Český hudební slovník osob a institucí

Melodramfest

Melodramfest (Mezinárodní festival koncertního melodramu Praha; Festival koncertního melodramu), festival melodramů, zahájení činnosti 1998, Praha.

Festival vznikl v Praze roku 1998 na půdě Společnosti Zdeňka Fibicha jako ohlas kanadsko-amerického koncertního turné klavíristy Borise Krajného a recitátorky a režisérky Věry Šustíkové v roce 1996 a stal se stěžejní akcí jejího široce koncipovaného projektu „Oživení koncertního melodramu“. Prvotním cílem festivalu byla snaha o obnovení bohaté domácí tradice koncertního melodramu a po více jak čtyřicetileté stagnaci oboru vytvoření základny, z níž by bylo možno propagovat český melodram ve světě a recipročně obohacovat domácí poznatky o zahraniční díla.

Dramaturgie a režie se ujali Věra Šustíková a Lubomír Poživil, jehož zásluhou se podařilo hned zpočátku získat ke spolupráci významné herecké osobnosti, z nichž většina se pak stala kmenovými interprety festivalu. První dva roky se Festival koncertního melodramu konal v Klubu Lávka na Novotného lávce. V roce 2000, kdy se koncertní přehlídky melodramů poprvé zúčastnili i umělci ze zahraničí, byl festival přejmenován na „Mezinárodní“ a díky podpoře hlavního města Prahy přibral do názvu i „Praha“. Protože melodram byl v té době běžnému posluchači zcela neznámým fenoménem, byly koncerty od počátku provázeny odborným úvodním slovem autorky projektu Věry Šustíkové.

První ročník festivalu přinesl v pěti komorních koncertech české koncertní melodramy 19. a počátku 20. století, mezi něž byly vřazeny i dobové klavírní a písňové skladby. Druhý ročník už představil i díla zahraniční provenience v českém překladu a dvě české novinky psané pro festival od skladatelů Jiřího Matyse a Emila Viklického. Trvalou součástí festivalu se stal také Koncert vítězů Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů, kde v roce 1999 zazněly dvě novinky mladých skladatelů Jiřího Pakandla a Romana Z. Nováka.

Prvními interprety festivalu melodramů byli recitátoři Marta Hrachovinová, Bořivoj Navrátil a klavírista Boris Krajný, k nim se připojili Hana Maciuchová, Marie Málková, Jana Štěpánková, klavíristka Jitka Čechová a další hudebníci. Ve druhém  ročníku přibyli herci Otakar Brousek, Dalimil Klapka, Jiří Klem, Růžena Merunková, Miroslav Moravec, Valerie Zawadská, klavírista Jiří Pokorný, houslistka Michaela Štrausová, pěvci Christina a Jaroslav Mrázkovi.

Pět koncertů v Klubu Lávka s kapacitou 150 míst navštívilo v prvním roce celkem 534 posluchačů. Překvapivý byl zájem špičkových hereckých osobností i vynikajících klavíristů, kteří se melodramu chopili. Pouze z řad muzikologů občas zaznívaly skeptické názory na oživení melodramu. Festival provázela série rozhlasových besed s autorkou projektu na stanicích Vltava a Svobodná Evropa, pozornost nové kulturní akci věnoval i denní tisk.

