Český hudební slovník osob a institucí

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (Seminář pro hudební vědu; Seminář hudební vědy; Katedra hudební vědy a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně; Katedra věd o umění Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně), hudebně vzdělávací a vědecká instituce, zahájení činnosti 1921, Brno.

A. 1921–1945 (Vladimír Helfert)

B. 1945–1989 (Jan Racek, Jiří Vysloužil)

C. 1989– (Jiří Fukač, Stanislav Tesař, Mikuláš Bek, Petr Macek)

A. 1921–1945 (Vladimír Helfert)

Zákonem číslo 50 ze dne 28. ledna 1919 byla založena Masarykova univerzita, a to o čtyřech fakultách (právnické, lékařské, přírodovědecké a filozofické), s tím, že filozofická fakulta má být zřízena prvním ročníkem nejpozději počátkem studijního roku 1921–22. Fakulta se potýkala od začátku s prostorovými potížemi, po složitých jednáních s úřady jí byla přidělena budova městského sirotčince na Falkensteinerově ulici. Až v listopadu 1921 mohli svou přednáškovou činnost zahájit profesoři Václav Vondrák, Stanislav Souček, Arne Novák a následně i ostatní. Kapacitně bylo místo jen pro tři semináře, protože filozofická fakulta se musela dělit o prostory v bývalém sirotčinci také s ředitelstvím státních drah. Avšak profesoři pro fakultu byli jmenováni ihned po založení univerzity, pro filozofii a estetiku byl jmenován Otakar Zich, žák Otakara Hostinského z pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity, význačný estetik a také muzikolog i skladatel, který se stal ředitelem Filozofického semináře, ale mnoho místa věnoval ve svých přednáškách také estetice a spolu s ní i hudbě a hudební vědě.

S úmyslem uskutečnit na nově založené univerzitě svou habilitaci přišel do Brna Vladimír Helfert, žák Otakara Hostinského a historika Jaroslava Golla, ale i berlínských profesorů Hermanna Kretzchmara a Carla Stumpfa. Důležitou rolí při Helfertově rozhodování byla jistě i skutečnost, že na univerzitě už působil jako profesor v oboru filozofie právě jeho výše uvedený blízký přítel Otakar Zich. Již 15. září 1920 si Helfert podal ještě jako profesor I. České reálky na děkanát filozofické fakulty žádost o zahájení habilitačního řízení z oboru hudební věda, jako habilitační práci předložil rukopis své knihy Hudba na jaroměřickém zámku. Habilitační řízení na základě Zichova doporučení proběhlo 26. února 1921. Helfert se stal docentem hudební vědy, ale dále působil i na brněnské reálce až do jmenování mimořádným profesorem.

Helfertovou habilitací byl dán základní předpoklad pro vznik Semináře pro hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Důležitá změna, kterou vnesl do vývoje české hudební vědy vznik nové vědecké a vzdělávací základny na nově zřízené univerzitě, nebyla jen kvantitativní, etablovalo se další ohnisko svébytného koncepčního vývoje, pražské centrum získalo nového významného partnera pro dialog a spolupráci. V Brně se tímto vytvořily předpoklady ke kvalitativně novému uplatnění muzikologické práce a zejména pak k úsilí o syntézu těch tendencí, které se polarizovaly v Praze. A právě Helfert se stal vůdčí osobností, tvůrcem brněnské muzikologické školy. V novém působišti začal Helfert velmi aktivně rozvíjet činnost pedagogickou, muzikologickou, organizační i uměleckou. Po své habilitaci dosáhl Helfert mimořádné (1926) a řádné (1931) profesury a v akademickém roce 1935/36 zastával funkci děkana Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Vladimír Helfert zahájil svou přednáškovou činnost na brněnské univerzitě od akademického roku 1921/22. Jeho působení na postu univerzitního učitele předcházel zrod vyhraněného hudebního vědce a kritika, jehož profil už kvalifikovaly oba jaroměřické spisy (1916, 1924), smetanovské studie, spolupráce s Nejedlého časopisem Smetana atd. Seznam Helfertových přednášek ukazuje, že obě tyto své profese spojoval v jedno, že vlastně přednášel o tom, co sám předtím vybádal nebo na čem právě pracoval. Semináře (tzv. hudebně-vědecká cvičení) konal přímo v Hudebním archivu, od roku 1928 přenesl část základní výuky (otázky bibliografie, notace atd., ale i čtení připravovaných prací) do tzv. proseminárních čtyřsemestrových cvičení, po nichž posluchači skládali zkoušku z dějin hudby. Od listopadu 1928 uskutečňoval tzv. Collegia musica, a to ve spolupráci posluchačů a brněnských umělců.

