Český hudební slovník osob a institucí

Novotná, Jarmila

Novotná, Jarmila (prov. Daubková), pěvkyně-sopranistka a herečka, narozena 23. 9. 1907, Praha, zemřela 9. 2. 1994, New York (Spojené státy americké).

Narodila se v rodině dámského krejčího Josefa Novotného a Josefy Novotné. V mládí se učila hře na klavír a pravidelně navštěvovala představení v Národním divadle. Ke zpěvu ji přivedly učitelky Jarmila Brojová a Marie Mašková. Ve čtrnácti letech nebyla přijata na pražskou konzervatoř pro svůj nízký věk. Působila v divadelním kroužku, ve kterém ztvárnila role v operách, operetách a divadelních hrách (Prodaná nevěsta, Lucifer, Malérečka a další). Stala se statistkou ve Vinohradském divadle (1922) a v září stejného roku na žádost Zdenky Baldové elévkou činohry pražského Národního divadla (Ze života hmyzu, Radúz a Mahulena, Svatá Jana a další). Vystupovala v mnoha amatérských představeních a v Lucerně spolupracovala s Hugo Haasem. Setkala se s Emou Destinnovou, která ji krátce soukromě vyučovala (červenec 1923) a doporučila Hilbertu Vávrovi, který ji učil dále.

První samostatný koncert uskutečnila v Mozarteu (1924; korepetitor Otakar Pařík; Franz Schubert, Ludwig van Beethoven, Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Vítězslav Novák, Leoš Janáček). Po úspěšném představení v Lounech, kde ztvárnila Rosinu (1925, Gioacchino Rossini – Lazebník sevillský) a Violettu (1925, Giuseppe Verdi – Traviata) s Hilbertem Vávrou, o ni projevil zájem Otakar Ostrčil. V Národním divadle vystoupila v odpoledním představení Prodané nevěsty jako Mařenka (27. června 1925) a v prvním večerním představení jako Violetta (3. července 1925; Hilbert Vávra, Otakar Mařák). Přes prázdniny nastudovala Taťánu (Pjotr Iiljič Čajkovskij – Evžen Oněgin), Královnu noci (Wolfgang Amadeus Mozart – Kouzelná flétna), Mimi (Giacomo Puccini – Bohéma) a Rosinu. V červenci 1925 natočila první film Vyznavači slunce. V lednu 1926 se stala řádným členem opery Národního divadla. V dalších letech ztvárnila v Praze role Ariel (1925, Zdeněk Fibich – Bouře), Mlada (1926, Zdeněk Fibich – Šárka), Frasquita (1926, Georges Bizet – Carmen), Camilla (1926, Gustave Charpentier – Louise), Jitka (1926, Bedřich Smetana – Dalibor), Lenka (1926, Jaroslav Vogel – Mistr Jíra), Anička (1926, Carl Maria Weber – Čarostřelec), Madelon (1926, Otakar Zich – Preciézky), Nanetta (1927, Giuseppe Verdi – Falstaff), Gilda (1927, Giuseppe Verdi – Rigoletto), Karolina (1933, Bedřich Smetana – Dvě vdovy) a Rusalka (1939, Antonín Dvořák – Rusalka). Pravidelně koncertovala v mnoha městech Československa. V zahraničí poprvé vystoupila v Cirkvenici (srpen 1926) a první zahraniční operní představení odehrála ve Varšavě (říjen 1926; Prodaná nevěsta; Otakar Ostrčil). Jejím doprovazečem se stal Václav Štěpán (od 1926), který ji seznámil s Leošem Janáčkem.

