Volek, Jaroslav
Charakteristika: Muzikolog, estetik a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:15.7.1923
Datum úmrtí/ukončení aktivity:22.2.1989
Text
Volek, Jaroslav, muzikolog, estetik a pedagog, narozen 15. 7. 1923, Trenčín (Slovensko), zemřel 22. 2. 1989, Praha.
Pocházel z české rodiny působící na Slovensku (opustit je musela po mnichovské dohodě), na gymnáziu studoval v Košicích, Bratislavě a pak v Praze (maturita 1941). Uzavření českých vysokých škol spolu s hudebnickými dispozicemi jej přivedlo ke studiu skladby na pražské konzervatoři, kde byli jeho učiteli Otakar Šín a Miroslav Krejčí (1941–46); mistrovskou školu kompozice absolvoval u Jaroslava Řídkého (1946–48), byl také žákem Aloise Háby. V mládí napsal i několik skladeb. Skladatelské studium se pak výrazně projevilo ve schopnostech Volka-muzikologa pracovat v oboru hudební teorie a hudebních analýz. V letech 1945–49 studoval obor hudební věda – historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a muzikologické studium završil na Slovenské univerzitě (dnes Univerzita Komenského) v Bratislavě v roce 1952 získáním titulu PhDr. na základě práce Teoretické základy harmónie z hľadiska vedeckej filozofie (tiskem vyšla 1954). K jeho předním učitelům patřili v Praze muzikolog Josef Hutter, v oboru estetiky Jan Mukařovský a prostřednictvím soukromých setkání také Emil Utitz.
Již v době studia Volek pracoval v Bratislavě jako hudební kritik, publicista, referent Československého rozhlasu (1950–52) a později přednášel i dějiny hudby na Vysoké škole múzických umění (1952–54). Přešel pak natrvalo do Prahy, kde se stal asistentem (1952), resp. odborným asistentem (1953) tehdejší Filozoficko-historické fakulty Univerzity Karlovy (katedra dialektického a historického materialismu). Habilitoval se roku 1957 prací Novodobé harmonické systémy (tiskem vyšla 1961), od 1958 byl spjat se samostatným pracovištěm (později katedrou) estetiky. Hodnost kandidáta filozofických věd (CSc.) získal 1958 pojednáním o specifičnosti předmětu uměleckého odrazu skutečnosti, 1968 byl jmenován profesorem a získal hodnost DrSc. na základě spisu Základy obecné teorie umění.
Srpnové události roku 1968 Volka zastihly na mezinárodním estetickém kongresu ve švédské Uppsale; pobýval pak nějakou dobu ve Vídni, kde s rodinou zvažoval možnost emigrace i rizika návratu do republiky. Zvolil druhou možnost a po nějakou dobu se jeho kariéra v době tzv. normalizace rozvíjela stejně úspěšně jako dříve. Již předtím (v roce 1967) se výrazně podílel na ustavení nově zakládané Společnosti pro estetiku, vedl pak sekci hudební vědy a kritiky ve Svazu československých skladatelů, po Antonínovi Sychrovi, který zemřel 1969, se ujal vedení Katedry estetiky (1968–71) a periodika Estetika (od 1969), který řídil na vysoké odborné úrovni a v duchu otevřené diskuse. Za nepříliš jasných okolností byl roku 1973 vyloučen z KSČ (důvody měly být mimo jiné posrpnový pobyt v zahraničí, kontakty s tabuizovaným polským estetikem Stefanem Morawskim, osobní idiosynkrasie některých činitelů, nástup nových prorežimních osobností, zejména Sávy Šabouka, který převzal vedení periodika Estetika od č. 1–2 devátého ročníku, 1972), ale již předtím byl zbavován funkcí a na delší dobu vytlačen z vědeckého i občanského dění. Mohl sice zůstat na pracovišti jako odborný pracovník, nesměl však přednášet a delší dobu mu bylo bráněno publikovat.
Teprve v závěru sedmdesátých let se mohl postupně, byť stále víceméně okrajově, zapojovat do vědeckých aktivit: publikoval o problematice třídění a katalogizace, docházel diskutovat do Šaboukova tzv. Mezioborového týmu pro sdělovací a vyjadřovací systémy umění (na půdě Ústavu teorie a dějin umění ČSAV), stal se členem a hlavním přednášejícím v tzv. Pražském týmu pro hudební sémiotiku (v rámci muzikologické sekce ústavu; publikoval zde v rozmnožovaných interních materiálech), referoval na brněnských muzikologických kolokviích, kde jako mezinárodně respektovaná osobnost rozvíjel kontakty s předními muzikology a estetiky (mimo jiné s Hansem Heinrichem Eggebrechtem a Carlem Dahlhausem). Počátkem osmdesátých let režimní sevření povolilo a Volek již poměrně hojně publikoval a penzionování (1984) mu občansky i vědecky ještě více uvolnilo ruce, takže mohl využít svého renomé, hudebních i jazykových schopností k výrazné účasti na zahraničních vědeckých akcích. Mimo jiné roku 1985 působil na Eggebrechtovo pozvání jako hostující profesor ve Freiburgu (přednášel o hudební sémiotice), roku 1988 referoval na janáčkovském kongresu v severoamerickém St. Louis, konal přednáškové turné po amerických univerzitách. V závěru života byla jeho činnost limitována těžkou chorobou (rakovina), které po druhé operaci podlehl. Volek budil pozornost a respekt i svým lidským formátem: hloubkou vzdělanosti, sportovním založením a činností v oblasti logických her (šachy, hádanky a hlavolamy – pod jménem Raoul).