Během svého působení na brněnské univerzitě vychoval Vladimír Helfert řadu žáků. Jeho přednášky navštěvovali nejen studující hudební vědy, nýbrž i zájemci z řad hudební veřejnosti, posluchači brněnské Konzervatoře nebo zástupci příbuzných humanitních oborů, ale i oborů jazykových. Helfert, jenž na brněnské univerzitě působil do svého zatčení gestapem 14. listopadu 1939, animoval čtrnáct svých posluchačů, aby si postupně podali rigorózní práce k dosažení titulu doktor filozofie, konkrétně jsou to Ludvík Kundera (Příspěvky k analysi hudební reprodukce, rok disertace 1925), Karel Vetterl (Bohumil Rieger a jeho instrumentální skladby, 1927), Otakar Nováček (O zdrojích hudebně skladatelských, 1927), Přemysl Pospíšil (Operní dramaturgie, 1927), Jan Racek (Idea vlasti, národa a slávy ve vokálním a dramatickém díle Bedřicha Smetany, 1928), Zdeněk Blažek (O harmonické a polyfonní struktuře díla Smetanova a způsobu skladatelovy práce motivické, 1929), Leopold Firkušný (Lidová hudba lašská a valašská a její vliv na skladatelský růst Leoše Janáčka, 1933), Bohumír Štědroň (Sólové kantáty Giovanni Bassaniho. Příspěvek k poznání hudebního stylu známého v Brně cca 1700, 1933), Hynek Kašlík (Instrumentační vývoj Leoše Janáčka a retuše Karla Kovařovice v opeře Její pastorkyňa, 1934), Robert Smetana (O melodických idiotismech v lidovém zpěvu evangelíků velkolhotských, 1934), Zdeněk Tomáš (Česká píseň obrozenská po stránce hudebně deklamační, 1936), Jiřina Vacková (Formotvorné principy v symfonických básních Franze Liszta, 1936), Čeněk Gardavský (Damasus Brosman a Scto Hieronymo, 1937) a Josef Burjanek (Psychologie melodie, 1939). Tito posluchači se také často průběžně stávali Helfetovými nejbližšími spolupracovníky. U Helferta se samozřejmě nevyčerpává počet jeho žáků těmi, kdo u něho absolvovali celé studium a ukončili je disertací. Několik nejmladších žáků mohlo dokončit studia až po roce 1945 (Theodora Straková, Antonín Sychra atd.), jiní volili z existenčních důvodů hudební vědu jako obor vedlejší nebo dojížděli poslouchat Helfertovy přednášky, ač studovali a působili jinde (Antonín Hořejší atd.). Vladimír Helfert ale dbal na konsolidaci školy více než Nejedlý a do semináře přijímal jen ty studenty, kteří absolvovali čtyři semestry prosemináře a složili zkoušku z dějin hudby.

