Symfonický orchestr Českého rozhlasu
(Orchestr Radiojournalu; Symfonický orchestr Československého rozhlasu)
Charakteristika: Hudební těleso
Datum narození/zahájení aktivity:1.10.1926
Text
• Literatura • Archiválie •
Symfonický orchestr Českého rozhlasu (Orchestr Radiojournalu; Symfonický orchestr Československého rozhlasu), pražské hudební těleso.
Založen 1. října 1926 jako dvacetičlenný soubor (původně jen šest hudebníků bylo od roku 1925 zaměstnáno v Československém rozhlase jako hudebníci z povolání, ostatní účinkovali jako hosté) pod názvem Orchestr Radiojournalu. První koncert tělesa se konal v Radiopaláci v Praze na Vinohradech 2. října 1926, dirigent Jožka Charvát zařadil do programu díla Zdeňka Fibicha (Symfonie Es dur), Ludwiga van Beethovena (Romance pro housle F dur a G dur, sólista František Daniel), Antonína Dvořáka (výběr z cyklu Legendy) a Bedřicha Smetany (ouvertura k opeře Prodaná nevěsta).
V roce 1927 měl rozhlasový orchestr už 27 členů (mezi nimi byli mimo jiné houslisté František Daniel, Vojtěch Frait a Bohuslav Ších, pozdější člen Ondříčkova kvarteta violoncellista Bedřich Jaroš a další). Téhož roku nastoupil do funkce dirigenta Otakar Pařík, který v rozhlase působil do konce druhé světové války (1945). V roce 1927 získal rozhlas sál v Národním domě na Vinohradech, odkud byla vysílána celá orchestrální produkce až do 10. prosince 1933, kdy byl oficiálně zahájen provoz v nové budově Československého rozhlasu na dnešní Vinohradské (tehdy Fochově, později Stalinově) třídě v Praze, kde se hlavním pracovištěm orchestru stalo Studio I. 10. března 1927 skončilo vysílání umělecky náročnějších veřejných koncertů; nadále se vysílal jen lehký zábavný repertoár. Umělecky závažné programy byly přejímány z koncertů České filharmonie.
Orchestr vedl po odchodu Jožky Charváta do Národního divadla (1928) krátce Otakar Pařík, poté se stal šéfdirigentem Otakar Jeremiáš. Současně byl ředitelem hudebního odboru jmenován Karel Boleslav Jirák, který v rozhlase v úzké spolupráci s programovým pracovníkem Mirko Očadlíkem působil až do svého odchodu do emigrace (1948). Zmíněná trojice prosadila první náročnější úkoly pro rozhlasový orchestr i pro celou programovou náplň hudebního vysílání (např. program koncertu 1. ledna 1929 obsahoval díla Josefa Bohuslava Foerstra, Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka). Jeremiáš zařazoval nejen vrcholná díla světové orchestrální literatury, ale také např. skladby Josefa Suka i mnoha dalších, také mladších autorů. Kromě toho Jeremiáš uvedl např. Symfonii D dur Václava Jana Hugo Voříška, operu Oberon Pavla Vranického a oratorium Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis (1938). Jeremiáš provedl řadu děl operních: Musorgského operu Boris Godunov v původní verzi (1937), Milhaudovu operu Kryštof Kolumbus (1938), Debussyho operu Peléas a Mélisanda (1938) a další. Zvýšení uměleckých nároků požadovali tehdy sami hráči (např. v memorandu z roku 1931, v němž žádali omezení rozsahu populární a „lehké“ hudby ve vysílání).
V roce 1931 mělo rozhlasové těleso čtyřicet pět stálých členů, 1935 padesát osm členů a 1936 sedmdesát členů. V té době vznikla řada skladeb pro rozhlas přímo určených: mimo jiné např. rozhlasové opery Rudolfa Kubína Letní noc (1931) a Bohuslava Martinů Hlas lesa (1935) a Veselohra na mostě (1937) a další.
V té době se uskutečnily první přenosy hudebních pořadů do ciziny: do Záhřebu (1930), do New Yorku (1934, Dvořákovo oratorium Stabat mater), do Jugoslávie a Francie (1938, Janáčkova Glagolská mše); mimořádnou událostí byl přenos koncertu s náročným programem (Josef Suk: Fantazie g moll, sólista Jaroslav Štěpánek, Leoš Janáček: Symfonietta) pro sto rozhlasových stanic (5. března 1935). Od roku 1935 až do dnešní doby se orchestr významně podílí na programech mezinárodních hudebních festivalů (poprvé na Mezinárodním festivalu soudobé hudby v Praze s dirigenty Hermannem Scherchenem a Otakarem Jeremiášem v roce 1935). Zároveň u rozhlasového orchestru hostovali jako dirigenti vlastních skladeb např. Sergej Prokofjev (1934 a znovu 1938), Ottorino Respighi (1935), Alfredo Casella (1931) a další, dále SOČR dirigovali Nikolaj Malko, Georg Szell, Grzegorz Fitelberg a jiní.