V důsledku zmiňovaných okolností se jemu i jeho dílu nedostalo výraznějších veřejných uznání, nicméně obdržel maďarské státní vyznamenání za zásluhy o dílo Bély Bartóka, jemuž věnoval několik prací. Spis Základy hudební sémiotiky I–II–III (1992), na němž se autorsky podílel, nese dedikaci „Věnováno památce Jaroslava Volka“. Volkův vědecký odkaz je velmi životný, což dokládá skutečnost, že řada jeho prací je trvale používána jako stěžejní oborová (v rámci muzikologie i estetiky) literatura a hojně citována. V Praze se k Volkovi jako k učiteli (byť ne vždy přímému) hlásili zejména estetička Helena Lorenzová a Ivan Poledňák, v Brně Jiří Fukač, v Olomouci z podnětu Jana Vičara vznikly na muzikologické katedře Filozofické fakulty Univerzity Palackého tři diplomní práce zabývající se Volkovým dílem.
Volkova vědecká a pedagogická činnost na pražské Filozofické fakultě byla dlouhodobá (byť osudově narušená) a významná. K jeho přednáškám patřily cykly Gnoseologické otázky teorie umění, Základy marxistické estetiky, Kritika soudobé buržoazní estetiky, Dějiny estetiky, Obecná teorie umění, Teorie odrazu a problémy umělecké tvorby, O specifičnosti předmětu uměleckého odrazu skutečnosti, Teorie informace a umění, Základní estetické kategorie, Mimoumělecké estetično, Úvod do obecné teorie znaku a jiné. Volek měl široký rozhled nejenom po svých oborech, ale i po filozofické problematice a po celé rozloze umění. Patřil vždy k respektovaným osobnostem, pečlivým a přísným školitelům a oponentům, přičemž byl schopen vědeckého dialogu; jeho autorita nikdy nebyla dána nějakou pozicí, ale výhradně silou vědecké tvorby a silou osobnosti.
Volek se poměrně intenzivně věnoval činnostem v různých organizacích a institucích: býval členem předsednictva (1963–69) a vedoucím sekce hudební vědy a kritiky (1967–69) ve Svazu československých skladatelů, funkcionářem v Československé společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí, členem a tajemníkem estetické komise ČSAV, členem univerzitních a jiných vědeckých rad (mimo jiné i Československého filmového ústavu), redakčních rad (Hudební rozhledy, Hudební věda, Estetika) atp. Jeho publikační žeň nepatří v české muzikologii a estetice k té nejrozsáhlejší, kromě titulů uvedených v následujícím soupisu díla čítá ovšem několik set kritik a referátů o hudebních událostech (těmto publicistickým aktivitám se věnoval zejména v první fázi své činnosti) a mnoho dalších příspěvků (zpravodajství, dokumentace, žurnalistická vystoupení, diskuse, polemiky, ankety apod.). Přispěl hesly do Příručního slovníku naučného ČSAV (Praha 1962 a další vydání) a Filosofického slovníku (Praha 1966), hlavně však četnými rozsáhlými a cennými hesly do SČHK (některá byla zpracována či dopracována posthumně Jiřím Fukačem resp. i jinými spoluautory).
Základnami Volkova muzikologického a estetického myšlení byla nadprůměrná hudební (skladatelská) erudice kombinovaná s exaktním, téměř scientistním přístupem. I když po skončení studia už nepokračoval ve skladatelské tvorbě, důkladné vzdělání v tomto oboru pozitivně ovlivnilo jeho muzikologické i estetické myšlení. Už v prvních poválečných letech se projevil jako hudebně vysoce erudovaný kritik s originálními postřehy o skladebných strukturách včetně tehdy nejodvážnějších, např. o dvanáctitónových místech u Bély Bartóka. Když ve svém prvním tvůrčím období uvažoval v intencích marx-leninské filozofie a estetiky, pokusil se zejména ve spisu Teoretické základy harmónie z hľadiska vedeckej filozofie a souvisejícím s ním spisu Novodobé harmonické systémy identifikovat a kritizovat z pozice dialektického materialismu naivně materialistické a idealistické koncepce, jež přinesl vývoj teoretického myšlení o harmonii. I když závěry jsou mnohdy dogmatické a nelze je objektivně v plné míře akceptovat, Volek si tu vytýčil směr, kterým se dále originálně vyvíjel jako hudební teoretik. Problematice harmonie se pak věnoval v jednotlivých studiích, které publikoval v průběhu svého dalšího vývoje; některé pak přepracovával, zejména ty, jejichž definitivní podobu začlenil do své pozdní knihy Struktura a osobnosti hudby. Ta obsahuje studie Modalita a její formy z hlediska hudební teorie, Chromatické medianty jako čtvrtá základní funkce v tradiční harmonii, O zahušťování akordů, Chopin-novátor hudební „řeči“, K tektonické funkci tzv. příznačných motivů u Richarda Wagnera, Tektonické ambivalence v sonátové formě symfonických vět Johannesa Brahmse a Antonína Dvořáka, Modalita a flexibilní diatonika u Janáčka a Bartóka, K paradigmatickému pozadí monologu Kostelničky „Co chvíla“ z opery Její Pastorkyňa, Vítězslav Novák – „osová“ osobnost české moderní hudby, Melodické „archetypy“ ve skladbách Josefa Suka, O některých zajímavých vztazích mezi tematikou a instrumentací v Bartókově skladbě „Koncert pro orchestr“. Těmto studiím je už dogmatický ideologismus zcela cizí. Představují živý odkaz pro poznání hudební řeči významných skladatelů, ovšem přinášejí teoretické vhledy širší platnosti.