V Brně se Helfert musel vyrovnávat především s osobností a dílem Leoše Janáčka, který se od pražského a vídeňského uvedení opery Její pastorkyňa (1916, 1917) stal osobností nejenom brněnského, ale celonárodního a evropského významu a tvořil svá vrcholná díla. Přechod od nejedlovského skeptického postoje vůči Janáčkovi k respektu a pochopení proběhl u Helferta postupně, a to jak vědeckými činy, tak zejména počiny organizačně administrativními. V tomto ohledu se výrazně zasadil jednak o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Leoši Janáčkovi roku 1925, jednak následně pečoval o Janáčkův odkaz Masarykově univerzitě, kdy zejména stanul coby předseda v čele Fondu Leoše a Zdenky Janáčkových.

Protektorátní období pak již zcela paralyzovalo Helfertovy aktivity, nacistické úřady ho poslaly v letním semestru 1938/39 na trvalou dovolenou. Již 14. listopadu 1939 byl hnán Helfert k výslechu na Rektorát Masarykovy univerzity a následně byl (tři dny před uzavřením českých vysokých škol) zatčen. Poté byl vláčen koncentračními tábory a věznicemi (Špilberk, Kounicovy koleje, Breslau [Wrocław], Wohlau [Olava], pražská věznice na Pankráci, Terezín) a podlehl útrapám 18. května 1945. Jeho žáci pokračovali za války v jeho díle za ztížených podmínek.

Univerzitní pedagogická činnost Vladimíra Helferta byla podstatně kratší než například činnost Zdeňka Nejedlého, zato ovšem výrazně soustředěnější. Přestože byl svým školením Helfert původem historik, snažil se nezužovat muzikologii jen na hudebně historický výzkum, značný důraz kladl například i na psychologii či estetiku. Helfert usiloval vytvořit školu obdobnou předním zahraničním centrům, své žáky vedl k systematické badatelské práci, učil je promyšlené metodě. Podněcoval je, aby i po skončení studia soustavně vědecky pracovali, a snažil se dokonce vytvořit jim k tomu reálné možnosti. Orientoval je k tomu, aby jejich vědecká práce pokrývala celé pole problematiky oboru. Helfertovi žáci začali již od konce 20. let minulého století významně zasahovat do hudebního dění a kulturního života, v třicátých letech byla už brněnská muzikologická škola zformována jako společensky, kulturně a vědecky progresivní pojem. Ve své vědecké práci se orientovala zejména na českou hudební emigraci 18. století, na dějiny české a evropské hudby 17. a 18. století, na zámeckou hudební kulturu na Moravě, dále k dílu Smetanovu a Janáčkovu.

B. 1945–1989 (Jan Racek, Jiří Vysloužil)

Úmrtí Vladimíra Helferta v roce 1945 znamenalo pro brněnskou univerzitní muzikologii a její rozvoj zásadní moment, ztráta přirozené autority naplno zmobilizovala organizační a badatelské úsilí Helfertových spolupracovníků a žáků, v nastupujících diferenciačních procesech se ovšem nedala udržet metodologická jednota formující se brněnské školy. Relativně rychle byla obnovena činnost hudebněvědeckého semináře, jehož ředitelem byl v letech 1945 až 1963 Jan Racek, jmenovaný v roce 1948 řádným profesorem. Kolem semináře se následně seskupilo několik badatelů z původního Helfertova okruhu, především Bohumír Štědroň, zaměřený podobně jako Racek k hudební historiografii, dále skladatel a teoretik Zdeněk Blažek, krátce také hudební estetik Josef Burjanek, hudební folklorista Karel Vetterl a Theodora Straková, vyučující hudební archivnictví. Postupně se k tomuto kolektivu přidávali i další muzikologové, v letech 1946–49 Vincenc Straka, v údobí 1949–59 Přemysl Novák, v roce 1955 pak Rudolf Pečman.

Brněnská muzikologie nadále vycházela z odkazu Vladimíra Helferta, v její orientaci se však objevovaly i nové rysy, zejména vztah k problematice soudobé hudby, větší důraz na interdisciplinární spolupráci, především s brněnskou etnografií a folkloristikou. V období 50. let významně ovlivňoval mladou muzikologickou generaci estetický seminář Mirko Nováka a Olega Suse.