V roce 1932 nastoupil do rozhlasu Miloslav Kabeláč, aby se stal vůbec prvním specializovaným hudebním režisérem; poté přišli do rozhlasu do týchž nebo obdobných pozic i Iša Krejčí, Klement Slavický, Václav Trojan, Václav Smetáček a Karel Ančerl, kteří výrazně ovlivnili programovou i interpretační úroveň činnosti rozhlasového tělesa.
V době nacistické okupace podněcovala a posilovala česká hudba národní vědomí. Jirák i Očadlík dovedli v tomto směru takticky jednat s okupační správou a prosadili do vysílání např. i Fantazii na husitský chorál Tenť Pán velí se nebáti Otakara Jeremiáše, kantátu De profundis Vítězslava Nováka nebo České requiem Ladislava Vycpálka.
Po skončení války odešel Otakar Jeremiáš do Národního divadla a funkci šéfdirigenta převzal Karel Ančerl; působil sice v čele orchestru jen tři roky (1947–1950), ale záslužně uvedl řadu nových skladeb (Podzimní symfonii Vítězslava Nováka, oratorium Oidipus Rex Igora Stravinského, Variace pro orchestr Iši Krejčího, Píseň o rodné zemi Jana Kapra a zval ke spolupráci četné české i zahraniční umělce. Hostující dirigenti nastudovali mj. oratorium Jana z Arku na hranici Arthura Honeggera (v československé premiéře) a Sonatu da camera Bohuslava Martinů (Walter Ducloux), 4. symfonii K. B. Jiráka a písňový cyklus Jihočeské motivy Vítězslava Nováka (Jaroslav Krombholc), Píseň o rodné zemi Otakara Jeremiáše (Alois Klíma). Ančerl uvedl i opery Bedřicha Smetany (Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách, Dvě vdovy, Viola), Dvořákovo Requiem, Janáčkovu Glagolskou mši a Symfoniettu, Novákovu Mořskou fantazii Bouře atd.
V roce 1949 byl Ančerl jmenován šéfdirigentem České filharmonie a na jeho místo přišel Alois Klíma, který potom SOČR vedl po více než dvacet let (1952–1973). V roce 1949 se uskutečnil první zahraniční zájezd SOČR do Polska; po dlouhé vynucené přestávce však orchestr znovu za hranice proniká až po roce 1960 (Německo, Francie, Švýcarsko, Itálie – 1961, poté Anglie, Rakousko, Holandsko, Belgie, Portugalsko, Španělsko atd.).
Od roku 1949 dosud se orchestr podílí na programech Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 1951 byl jako dirigent angažován mimořádně nadaný Talichův žák Václav Jiráček, který si z působení v ostravské opeře přinesl četné cenné zkušenosti, avšak předčasně (ve 46 letech) tragicky zahynul. Téměř současně s ním nastoupil do rozhlasu i Josef Hrnčíř (1921), který působil ve druhém, menším tělese – Pražském rozhlasovém orchestru. Ten vznikl počátkem padesátých let; měl 63 členů a jeho šéfdirigentem byl do roku 1956 František Dyk a poté Josef Hrnčíř, který v rozhlase pracoval až do počátku devadesátých let jako velmi spolehlivý provozní kapelník. (Hrnčíř natočil na osm set zvukových snímků, mezi nimiž je cca tři sta skladeb soudobých autorů).
V roce 1952 přišel do rozhlasu dirigent Jiří Stárek, který pořídil mimo jiné snímky skladeb Wernera Egka (opera Kolumbus), Dmitrije Šostakoviče (opera Nos), Luigi Dallapicoly (opera Vězeň), Karla Amadea Hartmanna (Symfonie) a dalších. Stárek odešel po roce 1968 do emigrace. Do vlasti se vrátil po roce 1989 a hostoval také s Českou filharmonií, s níž provedl např. Variace Křížová cesta Otakara Ostrčila.