Mimořádná situace nastala roku 2000, kdy byl třetí ročník festivalu zapojen do kontextu Mezinárodních oslav Zdeňka Fibicha pod patronací UNESCO a tyto oslavy se staly součástí akce „Praha – Evropské město kultury 2000“. Finanční dotace, mimořádné akce a účast zahraničních hostů se odrazily i na podobě festivalové přehlídky. Od tohoto ročníku se festival postupně přenesl do jiných, reprezentativnějších prostor. Slavnostní zahájení se konalo v Sukově síni Rudolfina, koncerty k poctě Mezinárodní vědecké konference a k poctě 1. mezinárodní interpretační soutěže v melodramu v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Festival se rozrostl v tomto roce na osm pořadů. Poprvé se zde objevil typ pořadu složený výhradně z melodramů (všech šest koncertních melodramů Zdeňka Fibicha), poprvé byl zaveden samostatný Koncert nové tvorby (autoři Jiří Gemrot, Lukáš Hurník, Jiří Pazour, Jiří Teml, Emil Viklický, Zdeněk Zahradník) a poprvé se na festivalu také představili jako interpreti Fibichových děl zahraniční umělci (americký herec Simon Williams, japonská pěvkyně a recitátorka Nao Higano, japonská klavíristka Sachico Kayahara a německá klavíristka Anita Keller). Mimořádný byl také zájem ze strany médií. Česká televize natočila reportážní snímek novinkového koncertu, Český rozhlas pořídil snímky z koncertu zahraničních umělců k poctě Zdeňka Fibicha, z koncertu vítězů 1. Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů i ze závěrečného koncertu nové české tvorby. V koncertním publiku zasedli světoví odborníci, účastníci Mezinárodní vědecké konference „Fibich – Melodram – Secese“. Ucelená přehlídka Fibichovy koncertní melodramatické tvorby předznamenala uvedení jeho Smrti Hippodamie v Národním divadle 22. října 2000.

Následující čtyři ročníky festivalu vykazovaly stále vzestupnou a rozšiřující se tendenci – počet koncertů vzrůstal ze šesti na sedm v letech 2001 a 2002 a na osm v letech 2003 a 2004. Dramaturgická náplň koncertů byla od počátku provázána s hudebně-vědným výzkumem Věry Šustíkové v rámci Národního muzea – Českého muzea hudby. Badatelská snaha o zmapování českého koncertního melodramu vyvolala téměř okamžitě potřebu objevovaná díla také slyšet. Kontinuálně narůstalo i uvádění nové tvorby. Dramaturgie se snažila o zapojení zahraničních umělců a cizojazyčné provádění melodramů, aby tak mohla nabídnout srovnání různých kompozičních i interpretačních přístupů.

Večer francouzských melodramů v roce 2001 obohatili herec Vincent Figuri a klavírista Noël Lee provedením originálních francouzských děl, na Večeru německých melodramů hostovali Herman-Eike Keller a klavíristka Anita Keller s díly německých klasiků, v roce 2002 se na festivalu představily recitátorka Katrine Druyts a klavíristka Els Swinnen z Belgie s melodramy u nás téměř neznámých vlámských skladatelů konce 19. století. V roce 2003 přijali pozvání hosté z Německa Petr Tonger a klavírista Klaus Zelm, kteří představili českému publiku německou romantickou tvorbu přelomu 19. a 20. století. Dramaturgie dala příležitost i umělcům působícím v jednotlivých regionech; v roce 2002 se konal Večer moravské tvorby, na němž se pražskému publiku představili výhradně ostravští interpreti s repertoárem sestaveným z děl severomoravských skladatelů. Nechyběly ani novinky od Vlastimila Ondrušky a Milana Báchorka napsané pro tuto příležitost. Roku 2003 následoval Večer brněnských umělců, kde zazněly i nové melodramy Pavla Blatného, Rudolfa Růžičky a Jiřího Duška. Podobně jako večery zahraničních a mimopražských hostů byly koncipovány i některé další pořady (Večer české tvorby 2001 či Večer židovské tvorby 2002 s uvedením rozsáhlého melodramu Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka od Viktora Ullmanna v interpretaci Soni Červené a klavíristy Daniela Wiesnera v režii Lubomíra Poživila).