Volek vyšel z odkazu svého učitele skladby a významného českého hudebního teoretika Otakara Šína a postavil se proti jinak všeobecně uznávané vůdčí osobnosti české hudební teorie čtyřicátých až sedmdesátých let Karlu Janečkovi, zejména proti jeho pětifunkčnímu systému, zrovnoprávňujícímu vedle funkcí tónické, dominantní a subdominantní také lydickou a frygickou (zasadil se také o širší a víceznačnější pojímání lydičnosti a frygičnosti, než jak je vymezil Janeček). Oproti tomuto modelu zdůraznil funkčnost chromatické medianty, kterou mimo jiné vyzdvihl jako výrazný prvek harmonické řeči Josefa Suka. Pro specifický Janáčkův postup tonálně modální proměnlivosti (vycházející z folklóru a patrný také u dalších představitelů neofolklorismu) úspěšně zavedl termín flexibilní diatonika. V oblasti hudební teorie se Volek (a s opřením se o filozofické pozadí) zabýval též alternativními řešeními tonality (modalita či nedodekafonická dvanáctitónovost u Bély Bartóka), problematikou hudebního pohybu (kinetikou), metodologií hudební analýzy; jeho koncept obecné hudební formy vysvětluje vývoj souvztažností mezi jednotlivými složkami hudební struktury (historický posun „tektonicky zodpovědných“ a individualizujících složek hudebního projevu). Některé originální koncepty, které prosadil, ovlivňují hudebně teoretické myšlení dodnes.
V estetice (resp. hudební estetice) Volek ani ve svých začátcích, kdy byl pod přímým a bezprostředním vlivem marxisticko-leninské filozofie, nepodléhal (na rozdíl od mnohých tehdy nastupujících českých muzikologů, např. Antonína Sychry či Jaroslava Jiránka) dobovému sklonu k vulgárním ideologickým zjednodušením problematiky a usiloval o řešení vědecká. Zabýval se stěžejními otázkami estetiky, resp. hudební estetiky, mimo jiné problematikou uměleckého odrazu reality (řešenou na základě sofistikovaného pojetí marxistické teorie poznání), bránil tomu, aby umělecké sdělování bylo redukováno na zobrazení (jak zdůrazňovala teorie odrazu), a velice silnými argumenty zdůvodňoval subjektivní, výrazovou stránku uměleckého díla. Usiloval o vysvětlení dílčích uměleckých postupů, jakými jsou např. typizace (marxisticky pojatý, pro umění specifický zobrazivý proces), jehož povahu dokázal Volek vystihnout v souběhu s počínající kognitivní neurovědou.
Časem Volek přestal pracovat s aparátem pojmů marxistické teorie poznání a původní východiska stále více oživoval a překonával podněty ze sémiotiky, teorie informace a komunikace, které dokázal zpracovávat na vysoké úrovni a využívat ústrojně v tradičním estetickém a muzikologickém kontextu. Například na podkladě dichotomie i vazby paradigmatické a syntagmatické roviny hudebního strukturování koncipoval povahu hudebního myšlení či skladatelské originality; využil toto východisko také k pojetí vývoje a pokroku v umění, čímž se v polemice v periodiku Estetika postavil na opačnou pozici než Sáva Šabouk. Podstatný byl Volkův vztah ke strukturalismu. Třebaže se s ním vyrovnával spíše kriticky, v mnohém se jím inspiroval a řešil (obdobně jako Mukařovský) vztah umění a mimoumělecké reality, vztah dílo-artefakt, problematiku umělecké funkce, normy a hodnoty, otázky struktury a systému v umění, znakovou povahu umění; rozlišoval v uměleckém díle zobrazení a výraz, reprezentační a prezentační funkci znaku (tím navázal na Mukařovským stanovenou polaritu záměrnosti a nezáměrnosti v umění), využil koncept příznakové a bezpříznakové funkce. Později propracovával koncepce znakovosti a metaznakovosti, programnosti atp.
Ve všech svých zkoumáních Volek důsledně uplatňoval vědecké a neideologické metodické přístupy. Nejdříve kriticky ohledával věcný a pojmoslovný terén, vycházel ze studia určitého konkrétního jevu (uměleckého díla, nějakého aspektu v tvorbě skladatele, dílčí teoretické otázky) a formoval přitom nástroje, jež umožňují nové hlubší i komplexnější badatelské vhledy. Jeho práce tím často nabývají metodologického rozměru, i když tak nejsou přímo formulovány. Usiloval o rozvinutí jednoznačné a systémově fungující vědecké terminologie, jak je patrné v jeho analýzách pojmu umění, taxonomie umění, definice hudby, pojmosloví časové artikulace hudby atp. Jeho vědecký styl charakterizuje systematičnost, logičnost, přehlednost, jasnost myšlení i formulací, a to i v popularizačních a informativních pracích. V tomto terminologickém úsilí se odrážejí momenty pozitivistické analytické filozofie. Volkovou pracovní doménou byla koncentrovaná vědecká studie a i obsáhlejší knižní práce (Základy obecné teorie umění, Struktura a osobnosti hudby) představují jejich ústrojně spjaté soubory, což také poukazuje na Volkovu snahu uspořádat a třídit vědeckou látku. Systematičnost Volkova myšlení se projevovala od počátku a ve všech oborech jeho publikací, někde snad až na újmu historického výkladu, který chápal spíše jako určení struktury vývoje (viz Novodobé harmonické systémy); ovšem jeho schopnost diachronního pohledu dokazuje úspěšný učebnicový spis Kapitoly z dějin estetiky. Svým zaměřením, stylem práce a svými vědeckými výkony představuje Jaroslav Volek jednu z klíčových postav české muzikologie, estetiky a obecné teorie umění ve druhé polovině 20. století.
