Český hudební slovník osob a institucí

Slezské divadlo Opava

Slezské divadlo Opava (Stadtheater Troppau; Městské divadlo Opava; Slezské národní divadlo; Městské oblastní divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě; Divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě; Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého), vícesouborové divadlo, zahájení činnosti 1. 10. 1805, Opava.

A. Divadlo u městské věže / Theater um den Stadtthurm 1745/50–1804

B. Stadttheater (Městské divadlo) 1805–1918

C. Nová divadelní budova

D. Německé divadlo v letech 1918–44

E. České divadlo v letech 1918–38

F. Slezské národní divadlo po roce 1945

G. Slezské divadlo po roce 1989

A. Divadlo u městské věže/ Theater um den Stadtthurm 1745/50–1804

Počátky divadelních produkcí jsou v Opavě kladeny do první poloviny 18. století. Divadelní představení se odehrávala v provizorních prostorách přímo v budově městské radnice, tzv. Schmetterhausu. Jednalo se pouze o jeden sál s malým jevištěm. Vystupovaly zde německé divadelní společnosti, a to s výjimkou let 1763–72, kdy po požáru nebylo divadlo provozuschopné. Od roku 1789 se v Opavě začal systematičtěji rozvíjet pravidelný divadelní provoz a začínalo se hrát v předplatném. Od roku 1790 se na repertoáru objevily první opery (Giovanni Paisiello: Die eingebildeten Philosophen, Vincenzo Martini: Una Cosa Rara). Hudebnědramatická tvorba se těšila velké oblibě. V roce 1797 bylo během pouhých dvou měsíců uvedeno na patnáct operních představení, které byly zmíněny v Allgemeines Europäischen Journal.

B. Stadttheater (Městské divadlo) 1805–1918

Dne 1. května 1804 byl položen základní kámen nového divadla. Divadelní budova byla situována na Horním náměstí vedle farního chrámu Panny Marie. Autorem projektu byl Josef Dewez, realizací stavby byl pověřen významný opavský stavitel Josef Unsing. Výzdobu obstaral divadelní malíř a dekoratér vídeňského dvorního divadla Lorenzo Sacchetti. Za pouhých sedmnáct měsíců bylo divadlo slavnostně otevřeno.

Nejprve byla budova pronajímána divadelním společnostem za roční nájem (200–300 zlatých), od roku 1810 město změnilo systém pronájmu divadla. Vybraný divadelní ředitel využíval divadlo po dobu tří let bez poplatku za pronájem a složil pouze kauci pro případnou kompenzaci za vzniklé škody. Sezona opavského divadla začínala obvykle 1. října a končila v sobotu před Květnou nedělí. Tím se opavská scéna řadila mezi devatenáct scén habsburské monarchie, které hrály šest měsíců v roce. Úroveň divadla byla v operním žánru velmi dobrá, inspirace vídeňským repertoárem byla více než patrná.

V letech 1816–17 se vedení ujal Ferdinand Röder, od roku 1817 společně s ním Anton Otto. Za vedení těchto ředitelů se dostalo opavské scéně mimořádné pozornosti v souvislosti s opavským kongresem mocnářů Svaté aliance vyvolaným nutností řešit poměry vzniklé politickými událostmi ve Španělsku, Portugalsku a zejména revolucí v Neapoli. V roce 1820 se v Opavě sešli císař František I., pruský král Bedřich Vilém III., ruský císař Alexandr I. a zplnomocněnci vlády anglické a francouzské, se záměrem upevnit společnými silami moc a bezpečnost křesťanské Evropy po Napoleonově pádu. Vedle panovníků, diplomatického sboru a zplnomocněnců bylo přítomno přes 300 příslušníků vysoké šlechty z různých evropských zemí a mnoho dalších činitelů a úředníků (rakouský, ruský i pruský panovník, státní ministr kníže Clemens Lothar Metternich). Divadlo plnilo během kongresových dní významnou společenskou úlohu. Umělecký soubor opavské divadelní společnosti byl při této příležitosti doplněn vynikajícími umělci z Vídně. Opavský kongres Svaté aliance zasedal ve Sněmovním sále od 19. října do 15. prosince a v této době uvedlo divadlo 78 představení (45 veseloher, 11 činoher, 7 frašek, 4 opery, 1 melodram a 10 představení jiných žánrů) během 51 večerů. Kromě divadelních her se divadlo podílelo také na organizování plesů, redut a kasin v divadelním sále.

