Český hudební slovník osob a institucí

Fukačová, Michaela

Fukačová, Michaela, violoncellistka a pedagožka, narozena 27. 3. 1959, Brno.

Michaela Fukačová vyrůstala v prostředí, kde umění a hudba byly pěstovány po generace, jejím otcem byl muzikolog Jiří Fukač, matkou je muzikoložka a rozhlasová redaktorka Jitka Fukačová. Od čtyř let hrála na klavír v domácím prostředí, později v Lidové škole umění a soukromě u Hedy Stonavské a Jiřího Doležela. Teprve ve 14 letech, kdy jí v době tzv. „normalizace“ bylo kvůli pronásledování rodičů znemožněno gymnaziální studium, našla únikovou cestu ve studiu violoncella, v naději na uplatnění v některém orchestru. Po roční přípravě se jí po řadě odvolání a se zpožděním podařilo vstoupit na Konzervatoř Brno (1974). Ve třídě Bedřicha Havlíka rychle dohnala nástrojové zpoždění za vrstevníky a nečekaně zaznamenala první soutěžní úspěchy (Beethovenův Hradec 1977, Interpretační soutěže Ministerstva kultury 1980, Mezinárodní soutěž Pražské jaro 1980). Od 2. ročníku veřejně vystupovala a stala se vyhledávanou interpretkou soudobých děl, mnohdy jí věnovaných. Premiérovala skladby Radomíra Ištvana, Zdeňka Zouhara, Miloše Štědroně, Jiřího Matyse, Evžena Zámečníka atd., v rámci oslav 60. výročí založení Konzervatoře uvedla v premiéře Koncert pro violoncello a komorní orchestr Jana Duchaně (1979). Po absolutoriu Dvořákovým Koncertem h moll pokračovala s obdobnými potížemi při vstupu na pražské Hudební fakultě Akademie múzických umění u Saši Večtomova (1980–84, absolvovala recitálem a Dvořákovým koncertem s FISYO a Vítězslavem Podrazilem). Získala rovněž Cenu rektora. Během vysokoškolských studií obohatila sbírku laureátských titulů na soutěžích Beethovenův Hradec, v Interpretační soutěži Ministerstva kultury (1981 a 1983), získala Cenu za nejlepší provedení soudobé české skladby (1981), za nejlepší provedení Dvořákova Ronda (1983), Zvláštní prémii Českého hudebního fondu za nejlepší provedení díla Bohuslava Martinů (1983) atd., v mezinárodním měřítku se stala laureátkou Pražského jara (1983), soutěže Petra Ilijče Čajkovského v Moskvě, kde byla nejúspěšnější českou účastnicí (1986), v holandském Scheveningenu (1987) a v New Yorku s Cenou Leonarda Rose (1990).

Vzdělání rozšířila na mistrovských kurzech ve Výmaru (Erkki Rautio, Maria Čajkovskaja), Bayreuthu (Uzi Wiesel), na Accademia Chigiana v Sieně (André Navarra), Piatigorského kurzech v Los Angeles (Paul Tortelier, Fritz Magg) atd., absolvovala sólistickou třídu Královské konzervatoře v Kodani u Erlinga Bløndala-Bengtssona (1985–87) a stipendijní pobyt v Londýně u Williama Pleatha (1989). Za nejpřínosnější považuje soukromá studia u Mstislava Rostropoviče.

V rozsáhlé koncertní činnosti jako sólistka i komorní hráčka (mimo jiné se souborem Collegium Quodlibet Jiřího Stivína) pokračovala i po odchodu do Dánska (1985), kde začala budovat kariéru v novém prostředí. Spolupracovala se skandinávskými hudebníky, 10 let hrála ve Strunném duu s kytaristou Jacobem Christensenem (desítky koncertů, rozhlasových a televizních záznamů, profilové CD) a s dalšími umělci (Friedrich Gürtler, Anton Kontra), s dánským rozhlasem a televizí, uskutečnila četná turné po Dánsku a převzal cenu Noilly Prat (Kodaň 1987). V následujícím roce jí byla udělena prestižní Cena dánské kritiky (při té přežitosti přednesla s Kodaňským rozhlasovým orchestrem a dirigentem Hansem Grafem Haydnův Koncert C dur) V témže roce reprezentovala Dánsko na Bienale severských sólistů v Reykjaviku (Dvořákův Koncert h moll s Iceland Symphony Orchestra, dirigent Petri Saraki) a v roce 1990 opět zastupovala Dánsko na Festival of young Nordic soloist v Londýně.