Dílo
I. Dílo hudební
Smyčcový kvintet (1946);
Fantasie pro housle a orchestr (1948);
Kalendář (cyklus skladeb na lidovou poesii pro komorní sbor a orchestr, 1948);
Klavírní suita (1951);
Lidová suita pro smíšený sbor a orchestr (1953);
Písně (na texty Františka Hrubína a Paula Verlaina, 1954).
II. Dílo literární
Knihy, samostatně vydané publikace (včetně interních tisků):
Teoretické základy harmónie z hľadiska vedeckej filozofie (Bratislava, SAV 1964);
Novodobé harmonické systémy (Praha, Panton 1961);
K otázkám předmětu a metod estetiky a obecné teorie umění (Praha, AUC 1963);
Kapitoly z dějin estetiky (Praha, SPN 1966, 19692, 19853);
Základy obecné teorie umění (Praha, SPN 1968);
K antropologické problematice estetiky a obecné teorie umění (Praha, SPN 1970);
O estetické výchově (Praha, Interní edice ÚV KSČ 1973);
K pojmu funkce v estetice a teorii umění (Praha, Interní edice Čs. filmového ústavu 1977);
Modalita a její formy z hlediska hudební teorie (Praha, Interní edice SČSKU 1980);
Příznaková funkce polyfonních struktur ve Smetanově „Mé Vlasti“ (ke stému výročí prvního souborného provedení díla) (Praha, ČHF 1982; pravděpodobné vročení);
Druhové třídění filmových kreací (Praha, Interní edice Čs. filmového ústavu 1982);
K žánrovému třídění filmových kreací (Praha, Interní edice Čs. filmového ústavu 1984);
Struktura a osobnosti hudby (Praha, Panton 1988);
Základy hudební sémiotiky I–II–III (Brno, FF MU 1992, Jiří Fukač, Jaroslav Jiránek, Ivan Poledňák, Jaroslav Volek a kolektiv; ve svazku I. je Volkův text Prolegomena k hudební sémiotice, ve svazku II. texty Hudební struktura jako syntakticko-sémantická totalita a Originalita jako sémantický faktor – oba spolu s Ivanem Poledňákem).
Studie, stati, referáty (výběr)
Na okraj Burianovy Maryši (rozbor; Rytmus 1946, č. 8, s. 13–15);
Jeremiášova Píseň o rodné zemi zblízka (rozbor; Rytmus 1947, č. 1, s. 6–15);
Nad partiturou velkého díla (ad Béla Bartók; Rytmus 1947, č. 3, s. 41–44 a č. 4, s. 57–60);
Ještě k Bartókovu „Koncertu“ (Rytmus 1947, č. 7, s. 110–112);
O pokroku v hudbě (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 16, s. 652–659);
O specifičnosti předmětu uměleckého odrazu skutečnosti (in: sborník Otázky teorie poznání, Praha, SNPL 1957, s. 263–358);
O metodu a východiska vědecké práce v marxistické estetice (Filosofický časopis 7, 1959, č. 3, s. 416–424);
Filosofické předpoklady vědecké metody v hudební teorii (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 1, s. 95–115; jako diskusní příspěvek in: sborník Hudební věda 1961, svazek 1, s. 99–106);
Estetyka jako nauka i estetyka jako program (Estetyka, Warszawa, 1961, s. 63–75);
Chopin – novátor hudební formy (in: sborník Hudební věda 1961, č. 1, s. 95–115; předtím zkráceně in: Slovenská hudba 1960, č. 5, s. 252–255 a č. 6, s. 293–307);
Příspěvek k analýze pojmu „artefakt“ (in: Aesthetica, Praha, AUC 1962, s. 87–102; rusky in: Česskaja i slovackaja estetika XX. veka, Tom 2, Moskva 1985);
Hudba na II. celostátní spartakiádě (in: sborník Hudební věda 1962, svazek 1, s. 53–100; k tomu též Hudební rozhledy 14, 1961, č. 11, s. 459–465 a č. 12, s. 504–509; Plamen [Spartakiáda jako předmět estetického hodnocení] 1960, č. 6, s. 149–150);
Hudební věda na nových cestách (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 10, s. 402–407);
O některých zajímavých vztazích mezi tematickou prací a instrumentací v Bartókově díle „Koncert pro orchestr“ (in: sborník Hudební věda 1962, č. 2, s. 17–54; německy in: Studia musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae, Liszt – Bartók: Bericht über die zweite Internationale Musikwissenschaftliche Konferenz 5, Budapest 1963, s. 557–586).);
O skutečných a zdánlivých dluzích hudební teorie (in: sborník Hudební věda 1962, č. 3–4, s. 99–106);
Předmět umění a jeho specifičnost jako základ společenské funkce umění (in: Kurs estetiky, Praha, ÚDA 1963, s. 84–154);
Die Bedeutung Chopins für die Entwicklung der alterierten Akkordik in der Musik des 19. Jahrhunderts (in: The Book of the First International Congress Devoted to the Works of Frederic Chopin, Warszawa 1963, s. 259–268);
Živelná dialektika a její klady a zápory v teoretických názorech Leoše Janáčka (in: sborník Leoš Janáček a soudobá hudba, Praha 1963, s. 352–360);
Typizace jako forma uměleckého zobecnění (Estetika 1, 1964, č. 2, s. 126–151 a č. 3, s. 225–251);