Již od 30. let 19. století byla stále větší pozornost věnována opeře, zejména za ředitele Karla Franze Burghausera. Opera se těšila velkému zájmu i za ředitele Heinricha Matteho, který v roce 1839 sestavil samostatnou operní společnost. V polovině 40. let 19. století byl za ředitele Eduarda Hensela ustaven samostatný orchestr, který čítal šestadvacet hudebníků a dvanáctičlenný sbor. Díky tomu bylo možné realizovat nejenom opery, ale i samostatná koncertní představení. Nejvyšší úrovně operních představení bylo dosaženo v letech 1849–53 za vedení ředitele Friedricha Bluma, který současně řídil i operní společnost působící střídavě v Olomouci a v Opavě. Od druhé poloviny 19. století klesala umělecká úroveň divadla zejména v oblasti opery, která se ocitla bez divadelního orchestru. Situace se změnila až za ředitele Balthasara Bigla, pod jehož vedením začala opera městského divadla od roku 1863 spolupracovat s nově založenou městskou kapelou, která plnila funkci divadelního orchestru. Do funkce kapelníka byl jmenován profesionální hudebník Josef Friedrich Hummel, který působil v Opavě od roku 1863 do roku 1873. Posléze se divadlo začalo potýkat s nižší uměleckou i dramaturgickou úrovní a menší návštěvností. Brzy poté došlo k rekonstrukci divadla.

C. Nová divadelní budova

K rozsáhlé rekonstrukci divadelní budovy došlo v dubnu 1882 podle návrhu opavského stavitele Eduarda Labitzkého. Divadlo bylo po rekonstrukci slavnostně otevřeno 20. září 1883. Novorenesanční budovu zdobily alegorické figury a dále ve foyeru portréty velkých postav německého hudebního i literárního světa, které vytvořil opavský sochař Julius Kellner. Po této nákladné úpravě divadelní budovy, která přispěla k prestiži samotného města, dochází k velkému zvýšení zájmu o operní produkce – byla zavedena i odpolední představení. Řediteli Nicolinimu se od roku 1890 podařilo vtisknout divadlu profesionální charakter podle tehdejších moderních představ a realizoval na opavské scéně Wagnerova operní dramata. Jeho snahy podporoval i tehdejší šéf vídeňské dvorní opery Wilhelm Jahn, který v Opavě často pobýval. Ten také zprostředkovával hostování vídeňských pěvců a pěvkyň na opavské scéně. V tradici provádění Wagnerových oper pokračoval i na sklonku nového století ředitel Heinrich Jantsch, který byl současně i ředitelem vídeňského Volkstheater. Jantsch konsolidoval divadlo a zvýšenou pozornost věnoval opeře i operetě. V Opavě uvedl Lohengrina, Valkýru a Prsten Nibelungův. V roce 1894 a 1895 byly realizovány Smetanovy opery v němčině.

Vzestupnou uměleckou érou bylo třináctileté vedení divadla Karlem Heiterem (1899–1912). Toto úspěšné období narušila jediná nešťastná událost – požár divadelní budovy, ke kterému došlo v noci ze 14. na 15. června 1909. Radikální adaptaci a úpravy divadelní budovy prováděl známý vídeňský divadelní architekt Ferdinand Fellner, autorem vnitřního vybavení byl vídeňský malíř Ferdinand Mosler. Úpravy trvaly tři měsíce a 2. října 1909 bylo divadlo otevřeno pro veřejnost. Dlouhá a progresivní éra ředitele Heitera byla činorodá, neboť stabilizoval divadlo a zvýraznil jeho funkci jako umělecké instituce. V dramaturgii se opíral o vídeňské operní trendy a novinky. V opeře měly stálé místo hlavně Verdi a Wagner. Po jeho odchodu úroveň divadla viditelně poklesla.