Michaela Fukačová se považuje především za českou umělkyni a nikdy nepřerušila kontakt s českým prostředím. Jejím stálým uměleckým partnerem byl od roku 1986 Ivan Klánský (turné po evropských zemích, Japonsku a Jižní Korei, rozhlasové i televizní záznamy v evropských zemích i v Asii a mnoho gramofonových záznamů). V roce 1987 zastupovala Československo s díly Bohuslava Martinů na MIDEM v Cannes. Ve stejném roce debutovala s Českou filharmonií a dalšími československými tělesy (Státní filharmonie Brno, Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK, Pražský komorní orchestr bez dirigenta), s Jiřím Bělohlávkem nahrála Dvořákův Violoncellový koncert h moll (1988), v novodobé premiéře uvedla Koncert pro violoncello a orchestr opus 27 Pavla Vranického (rozhlasová nahrávka a turné doma a ve Spolkové republice Německo), debutovala na československých festivalech (Pražské jaro, Mezinárodní hudební festival Brno, Bratislavské hudobné slávnosti, Janáčkův máj Ostrava atd.). Od roku 1988 intenzivněji spolupracovala s houslistou Josefem Sukem, (Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello přednesli v řadě evropských metropolí), uváděli i díla starých mistrů (Antonio Vivaldi, Karel Stamic). Mnoho koncertů i zahraničních turné absolvovala Fukačová v „české sestavě“ také jako komorní hráčka, zejména v klavírním triu, kde dvojici Suk – Fukačová doplnili Josef Hála nebo Jan Panenka a v jiných komorních sestavách, (doplněno Janem Pěruškou, Janem Talichem, Emilem Leichnerem a dalšími i zahraničními umělci). S pianisty Hálou a Panenkou absolvovala četné recitály doma i v zahraničí. Pokračovala v propagaci soudobé tvorby (Violoncellový koncert Vladimíra Soukupa se Státní filharmonií Brno a Petrem Vronským), s Liborem Peškem a Státní filharmonií Brno nahrála Čajkovského Variace na rokokové téma, Pezzo capriccioso a Elgarův koncert (1990), který si dirigent vybral jako reprezentativní nahrávku pro album k životnímu jubileu The Gold Collection (Supraphon 2013). Později rozšířila soubor českých spolupracovníků o Renatu Ardaševovou-Lichnovskou, Václava Hudečka, Radka Baboráka, Ivo Kahánka, Pavla Šporcla, Davida Marečka atd.).

Naplno se její mezinárodní kariéra rozvinula v 90. letech, kdy po jarním italském turné debutovala v Paříži v Salle Playel (přímý přenos a záznam Schumannova Koncertu a moll, Orchestre Philharmonique de Radio France, Eliahu Inbal, 21. duben 1990), o dva dny později v Londýně v Barbican Hall (Dvořák: Koncert h moll s English Symphony Orchestra, William Boughton), dále v New Yorku a v řadě dalších metropolí. Provedení Elgarova Koncertu e moll se Symfonickým orchestrem dánského rozhlasu a Sixtenem Ehrlingem vysílal 15. února 1990 přímým přenosem dánský i československý rozhlas. V Praze pokračovala ve spolupráci s FOK, se Sukovým komorním orchestrem, s Virtuosi di Praga a na podzim podnikla první turné s NHK orchestrem Tokio (debut 24. října 1990 v NHK Halle v Tokiu), po němž následovala řada koncertů s japonskými umělci (Nagoya, Kyoto, Jokohama, opět Tokio atd.) Četná vystoupení v Evropě i v Japonsku byla zaznamenána a přímo vysílána rozhlasovými stanicemi. Následně se do těchto zemí vracela (častá turné s Yiomiuri Nippon Symphony Orchestra of Tokyo NHK, komorních turné s Ivanem Klánským a japonskými umělci, Kawagucki Edinburgh International Festival atd.), byla pozvána do dalších zemí (po skandinávských zemích, Anglii, Holandsku pak Kanada, Jižní Korea, Německo, Španělsko, Belgie, Švýcarsko, Lucembursko, atd.), kde pravidelně uváděla díla svých krajanů. Vedle nejčastěji hraného Dvořáka především Martinů, Myslivečka, ale i díla českých soudobých autorů. Událostí se stala vůbec první nahrávka kompletního díla Bohuslava Martinů pro violoncello a klavír s Ivanem Klánským (1991), kterou doplnila v roce 1997 oběma koncerty a Concertinem. V roce 1993 vzbudila zaslouženou pozornost skandinávská premiéra Dvořákova 1. violoncellového koncert A dur, kterou v Kodani uvedla s dánským orchestrem Collegium musicum. S Kodaňským rozhlasovým orchestrem nastudovala v témže roce Variace na Paganiniho téma Andrew Lloyd Webbera. V Praze získala Grammy classic 1994 za nahrávku Myslivečkova Koncertu C dur, spolu s Josefem Sukem, Janem Panenkou a Janem Pěruškou zahrála při slavnostním pojmenování Sukovy síně a odhalení sochy O. Spaniela v pražském Domě umělců (26. dubna 1994), Česká filharmonie ji pozvala na svůj Slavnostní koncert u příležitosti 50. výročí Organizace spojených národů (Dvořákův koncert s Gerdem Albrechtem) a na japonské turné v roce 100. výročí trvání orchestru (1996, Dvořákův koncert, dirigent Jiří Válek)). Nejstarší dánská akademie v Sorø jmenovala Michaelu Fukačovou v roce 1996 svou Čestnou členkou. V roce 2002 přijala místo sólocellistky symfonického orchestru Odense, aby mohla zčásti omezit rozsáhlou sólistickou činnost a věnovat se mateřským povinnostem.

