(Borecká)
Charakteristika: Tanečnice a pedagožka
Datum narození/zahájení aktivity:3.10.1862
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.10.1946
Text
• Literatura • Archiválie •
Schöpfů, Františka (psána též ze Schöpfů; Schoepfů; provd. Borecká), tanečnice a pedagožka, narozena 3. 10. 1862, Praha, zemřela 19. 10. 1946, tamtéž.
Jméno Františky ze Schöpfů je plně svázáno s baletem Národního divadla v Praze, kde debutovala jako patnáctiletá 27. dubna 1878 v operetě Indická princezna (tance aranžovala tehdejší baletní mistryně Marie Hentzová). V Národním divadle tančila až do svých sedmatřiceti let, s obecenstvem se rozloučila 3. dubna 1899 furiantem a skočnou v Prodané nevěstě. Byla vlastně první primabalerínou Národního divadla, i když se tohoto titulu začalo oficiálně užívat až s příchodem italských tanečnic Bergerovy éry. Patřila k umělcům „Staré gardy Národního divadla“. Pod vl. jménem Barbora Františka ze Schöpfů vystupovala až do 29. 9. 1894, kdy se provdala za básníka, hudebního kritika a ředitele univerzitní knihovny Ph. Dr. Jaromíra Boreckého. Poté převzala příjmení manžela.
Tanec studovala od dětství u baletní mistryně Stavovského divadla Johanny Belkeové. Objevovala se v dětských rolích jak v Aréně ve Pštrosce, tak na scéně Prozatímního divadla, kde se také stala žákyní Marie Hentzové. Tančila v choreografiích této baletní mistryně a od roku 1882 v dílech znovu příchozího Václava Reisingera (např. v komické operetě Boccaccio, 1882). Baletní soubor účinkoval v operách i zpěvohrách, taneční vložky choreografované Reisingerem byly pravidelně vkládány mezi různé divadelní kusy. Proto tančila Františka ze Schöpfů např. sólový tanec Paserieus v rámci Bozděchovy veselohry Zkouška státníkova, vystupovala ve Faustovi a Markétce (Valčík), Hugenotech, v romantické zpěvohře Alessandro Stradella (Tarantella), ve veselohře Mravenci (Pas seriruse), v Robertu Ďáblovi (hřbitovní scéna), v Karnevalu v Římě, Strakonickém dudákovi (tanec Odalistek) a v Němé z Portici (Bollero). Výjimečnou příležitostí konfrontace jejího tanečního umění v rámci světových měřítek bylo na scéně Prozatímního divadla hostování Virginie Zucchi, „první tanečnice“ divadla Della Scala v Miláně. Pražskému publiku se představila celkem 9x, např. rolí Heleny v Robertu Ďáblovi, Fenelly v Němé z Portici, ale zejména pak titulní úlohou v Reisingerově novince Lesní panna a cikán (1882). Šlo o fantastický balet o jednom jednání, sám Reisinger byl vůdcem cikánů, Františka ze Schöpfů první lesní vílou. Posledním Reisingerovým baletem na scéně již Národního divadla byl nepříliš povedený Hašiš (1884, hudba Karel Kovařovic). Františka ze Schöpfů v příběhu znuděného Achmeda, kterého rozproudí až hašiš, interpretovala hlavní ženskou roli favoritky harému Naris.
V roce 1884 převzal post baletního mistra Augustin Berger. Františka tančila role sólové, povinnost měla však i vůči sboru. Událostí roku 1885 byla premiéra Marencova Excelsioru (choreografie Enrico Borri). Františce ze Schöpfů patřila Indická variace, přičemž až do roku 1899, do kdy se tato výpravná feérie udržela na repertoáru (se sto sedmdesáti uvedeními), často zaskakovala za sólistky v hlavní roli Civilizace.
V roce 1886 byla v Národním divadle poprvé uvedena Adamova Giselle s podtitulem Giselle čili víly. Hlavní role patřily Italce Giuliettě Paltrinieri a Augustinu Bergrovi, Františka ze Schöpfů tančila Myrthu, královnu vil. V následujících letech plnila úlohu sólistky, stála vedle Italek Paltrinieri a poté i Angeliny Spotti. Nevyhýbala se i účinkování v operách a činohrách, nadále tančila svou Indickou variaci v Excelsioru, patřily jí polky ve Štědrovečerním snu a Prodané nevěstě (1883), tanec drahokamů, Valčík, Kvapík, Varšava mazurka ve Flik a Floku (1886), role Amora v Sylvii (1888). Důležité bylo jistě i setkání s Pjotrem Iljičem Čajkovským při uvedení druhého dějství Labutího jezera (premiéra 21. 2. 1888, hráno 19x do 12. 12. 1893).