První světová válka podlomila aktivitu německé divadelní scény. Zatímco se činoherní repertoár opíral nadále o základní umělecké hodnoty klasiky a neopomíjel ani modernější dramatickou tvorbu, operní a operetní dramaturgie sázela na diváckou jistotu, kterou představovala známá díla světové operní a operetní literatury. V divadle docházelo k častým změnám ředitelů, avšak tyto obměny k nárůstu umělecké úrovně nepřispěly. Přesto i v době první války považovaly německé orgány udržení divadla za prestižní otázku, ačkoli jeho stálý provoz nebyl v patřičné rovnováze s malým počtem obyvatelstva.

D. Německé divadlo v letech 1918–44

Německý kulturní život v Opavě navazoval po roce 1918 na dřívější tradice, divadlo však mělo obtížnější postavení. Neuspořádaný veřejný život a odchod německého vojska a části někdejších rakouských úředníků nepříznivě ovlivňovaly návštěvnost. Počátkem 20. let 20. století prošlo divadlo finanční krizí, která však byla odvrácena díky sbírce mezi německými občany. V meziválečném období se opavské divadlo potýkalo snad nejvíce za celou svou existenci s finančními problémy. Ředitel divadla byl současně šéfdirigentem opery či činoherním režisérem, což bylo součástí úsporných opatření divadla, které muselo jeho vedení učinit v zájmu finanční prosperity. Nastala tak zajímavá situace, kdy ředitel divadla, současně též zastávající post uměleckého vedoucího jednoho ze tří žánrových oborů (opera, opereta, činohra), přímo utvářel nejen dramaturgii, ale i konečnou podobu jednotlivých produkcí.

Stálý operní soubor opavského divadla ve své podstatě neexistoval, tvořila jej necelá jedna třetina pěvců a herců. Soubor byl složen z mezinárodních zpěváků, což bylo ve své době něčím zcela výjimečným, zejména na opavské provinční scéně. Umělecké síly přicházely většinou z vídeňské akademie, vídeňské Státní opery nebo také z německých divadel v českých zemích. V sólistických aparátech docházelo k častému střídání a kromě několika mimořádně oblíbených pěvců, kteří setrvali v opavském německém souboru delší dobu, docházelo ke střídání členů prakticky každý rok. Taktéž orchestr divadla byl vytvořen převážně z hudebníků, které nebylo možné vydržovat smlouvou.

České obyvatelstvo, které bylo ve městě spíše v menšině, doposud nemělo své vlastní divadlo. Díky novému politickému uspořádání v roce 1918 však dostalo k dispozici stávající divadelní budovu s tím, že se o česká představení postarají olomoucký a ostravský soubor v rámci své zájezdové činnosti. To vše při plném provozu německého divadla. Česká představení, realizovaná na téže scéně dvěma českými soubory, odvedla německé scéně převážnou část českých diváků. Česko-německé divadelní soužití bylo ovšem velmi přátelské, lidé v tomto ohledu netrpěli žádnými národnostními předsudky a divadelní život zde probíhal v národnostní symbióze. Německé městské divadlo mělo ročně deset premiér, z toho pět až šest operních včetně operet. Premiéry zde bývaly prakticky každý týden, což znamenalo, že se hrála opera, opereta i činohra, a do toho přijížděl ostravský a olomoucký soubor. Dokladem vyspělosti divadelního života byla existence abonentního cyklu. Vznikla tak nevšední situace, kdy se na scéně Městského divadla v Opavě střetávala v přirozené konkurenci tři profesionální divadla – tamní německé a hostující profesionální české soubory z Olomouce a Ostravy (viz oddíl České divadlo v letech 1918–38).

