Krejčí, Iša
(František)
Charakteristika: Skladatel, dirigent
Datum narození/zahájení aktivity:10.7.1904
Datum úmrtí/ukončení aktivity:6.3.1968
Text
Krejčí, Iša (František),skladatel, narozen 10. 7. 1904, Královské Vinohrady (Praha), zemřel 6. 3. 1968, Praha.
Iša Krejčí byl synem významného filosofa Františka Krejčího. Díky sňatku sestry Hany se stal příbuzným malíře Emila Filly. Po maturitě na akademickém gymnáziu (1923) studoval v letech 1923–27 na Karlově universitě historii, hudební vědu a estetiku. V této době prohloubil svůj zájem o dílo Bedřicha Smetany. Paralelně navštěvoval pražskou konzervatoř, kde byl v kompozici žákem Karla Boleslava Jiráka, v klavíru Albína Šímy a v dirigování Pavla Dědečka. Poté studoval na mistrovské škole dirigování u Václava Talicha a kompozici u Vítězslava Nováka (1927–28).
Krejčí vyvíjel od počátku 30. let rozsáhlou činnost organizační, dramaturgickou a dirigentskou. Patřil k zakládajícím členům skupiny Mánesa, která se orientovala především na soudobou francouzskou hudbu (první společný koncert se uskutečnil 26. 1. 1933). Jako dirigent propagoval vedle francouzských autorů též dílo Igora Stravinského. Po studiích nastoupil jako korepetitor v opeře Slovenského národního divadla, kde setrval do roku 1932. Následující dva roky (1933–34) strávil jako volontér v opeře Národního divadla v Praze. 1934–45 pracoval v pražském rozhlase jako hudební režisér a dirigent. Paralelně řídil Orchestrální sdružení (1936–45), s nímž provedl mj. Smetanovu Mou vlast (1942) nebo Fibichovu trilogii Hippodamie (1943–44) ve Vinohradském a Karlínském divadle. Za okupace řídil též Sdružení pro soudobou hudbu. 1946 byl jmenován členem České akademie věd a umění.
V roce 1945 nastoupil jako umělecký ředitel a dirigent opery v Olomouci, kde setrval do roku 1958. Jeho vedení se vyznačovalo dramaturgickou průbojností, např. prováděním soudobých novinek. Roku 1959 přešel jako dramaturg do pražského Národního divadla, kde nastudoval mj. Pauerovu Zuzanu Vojířovou (1959) nebo Auberovu Němou z Portici (ve Státní opeře). V letech 1964–65 působil v opeře v Českých Budějovicích.
Slohovým základem se Išovi Krejčímu stal neoklasicismus. Vedle vlivu Igora Stravinského, Pařížské šestky a Bedřicha Smetany je tu největším vzorem Wolfgang Amadeus Mozart. Velký zájem o Mozarta se projevil u Krejčího zejména poté, co 1917 poznal Kouzelnou flétnu. Od počátku usiloval o formální i obsahovou vyrovnanost, přehlednost, pevnou a logickou stavbu. K těmto prvkům se přidává půvab a humor ve výrazu, později pak zpěvnost blížící se lidové písni. Zmíněné tendence jsou patrné zejména v komorní instrumentální tvorbě, kde již rané Divertimento „Kasace“ (1925) naznačilo uvedenou stylovou linii.
Druhým, protikladným prvkem Krejčího tvorby je tendence k meditativnosti, filosofičnosti a citové hloubce. V instrumentální tvorbě je příznačná pro pomalé věty, které vytvářejí kontrast k temperamentním větám rychlým. Ve vokálních a jevištních dílech se obrací k duchovní lyrice (např. Duchovní písně pro alt, 1931, Pět písní na texty Jana Ámose Komenského, 1938), antice (Antigona, 1933, Antické motivy, 1936) a k poezii českých básníků – včetně poezie sociální (Karel Hynek Mácha, František Ladislav Čelakovský, Jan Neruda, Josef Václav Sládek, Jiří Wolker, František Halas, Stanislav Kostka Neumann). Z jevištních děl zaslouží pozornost – vedle opery Antigona podle Sofoklovy tragédie – zejména osobitá buffa na Shakespearův námět Pozdvižení v Efesu (1953). Naopak historická opera Temno podle Jiráska, na níž autor začal pracovat během okupace, zůstala nedokončena.