K dalším změnám v zaměření brněnské katedry začalo docházet počátkem 60. let s příchodem Jiřího Vysloužila a Jiřího Fukače, kteří jako Štědroňovi a Rackovi žáci spolu s Rudolfem Pečmanem zajišťovali plynulý chod pracoviště i v době, kdy jejich učitelé odešli do důchodu. V roce 1962 převzal vedení katedry Jiří Vysloužil. Za jeho vedení prošlo pak pracoviště dalšími organizačními změnami. Rackův hudebně vědecký seminář byl v průběhu padesátých let zformován do relativně stabilní formace spolu s dalšími semináři a pracovišti uměnovědného typu, v 60. letech došlo ale k opětovnému osamostatnění muzikologie jako katedry (fungující v té době jako pracoviště orientované jak na muzikologii, tak i hudební výchovu). Roku 1973 byla pak muzikologie opět spojena s příbuznými obory (dějiny umění a teatrologie) v Katedru věd o umění. Tato katedra byla řízena Jiřím Vysloužilem a hudební věda byla jedním z oddělení (vedoucím byl Rudolf Pečman). Jiří Vysloužil, který byl habilitován v roce 1963 a profesorem jmenován v roce 1972, dokázal udržet historickou orientaci ústavu, ale díky svým zkušenostem z etnomuzikologie, hudební teorie a hudební sociologie rozšířil zaměření také o tyto nové oblasti. Do přednášek zasáhl Vysloužil zejména monograficky orientovanými lekcemi o aktuálních problémech hudby 20. století, Rudolf Pečman se zaměřoval na hudebně historickou orientaci výuky, Jiří Fukač pak od začátku svého působení vnášel do výuky i badatelské práce podněty z hudební sociologie, systematické muzikologie a sémiotiky. V roce 1972 nastoupil na katedru muzikolog, skladatel a teoretik Miloš Štědroň, od roku 1965 pak Olga Settari, která se specializovala na oblast hymnologie, ale i k hudebně estetické a psychologické problematice.

Velkým kladem brněnské univerzitní muzikologie byla schopnost realizace velkých týmových projektů, nutných zejména k zajišťování hudebně lexikografických projektů. Na nedokončený Pazdírkův hudební slovník naučný navázali zbývající redaktoři Gracian Černušák a Bohumír Štědroň svým projektem Československého hudebního slovníku osob a institucí (1963, 1965, slovenskou část zajišťoval Zdenko Nováček), jehož mnohaletá příprava vytvořila kolem univerzity početný hudebně lexikografický tým. V roce 1966 byl z podnětu Jiřího Vysloužila založen při katedře Kabinet hudební lexikografie, který po fázi teoreticko-historických výzkumů evropských a domácích hudebně lexikografických tradic zahájil přípravu Slovníku české hudební kultury (1997). Na katedře byla vydávána i muzikologická ročenka s názvem Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada H (od roku 1966, předtím vycházely muzikologické příspěvky v rámci jiných řad téhož sborníku, toto periodikum vychází dodnes pod názvem Musicologica Brunensia). Od roku 1966 se stala katedra hlavním pořadatelem mezinárodních hudebněvědných kolokvií, konaných každoročně při Mezinárodním hudebním festivalu Brno. Kolem katedry a Jiřího Vysloužila jako hlavního redaktora Souborného kritického vydání děl Leoše Janáčka se soustředil od poloviny 70. let minulého století také tým janáčkovských editorů.