Dvacátá léta 20. století přinesla v rámci německého divadla dramaturgii zaměřenou na špičková světová operní díla. Běžně se zde uváděla Wagnerova operní dramata (Siegfried, 1922; Soumrak bohů, 1923 a 1927; Lohengrin, 1925). K prvnímu opavskému nastudování Wagnerova Parsifala došlo 14. dubna 1927. Vedle oper Wagnerových zde byly často uváděny i opery Richarda Strausse (Salome, 1924; Elektra, 1925; Růžový kavalír, 1928). Za éry ředitele Engelberta Warbeka v letech 1922–29 měla Opava vyspělou německou operní scénu, ve které byla prováděna náročná díla německých autorů, vedle nich se na repertoáru objevovala i díla italských tvůrců, např. Verdiho Aida (1926) a Síla osudu (1928). Německá opera neopomíjela ani tvorbu českých autorů a uvedla v jubilejním roce 1924, u příležitosti 100. výročí Smetanova narození, 9. prosince 1924, operu Dvě vdovy. Premiéra Dalibora se uskutečnila až o čtyři roky později, 27. října 1928. Dvořákova Rusalka byla provedena v opavském německém divadle 30. března 1926. K prvnímu provedení Janáčkovy Její pastorkyně v němčině (Jenůfa) došlo na opavské scéně 25. dubna 1928. O celkové pozvednutí umělecké úrovně především v opeře se zasloužil stávající ředitel Warbek. Na poli operety byly nejčastěji uváděnými autory Emmerich Kalmán, Franz Lehár, Jacques Offenbach či Johann Strauss.

Do dějin opavského německého divadla se na přelomu 20. a 30. let 20. století podstatnou měrou zapsal jeho ředitel Arthur Löwenstein (1929–32), zastávající současně i post šéfdirigenta opery. Tento neobyčejně zkušený dirigent s pedagogickými schopnostmi pozvedl ve všech složkách úroveň operního tělesa i činohry. Svou činnost zahájil v roce 1929 uvedením Beethovenova Fidelia a Smetanovy Prodané nevěsty. V roce 1930 následovala Wagnerova Valkýra a Bludný Holanďan. V sezoně 1930/31 byla nastudována Mozartova Kouzelná flétna, Verdiho Trubadúr, Pucciniho Turandot, Wagnerův Siegfried, Weillova Die Dreigroschenoper.

Stabilní část operního souboru tvořila pouze třetina zaměstnanců, zbylé dvě třetiny představovali hostující umělci. Podobně tomu bylo i s divadelním orchestrem, který nebyl vydržován jako stálý soubor. K tomuto účelu byli příležitostně najímáni členové Vojenské kapely či jiní profesionální hudebníci. Díky složité finanční situaci v roce 1932, kdy divadlo nemělo na platy svých zaměstnanců, byla z rozhodnutí zastupitelstva města ukončena sezona již v měsíci březnu. Po odstoupení ředitele Löwensteina se město zavázalo do konce března 1932 vyplatit zaměstnancům divadla plat. V roce 1933 se městský divadelní výbor pokusil zajistit chod divadla, a to formou veřejné sbírky, čímž odvrátil hrozící uzavření. Za šéfa opery Lepolda Ludwiga (1934–36), pozdějšího uměleckého šéfa Státní opery ve Vídni a stálého hosta festivalů v Bayreuthu a Salcburku, došlo k premiéře Pucinniho opery Děvče ze zlatého západu (1934) a k uvedení Smetanovy Prodané nevěsty (1936).

Po mnichovském diktátu obsadilo německé vojsko 8. října 1938 Opavu. Ta se stala správním centrem východní části tzv. říšské župy sudetské, sídlem vládního prezidenta, župních úřadů a institucí. V této nové situaci, pro německou scénu příznivé, zahajovalo městské divadlo novou sezonu velmi opožděně. Vyžádala si to obnova souboru – došlo k propouštění umělců, kteří nevyhovovali novým kritériím. Uměleckému vzestupu napomáhaly vyšší finanční prostředky, narůst počtu obyvatelstva ve městě a zlepšené podmínky práce. Na rozdíl od předešlé doby byla opera schopna inscenovat i náročné Wagnerovy opery vlastními silami. Zvyšoval se počet repríz, snižoval počet premiér. Dramaturgie se výrazně nezměnila. Přední místo zaujímala stále německá operní tvorba. Postupem času byl rozšiřován zábavný repertoár, s nímž se dostávaly na scénu i hodnotově okrajové texty a podbízivé tituly, a to jak v operetě, tak i v činohře. Operní repertoár se zúžil na italskou a německou tvorbu.