V období po roce 1945 roste u Krejčího zájem o větší cyklické formy, odvážněji experimentuje s harmonií a propracovává rytmiku. Stále však zůstává na poli diatoniky a klasicky symetrické formální struktury.
Krejčí byl též hojně činný na poli literárním a kritickém. Jeho stati, podložené historickým a muzikologickým vzděláním, vynikají bystrostí úsudku. Publikoval v různých periodikách, např. Listy hudební matice, Tempo, Klíč, Hudební věstník, Auftakt, Rytmus, Hudební rozhledy aj.
Dílo
I. Dílo hudební
a) Jevištní dílo
Balet
Malý balet, podle Příběhu řadového vojáka z Pantomimy s recitací básně Moderní Almaïda
z Menší růžové zahrady Vítězslava Nezvala, 1927–30.
Opery
Antigona, scénická kantáta o jednom dějství podle Sofoklovy tragédie s použitím překladu
Josefa Krále, ve vlastní úpravě autorově, 1933, přepracováno 1959–62. Památce Ferdinanda
Pujmana.
Pozdvižení v Efesu, opera buffa o 2 dějstvích (8 obrazech) podle Shakespearovy Komedie
omylů v přebásnění Josefa Bachtíka, 1939–43.
Temno, operní scény podle Jiráskova románu, 1944, instrumentace 1951–52, nedokončeno.
Scénická hudba
Molière: Amfitryon, Národní divadlo Praha.
Fraška o paštice a dortu, Národní divadlo Praha.
William Shakespeare: Jak se vám líbí, Národní divadlo Praha.
Aristofanés: Ptáci, Národní divadlo Praha.
Richard Brinsley Sheridan: Škola pomluv, Národní divadlo Praha.
Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů, Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci.
William Shakespeare: Večer tříkrálový, Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci.
Aristofanés: Ženský sněm, Divadlo na Vinohradech.
b) Instrumentální dílo
Orchestrální skladby
Symfonietta – Divertimento, 1929.
Suita z hudby ke komické opeře, 1933.
Suita pro orchestr, 1939–40.
20 variací na vlastní téma v duchu národní písně, 1946–47.
Serenáda pro orchestr, 1948–50.
14 variací na píseň Dobrú noc (XIV variazione sul canto popolare), 1951–52.
1. symfonie in D, dedikace Alence Huskové, 1954–55.
2. symfonie in cis, 1956–57.
3. symfonie in C, 1961–63.
4. symfonie, 1966.
Vivat Rossini, koncertní předehra, 1967.
Koncerty
Concertino pro klavír s průvodem dechových nástrojů, 1935.
Concertino pro housle s průvodem dechových nástrojů, 1936.
Concertino pro violoncello s průvodem orchestru, 1939–40.
Komorní skladby
Divertimento „Kasace“ pro flétnu, klarinet, trubku a fagot, 1925.
Smyčcový kvartet in D, na počest otcových sedmdesátin, 1928, rev. 1935.
Sonatina in Es pro violu a klavír, 1928–29.
Sonatina pro klarinet a klavír, 1929–30.
Trio-Divertimento pro hoboj, klarinet a fagot, 1935.
Malá smuteční hudba pro alt, violu, violoncello, kontrabas a klavír na texty žalmů a Halasových Starých žen, 1933, rev. 1936.
Trio pro klarinet, kontrabas a klavír, 1936.
Divertimento pro nonet, 1937.
2. smyčcový kvartet in D (Quartetto Re Minore), 1953.
3. smyčcový kvartet (Památce otcově), 1960.
Sonatina concertante, violoncello e piano, přepracované Concertino pro violoncello a orchestr (1940), 1961.
Dechový kvintet, 1964.
Trio per violino, violoncello, pianoforte e contralto, památce Františka Paly a jeho choti, 1965.
Čtyři přídavkové kusy (Quattro Pezzi Aggiunti) pro housle a klavír, dedikace Václavu Snítilovi, 1966.
4. smyčcový kvartet, 1966.
5. smyčcový kvartet, 1967.
Klavír sólo
Sonatina pro klavír, 1934.
Scherzino J. B. F. do Foerstrova sborníku, 1949.
Tre scherzini per pianoforte, podle původního znění pro flétnu a klavír (1945), 1953.
Instrumentace děl jiných autorů
Bedřich Smetana: Louisina polka, Jiřinková polka, Ze studentského života, Bettina polka.