K otázce počtu funkcí v tradiční harmonii (Hudební věda 1, 1964, č. 2, s. 175–237; německy Praha, HIS 1969, samostatná brožura);
Experiment v estetice a hudební vědě (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 18, s. 777–782);
Über die Entwicklung der „Sprache“ der zeitgenössischen Musik (Beiträge zur Musikwissenschaft 1965, č. 4, s. 395–402);
O experimentu v umění a speciálně v hudební tvorbě (Hudební věda 2, 1965, č. 1, s. 76–91; předtím zkráceně in: Hudební rozhledy 17, 1964, č. 20, s. 863–867; v plném rozsahu též in: Bulgarska muzyka 1967);
Teorie intonace, její geneze, současný stav a problémy (Hudební věda 3, 1966, č. 2, s. 284–291);
K analýze pojmu umění (Estetika 3, 1966, č. 3, s. 222–252);
Realismus jako problém sdělení o objektivní skutečnosti v umění (Estetika 4, 1967, č. 1, s. 41–67);
O experimentu v umění (in: sborník Experiment v umění, Praha, Socialistická akademie 1967, s. 1–19);
Problémy dějin hudby 20. století (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 5, s. 134–136 a č. 6, s. 166–169);
Poznámky k významu slov „marxistická estetika“ (Estetika 4, 1967, č. 4, s. 344–350);
Filosofické problémy vývoje umění a speciálně hudby v XX. století (Estetika 5, 1968, č. 3, s. 222–228);
Vítězslav Novák a secese (Opus musicum 2, 1970, č. 8, s. 225–229);
Otázky taxonomie umění (Estetika 7, 1970, č. 3, s. 194–211 a č. 4, s. 293–307, Estetika 8, 1971, č. 1, s. 19–46 a č. 2, s. 146–165; francouzsky in: Revue d´esthétique 24, 1971, s. 2–16);
Der Einfluss der gesellschaftlichen Situation im XX.-sten Jahrhundert auf die Entwicklung der Kunst (in: Proceedings of the 6th International Congress of Aesthetics at Uppsala 1968, Uppsala 1972, s. 241–255);
L´enseignement et la recherche en esthétique dans le Tchécoslovaquie (Revue d´esthétique, Paris 1972, s. 221–225);
Vítězslav Novák – „osová“ osobnost české moderní hudby (in: sborník Vítězslav Novák, studie a vzpomínky k 100. výročí narození, České Budějovice 1972, s. 21–42);
Bartók – a Determination of a Period (in: International Musicological Conference in Commemoration of Béla Bartók, Budapest 1972, s. 10–24);
Pokrok umění – znovuotevřený problém (Estetika 9, 1972, č. 4, s. 233–242);
Ke stavebním kamenům akordické struktury (Hudební věda 9, 1972, č. 2, s. 162–163);
Hudba jako předmět sdělení (Hudební věda 9, 1972, č. 3, s. 225–236);
Hudobná veda jako dynamická štruktúra a otvorený systém (Musicologica slovaca 4, Bratislava 1973, s. 185–196);
Tektonické ambivalence v sonátové formě symfonických vět Johannese Brahmse a Ant. Dvořáka (in: Sborník referátů z hudebně-teoretického semináře „Hudební formy v analytickém pohledu“, Praha, interní edice SČSKU 1978, s. 1–73; část pod názvem Tektonické ambivalence v symfoniích Antonína Dvořáka in: Hudební věda 21, 1984, č. 1, s. 13–21);
Znaky a metaznaky ve sféře hudby (in: interní materiál Bulletin pracovního týmu pro hudební sémiotiku v ČSAV, ÚTDU, 1978, duben, s. 5–10);
O tzv. „fuzzy“ sémantice (in: interní materiál Bulletin pracovního týmu pro hudební sémiotiku v ČSAV, ÚTDU, 1978, duben, s. 19–33);
Zdeněk Nejedlý a hudební teorie (in: sborník Zdeněk Nejedlý, klasik naší vědy a kultury, Praha, ČSAV 1978, s. 253–272);
Václav Štěpán – průkopník sémantické analýzy hudby (Opus musicum 11, 1979, č. 9, s. 253–
272);
Zum Thema: Nationale Idee und neuzeitliche Musik (in: sborník Idea národnosti a novodobá hudba/Idea nationis et musica moderna, Brno1979, s. 604–610);
K trojímu pozadí vztahů mezi uměnovědou a uměleckou kritikou (in: Sborník konference o vztahu uměnověd a umělecké kritiky ve Zvíkovském podhradí 10.–12. 9. 1979, Praha, FF KU 1980, s. 157–187);
Pojem „hudebního myšlení“ u Otakara Zicha ve světle současné sémiotiky (in: sborník Vědecký odkaz Otakara Zicha, Praha, ČHS 1981, s. 53–64);
Originalität als semantischer Faktor in der Musik von Leoš Janáček (in: sborník Hudba slovanských národů a její vliv na evropskou hudební kulturu, Brno, ČHS-UNESCO 1981, s. 127–136);
Béla Bartók a dvanáct tónů v oktávě (Opus musicum 13, 1981, č. 8, s. 227–238);
Interpretace uměleckého díla jako metaznak (Estetika 18, 1981, č. 8, 219–237);
Modalita a flexibilní diatonika u Janáčka a Bartóka (in: sborník Československo-maďarské vztahy v hudbě, Ostrava 1981, s. 68–95);