Na konci roku 1926 ji nabídl Hans Schalk angažmá ve Vídeňské státní opeře, které pěvkyně odmítla. Zaslal doporučující dopisy do Milána Mariu Sammarcovi (barytonista) a Antoniu Guarnerimu (dirigent) ohledně dalšího studia. Často navštěvovala představení s Arturem Toscaninim ve Scale. Po představení v Národním divadle (Rigoletto) byla pozvána Tomášem Garriguem Masarykem do Lán. Prezidentova rodina jí v dalších letech poskytla významnou podporu. Z iniciativy Jana Masaryka uskutečnila koncerty v Londýně (únor 1928, Wigmore Hall a další). Jejím novým hlasovým poradcem se stal v Milánu Emilio Piccoli na doporučení Esperanzy Garrigue (1928). V Itálii (Arena di Verona 1928) a ve Vídni (1929) poprvé vystoupila jako Gilda. Na žádost Otty Klemperera se stala členkou Krollovy opery v Berlíně (1. listopadu 1929), kde debutovala jako Concepción (Maurice Ravel – Španělská hodinka). Kromě Otto Klemperera zde spolupracovala s Alexandrem Zemlinským. Od roku 1929 pravidelně v srpnu koncertovala v belgickém Ostende. V roce 1930 se stal jejím hlasovým poradcem Fred Husler. Od roku 1930 vystupovala v berlínském divadle Pod lipami, kde debutovala jako Violetta (dirigent Erich Kleiber). V berlínské opeře Charlottenburg vystoupila pouze jednou v roli Královny noci (dirigent Bruno Walter). Přijala nabídku Maxe Reinhardta a v divadle na Kurfürstdammu ztvárnila Helenu (1931, Jacques Offenbach – Krásná Helena). 16. července 1931 se provdala za Jiřího Daubka. Po zrušení Krollovy opery (3. července 1931) se stala členkou Státní opery Pod lipami. V Berlíně dále uvedla v osobní premiéře role Tamar (1930, Ernst Křenek – Život Orestův), Žena (1930, Arnold Schönberg – Šťastná ruka), Madelon (1930, Felice Lattuada – Le preciose ridicole), Cherubín (1931, Wolfgang Amadeus Mozart – Figarova svatba), Antonia (1931, Jacques Offenbach – Hoffmannovy povídky), Čo čo san (1931, Giacomo Puccini – Madame Butterfly), Manon (1931, Giacomo Puccini – Manon Lescaut), Marguerite de Valois (1932, Giacomo Meyerbeer – Hugenoti), Lydia (1933, Jaromír Wienberger – Jarní bouře), Krása (1933, Pedro Calderon, Hugo von Hofmannstahl – Velké divadlo světa). Po nástupu nacismu přerušila působení v Berlíně.

22. února 1933 poprvé vystoupila ve vídeňské Státní opeře v úloze Čo čo san pod vedením Otto Klemperera. Ve Vídni dále uvedla v osobní premiéře role Giuditta (1934, Franz Lehár – Giuditta), Oktavián (1935, Richard Strauss – Růžový kavalír), Fiordiligi (1935, Wolfgang Amadeus Mozart – Cosi fan tutte), Olympia a Antonia, Giulietta (1936, Jacques Offenbach – Hoffmannovy povídky) a Frasquita (1936, Hugo Wolf – Corregidor). V roce 1936 ji byl udělen titul komorní pěvkyně. Působila zde do roku 1938. V Paříži se poprvé představila v úloze Rosalindy (Johann Strauss – Netopýr) pod vedením Ericha Wolfganga Korngolda (2. prosince 1933). S Českou filharmonií pod vedením Václava Talicha vystoupila v Queen´s Hall (25. listopadu 1935). Pro salcburský festival ji získal poprvé Felix Weingartner (1935). V milánské Scale vystoupila jako Alice (Giuseppe Verdi – Falstaff) pod vedením Victora de Sabaty (13. ledna 1937). Před druhou světovou válkou ztvárnila naposledy v Národním divadle Rusalku (27. ledna 1939) a poslední koncert uskutečnila v Lucerně (3. března 1939). Od třicátých let byl jejím koncertním doprovazečem Alfred Holeček.