Jako sólistka hrála s předními orchestry českými a slovenskými (Česká filharmonie, symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu SOČR, Pražská komorní filharmonie, Virtuosi di Praga, Plzeňská filharmonie, Státní filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Čeští komorní sólisté, Slovenská filharmonie, Košická filharmonie, Slovenský komorní orchestr atd.) i s téměř stovkou dalších orchestrů. Jsou mezi nimi English Symphony Orchestra, BBC Scotish Symphony Orchestra, Berliner Symphoniker, Berliner Barock Orchestra, Hamburger Mozart Orchester, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, NHK Tokyo, Orquesta Sinfónica de Radio Televisión Española, Orchestre Philharmonique de Luxemburg, Symfonický orchestr Moskevské státní filharmonie atd., se skandinávskými  orchestry (Aalborg Symphonyorchester, Aarhus Symphoniorchester, Jönköpings Sinfonietta, Kodaňský symfonický orchestr, Malmö Symfoniorkester, Odense Symphony Orchestra, Sjællands Symfoniorchester atd.) s dirigenty jako Gerd Albrecht, Petr Altrichter, Roberto Benzi, Giordano Bellincampi, Jiří Bělohlávek, William Boughton, Justin Brown, Aldo Ceccato, Sixten Ehrling, Alun Francis, Simon Gaudenz, Valeri Georgiev, Hans Graf, Leonid Grin, Sir Charles Groves, Gabriel Chmura, Eliahu Inbal, František Jílek, Paavo Järvi, Michail Jurowski, Kazuhiro Koizumi, Eri Klas, Jiří Kout, Ferdinand Leitner, Paul Mann, Jesper Nordin, Jorma Panula, Libor Pešek, Jean-Bernard Pommier, David Porcelijn, Bjørn Sagstad , Petri Sakari, Kotaro Sato, Uriel Segal, David Shallon, Marc Soustrot, Robert Stehli, Tadeus Strugala, Leoš Svárovský, Otakar Trhlík, Vladimír Válek, Bohdan Warchal, Stanislav Vařínek, Alexander Vedernikov, Oldřich Vlček, Osmo Vänskä, Tamas Vettö, Jan Wagner, Christopher Warren–Green, Heinz Wallberg, Joshua Weilerstein, Kaspar Zehnder, atd.).

Pro svou nezaměnitelnou muzikálnost a hudební pohotovost je vyhledávanou interpretkou soudobých autorů. Na žádost newyorského nakladatelství Bridge Records natočila violoncellový koncert inspirovaný dílem Carla Gustava Junga Anima dánského skladatele Poula Ruderse, pro dánské vydavatelství Dacapo Violoncellový koncert Hermana D. Koppela, v roce 2009 premiérovala jí inspirovaný a věnovaný koncert Anderse Koppela a v roce 2012 rovněž jí inspirovaný a dedikovaný koncert Jespera Kocha Dreamscapes, které hrála na turné v Dánsku a v Německu (2014), záznam v roce 2018. Její nahrávka koncertu amerického skladatele Petera Liebersona Six realms získala ve Spojených státech amerických v roce 2006 „Gramophon award“ a o rok později se tamtéž dostala do nominace pěti nejúspěšnějších nahrávek „Nejlepší klasické album roku“.

Koncertuje i při benefičních, oficiálních a prestižních příležitostech (Benefiční koncerty pro stávkující české studenty, 1989; Benefiční koncert ve Španělském sále Pražského hradu pro Nadaci Václava Havla a Výbor dobré vůle Olgy Havlové (přenášela přímým přenosem Čs. televize 5. května 1993); Benefiční koncert pro Českou unii nevidomých a slabozrakých 20. června 1993; Slavnostní koncert u příležitosti otevření Sukovy síně a odhalení busty Josefa Suka od Otakara Španiela v Domě umělců v Praze 26. dubna 1994; zahájení činnosti Mezinárodní rady pro kulturu, Klášter sv. Anežky České 28. června 1994; Slavnostní koncert České filharmonie ve Dvořákově síni Domu umělců při příležitosti 50. výročí vzniku OSN 23. října 1995; slavnostní udílení cen před dánskou královnou Margaretou II., Kodaň 2006; dánskou korunní princeznou Mary Odense 2006; při oslavách 90. výročí vzniku brněnské konzervatoře, Janáčkovo divadlo Brno 2009). České velvyslanectví v Kodani ji pravidelně zve na koncerty při příležitosti oslav významných výročí České republiky (s českými pianisty, ke 100. výročí vzniku Československa byl symbolicky jejím uměleckým partnerem Marián Lapšanský).

Pedagogicky působí v Odense a na mistrovských kurzech (Česká republika, Slovensko, Švýcarsko, Dánsko, Finsko atd.), do řady zemí je zvána jako členka porot violoncellových soutěží.

Přeložila z dánštiny knihu Ankera Larsena Spolu opustíme den (Praha 2011), přispěla do sborníku 80. Jiří Dienstbier ve vzpomínkách (Praha 2017).