarná, nelze ji pokládat za umění popisně sdělovací, ale je možné ji pochopit jen ve vztazích k ostatním uměnám (mimo jiné i proto byl Šaldovi blízký zjev estetika Otakara Hostinského, jehož přednášky v mládí navštěvoval; u Hostinského souputníka, estetika Josefa Durdíka, Šaldovi vadila přílišná „systémovost“, akademičnost, přesvědčení, že umění má především bavit). Šalda byl zaujat dílem Wagnerovým, zejména literárním; ve Wagnerovi spatřoval jednoho z představitelů antiracionalistického křídla evropských myslitelů; s porozuměním proto přijal spis Ferdinanda Pujmana Smetanovský brevíř (1917), v němž autor staví Bedřicha Smetanu (v nietzscheovském smyslu) proti Wagnerovi. Do aktuálního hudebního dění zasáhl Šalda statí, jež byla původně publikována v německém týdeníku Die Zeit (1897), a pojednávala o soudobých proudech v české hudbě (zde se mimo jiné ztotožnil s kritickým stanoviskem Ludvíka Lošťáka vůči Zdeňku Fibichovi, ale zásadně se zmýlil právě v kladném hodnocení Lošťákovy osobnosti a Lošťákova díla, což ho zbrzdilo v dalších výpadech do hudební sféry). V tzv. bojích o Antonína Dvořáka stál Šalda na straně nejedlovského, antidvořákovského tábora, což bylo u Šaldy motivováno především vysoce pozitivním hodnocením díla Smetanova, avšak i nesouhlasem se situací v dobové hudební kritice, vyzvedávající především Dvořáka a jeho úspěchy; později se vyslovil, že protiklad Smetana – Dvořák byl zbytečně vyhrocován. S Nejedlým byl Šalda spjat nejenom tím, že Nejedlý jej uvedl k univerzitní kariéře: Nejedlého kulturně historický (tainovský) přístup, uplatňovaný i ve smetanovské monografii, zprvu hodnotil kladně, později (ve studii k Nejedlého padesátinám) se k němu stavěl kritičtěji (oponoval např. na jedné straně přebujelému pozitivistickému faktografismu a na straně druhé romantickému zbožnění lidovosti).
Šaldovy texty o hudbě vybral, uspořádal a úvodní studií opatřil Rudolf Pečman v publikaci o F. X. Šaldovi a hudbě; zde jsou (v uvedeném pořadí) publikovány texty Otakar Hostinský (1910), Osobnost Zdeňka Nejedlého (1928), Nejedlého Smetana (1924), „Hledali mnoho a hledali v bolestech“ – Richard Wagner a ti druzí (1891–1892), Poznávání Smetany (1918), Aféra dvořákovská (1912), Mladá hudební generace v Čechách (1897), Fantastický balet (1908); bibliografické údaje o otištěných textech uvádí Pečman na s. 75.
Šalda vstoupil do hudby i několika svými zhudebněnými básnickými texty. Patří k nim Jindřich Hybler: Stromu svobody (op. 11/12, smíšený a též mužský sbor, vyšlo v Hudební edici); Josef Bohuslav Foerster: Vítězná píseň (z cyklu Čisté jitro, op. 107); týž: Pohádka jara (1937, píseň v rkp.); týž: Stromu svobody (1927, pro smíšený sbor); Josef Plavec: Vlaky (1939, melodram); týž: J. B. Foerstrovi (píseň na Šaldův text ve sborníku J. B. Foerster 1850–1949, s. 299); Otakar Jeremiáš: Modlitba ze Stromu bolesti (1937, rkp.); Karel Boleslav Jirák: Přípitek poslední (1937, v rkp. písňovém cyklu Usmíření, op. 38). Leoš Janáček se z podnětu Maxe Broda v letech 1923–24 zabýval myšlenkou napsat operu na text Šaldovy hry Dítě.
Literatura
I. Lexika
ČSHS (v rozsáhlém hesle Graciana Černušáka je i další starší literatura).
II. Ostatní (výběr)
Pečman, Rudolf: „Všechny cesty vedou k životu“. F. X. Šalda a hudba (Praha 2004, Společnost F. X. Šaldy – Zápisník o Šaldovi č. 13; další literatura uvedena v poznámkách k Pečmanově vstupní studii).
/Sborník/ F. X. Šaldovi k 22. prosinci 1932 (Praha, nedatováno).
Svoboda, Ludvík: F. X. Šalda (Praha 1967).
Dolanská, Nora: Novinář F. X. Šalda (Praha 1987).
Buriánek, František: Kritik F. X. Šalda (Praha 1987).
Kautman, František: Masaryk, Šalda, Patočka (Praha 1990).
Rutte, Miroslav: Bojovník o zítřek (Praha 1993).
Mokrejš, Antonín: Duchovní svět F. X. Šaldy (Praha 1997).
Rudolf Pečman – Ivan Poledňák Text
Text
Datum poslední změny: 4.7.2008