C. 1989– (Jiří Fukač, Stanislav Tesař, Mikuláš Bek, Petr Macek)

Po společenských změnách konce roku 1989 se ujal vedení tehdejší Katedry věd o umění Jiří Fukač a po dvou letech společného působení s divadelní vědou a kunsthistorií se hudební věda osamostatnila v Ústav hudební vědy. Personální složení ústavu se začalo postupně proměňovat, z původního týmu ve složení Jiří Vysloužil, Rudolf Pečman, Jiří Fukač, Miloš Štědroň, Olga Settari odešla Olga Settari a po konkurzním řízení přišel na její místo organolog Pavel Kurfürst. Znatelně se rozšířil počet externích vyučujících (mj. Stanislav Tesař, Jiří Sehnal, Ivan Poledňák, Eva Drlíková, Vladimír Karbusický, Jan Trojan, Pavel Sýkora atd.). Změnou politického systému se vzápětí uvolnila pedagogům hudební vědy zasloužená cesta ke zvyšování akademických hodností (Rudolf Pečman: profesor 1990; Jiří Fukač: docent 1991, profesor 1994; Miloš Štědroň: docent 1991, profesor 1994; Pavel Kurfürst: docent 1994, profesor 1999). Příchodem zástupců tehdejší nejmladší muzikologické generace, kteří byli odchováni brněnskou hudební vědou (Jana Perutková – Dvořáková: 1996; Petr Macek: 1995; Mikuláš Bek: 1998; Lubomír Spurný: 2003) byly dány předpoklady pro další plynulý rozvoj brněnské univerzitní muzikologie. Součástí ústavu se od začátku 90. let stala Akademie staré hudby s nově ustaveným bakalářským oborem Studium teorie a provozovací praxe staré hudby, u jejího zrodu stál zejména Andreas Kröper–Hoffmann, a Seminář estetiky, reprezentovaný Jaroslavem Stříteckým a Petrem Osolsobě (od ledna roku 2005 se toto pracoviště v rámci fakulty osamostatnilo, Jaroslav Střítecký zůstal kmenově na Ústavu hudební vědy a Petr Osolsobě byl jmenován vedoucím Semináře estetiky).

V průběhu let pedagogové ústavu aktivně vstupovali do akademických a řídicích funkcí, Rudolf Pečman se stal proděkanem pro studium, Miloš Štědroň proděkanem pro vědu a výzkum, Jiří Fukač předsedou Akademického senátu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. V roce 1998 se stal Jiří Fukač prorektorem Masarykovy univerzity, vedení ústavu přebral Stanislav Tesař, který po roce předal funkci vedoucího Mikuláši Bekovi. Po pěti letech, v roce 2004 se stal Bek prorektorem pro vnější vztahy Masarykovy univerzity a následně v roce 2012 rektorem. Od podzimu roku 2004 až do současnosti je vedoucím ústavu Petr Macek.

Během tohoto období došlo k významnému rozmachu ústavu jak po stránce personální, tak i pedagogicko-organizační, Ústav hudební vědy postupně akreditoval další studijní obory, mimo Hudební vědu a Studium teorie a provozovací praxe staré hudby ještě obory Sdružená uměnovědná studia, Teorie interaktivních médií, Učitelství estetické výchovy pro střední školy, Management v kultuře a Srovnávací uměnovědná studia. Na ústavu studuje cca 1 500 studentů, z toho 50 v doktorském programu. Kromě zajištění kvalitní pedagogické výuky a odpovídajícího zázemí je kladen v Brně velký důraz i na propojení teoretické části s praktickou, všichni studenti prochází v každém cyklu studia povinnou praxí v odborných institucích (muzea, filharmonie, divadlo, televize apod.), studenti jsou vedeni k vědecké práci pořádáním každoročních výjezdních studentských konferencí zvlášť pro bakalářský, magisterský a doktorský stupeň, každoročně je organizováno několik specializovaných, většinou týdenních (či delších), muzikologických exkurzí (Moskva, Petrohrad, Ukrajina, Londýn, Paříž, Berlín atd.). Pod Ústavem hudební vědy působí studentský Symfonický orchestr Masarykovy univerzity, mužský a smíšený sbor, studenti jsou vedeni k praktickému muzicírování v rámci Collegia musica či předmětu Hra na klavír (ve formě pro začátečníky a pokročilé).