Hudební struktura jako znak a hudba jako znakový systém (Opus musicum 13, 1981, č. 5, s. 129–142, č. 6, s. 161–174, č. 10, s. 289–295; německy jako Musikstruktur als Zeichen und Musik als Zeichensystem, in: Die Zeichen: neue Aspekte der musikalischen Ästhetik 2, Frankfurt am Main 1981, s. 222–255; jako Musikstruktur als Zeichen und Musik als Zeichensystem, in: Colloquium „Musica communicatio“, Brno 1989, s. 73–101; v redakci Ivana Poledňáka a s titulem Prolegomena k hudební sémiotice v týmovém spisu Základy hudební sémiotiky I);
Symetrie a asymetrie v nauce o harmonii (Hudební věda 19, 1982, č. 1, s. 3–20);
Hostinského pojetí konsonance a disonance a mediantní spoje (in: sborník Pocta Otakaru Hostinskému, Brno, ČHS 1982, s. 133–146);
Programmusik aus semiotischer Sicht (Archiv für Musikwissenschaft 1982, s. 234–237);
Struktura v umění z hlediska sémiotiky a obecné metodologie vědy. K problematice struktur ve společenských vědách (in: Uměnovědné studie 5, ÚTDU ČSAV 1984, s. 37–66);
Problémy definice hudby z hlediska vědeckých disciplín (Hudební věda 19, 1982, č. 2, s. 123–143);
Vývojové tendence české estetiky po roku 1945 (Estetika 20, 1983, s. 142–157);
Harmonické „lahůdky“ Antonína Dvořáka (Opus musicum 15, 1983, č. 3, s. 71–79);
K paradogmatickému pozadí monologu Kostelničky „Co chvíla“ z opery Její pastorkyňa (in: Zprávy společnosti Leoše Janáčka II, Brno 1983, s. 13–21; přetištěno in: Dvořák – Janáček and their Time, sborník z kolokvia, Brno, ČHS 1984, s. 263–271; též anglicky Brno 1985);
Inovace v hudbě a vrstva zprostředkovatelů (Hudební věda 21, 1984, č. 2, s. 195–204);
Struktura v umění z hlediska sémiotiky a obecné metodologie vědy (in: sborník K problematice struktur ve společenských vědách, Praha, ČSAV 1984, s. 37–66);
Der taxonomische Hintergrund des Musiktheaters (in: sborník Colloquium musicum: The Musical Theater, Brno, MHF 1984, s. 115–120 a 215–216);
K základním pojmoslovným distinkcím v oblasti časové artikulace hudby (in: sborník Čas v hudbě, Praha, SČSKU 1984, s. 103–131);
Leoš Janáček und die Art der Auswertung spontaner Elemente der musikalischen Kreativität im XX.sten Jahrhundert (in: sborník Leoš Janáček ac tempora nostra – Leoš Janáček a dnešek, Brno, ČHS 1984, s. 41–75);
Zum philosophischen und entwicklunggeschichtlichen Hintergrund der praktischen und theoretischen Harmonik im 18ten Jahrhundert (in: Potsdamer Forschungen, Heft 60, Potsdam 1984, s. 51–58);
K sémantice zvětšeného kvintakordu v hudební řeči Josefa Suka (Opus musicum 17, 1985, č. 8, s. 225–239);
Moravské hudební idiomy a hudební teorie (in: sborník Morava v české hudbě, Brno, SČSKU 1985, s. 92–97);
Problémy dějin estetiky hudby (Estetika 24, 1987, č. 1, s. 47–51);
K problematice základů hudební tektoniky (Hudební věda 24, 1987, č. 3, s. 195–207);
K novým metodám analýzy hudebně dramatické tvorby (Hudební věda 25, 1988, č. 3, s. 264–276);
Vítězslav Novák und der Jugendstil (in: sborník Vítězslav Novák – Mitbegründer der tschechischen Musik des 20. Jahrhunderts, Brno 1989, s. 106–117);
Harmonische Besonderheiten in den Opern von Antonín Dvořák (in: Musical Dramatic Works by Antonín Dvořák: Papers from an international conference, Praha 1989, s. 77–94);
Zum Problem der verdichteten Akkorde bei Bohuslav Martinů (in: Bohuslav Martinů anno 1981: Papers from an international musicological conference, Praha 1990, s. 176–185);
Chromatic Mediants as the Fourth Basic Function in Traditional Harmony (překlad studie – kapitoly Chromatické medianty jako čtvrtá základní funkce v tradiční harmonii z publikace Struktura a osobnosti hudby, in: Musicologica Olomucensia 6, 2001, s. 199–247);
Die ästhetische Norm in der Musik als Schicht der ästhetischen Erfahrung (in: Music in metamorphoses of aesthetic categories, Brno 1993, s. 178–188);
Semantik und Bedeutung der Tanzformen in den Werken F. Chopins und B. Smetana (in: Chopin studies 4, 1994, s. 109–115; polsky in: Miȩdzynarodowe sympozjum muzykologiczne Chopin i romantyzm. II: Rocznik chopinowski 20, Warszawa 1988, s. 113–119);
Nové formy modality ve skladbě Leoše Janáčka "Zápisník zmizelého" (in: sborník Colloquium musicum 1988. Probleme der Modalität. Leoš Janáček Heute und Morgen, Brno, FFMU 1994, s. 23–27; anglicky jako The 'old' and 'new' modality in Janáček's The diary of one who vanished and Nursery rhymes, in: sborník Janáček and Czech music: Proceedings of the international conference, Stuyvesant/N.Y. 1995, s. 57–81).
