Český hudební slovník osob a institucí

Nosek, Václav 2)

Nosek, Václav, dirigent a dramaturg, narozen 5. 4. 1921 Starý Plzenec, zemřel 22. 1. 2000, Brno.

Už od mládí projevoval hudební sklony a při studiích na gymnáziu v Plzni, kde maturoval v roce 1940, současně navštěvoval Městskou hudební školu, kde se učil hře na housle a hudební teorii. Na konzervatoři v Praze vystudoval u Pavla Dědečka dirigování a u Jaroslava Řídkého skladbu. Konzervatoř absolvoval v roce 1946 a už během posledního roku studia působil jako korepetitor a dirigent v Městském divadle v Plzni. Při studiích na konzervatoři se zajímal i o hudební teorii a docházel na přednášky hudební vědy na Karlově Univerzitě. Později svůj zájem směřoval na hudební dramaturgii a stal se jedním z prvních českých dirigujících operních dramaturgů.

V letech 1946-52 působil jako dirigent a od roku 1947 také jako dramaturg divadla v Ústí nad Labem. Sám zde režíroval dvě aktovky: Pergolesiho operu La serva padrona a Loutky mistra Pedra španělského skladatele Manuella de Fally. Od roku 1952 do roku 1982 pracoval jako dirigent a dramaturg opery Státního divadla v Brně. Dramaturgicky se soustředil na významná moderní díla dvacátého století, ale i na díla nejstaršího operního období, která se snažil uvádět v nekonvenční formě. Jeho dramaturgická koncepce byla vždy promyšlená a navazovala na program opery a baletu Státního (dříve a nyní opět Národního) divadla v Brně dvacátých a třicátých let. Společně s dirigentem a šéfem opery Františkem Jílkem a trojicí režisérů (Miloš Wasserbauer, Oskar Linhart a Václav Věžník) dokázali z brněnského divadla i v době normalizace vytvořit nejprůbojnější českou operní scénu a centrum moderního hudebního divadla s kvalitním repertoárem.

Nosek se zaměřil na známá česká operní díla devatenáctého a dvacátého století (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Bohuslav Foerster, Vítězslav Novák), především ale na opery Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jehož scénické dílo bylo také Noskovou zásluhou uvedeno v brněnské opeře kompletně (např. Řecké pašije, 1962 - československá premiéra; Hlas lesa, 1964; Alexandre bis, 1964; Julietta, 1966 a 1982; Mirandolina, 1968; Slzy nože, 1969 - světová premiéra; Tři přání aneb Vrtkavosti života, 1971 - světová premiéra; Ariadna, 1972; Řecké pašije, 1979 aj.). Za dobu svého působení ve Státním divadle v Brně dokázal udržet „janáčkovský“ repertoár, jehož díla uváděl ve spolupráci s Jílkem v moderním pojetí a často je sám dramaturgicky výrazně upravoval. Zasloužil se o vůbec první scénické provedení Janáčkovy opery Osud v rámci janáčkovského festivalu v roce 1958. V případě inscenace Z mrtvého domu (1974) se pokusil o rekonstrukci původního znění.

Soustředil se i na moderní ruskou operu a balet, především na dílo Sergeje Prokofjeva (Ohnivý anděl, 1963 - československá premiéra, Vojna a mír, Zásnuby v klášteře, Příběh opravdového člověka, Semjon Kotko) a Dmitrije Šostakoviče (Katěrina Ismajlová, Nos, 1973 - československá premiéra). Ze starších děl klasických ruských autorů uváděl i opery a balety Čajkovského (Piková dáma), Borodina (Kníže Igor), Musorgského (Boris Godunov) a Rimského-Korsakova (Příběh noci vánoční, Carská nevěsta, Zlatý kohoutek). Ve světových premiérách uvedl Ščedrinovu operu Mrtvé duše (1978) a Vajnberkův Portrét (1983) v režii Georgije Ansimova. Významnou událostí bylo uvedení revoluční opery Gottfrieda von Einem Dantonova smrt (1966) a Dessauova Odsouzení Lukullova (1974).

Divákům však představoval i soudobé české opery, často v nekonvenčním nebo inovativním podání, především komorní opery Josefa Berga, z nichž některé sám i režíroval (Odysseův návrat, 1968; Eufridés před branami Tymén, 1971; Evropská turistika, 1971; Johan doktor Faust, 1981), Karla Horkého (Jed z Elsinoru, 1969; Svítání, 1975), Jana Františka Fischera (Ženichové, 1967; Romeo, Julie a tma, 1962) či Jiřího Berkovce (Krakatit, 1961).