O melodram se začalo zajímat stále více skladatelů, představitelů různých generací i různých hudebních stylů. Vedle poezie byly nejčastěji zhudebněny dramatické monology a jen výjimečně próza, po níž sáhli většinou nejmladší skladatelé. Počet novinek rok od roku vzrůstal. Vedle každoročně vyhrazeného Večera nové tvorby pronikaly novinky i do ostatních festivalových koncertů. V  letech 2004 a 2005 už bylo nutno vymezit nově vznikajícím melodramům dva samostatné večery.

V rámci Roku české hudby 2004 se odehrál sedmý ročník festivalu. Osm koncertů vytvořilo dramaturgicky ucelenou reprezentativní přehlídku českého melodramu od klasiky v komorním obsazení přes jednotlivé autorské generace až po dva Večery nové tvorby s třinácti českými novinkami (autory novinek byli: Aleš Březina, Vít Clar, Jan Frank Fischer, Jiří Hlaváč, Jan Klusák, Václav Kučera, Josef Marek, Jan Vičar a další). Z nových tváří, které v tomto roce rozšířily řady interpretů, nelze opomenout Petra Kostku, Martina Stropnického, Stanislava Zindulku, z třiceti nových hudebníků nejvíce zaujal soubor historických nástrojů Dubia Fortuna, pěvec Bohuslav Maršík, hobojista Vilém Veverka, klarinetista Michal Zpěvák i jazzový trumpetista Miroslav Barabáš. Dvojnásobek prostoru dostali mladí interpreti; na základě mimořádně vysoké úrovně třetí interpretační soutěže dostali nejlepší čeští účastníci příležitost zapojit se i do dalších koncertů festivalu. Závěrečnou tečku přehlídky vytvořil reprezentativní orchestrální koncert, konaný ve Velkém sále Zdeňka Fibicha na pražském Žofíně. Vedení festivalu se tak podařilo navázat na oslavy Zdeňka Fibicha v roce 2000 a založit novou tradici závěrečných orchestrálních koncertů na Žofíně.

Osmý ročník festivalu v roce 2005 pokračoval v nastoupeném trendu. Vedle již stabilních prvků dramaturgie se novým dramaturgickým prvkem staly dva pořady věnované literárním předlohám (pořad Shakespeare v hudbě a Erbenova Kytice v hudbě). Mezi autory píšícími pro festival se nově objevují jména Miloš Štědroň, Ivan Kurz, Otomar Kvěch, Miloš Orson Štědroň, Pavel Hanousek a Ondřej Urban. Mezi interprety se jednorázově představili herci Jana Boušková a Václav Vydra, Martin Finger, Zbyšek Pantůček a Vlasta Peterková. Spolupráci navázali flétnisté Václav Kunt a Dana Šafránková, houslistka Silvie Hessová, violistka Karolína Růžková, a další. Mimořádnou událostí bylo první zařazení děl Luboše Fišera – dva melodramy Můj volný člověče a Istanu (s interpretkou Carmen Mayerovou) doplnila skladba Krux pro housle a bicí v podání Ivana Štrause a Vladimíra Vlasáka. 

Nedobrovolným vybočením z nastavené dramaturgie se stal devátý ročník festivalu v roce 2006, kdy Česká hudební společnost ohlásila chystané ukončení své činnosti. Organizátor festivalu Společnost Zdeňka Fibicha tak přišla o důležitého partnera, který do té doby významně participoval na produkci festivalu, a nejen to, přišla s ním o velkou členskou základnu, která tvořila významnou část publika. Urychlené řešení samostatné právní subjektivity a zásadní reorganizace Společnosti Zdeňka Fibicha se odrazily na úsporné podobě tohoto ročníku festivalu. Program vykazuje pouze pět komorních koncertů, avšak jejich náplň zůstává na dosavadní umělecké úrovni. Pražskému publiku byl představen výběr z nejlepších německých melodramů, tentokrát v českých překladech, a devět českých novinek. Z pořadů věnovaných zhudebňovaným literátům byl vybrán Jaroslav Seifert. V obsazení se režie spolehla na své již osvědčené interprety. Netradiční charakter měl závěr festivalu, kdy místo očekávaného orchestrálního koncertu byl zařazen „Latinskoamerický večer“ ve spolupráci s Atriem na Žižkově. Pořad kvintetu Bona Fide s přizvanými herci Soňou Červenou a Bořivojem Navrátilem jako interprety melodramů Astora Piazolly dal nahlédnout do další dosud nepoznané oblasti melodramatické tvorby.