Kratší články (symptomatický výběr)
Režisér a scénická hudba (Rytmus 1947, č. 2, s. 20–21);
Charles Munch, z boží milosti dirigent (Rytmus 1947, č. 5–6, s. 67–70);
K míčovské otázce (Tempo 1947, s. 110–112);
Význam posledních prací J. V. Stalina pro některé základní otázky theorie umění (Filosofický časopis 2, 1954, č. 3, s. 240–261);
O kráse v přírodě (Vesmír 1957, č. 5, s. 147–150 a č. 6, s. 202–206);
Automatizace a některé otázky filozofické a sociologické (Vesmír 1957, č. 9, s. 291–294);
Otakar Hostinský – moderní klasik (Nová mysl 1958, č. 10, s. 271–278);
Expo 58 a kultura budoucnosti (Vesmír 1958, č. 10, s. 323–327);
O poesii a veršování úvaha polemická (Plamen 1960, č. 5, s. 95–97);
K problémům umělecké výchovy (Česká literatura 1962, č. 2, s. 209–216);
O jednotě tendence a záměru (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 6, s. 235–238);
Opera roku: Vzkříšení (rozbor, Hudební rozhledy 15, 1962, č. 13, s. 537–539);
O operách neoperních (Plamen 1962, č. 6, s. 230–235);
O zákonitosti kritiky (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 2, s. 209–216; k tomu: Ještě k problémům kritiky, Hudební rozhledy 16, 1963, č. 15, s. 618–621);
Architektura a odcizení (Plamen 1963, č. 2, s. 96–106);
K otázkám společenské funkce umění (Česká literatura 1963, č. 2, s. 392–405);
K hodnocení současné hudby na Západě (Hudební rozhledy 18, 1965, č. 2, s. 49–52);
Vědomí složitosti (Estetika 2, 1965, č. 4, s. 142–146);
O umění a uměleckosti v tanci a „umělecké“ gymnastice (Taneční listy 1965, č. 9, s. 4–5);
Kritika a hodnoty (Slovenská hudba 1966, č. 2, s. 1–10);
Čtyři paradoxy janáčkovského symposia (Estetika 3, 1966, č. 2, s. 187–190);
Mirko Novák: 65 (Estetika 3, 1966, č. 4, s. 378);
Film jako umění a zábava (Film a doba 1966, č. 11, s. 599–602);
K otázce významu intelektuální složky v estetické výchově (in: Moderní pojetí základního všeobecného vzdělání, Praha, VÚP 1966, s. 66–72);
Nová hudba ve staré zemi (Hudební rozhledy 20, 1967, č. 10, s. 314–317);
Funkcia zvuku v hudobnej struktúre (recenze knihy Petera Faltina, Hudební věda 5, 1968, č. 4, s. 595–598);
La forme et le sens (in: sborník L´art dans la société d´aujourd´hui, Neuchậtel 1968, s. 165–167);
Myšlenky o demokratizaci v našem svazu (Hudební rozhledy 21, 1968, č. 7, s. 188–190);
Čs. společnost pro estetiku před založením (Estetika 5, 1968, č. 2, s. 166);
Státní ceny a estetika (Estetika 5, 1968, č. 4, s. 369);
Česká společnost pro estetiku založena (Estetika 6, 1969, č. 3, s. 233–235);
Antonín Sychra (Estetika 6, 1969, č. 3, s. 241–246);
Antonín Sychra † (Estetika 6, 1969, č. 4, s. 349–352);
Umění a teorie odrazu (Nová mysl 1970, č. 4, s. 604–611);
K osnovám estetické výchovy na českých středních všeobecně vzdělávacích školách (Estetika 7, 1970, č. 4, s. 311–316);
Leninský teorém odrazu a umění (Československá rusistika 1971, č. 4, s. 149–151);
Bartók-egy korszak meghatározása (Magyar zene, Budapest 1971, č. 4, s. 343–351);
Estetika všedního dne (cyklus statí pro periodikum Estetická výchova 1971 a 1972, tituly: Estetika všedního dne, Příroda – člověk – umění, Základní estetické kategorie, Barvy, tvary, pohyby, Věci a scenérie, Estetický subjekt – jeho doba, země a věk, Lidé jsou různí);
Prvično i vtorično sčestuvanie na folklora (Bulgarska muzyka 1976, s. 48–51);
Základy hudobného myslenia (recenze knihy Josefa Kresánka, Hudební věda 18, 1981, č. 2, s. 187–190);
Seminář „Čas v hudbě“ (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 10, s. 457–463);
Základní pojmy divadla (Amatérská scéna 19 /28/, 1982, č. 4, s. 18–19, č. 5, s. 18–20, č. 9, s. 19–20; tituly: Umění, Hranice pojmu umění, Sféra umění, Umělecké dílo a artefakt, Funkce v umění, Umělecká hodnota, Umělecký záměr a jeho realizace, Estetika a obecná teorie umění, Taxonomie umění, Druhy a žánry umění, Funkční oblasti umění, Divadlo obecně, Divadlo ve sféře umění);
Eugen Suchoň a národnosť v hudbe (Hudobný život 1983, č. 18, s. 3–5);
Muzikologické etudy (recenze knihy Jaroslava Jiránka, Hudební věda 20, 1983, č. 1, s. 86–88);
Čas a hudba: K dramaturgii časových prostředků v hudebně interpretačním výkonu (recenze knihy Milana Kuny a Miloše Bláhy, Hudební věda 21, 1984, č. 1, s. 87–90);
Stručný slovník hudební psychologie (recenze knihy Ivana Poledňáka, Hudební věda 23, 1986, č. 1, s. 66–71);
O autentičnosti tvorby (Hudební rozhledy 34, 1986, č. 9, s. 417–421);
Antonín Dvořák anno 1988 (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 12, s. 559–561).