V roce 1953 se uměleckým poradcem orchestru stal Václav Talich. Se SOČRem pořídil snímky, jež patří do tzv. zlatého fondu rozhlasových nahrávek: Pražský karneval Bedřicha Smetany, předehru k opeře Tristan a Isolda Richarda Wagnera a další. S rozhlasovým tělesem spolupracovali mimo jiné i Václav Smetáček (původně byl ve třicátých letech vedoucím rozhlasového hudebního archivu, od roku 1943 do 1972 šéfdirigentem Symfonického orchestru FOK), brněnský Břetislav Bakala, Václav Neumann, Jaromír Nohejl, Josef Vlach, ze zahraničních dirigentů pak Hermann Abendroth, Franz Konwitschny (poprvé u nás provedl kantátu Carla Orffa Carmina burana), Antonio Pedrotti, Dean Dixon, Jean Fournet, György Léhel, Arvid Jansons, Sir Eugene Goosens, Charles Munch (provedl se SOČRem v letech 1946 a 1967 mimo jiné II. symfonii Arthura Honeggera, Moře Claude Debussyho, Šestou symfonii Bohuslava Martinů). Vlastní skladby řídili se SOČRem mimo jiné Arthur Honegger, Aram Chačaturjan a Ernst Křenek.
Členové orchestru se díky svým hráčským kvalitám uplatňovali také mimo domovské těleso v aktivitách, jejichž rozvíjení podporoval už Václav Talich. Členové rozhlasového tělesa pracovali mimo jiné i v Liborem Peškem vedené Komorní filharmonii, v Českém komorním orchestru, který vedl Josef Vlach, a v roce 1957 založili i Pražské dechové kvinteto jehož členy byli mimo jiné flétnista Jiří Trávníček, hobojista Zdeněk Hebda, klarinetista Milan Pospíšil), atd. Toto externí působení členů SOČR vydalo pak nejlepší plod roku 1951 v založení Pražského komorního orchestru bez dirigenta (iniciátory byli violista Karel Pojar a violoncellista Václav Stoupa). S přibývajícími úspěchy PKO docházelo nezřídka ke sporům s vedením hudebního vysílání. Proto se v roce 1964 se PKO osamostatnil a jeho členové už nemuseli plnit běžné povinnosti v rámci rozhlasového orchestru. V nové situaci však někteří z členů PKO dali přednost zajištěné existenci v rámci rozhlasového tělesa; to vedlo současně ke sloučení obou rozhlasových orchestrů pod sjednocujícím názvem Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze. Jeho šéfdirigentem byl v letech 1950–1971 Alois Klíma, stálými dirigenty Josef Hrnčíř a Jiří Stárek. Poté, co se těleso podařilo postupně stabilizovat, vystupoval orchestr v abonentních koncertech a v koncertech na festivalu Pražské jaro také častěji na veřejnosti. Na zvukové nosiče nahrál SOČR několik tisíc snímků, které dodnes představují nejcennější základ tzv. zlatého fondu nahrávek hudební redakce Českého rozhlasu. Do výběru repertoáru i hostujících umělců se v letech 1948 až 1989 pochopitelně promítly i politické zřetele; na tom mnoho nezměnilo ani jisté uvolnění koncem padesátých let, ani dočasná liberalizace na konci let šedesátých. V šéfovské funkci byl po šest let (1973–1979) Jaroslav Krombholc, který se zde zbavil jednostranné dosavadní charakteristiky pouze operního dirigenta a prokázal, že je vynikajícím dirigentem symfonickým. Krombholc prováděl a natáčel nejen skladby soudobých autorů (mimo jiné Jana Seidla, Václava Dobiáše, Karla Šroma, Tomáše Vačkáře), ale také díla Claude Debussyho (orchestrální Nokturna, opera Péleas a Mélisanda), Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva atd. Zváni byli rovněž významní dirigenti – hosté (Gennadij Rožděstvěnskij, Serge Baudo, Sir Charles Mackerras a jiní. Po Krombholcově odchodu (1979) stal se šéfdirigentem zkušený operní praktik František Vajnar, který se SOČRem pořídil i četné nahrávky operní (opery Eva Josefa Bohuslava Foerstra, Šelma sedlák Antonína Dvořáka; Vajnar natočil i melodramy Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu a Medea atd.). Vajnar zastával funkci šéfdirigenta do roku 1985.