Desátý ročník festivalu 2007 se v nových organizačních podmínkách rozrostl o spolupráci se Středočeským krajem. Podařilo se oživit myšlenku reprízování již nastudovaných děl v nových dramaturgických souvislostech na koncertech mimo pražský festival. Akce pod názvem „Živá antologie melodramu“ byla v letech 2007–09 uváděna na propagačních materiálech festivalu jako jeho součást.

Reprezentativní charakter desátého ročníku festivalu umocnily dvě vrcholné akce – koncert České filharmonie v Rudolfinu se Soňou Červenou v režii Lubomíra Poživila s uvedením orchestrální verze melodramu Viktora Ullmanna Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka a koncert Plzeňské filharmonie na Žofíně s  Carmen Mayerovou, Petrem Kostkou a Dalimilem Klapkou v režii Věry Šustíkové, kde na závěr odezněla 100. světová premiéra původní české tvorby psané pro festival – rozsáhlý orchestrální melodram pro recitátora a dva pěvce od Josefa Marka Komentář krále Davida ke knihám Mojžíšovým.

Druhá dekáda festivalu vykazuje proměny dramaturgie. Výrazně se změnil podíl spolupráce obou dramaturgů a režisérů. Zatímco v prvním desetiletí se oba tvůrci podíleli na koncepci a nastudování festivalových pořadů zhruba stejným dílem, v dalším desetiletí si Lubomír Poživil ponechal každoročně pouze jeden pořad a v roce 2016 musel ze zdravotních důvodů spolupráci ukončit. Dramaturgie většiny pořadů tak připadla Věře Šustíkové.

Na dramaturgii z let 2008–18 je patrná snaha o celkovou vnitřní výstavbu každého ročníku. Série komorních koncertů je zpravidla rámována dvěma pořady většího rozsahu. V úvodu jednotlivých festivalových přehlídek se střídají koncerty melodramů s orchestrem či větším ansámblem, závěr pak tvoří koncert orchestrálních melodramů nebo uvedení scénického melodramu. Tradici závěrečného orchestrálního koncertu na Žofíně, který si v letech 2000 a pak následně 2004 a 2005 publikum oblíbilo, se podařilo udržet ještě v letech 2007–10. Vnitřní náplň každoroční přehlídky melodramů tvoří většinou čtyři komorní koncerty. Jeden je pravidelně věnován finalistům interpretační soutěže, jeden je vymezen hledání krajních hranic žánru a jejich prostupnosti k jiným oblastem, další přináší přehlídku stylově rozrůzněné nové tvorby a jeden bývá věnován monograficky koncipované přehlídce děl jubilujících skladatelů, či uvedení celovečerního díla.

Vděčný potenciál představovala rozrůstající se nová česká tvorba. Podpora novinek se stala prioritou a festival se stále více profiloval jako přehlídka soudobé tvorby. Jako východisko novodobého melodramu byl prezentován Arnold Schönberg. Různá Schönbergova díla se objevila na programu festivalu v letech 2011, 2012, 2013 a 2017, a to jak v originálním jazyce, tak v českém překladu.

Jedenáctý ročník festivalu 2008 uvedl ve světové premiéře celkem třináct českých melodramů a pro srovnání zazněla i moderní německá melodramatická tvorba v provedení uměleckého dua Pianoworte, které tvoří Helmuth Tiele a Bern Christian Schulze. K výročí české hymny uvedl festival na Žofíně koncert věnovaný Františku Škroupovi. Ústředním číslem programu byl jeho zapomenutý melodram Bratrovrah s Petrem Stachem (Kain) a Filipem Sychrou (Abel) a Jihočeskou komorní filharmonií řízenou Jiřím Petrdlíkem.