Posluchači Ústavu hudební vědy velmi aktivně spolupracují na jednotlivých vědeckých projektech ústavu, publikují v odborných časopisech a zapojují se do kulturního života Brna i České republiky, důkazem dané úrovně je například časté umístění na prvních či vrcholových pozicích v soutěži České společnosti pro hudební vědu o nejlepší odbornou studentskou práci. Absolventi nachází uplatnění nejen v akademické, vědecké a pedagogické sféře, ale i na řídicích místech filharmonií, divadel, rozhlasu a televizí.

Ústav zaměstnává celkem 20 pracovníků, včetně vědeckých a administrativních. V plném pracovním úvazku jsou tři profesoři, Miloš Štědroň, Jaroslav Střítecký a Lubomír Spurný. Pedagogický a vědecký chod pracoviště dále zajišťuje šest docentů, a to Mikuláš Bek, Jozef Cseres, Jana Horáková, Jana Perutková, František Svoboda a Jiří Zahrádka, dále pak odborní asistenti a asistenti, jmenovitě muzikologové Vladimír Maňas, Stanislav Tesař, Aleš Opekar, Petr Macek, Martin Flašar, Viktor Pantůček, Jan Špaček a Robert Hugo, z kunsthistoriků Aleš Filip a Dagmar Koudelková. Vědeckým pracovníkem je Petr Kalina, knihovnu vede Jan Karafiát.

Vědecké zaměření ústavu je spojeno zejména s projekty Centra hudební lexikografie při Ústavu hudební vědy, v roce 1997 vyšel po dlouhém úsilí Slovník české hudební kultury (v redakci Jiřího Fukače, Jiřího Vysloužila a Petra Macka), od roku 2000 pak byl zahájen nový projekt elektronického Českého hudebního slovníku osob a institucí na webové adrese www.ceskyhudebnislovnik.cz (vedoucí redaktor Petr Macek). Miloš Štědroň publikoval práci Leoš Janáček a hudba 20. století, Pavel Kurfürst je autorem dvou stěžejních knižních prací, a to Organologie (propedeutika, exemplifikace) a Hudební nástroje. Jiří Vysloužil vydal mimo jiné monografii o Karlu Husovi či spolu s Jiřím Sehnalem Dějiny hudby na Moravě, Mikuláš Bek publikoval své sociologické výzkumy v práci Konzervatoř Evropy? K sociologii české hudebnosti, Rudolf Pečman sepsal monografii o Vladimíru Helfertovi. Stanislav Tesař pracoval na rozsáhlém grantovém projektu Melodiarum Hymnologicum Bohemiae, Jana Perutková vydala monografii o Františku Antonínu Míčovi a jaroměřické opeře, Lubomír Spurný publikoval spolu s Vlastou Reittererovou práce k životu a dílu Aloise Háby, Jiří Zahrádka vydává edice díla Leoše Janáčka, Viktor Pantůček s mladšími kolegy pokračuje na dokumentaci české hudební kultury druhé poloviny 20. století atd.

S vědeckou činností souvisí i získávání grantových prostředků na její realizaci, v daném období ústav řešil prostřednictvím svých pracovníků desítky grantových projektů, zejména Grantové agentury České republiky, Ministerstva kultury České republiky a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Z největších grantů je potřeba zmínit projekt Centra základního výzkumu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy s názvem Výzkum funkcí techniky při vzniku a provozování múzického díla řešený v kooperaci s pražskou Akademií múzických umění a dále pak projekt na inovaci uměnovědných studijních oborů Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Ústav hudební vědy vydává recenzovaný časopis Musicologica Brunensia, provozuje také studentský on-line časopis Musicologica.cz. Tradiční je pořadatelství Mezinárodních hudebněvědných kolokvií při Mezinárodním hudebním festivalu Brno.