Při osudném představení baletu Sylvia 27. 6. 1888 spadla ze špatně upevněného žebříku, z úrazu krční páteře se léčila přes tři měsíce. Byla nucena zaplatit vysoké léčební náklady, žila jen z gáže, která bez honorářů za představení nedávala možnost k přežití. Obracela se proto několikanásobně na Národní divadlo s prosbou o pomoc.
Na scénu se vrátila nedoléčena při premiéře 25. 8. 1888 rolí Undiny v baletu-feérii Fantaska. Následující rok onemocněla dosavadní sólistka G. Paltrinieri-Bergrová a Františka ze Schöpfů dostala příležitost ztvárnit všechny hlavní role repertoáru: Civilisaci v Excelsioru, Fantasku ve stejnojmenném díle, sólový tanec v premiéře Pohádky o nalezeném štěstí autorů Augustina Bergera a Karla Kovařovice (1889).
Vedení divadla i přes kladný ohlas recenzí bylo přesvědčeno o nutnosti obsazení hlavního postu zahraniční umělkyní. Do Národního divadla přišla další Italka – Luigia Cerale. Františka ze Schöpfů se vrátila ke svým původním rolím, srovnání z dobového tisku však dokazuje, že její interpretace byla dokonce zdařilejší než Italky Cerale.
V červenci 1889 informovaly Národní listy a časopis Dalibor o nervóze a známkách duševního neklidu, které tanečnici již delší dobu provázely. Jak dokazuje korespondence s Národním divadlem byla skutečně Františka ze Schöpfů hospitalizována na psychiatrické klinice. Na scénu se vrátila po téměř roční nemoci v roce 1890, v tancích k opeře Vilém Tell. Jak v rámci recenze popisovaly Národní listy (23. 8. 1890), když ve třetím dějství vstoupila na scénu, publikum jí přivítalo zpět vřelým potleskem.
Františka ze Schöpfů zaujala svou starou pozici, post první sólistky byl svěřen další Italce Enrichettě Grimaldi, za kterou však bez obtíží zaskakovala; v roce 1891 s úspěchem tančila opět Civilizaci v jubilejním stodvacátém uvedení Excelsioru (12. 9. 1891), jakož i sólové party v opeře Faust a Markétka nebo v baletu Rákoš Rákoczy.
V letech 1892, 1893 se na scéně objevovala pravidelně, i když jistá smůla ji provázela znovu. Při pohostinském vystoupení v Mariánských lázních, kde stavěla tance do Prodané nevěsty, se na ní při zkoušce vzňaly od plynové lampy gázové sukénky.
Bylo to období velkého pracovního nasazení, účinkovala v Mozartově opeře Titus, v operetě Sedm havranů, tančila Tanec švýcarský a Tirollienu ve Vilému Tellovi, Amora v Sylvii, polku v Prodané nevěstě, s její účastí uvedl Berger premiéru baletu Carův kurýr, opět se na scénu dostala v Indické variaci v Excelsioru, v Tancích a skupeních Snu noci svatojánské, Hugenotech, Strakonickém dudákovi, předváděla své španělské sólo v Carmen, lidové tance v Rákoši Rákoczym, tanec se včelou a Bacchanale v Královně ze Sáby, účinkovala v reprízách Nevěsty husitské, v inscenaci Mignon, Faust a Markétka, Jiříkovo vidění, Štědrovečerní sen i další premiéře roku 1893 báchorce se zpěvy a tanci Čarovném závoji. Již jako paní Borecká tančila ve výpravné hře Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu (1894), dětském baletu Paleček (1894), jakož i v dalším baletu, poznamenaném národopisným zájmem doby, v České svatbě (1895). K šíři repertoáru přibyly v následujících letech ještě další tituly: Němá z Portici (1895), Svatojánské proudy (1895), Fibichova Heda (1896), vše opery s velkými vkomponovanými tanečními částmi. Tentokrát se o hlavní roli dělila s Italkou Michelinou Taveggi. Dobové recenze poukazovaly na srovnatelné umění obou tanečnic, navíc když tančila Františka ze Schöpfů roli hlavní, byla její původní úloha pro zastupující členku sboru zjednodušena. To dosvědčuje její technickou vyzrálost, převyšující dovednost ostatních tanečnic souboru. Mezi posledními baletními tituly, které na scéně Národního divadla v Praze interpretovala, byly Brahma (1896, střídání s hostující vynikající Pavlou Beyzovou, sólistkou z Frankfurtu), Bajaja (1897), Fandango a Day Sin (1898, alternace s další hostující primabalerínou Italkou Idou Cecchini).