Dvanáctý festival přinesl kromě nové tvorby i z rukopisu rekonstruované melodramy Josefa Bohuslava Foerstera (Klášter, Hlasatel velkého krále a Carҫamon), jehož výročí byl věnován celý večer. Festival vyvrcholil reprezentativní přehlídkou orchestrálních děl na pražském Žofíně. Vedle děl Fibicha, Ostrčila, Foerstera a Suka odezněly čtyři premiéry nových děl Aleše Březiny, Jana Duška, Josefa Marka a Zdeňka Zahradníka. Koncert byl též přehlídkou kmenových interpretů festivalu. Ve spolupráci s Teplickou filharmonií řízenou Charlesem Olivieri-Munroem vystoupili Soňa Červená, Marta Hrachovinová, Dalimil Klapka, Carmen Mayerová, Taťjana Medvecká, Bořivoj Navrátil a Filip Sychra.

Třináctý ročník festivalu se konal v roce dalšího fibichovského jubilea 2010. Zásadním počinem k tomuto jubileu bylo vytvoření koncertního průřezu Fibichovy a Vrchlického Hippodamie tak, aby trilogii bylo možno odehrát v jednom večeru. Autorskou úpravu provedli dirigent Jiří Petrdlík a režisérka Věra Šustíková, která vytvořila i text přidané role vypravěče propojující jednotlivé díly. Nastudování se ujala Moravská filharmonie Olomouc řízená Jiřím Petrdlíkem, obsazení nezbytných rolí si vyžádalo třináct herců. Režie využila časového odstupu třetího dílu trilogie a hlavní role obsadila dvojmo herci dvou generací. Postavu Hippodamie ztvárnily Tereza Kostková a Carmen Mayerová, Pelopa Jan Teplý a Petr Kostka a v roli Myrtila se vystřídali Filip Sychra a Jiří Klem. V dalších rolích se představili Otakar Brousek, Jaromír Meduna, Dalimil Klapka, Radek Valenta, Petr Stach, Ondřej Novák a Karolína Lišková. Připsané role vypravěče se ujal Ladislav Lakomý. Z novinek zaujala nejvíce satirická díla: Markova Interpelace (aneb Scéna z parlamentu) na text Robina Krále, Vičarova melodramatická svita Ze suterénu na Žáčkovy texty a Metempsychóza Jana Duška na dramatizaci humorné povídky Karla Poláčka ze soudního jednání. Zahraničními hosty festivalu byli německá herečka Stephanie Maschke s novou německou tvorbou (Elegie od Wilhelma von Grunelia) a portugalský recitátor a skladatel Diamantino Faustino, který zde uvedl světovou premiéru svého melodramu O aprendiz de feiticeiro s českými hudebníky.

Čtrnáctý festival 2011 přinesl desítku poměrně rozměrných nových děl. Ve spolupráci s Centrem základního výzkumu AMU a Masarykovy univerzity prezentoval také díla stojící na samé hraně žánrového vymezení, jako je živá performance slova „zhudebněná“ pomocí live electronics. V závěrečném pořadu pak překročil dosavadní hranice koncertní síně, aby si vyzkoušel možnosti scénického provedení. První zkušeností se stalo uvedení melodramu Jiřího Antonína Bendy Medea spolu s melodramem Františka Škroupa Bratrovrah na scéně Divadla ABC ve spolupráci s Jihočeskou komorní filharmonií řízenou Jiřím Petrdlíkem.