Po roce 1989 navázala brněnská univerzitní hudební věda velmi úzkou spolupráci (zejména díky Jiřímu Fukačovi) se zahraničními partnery, zvláště s Institutem hudební vědy vídeňské univerzity, od roku 1991 byl vydáván dokonce společný česko-německý bulletin pro muzikologickou spolupráci Colloquium danubianum. Intenzivní spolupráce probíhala také se Sudetoněmeckým institutem v Řezně, mj. na projektu Lexikon zur deutschen Musikkultur. V druhé polovině 90. let sídlila na ústavu také česká sekce Mezinárodní asociace pro výzkum populární hudby (IASPM), které předsedal Jiří Fukač.

Brněnský Ústav hudební vědy se stal v letech 1994–98 spolupartnerem projektu TEMPUS (hlavní koordinátor Mikuláš Bek), v jehož rámci se uskutečnila celá řada velmi užitečných odborných studentských seminářů, bylo vydáno několik knih a studentům i pedagogům bylo sjednáno mnoho zahraničních pobytů. Od roku 2000 je Ústav hudební vědy součástí mezinárodního vzdělávacího programu Evropské unie Socrates/Erasmus, studenti vyjíždějí na dlouhodobé stáže na muzikologická pracoviště partnerských univerzit do většiny států Evropy (jmenovitě Velká Británie, Finsko, Dánsko, Francie, Německo, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Slovinsko, Slovensko, Turecko, Řecko).

Kromě Erasmu je zajišťována pro studenty i výuka zahraničními hostujícími profesory. Po pedagogickém úvazku Geoffrey Chewa se přešlo na model semestrálních přednáškových pobytů, takto v Brně působil například Oskar Elschek, Lubomír Chalupka, Martin Eybl, Elisabeth Hilscher či Helmut Loos.

Z podnětu Ústavu hudební vědy se stali čestnými doktory Masarykovy univerzity také muzikologové Hans Heinrich Eggebrecht (1995), Theophil Antonicek (2000) a John Tyrrell (2002).

V polovině 90. let opustil Ústav hudební vědy své dlouholeté působiště ve druhém poschodí hlavní fakultní budovy a pod vidinou lepších prostorových možností pro svůj rozvoj se přesunul do nové fakultní budovy E na Grohově ulici. Tato varianta se však postupem času ukázala, zejména díky sousedící výstavbě fakultní knihovny, jako nešťastná, a ústav byl přesunut do uvolněných prostor na Jaselské ulici, opět s příslibem využití celé budovy. Tento slib však nebyl dodržen, a proto bylo usilováno o získání celé samostatné budovy, což se v roce 2010 podařilo a po rekonstrukci budovy se Ústav hudební vědy napotřetí definitivně přestěhoval do samostatné sedmiposchoďové budovy na Janáčkově náměstí 2a. K dispozici je kromě knihovny se studovnou, koncertního multimediálního sálu, dvou velkých multimediálních poslucháren, řady poslucháren seminárních, pracoven i kavárna a cvičebna se sadou elektrických klavírů. Velký důraz je dlouhodobě kladen na rozvoj ústavní knihovny, zejména na nákup odborné muzikologické literatury i základních odborných elektronických on-line databází.

Směřování ústavu v 90. letech 20. století bylo ovlivňováno zejména velmi aktivním, obětavým a činorodým přístupem Jiřího Fukače, jehož odchod v roce 2002 byl nejen pro brněnský Ústav hudební vědy, ale i pro českou muzikologii mimořádně velkou a citelnou ztrátou. Střední a mladší brněnská muzikologická generace navazuje na své univerzitní učitele, tedy konkrétně na Jiřího Vysloužila, Rudolfa Pečmana, Jiřího Fukače a také Miloše Štědroně, a pokračuje v tradici dobrého jména brněnské muzikologické školy.