Český hudební slovník osob a institucí

Ukrajinská republiková kapela

Ukrajinská republiková kapela (Ukrajinská republikánská kapela), smíšený pěvecký sbor, zahájení činnosti 1919, ukončení činnosti 1921.

Ukrajinská republiková kapela byla de facto smíšeným pěveckým sborem bez instrumentální složky. Vznikla z iniciativy předsedy direktoria a hlavního atamana vojsk Ukrajinské lidové republiky Simona Petljury. Tato republika existovala jen krátce mezi lety 1917–1919. Petljura na počátku roku požádal tehdejší dva zaměstnance ministerstva osvěty, vedoucího etnografického odboru Oleksandra Košyce a vedoucího hudebního oddělení Kyryla Stecenka, aby založili soubor, jenž vzápětí odjede do ciziny, kde bude reprezentovat hudební kulturu mladého ukrajinského státu. Vznik kapely byl zakotven zákonem, který vypracovala Rada ministrů Ukrajinské lidové republiky a jenž vešel v platnost 25. ledna 1919. Potřeba založit sbor tedy vyplývala spíše z politických než z uměleckých potřeb. Pěvci tělesa se rekrutovali především z posluchačů kyjevské Hudebně-dramatické školy Mykoly Lysenka a byli vybíráni konkursem. Bylo přijato sto zpěváků a zpěvaček a několik náhradníků. Členové kapely měli statut státních zaměstnanců Ukrajinské lidové republiky a byli placeni z republikového rozpočtu. Od února 1919 začala mladý ukrajinský stát dobývat bolševická vojska a Kapela byla nucena opustit Kyjev; byla přesunuta do Kamence-Podolského. Počet jejích zpěváků tehdy klesl na 66 (27 ženských a 39 mužských hlasů); devět členů obstarávalo administrativu. Členové Kapely pocházeli z různých regionů Ukrajiny. Ve sboru byly nejsilněji obsazeny basy, nejméně soprány, což tomuto pěveckému tělesu dodávalo specifickou zvukovou barvu. Členy tělesa byli profesionální muzikanti i hudebně nadaní amatéři. Sbormistr Oleksandr Košyc dbal na to, aby byl sbor složen ze zpěváků s podobnou barvou hlasu, čímž celkový zvuk sboru zbavil individuálních hlasových odstínů a dosahoval tak barevně homogenního zvuku se sytými, pevnými a barevně nediferencovanými souzvuky. Dle svědectví pamětníků oplýval sbor naprostou intonační čistotou ve všech dynamických polohách, což u posluchačů vyvolávalo dojem, že těleso má dvojnásobný počet pěvců. Vedoucí sboru se také snažil vyvarovat veškerých laciných patetických či virtuózních efektů.

V čele tělesa stála rada, potvrzená ministerstvem osvěty a z ní odvozená umělecká rada. Sbor měl také svůj volený výbor, který na způsob pozdějších odborů hájil práva členů; v čele výboru stál starosta sboru. V čele rady stál hlavní dirigent kapely Oleksandr Košyc, pomocnice hlavního dirigenta Platonida Ščurovská, profesor zpěvu Hryhoryj Tučapskyj, administrátor Oleksa Prychoďko, pomocník administrátora Petro Stecenko a delegát členů kapely s poradním hlasem Roman Kyrčiv. Propracovanost vnitřních stanov souboru dokládá také existence kázeňského řádu, jež stanovoval práva a povinnosti členů, peněžité pokuty a další disciplinární směrnice.