Patnáctý ročník festivalu 2012 byl další příležitostí k dílčí bilanci dosažených výsledků. Festivalu se zúčastnili hosté z Německa Peter Tongr a Klaus Zelm. Jejich recitál doplnil Schönbergův Měsíční pierrot v podání Terezie Švarcové a instrumentálního ansámblu řízeného Jiřím Petrdlíkem. Ze soudobé české tvorby zaujal zvláště nový melodram Lukáše Hurníka Doupě na text Franze Kafky. Poprvé navázali spolupráci s festivalem skladatelé Jiří Bezděk, Ivana Loudová, Jiří Lukeš, Terezie Švarcová, Pavel Trojan Jr. a Jakub Zahradník.

Šestnáctý ročník festivalu v roce 2013 přinesl nevšední zážitek z originálního provedení Schönbergova melodramu Óde to Napoleon Buonaparte v podání amerického herce Briana Caspea, Fama Quartetu a klavíristy Jana Duška. Mimořádnou pozornost vzbudil i závěrečný pořad festivalu v koncertním sále Pražské konzervatoře s poloscénickým nastudováním rekonstrukce dosud neprovedeného melodramu Sergeje Prokofjeva Evžen Oněgin, které zde zaznělo v českém překladu.

Ve znamení Roku české hudby 2014 se odbýval další ročník festivalu, který vyvrcholil slavnostním koncertem ve Velkém sále na Žofíně. Fibichovského programu se ujala Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Jiřího Petrdlíka se sólisty Evou Urbanovou, Terezou Kostkovou a Filipem Sychrou. Vrcholem komorních koncertů bylo špičkové provedení Straussova Enocha Ardena v českém znění v interpretaci Jaromíra Meduny a klavíristy Miroslava Sekery v režii Věry Šustíkové.

Rámec osmnáctého ročníku festivalu v roce 2015 vytvořil úvodní multižánrový koncert Od opery k rapu ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Jiřího Petrdlíka konaný ve Smetanově síni Obecního domu, na němž zazněla i světová premiéra skladby Zdeňka Merty Shakespeareʼs Rapsody provedená jako rap Oto Klempířem a Jamesem Colem se zpěvem Michaely Jančaříkové. Závěr festivalu tvořil Slavnostní koncert k 125. výročí Bohuslava Martinů v Sále Martinů zakončený jazzovou Kuchyňskou revuí Bohuslava Martinů s textem Jana Löwenbacha v podání Soni Červené.

Devatenáctý ročník festivalu 2016 vzbudil pozornost především nastudováním Praupnerovy Circe po více než 225 letech, dále u nás neznámého díla Paula Dessaua Lilo Herrmann s užitím Sprachgesangu v podání Soni Červené a nové nastudování Viklického komorní verze Tajemství člověka na texty Václava Havla s Taťjanou Medveckou a Jaromírem Medunou.

Páteří dvacátého ročníku 2017 byly tři večery věnované zásadním mezníkům v historii tří století melodramu: Pocta Bendovi – Pocta Fibichovi – Pocta Schönbergovi, jehož přísně vázaný melodram Óda na Napoleona Buonaparte zazněl poprvé v českém překladu. Dramaturgie festivalu byla koncipována jako přehlídka dosavadního vývoje českého melodramu, jeho badatelských, skladatelských, překladatelských, literárních a především interpretačních aktivit. Melodramu na festivalu věnovali své síly mnozí vynikající umělci.