I. Lexika
ČSHS.
Riemann Musik Lexikon Personenteil L—Z, Mainz 1975.
MEH.
New Grove1 (autor hesla Josef Bek).
New Grove2 (autor hesla Josef Bek).
HSPK.
Diderot 1999, svazek 8.
Universum, svazek 10.
Universum, 2001, svazek 10.
MGG2 (autor hesla Martina Stratilková).
II. Monografické práce věnované Volkovi
Stratilková, Martina: K estetickým a hudebně estetickým názorům Jaroslava Volka (magisterská diplomní práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2003).
Lyko, Petr: Jaroslav Volek – hudební kritik (magisterská diplomní práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2004).
Kramář, Václav: Jaroslav Volek – hudební teoretik (magisterská diplomní práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, 2006).
III. Ostatní
Novák, Luděk: Základy obecné teorie umění (recenze, Estetika 6, 1969, č. 3, s. 228–232).
Šabouk, Sáva.: Pokrok umění jako proces vzestupného vývoje vyšších obsahových syntéz (polemika, Estetika 9, 1972, č. 1, s. 1–44).
Smolka, Jaroslav: Jaroslav Volek: Modalita a její formy z hlediska hudební teorie (recenze, Hudební rozhledy 34, 1981, s. 285–286).
Poledňák, Ivan: Životní jubileum Jaroslava Volka (Hudební věda 20, 1983, č. 3, s. 286–287).
Lorenzová, Helena: K šedesátinám Jaroslava Volka (Estetika 20, 1983, č. 4, s. 253–254).
Jůzl, Miloš: Kapitoly z dějin estetiky (recenze, Estetika 24, 1987, č. 1, s. 60–62).
Jaroslav Volek – 65. Výběrová bibliografie Jaroslava Volka (redakční úvod, bibliografický soupis zřejmě dodal sám Volek, Estetika 25, 1988, č. 3, s. 187–192).
Mathauser, Zdeněk: Metodologické meditace aneb Tajemství symbolu (Brno 1988; viz rejstřík).
Jiránek, Jaroslav: In memoriam velkého vědce (Hudební věda 26, 1989, č. 3, s. 287–289).
Mathauser, Zdeněk: Za profesorem Jaroslavem Volkem (Estetika 26, 1989, č. 4, s. 248–250).
Poledňák, Ivan: Za Jaroslavem Volkem (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 5, s. 202–203).
Fukač, Jiří – Jůzl, Miloš: Jaroslav Volek v našem muzikologickém vědomí (Opus musicum 21, 1989, č. 9, s. 249–252).
Risinger, Karel: Jaroslav Volek: Struktura a osobnosti hudby (recenze, Hudební věda 27, 1990, č. 2, s. 174–177).
Jiránek, Jaroslav: Hudební sémantika a sémiotika (Olomouc, Vydavatelství UP 1996; viz rejstřík).
Jiránek, Jaroslav: Muzikologický přínos Jaroslava Volka. Na okraj desátého výročí jeho úmrtí (Opus musicum 31, 1999, č. 2, s. 26–31, anglicky in: Musicologica olomucensia 5, 2000, s. 89–99).
Jiránek, Jaroslav: Teoretický přínos Jaroslav Volka k metodologii hudební analýzy (in: Olomoucké jarní muzikologické konference, Olomouc, Univerzita Palackého 2000, s. 11–12).
Poledňák, Ivan: Hudební sémiotika v pojetí tzv. Pražského týmu (in: AUPO, Facultas paedagogica, Musica VI, Hudební věda a výchova 8, Olomouc, UP 2000, s. 33–42).
Prokop, Dušan: Zamyšlení nad Jaroslavem Volkem (Estetika 39, 2003, č. 4, s. 247–255).
Poledňák, Ivan: Hudba jako problém estetiky (Praha, Karolinum 2005; viz rejstřík).
Stratilková, Martina: Estetické názory Jaroslava Volka (Estetika 41, 2005, č. 4, s. 230–249).
Ivan Poledňák – Martina Stratilková
TextDatum poslední změny: 18.1.2010