Český hudební slovník osob a institucí

Zich, Jaroslav

Zich, Jaroslav, hudební estetik, vysokoškolský pedagog, skladatel a klavírista, narozen 17. 1. 1912, Praha, zemřel 20. 4. 2001, Praha.

Syn Otakara Zicha. V Praze studoval Reálné gymnázium, na němž maturoval v roce 1930. Na Univerzitě Karlově vystudoval matematiku a fyziku na přírodovědecké fakultě, a hudební vědu na filozofické fakultě (Zdeněk Nejedlý; navštěvoval také přednášky svého otce Otakara Zicha). Doktorát (PhDr.) z filozofie a hudební vědy mu byl udělen v roce 1936. U Josefa Bohuslava Foerstera na mistrovské škole skladby (pražská konzervatoř) studoval skladbu v letech 1928–31. Skladatelský odkaz Jaroslava Zicha zahrnuje komorní, vokální a orchestrální hudební kompozice. Za své skladby získal několik ocenění (cena Českého komorního spolku za Smyčcový kvartet C dur; cena Svazu skladatelů za Rapsodii pro violoncello a orchestr). Zich byl výborný komorní klavírista a klavírní doprovazeč. Byl členem Zichova klavírního tria (cca 1930–50, s Ladislavem Němečkem – housle a bratrem Otakarem Zichem – violoncello), s nímž veřejně koncertně vystupoval.

Od roku 1937 byl zaměstnán v Československém rozhlase, pražské redakci, kde postupně pracoval jako zvukový a hudební režisér, redaktor hudebního programu, redaktor vážné hudby a zástupce vedoucího hudebního odboru (1945–52). Tato práce s živou znějící hudbou ho již v předválečných letech vedla k zobecňujícím úvahám v rámci teorie hudebního výkonného umění. První studie k této tematice vyšly v roce 1937 (články v časopise Tempo: Přednesová rubata a Souhra v komorní hudbě). V letech 1946–48 byl ihned po založení Akademie múzických umění v Praze pověřen přednáškami z estetiky na hudební fakultě. Ve školním roce 1951–52 na této škole vyučoval estetiku a instrumentaci nejprve jako externí pedagog, od roku 1952 jako pedagog interní (do roku 1992). Práci v rozhlase ukončil v roce 1952. Docentem byl jmenován od 1. 10. 1952, profesorem v roce 1960. V letech 1959–62 zastával funkci děkana Hudební fakulty AMU. V období 1974–79 byl vedoucím Katedry teorie a dějin hudby na HAMU. Po ukončení pedagogické činnosti působil ještě řadu let jako člen Umělecké rady HAMU.

Důležitou součástí odborné práce Jaroslava Zicha byla péče o vědecký a skladatelský odkaz otce Otakara Zicha. Soubor České noneto takto získal do kmenového repertoáru Chodskou suitu pro nonet, kterou Jaroslav Zich přepracoval z původního Oktetu f moll.

Několik studií věnoval problematice hudební instrumentace (zejména knižní studie Instrumentační práce se skupinami a Instrumentace Smetanova Dalibora). Synteticky tuto problematiku završil v knize Orchestrace a sborová sazba. Předměty orchestrace a sborová sazba Jaroslav Zich učil od roku 1951 na hudební fakultě AMU pro dirigenty a skladatele. Jeho teorie instrumentace ovšem nesuplovala nauku o nástrojích, ale naopak vynikající znalost této problematiky již předpokládala.

Hlavní okruh Zichova vědeckého zájmu patřil hudebně interpretační problematice a zejména její estetické stránce. Stal se v české estetické tradici zakladatelem estetiky hudebního výkonného umění. Výzkum interpretační techniky vždy současně spojoval i s její sdělovací funkcí (sám jako příklad uvádí třeba porovnání dvou Talichových nahrávek Smetanovy symfonické básně Tábor, které se například odlišují v použití jiného druhu tympánových paliček, přičemž tato změna interpretačních prostředků výrazně proměňuje hudební sdělení u stejné hudební kompozice, mění tudíž její obsahovou stránku). Jaroslav Zich při rozvíjení své teorie hudebního výkonného umění navázal na některé části univerzitních přednášek z hudební estetiky svého otce Otakara Zicha. Zejména vychází z jeho koncepce „názorných hudebních útvarů“, které jsou složeny z několika dat, které jsou vztahovány především k jejich umístění v tzv. „tónovém rozměru“. Proto jsou také označovány jako lokality. Jaroslav Zich zásadně tuto koncepci rozvíjel směrem k přesnému rozdělení hudebního materiálu na složky, které se podílejí na utváření hudebních útvarů a na složky, které hudební útvar utvářet nemohou. Dospěl tak k rozdělení hudebních jevů na útvarové a neútvarové. Typickým příkladem hudebního útvarového jevu je například melodie. V rámci základních vlastností tónu se podílí na konstituci hudebního útvaru zejména tónová výška (jako lokalita v tónovém rozměru) a její pozice v čase (především začátek tónu; okamžik, kdy se zvuk rozeznívá). Každá změna v těchto dvou lokalitách může velmi výrazně zasáhnout do podstaty hudebního útvaru (například již změna jedné tónové výšky může zásadně změnit tvar melodie). Hudební lokality lze poměrně přesně zaznamenat pomocí notačního systému. Zich mluví o určitých ideálních pozicích, v nichž jsou hudební lokality v partituře zaznamenávány, což ovšem neznamená, že se při provádění hudební kompozice skutečně v těchto pozicích uskutečňují. Upozorňuje, že naopak odchylky od těchto ideálních pozic mohou být při rozeznívání partitury zdrojem značné estetické libosti. Vedle práce s hudebními lokalitami však hudba používá celou řadu kvalit, které nemohou konstituovat hudební útvar, ale podílejí se na jeho výrazu, jsou tudíž hudebními výrazovými prostředky. Všechny tyto prostředky patří do tzv. hudebních neútvarových jevů. Jsou to například barva, dynamika (ze základních vlastností tónu), ale také vibrato, glissando a další. Jaroslav Zich v takto založené teorii hudebního výkonného umění vytvořil systém, který mohou velmi dobře využít jak hudební výkonní umělci (interpreti) při rozeznění hudební partitury, tak kritikové při analýze konkrétního provedení hudebního díla. Nutno ovšem zdůraznit, že Jaroslav Zich vytvořil estetiku hudebního výkonného umění (nebo také hudební interpretace), která usiluje o určitou univerzálnost využitelnou na všechny slohové a stylové hudební kompozice. Nebyl zastáncem tzv. autentické interpretace. Z dnešního pohledu je ovšem třeba hodnotit tuto jeho skepsi vůči možnostem poučeného rozeznění hudby jako překonanou. Právě spojení Zichova systému hudebního výkonného umění s novými poznatky historicky poučené hudební interpretace může být základem velmi kvalitního provozování hudby i jejího estetického hodnocení.