Od šedesátých let začal uvádět na scénu opery sedmnáctého a osmnáctého století, především operní a oratorní dílo Josefa Myslivečka (Il gran Tamerlano, 1967), opery a singšpíly Jiřího Antonína Bendy (Walder, 1974; Romeo a Julie, 1978), Händela (Julius Caesar) a Monteverdiho (Orfeus).

Ze sólistů kmenového ansámblu v roce 1969 vytvořil a poté dramaturgicky i dirigentsky vedl program Miniopery zaměřený na komorní experimentální hudebně-dramatická díla (Bohuslav Martinů, Josef Berg) a tvorbu méně známých děl období barokního a klasického (Lully, Telemann). Miniopera poskytovala tvůrcům prostor pro experimenty i pro využití soudobých výrazových prostředků ke sdělení myšlenek a příležitost k uvádění děl v moderním pojetí. Svou činnost zahájila Miniopera premiérou opery Bohuslava Martinů Slzy nože a Stravinského Příběhem vojáka v Noskově režii.

V rámci tohoto programu zařadil Nosek na repertoár menší hudební díla Leoše Janáčka (Říkadla, Concertino a Zápisník zmizelého, 1978), opery Josefa Myslivečka (L´impermestra; Demofoonte) a Josefa Berga (Eufridés před branami Tymén aj.) Barokní aktovky Johanna Josepha Fuxe (Pulcheria, 1974) a Georga Philippa Telemanna (Pimpinone, 1974) se odehrály v prostoru foyer Janáčkovy opery, Händelova opera Giulio Cesare byla uvedena v aktualizované verzi jako Julius Caesar (1986). Netradiční bylo pojetí inscenace Jeden chce a druhý musí (1973) v divadle na Výstavišti podle Molièrových aktovek Svatba z donucení a Sicilián aneb Láska malířem s původní Lullyho hudbou. Nosek seznámil diváky i s nejstaršími operami Claudia Monteverdiho. Pro Minioperu vzniklo i několik českých původních děl: Dekameron (1977) Jana Franka Fischera, Diogenes (1976) Ilji Hurníka, Kuchyňské starosti (1979) Miloše Štědroně, Malý princ (1979) Miroslava Háby, Inzerát (1979) Václava Felixe aj.

Přestože Noskův význam tkví především v jeho dramaturgické činnosti, byl i velmi dobrým dirigentem. Svůj zájem směřoval na moderní opery a miniopery, ale dirigoval i díla ze sedmnáctého a osmnáctého století - Monteverdiho Korunovaci Poppey (1981), Fuxovu Pulcherii (1974), Telemannovu Pimpinone (1974),  Bendovy singšpíly (Walder, 1974 a Romeo a Julie, 1978), Myslivečkova Tamerlána (1967), Mozartovy opery Cosi van tutte (1962) a Kouzelnou flétnu (1963) a méně známá díla Bedřicha Smetany (Čertova stěna, 1979, na které spolupracoval s Evaldem Schormem a scénografem Josefem Svobodou; inscenace fragmentu Violy, 1964). Dirigoval i opery z devatenáctého století (Verdiho Toscu a Aidu, 1961; Donizettiho Dona Pasquala, 1954; Moniuszkovu polskou národní operu Halka v režii Milana Páska, 1976). Vrcholem jeho dirigentské činnosti bylo nastudování opery Lulu Albana Berga.

Od konce šedesátých let se více zaměřoval na komorní ansámbly. Začal také dirigovat českou hudbu osmnáctého století a baletní představení (Prokfjevova Romea a Julii, Brittenova Prince ze země pagod, Bartókova Podivuhodného mandarína a Dřevěného prince, Burghauserova Sluhu dvou pánů, Stravinského Petrušku, Ravelovu Dafnis a Chloe aj.).

V roce 1982 opustil po třiceti letech Státní divadlo v Brně a nastoupil jako dramaturg do Národního divadla v Praze. V letech 1990-94 pracoval jako dirigent a dramaturg opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde pokračoval v uvádění děl významných skladatelů: Wolfganga Amadea Mozarta (Don Giovanni; Cosi fan tutte), Bohuslava Martinů (Ženitba; Veselohra na mostě) nebo Floriana Leopolda Gassmanna (Kritická noc).

Zabýval se i aktualizací operních libret a sám několik z nich přeložil: (Pergolessiho  La serva padrona, Ravelova Španělská hodinka, Fallovy Loutky mistra Pedra, Prokofjevův Semjon Kotko, Dargomyžského Kamenný host). Napsal několik studií na téma divadelní dramaturgie a analýzy uváděných her. Skládal také scénickou a rozhlasovou hudbu.