K zahájení první sezony 1938/39 po přičlenění Opavy k nacistickému Německu, byla 28. října 1938 nastudována Beethovenova opera Fidelio. V průběhu dalších sezon 1939–41 byly uvedeny např. Wagnerova opera Zlato Rýna, komická opera Gustava Alberta Lortzinga Car a tesař či jeho pohádková opera Undine, Mozartův Don Giovanni či Rossiniho Lazebník sevillský. V poslední nejplodnější sezoně 1942/43 došlo k pěti premiérám, mezi nimiž nechyběl ani Wagnerův Bludný Holanďan či Pucinniho Bohéma a Madame Butterfly. Závěrečným představením sezony 1943/44 byla opera Eugena dʼAlberta Tiefland. Toto představení bylo konečným představením německého divadla v Opavě. Dne 1. září 1944 bylo divadlo uzavřeno na základě nařízení o totálním nasazení.

E. České divadlo v letech 1918–38

Nejdůležitějším mezníkem v historii českého divadla se stal závěr roku 1918, kdy spolek Nová generace prosadil pronájem scény německého Městského divadla také pro česká představení. Smlouva, uzavřená mezi spolkem a městem, znamenající bezplatné propůjčení divadla na šest představení měsíčně se každoročně obnovovala a spolu s ní rostl i počet dní, ve kterých se hrálo. Spolek pak pravidelně organizoval zájezdovou činnost českých divadel do Opavy a zavedl české divadelní předplatné. Po přijetí českých požadavků a následné dohodě o pronájmu divadla uspořádal spolek v divadelní budově 5. ledna 1919 dvě nedělní představení Smetanovy Prodané nevěsty v provedení divadelní společnosti Antoše J. Frýdy, vedené Antonínem Drašarem. Poprvé tak na prknech opavského německého divadla zazněla čeština, což na Opavsku představovalo výrazný úspěch českých kulturních snah.

Nová generace vsadila na jistotu a zorganizovala pravidelné hostování Národního divadla moravskoslezského z Moravské Ostravy, později také Národního divadla z Olomouce. Úroveň, kterou garantovaly hostující soubory, byla jistě vyšší, než jakou by mohl zaručit samostatný český operní soubor v Opavě. V nastávající divadelní sezoně 1919/20 tedy došlo k pravidelným zájezdům ostravského divadla. Prvním zájezdovým odpoledním vystoupením, konaným 6. listopadu 1919, byla opereta Oscara Strausse Za hvězdou lásky. Pro večerní představení téhož dne byla nastudována Janáčkova Její pastorkyňa. Do konce sezony uspořádala Nová generace ještě dalších deset zájezdů ostravského divadla. Mezi uváděnými tituly se objevily Smetanovy opery Dalibor, Libuše, Hubička či Dvořákova Rusalka. V roce 1920 postoupil spolek zájezdovou činnost Divadelní ochotnické jednotě, která se ujala organizace divadelních zájezdů z Moravské Ostravy. Jednota na sebe soustředila veškerou divadelní činnost na Opavsku a své nové náplni podřídila i vnitřní organizaci: tři režiséři, referent pro zájezdy a čtyřčlenná divadelní rada odpovídající za výběr repertoáru. Novou strukturu organizace považovala Jednota za přechodnou do doby, než se podaří vytvořit stálou českou scénu.

V sezoně 1920/21 se dramaturgie ostravského operního souboru zaměřila na operní tvorbu českých skladatelů a přivezla do Opavy Smetanovy opery: Prodanou nevěstu a Dalibora, Dvořákova Jakobína či Fibichovu Nevěstu Messinskou. Vedle českých tvůrců byly uvedeny i Offenbachovy Hoffmannovy povídky nebo Čajkovského Piková dáma.    