V březnu 1939 odcestovala do New Yorku, kde získala z iniciativy Artura Toscaniniho angažmá v Metropolitní opeře. Vedle dříve nastudovaných úloh zde uvedla: Manon (1941, Jules Massenet – Manon), Donna Elvíra (1941, Wolfgang Amadeus Mozart – Don Giovanni), Freia (1944, Richard Wagner – Zlato Rýna), Mélisanda (1945, Claude Debussy – Pelléas a Mélisanda), Princ Orlovský (1951, Johann Strauss – Netopýr). S orchestrem NBC zpívala u příležitosti otevření Světové výstavy (30. dubna 1939). Ve Spojených státech debutovala v opeře v San Franciscu v roli Čo čo san (Gennaro Papi, 15. října 1939). Na koncertním pódiu debutovala v New Yorku v Symfonii č. 9 Ludwiga van Beethovena (Arturo Toscanini, 2. prosince 1939). První představení v Metropolitní opeře odehrála v roli Mimi (Gennaro Papi, 5. ledna 1940). Každý rok absolvovala se souborem Metropolitní opery turné po Spojených státech amerických. Získala čestné členství organizace Drake (1940, University Sigma Alpha Iota). Od roku 1940 byl jejím hlasovým poradcem Ignaz Zitomirsky. Jako Mařenka v Prodané nevěstě vystoupila v Metropolitní opeře poprvé pod vedením Bruno Waltra (1940). V roce 1943 poprvé zpívala v Argentině (Teatro Colón, Buenos Aires) a Brazílii (Rio de Janeiro). Na Broadwayi vystoupila ve hře Helen goes to Troy v režii Maxe Reinhardta (24. dubna 1944). Během druhé světové války se zúčastnila mnoha vystoupení na podporu Československa (New York, Pittsburgh, Dallas, Baltimore, Seattle, Chicago, San Antonio a další). Prosadila provedení Prodané nevěsty v anglickém jazyce (dříve německy). Pod názvem Lidické písně nahrála české písně za klavírního doprovodu Jana Masaryka, poprvé provedla písňový cyklus Bohuslava Martinů Nový špalíček a stala se předsedkyní československé divize Amerického červeného kříže.Vystupovala v televizi NBC (poprvé 26. června 1945) a zpívala na shromáždění americko-sovětského přátelství v Madison Square Garden (29. května 1946). Na americkém kontinentu dále ztvárnila role Lucia (Gaetano Donizetti – Lucia di Lammermoor; 1943, Santiago de Chile), Markétka (Charles Gounod – Faust a Markétka; 1941, Porto Rico), Sonja (Franz Lehár – Veselá vdova; 1940, Los Angeles).

Po válce obnovila spolupráci s Alfredem Holečkem. V Národním divadle vystoupila na koncertu ve prospěch Červeného kříže (28. srpna 1946). Ve stejném roce uskutečnila turné po českých a moravských městech (Praha, Brno, Hradec Králové, Moravská Ostrava, Přerov, Olomouc, Plzeň) a Bratislavě. 2. prosince 1946 se stala americkou občankou. Spolupracovala s hlasovým pedagogem Robertem Weerem (od 1947). Její sídlo v Litni (u Berouna) bylo na čas zabaveno Národním výborem. V Národním divadle vystoupila po válce poprvé v operním představení Prodané nevěsty (23. června 1947). V únoru 1948 byl zkonfiskován veškerý její majetek. Od roku 1951 byl jejím doprovazečem Alexander Alexay. V Madison Square Garden zpívala na shromáždění pro generála Eisenhowera (30. října 1952) a poté na jeho inauguraci (4. listopadu 1952). V roce 1953 si zahrála roli Irene Adler v legendě o Sherlocku Holmesovi na Broadwai (divadlo Century). V barevném televizním vysílání účinkovala poprvé ve hře Večerní hvězda (23. února 1954). Její poslední rolí se souborem Metropolitní opery byl Cherubín (Cincinnati, červenec 1956). V newyorské opeře vystoupila ve 153 představeních. Od října 1956 uskutečnila řadu přednášek spojených se zpěvem v mnoha amerických městech. Na klavír ji doprovázel Gibner King. Ve vídeňské opeře zpívala téměř po dvaceti letech (1957, Madame Pompadour). V roce 1957 nedostala vstupní vízum do Československa. Od roku 1958 bydlela ve Vídni. Československo navštívila až v sedmdesátých a osmdesátých letech. V roce 1981 se znovu přestěhovala do New Yorku a stala se členkou Poradního sboru archivu Metropolitní opery, asistentkou ředitele archivu Metropolitní opery Roberta Tuggala a poradkyní při předzpívání mladých pěvců. Obdržela medaili Svobody od starosty New Yorku Edwarda Kocha (1986). V Československu získala od Společnosti pro mezinárodní styky zlatou medaili u příležitosti osmdesátých narozenin za uměleckou činnost a propagaci Československa v zahraničí. V roce 1991 vydala v Praze své paměti Byla jsem Šťastná.