V březnu 1919 odjela Kapela z Kamence-Podolského koncertovat mezi ukrajinské obecenstvo do východní Haliče (Stanislav, Stryj) a odtud o měsíc později do Československa. Její první zastávka na československém území byla 25. dubna 1919 v Užhorodu. Zakarpatí tehdy zmítaly boje s Maďary, takže sbor neměl možnost uspořádat veřejný koncert. 27. dubna se však podařilo uspořádat vystoupení v sále hotelu Korona pro řeckokatolické duchovní, na němž byli přítomni také čeští úředníci. V květnu těleso opakovaně vystupovalo v Praze, poté se vydalo na turné po českých a moravských městech; navštívilo Plzeň, Brno, Prostějov, Olomouc, Chrudim, Turnov, Mladou Boleslav a Jičín. Na těchto místech sbor prezentoval program sestavený ještě na Ukrajině. Po návratu do Prahy secvičili členové nový repertoár, který představili 10. června. Pásma Kapely sestávala především ze sborových úprav ukrajinských lidových písní, ale také z děl Mykoly Lysenka a soudobých ukrajinských skladatelů (Oleksandr Košyc, Kyrylo Stecenko, Mykola Leontovyč).

Česká veřejnost byla v té době velmi málo informována o specifikách ukrajinského národa, který mnohým splýval s národem ruským. Kapela svou aktivitou v Československu tedy zcela splnila svůj misijní úkol, pro jehož vykonání byla založena – její vystoupení skutečně rozbila mnohé předsudky a tím výrazně pozměnila vnímání ukrajinského národa v českých zemích. Československá vystoupení Kapely zaznamenala výrazný zájem a ohlas publika a také až nezvykle vstřícné přijetí u kritiky. Výstupy tělesa v tisku reflektoval např. Josef Hutter, Jaroslav Křička, Josef Bartoš, či Zdeněk Nejedlý, který dokonce o Kapele napsal samostatnou knihu; ta představuje vůbec první ucelenou odbornou reflexi ukrajinské hudební kultury v českém prostředí. Recenzenti oceňovali především přirozenou zpěvnost Ukrajinců bez školské hlasové drezůry a nutnosti virtuózních příkras, plnost zvuku sboru, silné basy, působivě odstíněný výraz, pevné ladění, specifický ukrajinský repertoár, který byl českému posluchači zcela neznámý i způsob vedení sboru Oleksandrem Košycem a Platonidou Ščurovskou. Mnohé české posluchače obzvláště zaujala Lysenkova sborová skladba Jan Hus (Ivan Hus), komponovaná na báseň Tarase Ševčenka Kacíř (Jeretyk). Působení Kapely ovlivnilo nejen oficiální vnímání Ukrajiny, ale zasáhlo i do každodenního života obyvatel českých měst, zejména Prahy. Ukrajinské písně se staly načas módou, zněly v kavárnách, na ulicích, vzrostl zájem o tanec kozáček, čeští sbormistři přejímali některé Košycovy manýry vedení sboru a zařazovali do svého repertoáru ukrajinské písně.

Kapela v Československu působila v první fázi ve dnech 10. května – 20. července 1919. Československo se pro sbor stalo důležitou bránou do Evropy. Po tomto úspěšném zastavení totiž Kapela odjela na roční turné po Evropě (vystupovala zvláště ve Francii, Belgii, Německu a Polsku). V té době si území Ukrajinské lidové republiky začalo postupně rozdělovat Polsko a Rusko. Činnost sboru již nebyla podporována ze státních prostředků a mnohým členům tělesa bylo jasné, že se do vlasti již nevrátí a že se stanou politickými emigranty. Část Kapely se po evropském turné vrátila do Československa, kde zpívala mj. před ukrajinským publikem složeným ze zajatých vojáků Ukrajinské haličské armády, jež byli internování v táborech v severních Čechách. Jejich druhé zastavení v Československu datujeme dny 7. července – 10. října 1920. Koncerty v této době už zaznamenaly zřetelně menší reakce v tisku. Potřetí se Oleksandr Košyc a část sboru (již pod názvem Ukrajinský lidový sbor) v Československu zastavila opět po roce (12. září – 26. října 1921), nyní již téměř bez mediálních ohlasů.

Po rozpadu souboru v roce 1921 se téměř polovina jeho členů usadila právě v Československu. Hudební činnost zde nejvýrazněji dále rozvíjela Platonina Ščuovská, Oleksij Prychoďko a manželé Nina a Hryc Ďačenkovi. Košyc poté založil nový sbor a odjel s ním na dvouleté turné Jižní i Severní Americe.