Na počátku sezony 1921/22 Jednota sjednala zájezdová představení s českým Národním divadlem v Olomouci. V této sezoně uvedl olomoucký soubor pouze dvě opery: Leoncavallovy Komedianty a Mascagniho Cavaliera rusticana.

Po roce 1921 se koncepce českého divadla ustálila a na scéně Městského divadla v Opavě docházelo k ojedinělému jevu: v přirozené umělecké konkurenci se tu střetávaly tři soubory, dva české a jeden německý hrající po dobu osmi měsíců pravidelně opery, operety a činohry, což do jisté míry vychovávalo potenciální maximálně náročné české i německé publikum a v následujícím meziválečném období řídilo a usměrňovalo hudební život města.

Hostování olomouckého a ostravského divadla, jejichž operní představení měla vyšší úroveň, než jaké eventuálně mohl dosáhnout samostatný opavský český operní soubor bez vlastní vyhovující budovy, bylo nepochybně největší zásluhou Divadelní jednoty. Ostravskou operu vedl dlouhá léta vynikající umělec Jaroslav Vogel, který v Opavě uvedl cyklus oper Smetanových, Novákových, opery Janáčkovy i soudobé české skladatele (Foerster, Novák). Dal opavské opeře i výrazné slovanské zaměření (Musorgskij, Borodin) a již tehdy se soustřeďoval na díla Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Je více než jisté, že v případě posledních dvou jmenovaných autorů mu byla právě opavská německá dramaturgie hlavním zdrojem inspirace, kterou pak přenášel i na ostravskou divadelní půdu. Jaroslav Vogel si nedal samozřejmě ujít možnost konfrontace s výborným německým operním souborem v Opavě a předvedl ve dvacátých letech na opavské scéně svá nastudování Tannhäusera (1925) a Mistrů pěvců (1928). Kromě toho přivezl do Opavy Verdiho Othella (1922) a Musorgského Borise Godunova (1927). Dalším přínosem pro opavskou operu bylo působení olomouckých dirigentů Karla Nedbala a Adolfa Hellera. Karel Nedbal představil v Opavě Mozartova Dona Giovanniho (1924), Straussova Růžového kavalíra (1926) a Beethovenova Fidelia (1927). Je zajímavé, že premiéra Fidelia (7. 4. 1927) se konala pouhé dva týdny poté, co ji uvedli Němci, za řízení Gustava Witta v režii Otty Warbeka (24. září 1927).

Ve třicátých letech 20. století dochází k ještě většímu zkvalitnění dramaturgie českého divadla v Opavě. Voglovy ostravské inscenace zařazovaly vedle oper českých autorů (Smetana, Dvořák, Janáček, Foerster) i světovou operní literaturu – Wagnerova Parsifala (1930), Straussovu Salome (1931), Bizetovu Carmen (1931) či Borodinova Knížete Igora (1933). Přitažlivá dramaturgie volila atraktivní kusy jako Pucinniho Toscu (1935), Verdiho Falstaffa (1933), Othella (1934), Aidu (1935), La Traviatu (1935), a Maškarní ples (1936). Kvantita inscenací se ve třicátých letech zdvojnásobila, což znamenalo, že sem ostravský soubor zajížděl mnohem častěji, než tomu bylo v předchozím desetiletí; průměrně dvacetkrát za jednu sezonu a téměř pokaždé s novým repertoárem. Zatímco operetní inscenace byly ve 20. letech 20. století poněkud zanedbávány, k jejich nárůstu dochází ve třicátých letech, kdy tvořily necelou třetinu repertoáru ostravského souboru. Byla uváděna oblíbená díla Straussova, Lehárova, Kalmánova, Nedbalova apod.

Frekvence vystoupení olomouckého souboru byla podstatně nižší než v případě souboru ostravského. Zatímco vystoupení ostravského souboru dosahovalo počtu dvaceti představení za sezonu, olomoucký operní soubor přijížděl do Opavy průměrně třikrát za sezonu, a to střídavě s operami i operetami.