Josef Bohuslav Foerster: Tři králové, melodram.
c) Vokální dílo
Písně
Žebráci, text Jiří Wolker, dedikace slečně Vlastě Výborné, 1924.
Pět písní na texty Vítězslava Nezvala, dedikace paní Elišce Svěcené-Matysové, 1926–27.
Žalm pro nižší hlas, 1927, rev. 1931.
Duchovní písně pro alt, text poezie negerské, žalmové, Komenského, 1931.
Šest písní na texty Jana Nerudy pro baryton a klavír nebo orchestr, 1931.
Ohlasy písní českých pro tenor a dechový kvintet, text František Ladislav Čelakovský, 1936.
Antické motivy pro nižší mužský hlas a orchestr nebo klavír, texty Josef Václav Sládek, Sofoklés, dedikace Mé ženě, 1936, rev. 1947.
Tři drobné písně pro vyšší hlas, texty Vítězslav Nezval, Josef Václav Sládek a lidová poezie, 1937.
Tři duchovní písně pro nižší hlas mužský, texty František Xaver Šalda, Jan Ámos Komenský, žalm, 1937.
Pět písní na texty Jana Ámose Komenského, dedikace paní Marii Budíkové-Jeremiášové, 1938.
Čtyři zpěvy na texty Jana Nerudy pro střední mužský hlas, 1939–40.
Chůvě pro střední hlas, text Alexander Puškin, dedikace Marii.
Ptáče pro střední hlas, text Alexander Puškin.
Život muzikantský pro střední hlas, text lidová poezie.
Sbory
Budoucí čas. Delibáš, mužské sbory, texty Antonín Sova, Alexander Puškin, František Ladislav Čelakovský, dedikace Pěveckému sboru Křížkovský, 1924.
Zpěv zástupů, fuga pro velký orchestr a sbor, text Josef Hora, dedikace památce otcově, 1925, instrumentace 1948.
Mužské sbory na verše Wolkerovy, Tomanovy a Kosinerovy, asi 1927.
Ukolébavka pro ženský sbor, 1927.
Novoroční koleda, 1927.
Recordare pro smíšený sbor, 1928.
Čtyři madrigaly na slova Karla Hynka Máchy pro menší sbor a tenor sólo (též pro sólový kvartet nebo oktet) a klavír, 1936.
Z dudáckého kraje, věnec písní dle nápěvů Karla Weise pro soprán, tenor, baryton a velký orchestr, 1939.
Koledy posvátné v čas vánoční zpívané pro dětský a smíšený sbor s orchestrem a varhanami, 1939.
Vojenské písničky ze Záhorácka pro mužský sbor unisono, tenor a soprán sólo s orchestrem, 1950.
Čtyři mužské sbory v tradičním slohu, texty Karel Toman, Josef Václav Sládek, Jan Neruda, 1966–67.
II. Dílo literární
Prodaná nevěsta. K 900. provedení (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 3, s. 104–105).
P. P. Křížkovský (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 4, s. 140–143).
Romain Rolland a jeho Kryštof. K šedesátým narozeninám (Listy Hudební matice 5, 1926, č. 6, s. 228–231).
J. B. Foerstera mužské sbory (Sborník prací k padesátým narozeninám profesora Dra Zdeňka Nejedlého. 1878–1928, Praha1929, s. 192–198).
Über tschechische Vokalmusik (Auftakt 10, 1930, č. 5–6, s. 139–142).
Mozart a my (Tempo 11, 1932, č. 4, s. 123–124).
Richard Wagner a dnešek (Klíč 3, 1932–33, s. 136–138).
Janáčkovo postavení v hudbě české a světové (Klíč 3, 1932–33, s. 242–244).
Národní píseň a šlágr (Tempo 16, 1937, č. 8, s. 104–105).
Hudební věda (Hudební věstník 33, 1940, č. 4, s. 87–88).
Dva typy umělců našeho národního vzestupu (Hudební věstník 33, 1940, č. 5, s. 122–123).
K otázce dvou typů české hudební tvořivosti (Hudební věstník 33, 1940, č. 11, s. 255–256).
Otakar Ostrčil (Rytmus 6, 1940–41, č. 1, s. 3).
František Kysela (Rytmus 6, 1940–41, č. 8, s. 49–50).
Pavel Bořkovec (České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941, s. 366–367).
Dvořákovský boj z dnešního odstupu (Rytmus 7, 1941–42, č. 1, s. 2–4).