I když během jejího působení na první scéně dostál balet řady proměn, stále zůstaly taneční části neoddělitelnou součástí ostatních nebaletních inscenací, stejně jako činoherci součástí baletů (častým partnerem Františky ze Schöpfů byl např. Jindřich Mošna). Povinnost účinkovat v nich platila i pro sólistky baletu, Františka ze Schöpfů v posledním roce svého angažmá tančila opět ve Strakonickém dudákovi, Carmen, Faustovi a Markétce, Mignon, Halce, Královně ze Sáby, Hugenotech, Vilému Tellovi, Carově kurýrovi, Netopýrovi, Satanelle, Němé z Portici, Jakobínovi. Po sedmnácti letech v angažmá se s diváky rozloučila 3. 4. 1899 v Prodané nevěstě, ve které vystoupila během své kariéry 254 krát. Celkem vystoupila na jevišti Národního divadla ve sto sedmnácti titulech.
V dalších letech se věnovala činnosti pedagogické a choreografické. Během první světové války spolupracovala s Červeným křížem, pro jehož představení nastudovala řadu choreografií. Taneční výchově dětí se věnovala pod hlavičkou různých dobročinných a národních spolků. Jako profesorka dramatického oddělení pražské konzervatoře působila v letech 1919–1933.
Literatura
I. Lexika:
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988, s. 40).
Český taneční slovník (Praha 2001, s. 375).
I. Ostatní
Národní listy, Dramatické umění (8. 4. 1889, Pohádka o nalezeném štěstí).
Národní listy, Dramatické umění (1. 7. 1889, Sylvia).
Národní listy, Dramatické umění (23. 8. 1890, 24. 8. 1890, Vilém Tell).
Národní listy, Dramatické umění (7. 9. 1891, 12. 9. 1891, Excelsior).
Dalibor, zprávy (sv. 12, 1890, č. 18, 19, 12. 4. 1890, s. 144, zpráva o propuštění z ústavu choromyslných).
Dalibor, zprávy (sv. 11, 1889, č. 30, 31, 13. 7. 1989, s. 241, zpráva o dopravení do ústavu choromyslných).
Národní listy, Dramatické umění (15. 12.1894, Paleček).
Národní listy, Dramatické umění (20. 6. 1894, Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu).
Dalibor, zprávy (roč. 17, 1895, č. 12, Němá z Portici).
Národní listy. Hudba (30. 8. 1895, Svatojánské proudy).
Národní listy. Hudba (15. 2. 1895, Česká svatba).
Národní listy. Hudba (20. 2. 1895, Němá z Portici).
Národní listy. Hudba (15. 4. 1896, Hedy).
Národní listy. Dramatické umění (12. 5. 1896, Hedy).
Národní listy. Hudba (13. 2. 1896, Hedy).
Národní listy. Hudba (30. 6. 1896, Brahma).
Brodská, Božena: Dějiny českého baletu do roku 1918 (Praha 1985).
Novák, Ladislav: Opera a balet staré gardy Národního divadla. Františka ze Schoepfů (Jos. R. Vilímek, Praha 1938, s. 200).
Hájek, Ladislav: Paměti Augustina Bergra (Orbis Praha 1943, s. 117).
Kateřina Boková Archivalie
Archiv Národního divadla, Divadelní oddělení Národního muzea (korespondence (D 159, XXI. 155–173), smlouva s ředitelstvím Národního divadla, 5. 3. 1884 (D 133), cedule z představení) Datum poslední změny: 1.3.2006