Ve dvacetiletí předmnichovské republiky bylo v Opavě pro českou menšinu provedeno celkem 252 operních zájezdových představení. Operní dramaturgie se v letech 1921–33 koncentrovala více na českou operní tvorbu. V následujících letech 1934–38, v období politicky a společensky krajně vypjatém, se do popředí dostávala mnohem více světová operní a operetní literatura. V roce 1938 byla ukončena činnost obou hostujících operních souborů na opavské divadelní scéně. Zároveň tímto datem skončilo nejúspěšnější období, které již v dalším vývoji opavské opery nebylo překonáno.

F. Slezské národní divadlo po roce 1945

V červnu 1945 převzal divadlo a jeho provoz Městský národní výbor v Opavě. Válkou poničená divadelní budova si vyžádala podstatnou rekonstrukci. V roce 1948 se jí zhostil architekt Jaroslav Pelan, který upravil novorenesanční styl fasády do podoby dobově poplatného socialistickému realismu. Členové nově vytvořeného českého souboru Slezského národního divadla byli přijati na základě konkurzů, místa vedení divadla – ředitele a uměleckých šéfů – nebyla zpočátku obsazena. Divadlo převzalo vícesouborový model původního opavského německého divadla – činohra, opera a opereta, orchestr, sbor a balet – a působilo jako oblastní zájezdová scéna. První činoherní představení se konalo 22. září 1945, opera zahájila činnost 27. října 1945 Smetanovou Prodanou nevěstou, opereta 16. listopadu téhož roku Nedbalovou Polskou krví. První léta existence Slezského národního divadla poznamenal nedostatek finančních prostředků a časté střídání ředitelů i uměleckých šéfů. Situace se stabilizovala za nástupu ředitele Vladislava Hamšíka (1949–56). Zároveň od roku 1953 převzal provoz divadla ostravský Krajský národní výbor a od roku 1954 byl počet souborů zredukován na dva: činoherní a operní. Divadelní budova prodělala rozsáhlejší úpravy provozní části, tzn. administrativního úseku a personálního zázemí, v letech 1955–57.

Budovatelem opery opavského divadla byl její umělecký šéf František Preisler (1946–54). Dal opeře po první sezoně pevnou organizační strukturu a určil její umělecký směr. Přebudoval soubor a dosáhl růstu jeho umělecké úrovně. Preislerova dramaturgie se opírala zejména o českou operní klasiku. Nastudoval kromě Libuše všechny Smetanovy opery, Janáčkovu Její pastorkyni (1947), oživoval i méně uváděné české opery: Fibichův Blaník, Dvořákova Krále uhlíře, Bendlova Starého ženicha; výsledkem spolupráce se skladatelem Jaroslavem Křičkou bylo uvedení jeho operet Záhořánský hon (1950), Kolébka (1951) a opery Jáchym a Juliána (1951). Uváděny byly i ruské a italské opery či Wagnerův Bludný Holanďan, který byl v divadle uveden poprvé po konci druhé světové války. Po zakladatelské éře Františka Preislera měl zásluhy na rozvoji opavské opery i její další šéf Ivo Jirásek (1954–56), který se na opavské scéně zároveň uplatňoval jako dirigent a režisér v jedné osobě. Za jeho krátké éry byl soubor sólistů promyšleně doplňován o dorost v kompaktní a hlasově účelně rozložené těleso. Dramaturgie kladla důraz na repertoárovou objevnost (Erkelova maďarská opera Bánk Bán, 1956; Rossiniho Hrabě Óry, 1956). Po Preislerově a Jiráskově éře významně zasáhly do formování a utváření opavského operního souboru její šéfové, dirigenti Emil Křepelka (1956–58, 1963–71), Jiří Kareš (1958–62, 1971–82) a Oldřich Bohuňovský (1990–93). Byly to vyhraněné osobnosti operních dirigentů se zvláštním uměleckým vztahem k hudebnědramatickému dílu. Všichni tři vytvořili v dějinách opavského operního souboru představení, která představovala mezníky v jeho vývoji. Za Křepelkova působení dosáhla mimořádného úspěchu vstupní inscenace Beethovenova Fidelia. Následující Karešovo vedení opery zaujme originálním dramaturgickým počinem, a sice uvedením rekonstruované verze Myslivečkovy opery Medon, král epirský (1961) ve světové premiéře. Ve svém druhém období v čele vedení operního souboru kladl Křepelka v dramaturgii důraz na světovou klasickou tvorbu, přičemž dával přednost nekonvenční dramaturgii před známými a oblíbenými operními kusy. Byla uvedena Foersterova Eva, Meyerbeerova Afričanka, Suchoňova Krútňava, Janáčkova Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky či Křičkovy České jesličky. Karešova dramaturgie v jeho druhém období přála soudobé hudbě (Molčanova novinka Jeden z bezejmenných) i náročnější dramaturgii (Gounodův Romeo a Julie, Borodinův Kníže Igor). Za Oldřicha Bohuňovského ve vedení opery byla inscenována Mozartova Zahradnice z lásky a také Donizettiho Nápoj lásky či Verdiho Attila – obě opery byly nastudovány v italském originále.