O pokroku v hudbě (Rytmus 7, 1941–42, č. 2, s. 13–14).
150. výročí smrti Mozartovy (Rytmus 7, 1941–42, č. 3, s. 25–26).
Ladislav Vycpálek (Rytmus 7, 1941–42, č. 5, s. 52–54).
K novému vydání Hostinského knihy o Smetanovi (Rytmus 7, 1941–42, č. 7, s. 78–80).
Karel Kovařovic (Rytmus 8, 1942–43, č. 3, s. 36–37).
Úvodník (Rytmus 8, 1942–43, č. 4, s. 41).
Iša Krejčí (Rytmus 9, 1943–44, č. 3, s. 29–30).
Dnešní význam Smetanova novoromantismu (Rytmus 9, 1943–44, č. 6, s. 62–64).
Český dědic Gluckův. K Novému uvedení Smrti Hippodamie (Rytmus 9, 1943–44, č. 9, s. 103–104).
Co mi dala strana (Hudební rozhledy 3, 1951, č. 16, s. 13).
Zdravice příteli (sborník Pavel Bořkovec. Osobnost a dílo, Praha – Bratislava 1964, s. 129–130).
Několik slov a vzpomínek (Hudební rozhledy 22, 1969, č. 23–24, s. 721–726).
LiteraturaI. Lexika
ČSHS.
MEH.
SČHK.
HSPK.
MGG2.
New Grove2.
II. Monografie
Holzknecht, Václav: Mladá Francie a česká hudba (Praha 1938).
Bek, Josef: Hudební neoklasicismus (Praha 1952).
Gardavský, Čeněk et al.: Skladatelé dneška (Praha 1961).
Holzknecht, Václav: Hudební skupina Mánesa (Praha l968).
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba (Olomouc 1936, 2in Vybrané studie I. O hudební tvořivosti, Praha 1970, s. 163–312).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Praha 1976).
Smetana, Robert (ed.): Dějiny české hudební kultury 1890–1945, 2, 1918–1945 (Praha 1981).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945–1980 (Praha 1989).
Burešová, Alena: Pavel Bořkovec (Olomouc 1994).
Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Brno 2001).
Schnierer: Miloš: Proměny hudebního neoklasicismu. Deset studií k dějinám hudebního neoklasicismu (Praha 2005).
Holzknecht, Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (Praha 1957, 22007).
III. Ostatní
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Smetana 2, 1937–38, č. 7, s. 96–97).
Vachulka, Ladislav: Iša Krejčí (České umění dramatické. Zpěvohra, Praha 1941, s. 378–379).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Rytmus 9, 1943–44, č. 5, s. 50–53).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 7, s. 295).
Holzknecht, Václav: Pozdvižení v Efesu (Krejčí, Iša: Pozdvižení v Efesu, Praha 1953, s. V–VI).
Holzknecht, Václav: Iša Krejčí (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 11–12, s. 496).
Gregor, Vladimír: Olomoucké působení Iši Krejčího (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 11–12, s. 496–497).
Gregor, Vladimír: Serenáda pro orchestr od Iši Krejčího (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 16, s. 729–730).
Hudec, Vladimír: Smyčcový kvartet d moll Iši Krejčího (Hudební rozhledy 9, 1956, č. 16, s. 652–655).
Kasan, Jaroslav: Novoklasicismus v díle Iši Krejčího (rkp., Karlova Univerzita, 1956).
Hudec, Vladimír: Symfonie in D Iši Krejčího (Hudební rozhledy 10, č. 17, 1957, s. 708–711).
Holzknecht, Václav: Od Kasace k Efesu (Hudební rozhledy 15, 1962, č. 17, s. 720–722).
Holzknecht, Václav: Shakespeare a hudba (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 7, s. 267–269).
Holzknecht, Václav: Nad dílem Iši Krejčího (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 12, s. 493–495).
Hudec, Vladimír: Olomoucká operní dramaturgie Iši Krejčího (O divadle na Moravě, Praha 1974, s. 137–150).
Hudec, Vladimír: Ein tschechisches Manifest der Neuklassik. Marginalien zu der Betrachtung über die Auffassung der Modernität in der gegenwärtigen Musik von Iša Krejčí (Musicologica I, Olomouc 1993, s. 41–46).
Pavel Sýkora
Datum poslední změny: 10.1.2017