Po kvantitativní stránce tato světově ojedinělá koncertní přehlídka melodramů za dvacet let své existence přinesla 125 premiérových pořadů, z toho 3 scénická provedení. Na dramaturgii a režii se podíleli specializovaní režiséři Lubomír Poživil (35 pořadů festivalu), Věra Šustíková (85 pořadů festivalu a všechny mimopražské a mimořádné koncerty) a přizvaní hosté (celkem 5 pořadů festivalu). Byla uvedena díla od 260 skladatelů všech období, z nichž pouze 63 bylo zahraničních. K tomu se pojí uvedení celkem 317 autorů zhudebněných textů a 68 autorů zhudebněných překladů. Celkem bylo nastudováno na 530 melodramů a melodramatických cyklů (mnohé několikrát). Doplňkem repertoáru bylo 40 komorních skladeb a písní. Pro festival za 20 let vzniklo celkem 225 původních českých novinek. Byla odehrána řada tzv. novodobých premiér, tj. nově rekonstruovaných archivních děl neprávem zapomenutých (např. scénický melodram Václava Praupnera Circe, Františka Škroupa Bratrovrah, Sergeje Prokofjeva Evžen Oněgin či koncertní melodramy Vítězslavy Kaprálové Karlu Čapkovi, Gideona Kleina Krajina apod.) a také mnoho českých premiér děl světového repertoáru, většinou s novými překlady do češtiny (například Richard Strauss Enoch Arden, Aaron Copland Lincolnův portrét, Francis Poulanc Příběh Babára, většina melodramů Erika Satieho, řada německých děl aj.). Na festivalu vystupovalo celkem 10 různých orchestrů, včetně České filharmonie a Symfonického orchestru Českého rozhlasu, 4 pěvecké a 2 recitační sbory, 29 zahraničních a 326 českých interpretů hudby (včetně specializovaných ansámblů, například soubor historických nástrojů Dubia fortuna, soubor elektronických nástrojů Noční optika, klezmer band Trombenik, jazzová skupina Emila Viklického, skupina historických tanců Hartig Ensemble a další, několik význačných pěvců (jako Eva Urbanová, Bohuslav Maršík, rappeři Cole James a Oto Klempíř) a 21 zahraničních a 191 domácích herců a recitátorů. Čtyřicítka osobností z řad interpretů a skladatelů tvoří dlouhodobě jádro festivalu i členskou základnu Společnosti Zdeňka Fibicha.

Nastudované premiéry z festivalů byly zúročovány na mimopražských koncertech v rámci tzv. Turné koncertního melodramu či Živé antologie melodramu. Díky nově dramaturgicky postaveným pořadům „na přání“ měli možnost slyšet melodramy posluchači v Olomouci, Příbrami, Poděbradech, Krásném Březně, Šumperku, Vysoké u Příbrami, Sedlčanech, Kralupech nad Vltavou, Mladé Boleslavi, Dětenicích, Velkém Březně, Plzni a v dalších městech. Společnost Zdeňka Fibicha spolupracovala i na jednotlivých charitativních koncertech v Praze i jinde, zvláště úzká byla spolupráce s Národním muzeem, kde melodramatická vystoupení obohacovala muzejní noci Českého muzea hudby či vernisáže různých muzejních výstav.

Bilance dvacetileté existence Mezinárodního festivalu koncertního melodramu Praha v roce 2017 ukázala, že dlouhodobé pěstování melodramu vzbudilo zájem soudobých skladatelů a interpretů i pozornost ciziny (např. založení společnosti International Melodrama Verein ve Vídni 2004, vznik uměleckého dua Melodamen v Německu, provozování melodramu ve Francii, v Belgii, Německu, Rakousku, ve Spojených státech, v Portugalsku aj.). Festival jakožto původně experimentální výstup z vědeckého projektu se rozrostl do samostatné umělecké aktivity, která pravidelně obohacuje kulturní život Prahy a Středočeského kraje a má přesah do dalších regionů i do zahraničí.

Třetí dekádu své existence zahájil festival roku 2018 pod novým názvem Melodramfest. Dosavadní ředitelka festivalu Věra Šustíková předala organizační vedení svému dlouholetému spolupracovníkovi, dirigentu Jiřímu Petrdlíkovi, a sama se nadále stará o dramaturgii pořadů a režijní nastudování melodramů ve funkci umělecké ředitelky. Inovace v organizaci festivalu a koncertní programy budou pravidelně zveřejňovány na nových webových stránkách: www.melodramfest.cz