G. Slezské divadlo po roce 1989

Rozsáhlá rekonstrukce divadelní budovy (1990–92), vzešlá z potřeby nevyhovujícího technického vybavení jeviště, orchestřiště a hlediště, byla započata v lednu 1990. V rámci projektu architekta Ivo Klimeše byla přebudována mj. i Pelanova fasáda. Projekt rekonstrukce původní novorenesanční fasády se za změněných společenských podmínek na prahu 90. let setkal s pozitivním ohlasem veřejnosti. V únoru 1990 bylo divadlo přejmenováno na Slezské divadlo a po krátké etapě, kdy byl v letech 1990–93 jeho zřizovatelem Okresní úřad v Opavě, je kontinuálně od roku 1994 jeho zřizovatelem Statutární město Opava. Divadlo v době rekonstrukce nepřerušilo svou činnost, vystoupení byla realizována ve Společenském domě Ostroj na Těšínské ulici v Opavě. Do kolektivu sólistů opery, členů orchestru a baletu byli v rámci zkvalitnění angažováni bulharští umělci, kteří dodnes náleží ke kmenovým zaměstnancům opavského divadla. V době rekonstrukce divadla byly v provizorních prostorách realizovány např. premiéry oper Donizettiho Nápoje lásky a Verdiho Attily již v italštině. Uskutečnilo se i první vystoupení divadelního orchestru a sólistů divadla pod vedením Oldřicha Bohuňovského v zahraničí (1. ledna 1992) v německém Pasově. Provoz divadla byl po rekonstrukci divadla zahájen v září 1992 Janáčkovou operou Její pastorkyňa. Uvedením Janáčkovy opery byla zachována kontinuita náročné dramaturgické linie. Podařilo se vytvořit kompatibilní operní soubor i orchestr. Divadlo získalo řadu ocenění: na Festivalu českého hudebního divadla byla vyznamenaná cenou Libuška opera Její pastorkyňa  Leoše Janáčka v hudebním nastudování Oldřicha Bohuňovského za vynikající hudební výklad a interpretaci. Další ocenění Libuška získala Hurníkova opera Oldřich a Boženka (1999) v nastudování Petra Šumníka pod režií Jany Andělové-Pletichové, která byla posléze uvedena v rámci festivalu Opera v Národním divadle v Praze. V konkurenci operních souborů Čech a Moravy obstálo Slezské divadlo i 25. ledna 1997, kdy se účastnilo festivalu českého operního divadla v Praze a získalo ocenění poroty za hudební nastudování Pucciniho Bohémy a zejména za výkon orchestru pod vedením Petra Šumníka. Významným úspěchem roku 2004 byla Belliniho Norma, v níž zazářila současná několikaletá stálice opavské operní scény Katarína Jorda Kramolišová, která obdržela Cenu Thálie v oboru operní zpěv.

Slezské divadlo Opava je příspěvkovou organizací Statutárního města Opava.

V současné době má dva soubory – činoherní a operní. Pod operní spadá taktéž soubor baletu, jenž uvádí samostatná baletní představení. Jeho současným ředitelem je Ilja Racek ml.