Český hudební slovník osob a institucí

Wiesner, Daniel 1)

Wiesner, Daniel, tanečník, choreograf, režisér a libretista, narozen 17. 1. 1947, Praha.
 
Absolvoval taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze v roce 1967 a obor choreografie na katedře tance Akademie múzických umění v Praze v roce 1979, v roce 1977 byl na stáži u Maurice Béjarta v Bruselu. Jako tanečník byl v jediném angažmá v Národním divadle v Praze v letech 1967–90 (od 1972 sólista, od 1984 choreograf) Nastudoval např. Poklad z Páleníčkovy Kytice, 1984; Riedlbauchův Macbeth, 1984; Jennifer, 1987; Trojanův–Klusákův balet Princ Bajaja, 1988) a souběžně byl choreografem v Národního divadla v Brně v letech 1981–84, kde se věnoval dějovým a dramatickým baletům (Pták Ohnivák, 1980; Ikaros, Brno 1981; Pierot, Brno 1982, Ostrava 1996; Zkrocení zlé ženy, 1985). Jako interpret byl v Národním divadle obsazován převážně do demicharakterních rolí např. jako Merkucio v Romeovi a Julii (1971), Šašek v Labutím jezeře (1971), Myší král v Louskáčkovi (1971), hlavní role v Enšpíglových šibalstvích (1972), Mladík v Podivuhodném mandarínovi (1972), Pierot v Karnevalu (1973), Bártek v Ondrášovi (1974), Jirka v Pohádce o Honzovi (1975), Harlekýn v Láskách v barvách karnevalu (1975, Laterna magika), Bůh ve Stvoření světa (1975), Brouk Pytlík ve Ferdovi Mravencovi (1976). V choreografické tvorbě se věnoval abstraktním i dějovým baletům, uvedl řadu novinek, ke kterým napsal i libreto (Arkánum/451° Fahrenheita, Jennifer, Macbeth, Mimikry, Poklad z Kytice, Princ Bajaja, nerealizovaný Nero). Na svůj osobitý pohybový slovník upozornil již  během studia, kdy získal první cenu na celostátní baletní soutěži v Bratislavě 1977 (Badinerie na hudbu Johanna Sebastiana Bacha). Jako choreograf vyhledával ke svým titulům původně nebaletní hudbu, nastudoval řadu nenarativních kratších baletů: Dialog tvarů na hudbu Františka A. I. Tůmy: Partita in D (absolutorium katedry tance Akademie múzických umění a Národní divadlo v Praze 1979, Brno 1981, Olomouc 1981, Ostrava 1990, Liberec 1998; televizní snímek Československé televize režiséra Jaromila Jireše získal první cenu na festivalu v kanadském Banffu 1987), Notturno Antonína Dvořáka (Brno 1979, snímek Československé televize 1985, Bern 1988), Dialog stylů/Maličkosti Antonína Dvořáka (první cena na celostátní baletní soutěži v Brně 1979, Brno 1981, Olomouc 1981, Balet deseti 1989), Dialog se svědomím minulosti/Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů (Brno 1981, snímek Československé televize 1987, Olomouc 1990, Ostrava 1994, Olomouc 2002), Toccata e due canzoni Bohuslava Martinů (Brno 1983, Olomouc 1990, Ostrava 1994). Do výčtu jeho choreografií patří i koláž Synkreze (Bern 1988), Coppélia (Ostrava 1990), krátký balet Žárlivost na předehru Leoše Janáčka původně psanou k opeře Její pastorkyňa (Pražský komorní balet 1992), Sylfidy (Malta 1994), Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho (Ostrava 1995, Olomouc 2002), Mimikry Michala Košuta (Liberec 1998), Arkánum Georgi Minčeva (Sofia 1998), Romeo a Julie (Ústí nad Labem 2001). Významnou etapou bylo založení souboru Balet deseti, se kterým za dobu trvání 1988–89 realizoval kratší choreografie (Maličkosti, Notturno, Žárlivost, Per Vittoria Colona Luboše Fišera, Rozvod Pavla Kopeckého, Divertimento Iši Krejčího, Bohuslava Martinů Dvojkoncert – Dialog se svědomím minulosti). Vedle choreografií tanečních inscenací spolupracoval na inscenacích ostatních žánrů: Tamerlán Josefa Myslivečka (Národní divadlo v Praze 1977), Silnice Václava Kašlíka (Národní divadlo 1982), Copernicus Jana F. Fischera (Národní divadlo 1984), Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta Oldřicha Daňka, Jana F. Fischera (Divadlo na Vinohradech 1987), Sofoklův Oidipus (Divadlo na Vinohradech 1988), Michaila Bulgakova Mistr a Markétka (Divadlo na Vinohradech 1989), Bohuslava Martinů Ariadna (Národní divadlo 1988), Antonína Dvořáka Čert a Káča (Národní divadlo 1989). Po roce 1990 se věnoval převážně režiím nebaletních inscenací, byl současně jejich choreografem a u mnohých navrhoval i výpravu (Starci na chmelu, Olomouc 1990; Vest Pocket Revue V+W, Divadlo na Starém Městě 1991; Strašidelný dům, Divadlo na Starém Městě 1991; Best of Mozart, Opera Mozart Praha, 1991; William Shakespeare: Macbeth, Olomouc 1992; Král Colas, Divadlo na Vinohradech 1995; Gluckův Orfeus a Eurydika, Olomouc 1998; Zpívání v dešti, Ostrava 1999; Zdeněk Fibich, Jaroslav Vrchlický: Smrt Hippodamie, Národní divadlo 2000; Emerich Kálmán: Hraběnka Marica, Ústí n. Labem 2000; William Shakespeare: Komedie masopustu, Olomouc 2000; Jaroslav Žák: Škola základ života, Příbram 2000; Johann Strauss: Vídeňská krev, Ostrava 2002; Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, Národní divadlo 2002 a další). V roce 2002 se stal ředitelem Moravského divadla v Olomouci, po ročním působení na funkci rezignoval a vrátil se k divadelní režii oper, operet i činoher. Mimo divadlo byl Daniel Wiesner choreografem filmu Dora (hudba režie Václav Kašlík, 1974), s režisérem Jaromilem Jirešem spolupracoval na filmech Obrazy z dějin české hudby (1984), Věčný Faust (1985, cena na festivalu v Salcburku 1986), Lev s bílou hřívou (1986), se skladatelem Jurajem Filasem na opeře Memento mori (Velká cena na festivalu v Salcburku 1989), postavil tance a hrál postavu kapelníka ve filmu režiséra Zdeňka Zelenky Nesmrtelná teta (1994). Pro televizi natočil záznamy svých divadelních baletů a choreografií (Pierot, Poklad, Zkrocení zlé ženy, Dialog tvarů, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, La Boutique fantasque). Byl pedagogem choreografie na katedře tance Akademie múzických umění v Praze 1986–88. Pro řadu svých inscenací navrhoval i scénu a kostýmy. V roce 1978 získal Cenu ČLF za roli Brouka Pytlíka v baletu Ferda Mravenec. Syn malíře národního umělce Richarda Wiesnera.