Český hudební slovník osob a institucí

Horák, Jaromír

Horák, Jaromír (pův. jm. Hirschau), pěvec-tenorista, narozen 6. 8. 1912, Domažlice, zemřel 5. 9. 1982, Plzeň.

Původně se jmenoval Hirschau, v roce 1945 úředně změnil jméno na Horák. Po maturitě na domažlickém gymnáziu (1931), kde se věnoval hře na klavír (u Jiřího Ereta, ředitele kůru v Domažlicích) a sborovému zpěvu, vstoupil na učitelský ústav v Plzni. Zde studoval hudební teorii a zpěv u Josefa Bartovského. Po ukončení studia v roce 1932 působil do roku 1940 jako učitel na různých školách v Domažlicích. Po návratu z koncentračního tábora ve Flosenbürgu pracoval na domažlickém okresním školním úřadě. Od roku 1949 byl referentem Krajského národního výboru v Plzni. Sólový zpěv studoval u barytonisty Vladimíra Vuršra na Městské hudební škole v Klatovech (1942–46) a u Marie Gärtnerové ve Zbirohu (1944–45). V roce 1943 vykonal zkoušku v pražském rozhlase, na jejímž základě se od té doby věnoval kromě svého povolání také interpretaci umělé a lidové písně v rozhlase (především jako sólista sboru Česká píseň a v pořadech Hrají a zpívají vám Plzeňáci) i na koncertních pódiích.
Horák byl považován za skvělého interpreta písňové tvorby Bedřicha Smetany, Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Otakara Zicha, Theodora Kössla, Vladimíra Polívky, Jana Kapra a zvláště písňových cyklů Jindřicha Jindřicha a lidových, zejména chodských písní. Těžiště jeho činnosti zůstávalo především v rodném kraji. Zde provedl ve spolupráci se členy opery Josefa Kajetána Tyla v Plzni některé tenorové party z oblasti kantátové a oratorní tvorby (v roce 1951 Stabat Mater a Svatební košili Antonína Dvořáka, v tomtéž roce Devátou symfonii Ludwiga van Beethovena, v roce 1959 Faustovo prokletí Hectora Berlioze, v roce 1958 Čtvero ročních období Franze Josepha Haydna a Leoše Janáčka Zápisník zmizelého v letech 1950 a 1954). Absolvoval velký počet koncertních vystoupení a od roku 1954 se podílel na přípravě mnoha písňových pořadů v Československém rozhlase. Důležité místo v jeho repertoáru měly písňové cykly (Vzdálené milé Ludwiga van Beetohovena, Cigánské písně Antonína Dvořáka, Zpěv rodné země Klementa Slavického a jiné).

Horák byl pěvcem měkkého a příjemného hlasu, ušlechtilého komorního výrazu bez přehnané afektace. Dobová kritika vyzdvihovala jeho přirozenou hudebnost, soustředění na umělecký výkon a vypěstovaný smysl pro stylovou interpretaci lidové i umělé písně.