Významná, z hlediska uměleckého zrání tělesa a jeho vnějších úspěchů nejdůležitější etapa začíná v roce 1985 s příchodem šéfdirigenta Vladimíra Válka (narozen 1935), který hráčský kolektiv rozšířil a zejména omladil, získal pro orchestr špičkové instrumentalisty (většinou vítěze mezinárodních soutěží), nastolil uvnitř tělesa pevnou kázeň a prosadil nekompromisní požadavky na vysokou uměleckou kvalitu; tak se postupně podařilo kultivovat zvuk tělesa i způsob jeho prezentace na veřejnosti. Po desetiletích relativně malého zájmu posluchačů (dobová kritika psala, že SOČR je tělesem, které „nezná obecenstvo“) byly abonentní koncerty v Rudolfinu vyprodány, podstatně se rozšířila zájezdová činnost orchestru (Itálie, Německo, Španělsko, Anglie, Rakousko, Švýcarsko, Francie, Řecko, Turecko, Japonsko, USA); ze svých turné si SOČR přivážel mnohé příznivé kritické ohlasy. Dramaturgie abonentních koncertů volila nyní převážně skladby posluchačsky atraktivní, což – ve srovnání s nahrávací praxí – poněkud omezilo prezentaci děl soudobých autorů. Před SOČRem postupně stanuli Tomáš Koutník, Stanislav Bogunia, Ondřej Kukal (od roku 1996 do 1999 byl v SOČR v pracovním poměru jako druhý dirigent a poté zůstal hlavním hostujícím dirigentem; spolupráci s ním přerušilo v roce 2002 vážné onemocnění), Libor Pešek, Jiří Bělohlávek, Jiří Stárek a mnozí zahraniční umělci.
Na přelomu století byl už SOČR už vyveden z vleklé krize, vstoupil do popředí pozornosti pražské a české hudební veřejnosti a byl oprávněně zařazen do trojice předních českých těles k České filharmonii a k Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK. Charakteristickým znakem tělesa zůstala i nadále ekonomičnost a pohotovost při nahrávání i při přípravě koncertů; Válek postupně dosáhl i výrazného zpestření barevnosti orchestrálního zvuku, prosadil v dramaturgii náročná díla domácího i světového orchestrálního a vokálně-symfonického repertoáru, markantně zvýšil technickou vyspělost tělesa (zejména angažováním nových špičkových instrumentalistů z řad mladé generace) a získal tělesu při četných zájezdech do zahraničí také mezinárodní renomé. Ačkoliv těžiště práce SOČR zůstalo i nadále v nahrávání v rozhlasovém studiu, podstatně bylo rozšířeno veřejné působení tělesa v Praze, v mimopražských kulturních centrech a zahraničí (včetně USA, Japonska a většiny evropských států).
Ačkoli původně zamýšleným jediným posláním Symfonického orchestru Československého rozhlasu měla být práce v rozhlasovém studiu, stalo se pro těleso v průběhu sedmdesáti let významnou součástí jeho působení také nahrávání pro gramofonové firmy a veřejné koncertování. Do nástupu šéfdirigenta Vladimíra Válka však byl význam koncertní činnosti podceňován: o vypsané abonentní řady deseti koncertů v sezóně i koncerty mimo předplatné projevovalo pražské koncertní obecenstvo malý zájem. Teprve v posledních dvou desetiletích (1985–2003) se orchestr soustředil ke studiu programů pro veřejné koncerty a dosáhl technické, zvukové i programově-dramaturgické úrovně, jež obstojí ve srovnání s Českou filharmonií i Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Těžištěm vlastní činnosti tělesa zůstalo však i nadále natáčení zvukových snímků pro potřeby rozhlasu, v jehož obsáhlé fonotéce v oblasti artificiální hudby převažují nahrávky SOČR. I když v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století byly mnohé cenné snímky zničeny, představuje zvukový archiv Českého rozhlasu fond mimořádně důležité umělecké a dokumentační hodnoty.
Literatura
I.Lexika
ČSHS.
MEH.
II. Ostatní
Patzaková, A. J.: Prvních deset let Čs. rozhlasu (Praha 1935).
Zich, Jaroslav: Výkonný umělec před mikrofonem (In: Rozhlasová práce, Praha1947).
Zich, Jaroslav: Poznámky k uvádění hudebního programu v rozhlase (In: Rozhlasová práce II. Praha 1948).
Mlejnek, Karel: 70 let Symfonického orchestru Českého rozhlasu (In: Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 70. koncertní sezóna 1996–1997, Praha 1996).
Koncertní život, časopis, programový sborník, vydával Symfonický orchestr FOK (1964–1989). Obsahuje programy koncertů SOČR a výkladové texty.
Programy koncertů SOČR (Praha 1990–2003).
Ješutová, Eva (ed.): Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. (Praha 2003).
Petar Zapletal Archivalie
Prameny jsou uloženy v archivu Českého rozhlasu v Praze.
Datum poslední změny: 13.11.2003