Český hudební slovník osob a institucí

Komorní opera JAMU

Komorní opera JAMU (Operní studio JAMU; Komorní opera Miloše Wassebauera), divadlo, zahájení činnosti 1957, Brno.

Komorní opera JAMU je studentskou scénou, na níž si studenti Hudební fakulty JAMU osvojují praktické dovednosti potřebné pro vstup do profesionální sféry. Operní projekty na této scéně vznikají součinností řady studijních oborů: operní režie, dirigování, zpěvu, hry na instrumentální nástroje, hudební produkce; k nim se ve spolupráci se sesterskou Divadelní fakultou někdy připojuje ještě obor scénografie a činoherního herectví. Komorní opera je pravděpodobně jedinou scénou svého typu v Evropě, která se může chlubit tím, že realizace operních projektů je dílem jenom studentů – pedagogové zde působí jako garanti daných aktivit.

Dne 1. října 1947 zahájila svou činnost Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. K základním oborům studia (vedle hry na instrumentální nástroje) tehdy patřily také operní a komorní zpěv, operní dramaturgie, režie a herectví. Prvním školním operním představením, realizovaným v ne zcela profesionálních podmínkách (chybělo vlastní divadelní zázemí, produkce byla realizována v pohostinských koncertních prostorách), byl v roce 1950 Dráteník Františka Škroupa. První pokusy o vznik samostatného operního studia probíhaly z popudu pedagoga operní režie Josefa Munclingera (též Munclingr), jemuž plány překazila náhlá mozková příhoda. Jeho nástupce, Ota Zítek, Munclingerovy vize uvedl bez větší publicity v život. Od roku 1952 bylo ve studijních plánech JAMU zahrnuto i vedení Operního studia. Veřejnou prezentací Operního studia byla roku 1954 inscenace Janáčkova Počátku románu (provedena v tehdejším Posádkovém domu československé armády – dnešní Besední dům). Zítkova koncepce stavěla na většinovém nasazení studentů (zpěváci, instrumentální hráči orchestru, režie), pouze dirigentské vedení bylo v rukou profesionálů – Vilibalda Rubínka a Břetislava Bakaly. Zítkovy aktivity byly v zárodku přerušeny režisérovou smrtí při dopravní nehodě v roce 1955.

Po dvouleté pauze ve vedení Operního studia navázal na Zítkovu započatou činnost režisér Miloš Wasserbauer. Vybudoval svébytnou instituci pod názvem Operní studio JAMU (činnost zahájena oficiálně od roku 1957), v níž po třináct let spolu se studenty realizoval dramaturgicky či provozně atraktivní tituly, jakými byla československá premiéra opery Ariadna Bohuslava Martinů (1962) či původní premiéra trilogie ...svíjet se pod podvozkem dějin (1967) Josefa Berga a dále velkolepé tituly světového repertoáru Traviata, Evžen Oněgin, Werther, Carmen. Na rozdíl od krátké éry Zítkovy Operní studio již nefungovalo výlučně jako studentská studijní scéna, nemalou část významných titulů totiž režíroval sám Wasserbauer (ze 60 titulů režíroval 21). V nejvýznamnějších inscenacích navíc spolupracoval s tehdejšími špičkami brněnského operního prostředí: dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem (Ariadna autorů Martinů, Benda, Monteverdi či Kamenný host Dargomyžského) či dirigentem Františkem Jílkem (Píseň o lásce a smrti Tristana a Isoldy tehdy ještě žijícího švýcarského skladatele Franka Martina). Tím operní produkce získávaly po inscenační stránce ryze profesionální parametry. V roce 1961 získalo Operní studio pro svou činnost sál v Husově sboru v Brně–Králově Poli a v roce 1967 bylo přejmenováno na Komorní operu Miloše Wasserbauera.

S odchodem Miloše Wasserbauera se ve vedení Komorní opery Miloše Wasserbauera v průběhu dvou desítek let vystřídala celá řada jmen z řad pedagogů JAMU: mimo jiné Zdeněk Soušek, Reginald Kefer, Michal Šolc či František Preisler. Žádný z nich však nezanechal výraznější stopu ve smyslu kvalitativního uměleckého posunu ve vývoji operního studia. To v 70. letech akcentovalo zejména kvalitní řemeslnou práci, tedy prezentaci hodnotných výkonů studentů jednotlivých oborů na úkor dříve ceněných inovativních inscenačních postupů či nezvyklé dramaturgie. Komorní opera Miloše Wasserbauera dokonce krátkodobě přistoupila na systém repertoárového divadla, když v celém roce 1973 a částečně 1976 namísto nové premiéry nabídla pouze obnovené nastudování inscenací z předchozího roku.

V roce 1994 se vlastníkem budovy divadla stala Liga za práva vozíčkářů, divadlo bylo přejmenováno na bezbariérové divadlo BARKA, současně byla Komorní opera Miloše Wasserbauera přejmenována na Komorní operu JAMU. Ta v Barce i nadále uskutečňovala své inscenace (do roku 2012). Po dramaturgické stránce nastal zásadní posun v roce 1995, kdy byl přizván Václav Nosek, aby jako dramaturg a umělecký vedoucí spoluutvářel podobu Komorní opery JAMU. Za pětiletou dobu jeho působení zazněla na studentské scéně neobvyklá díla, včetně několika kratičkých (většinou desetiminutových) původních premiér současných autorů, jejichž vznik Nosek inicioval a výstižně pojmenoval jako „operní jednohubky“. V Brně v této době zazněly původní premiéry oper Ženichové (1996), Varta a Tys mě tak rozčílil (obojí 1997) Jana Franka Fischera, Stažená hrdla a Oldřich a Boženka (obojí 1997) Ilji Hurníka, Klíč Jiřího Berkovce (1997) a Agadir Milana Kaňáka (1998). Byly zde provedeny i opery barokní, které buď u nás ještě nikdy nezazněly, anebo bylo jejich provozování jen velmi řídké, např. Paris a Helena Christopha Wilibalda Glucka (1996), Vecchiho L´Amfiparnasso či neznámý Don Giovanni Giuseppa Gazzanigy (obojí 1998).

Po odchodu Noska a krátkém údobí faktického „bezvládí“ se uměleckým vedoucím stal pedagog JAMU Tomáš Krejčí (dosud), akcentující interpretačně atraktivní repertoár jak tradičního zaměření (mj. vrcholné mozartovské tituly Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan tutte, Kouzelná flétna), tak experimentálních poloh (studentské opery Zhasnutí a Falstaff Jiřího Najvara, Neznámá Daniela Šimka), či nová scénická uvedení děl brněnských autorů Josefa Berga (Evropská turistika, 1964) a Miloslava Ištvana (Kráska a zvíře, 1972). Posledními jmenovanými díly byla na podzim 2012 po dvou letech stavebních prací slavnostně otevřena nová budova studentského Divadla na Orlí. Divadlo nese označení „Hudebně-dramatická laboratoř“, což charakterizuje podstatu jeho prostoru pro téměř neomezené studentské scénické experimenty. Divadlo je vybaveno nejmodernějšími technologiemi (jednak v oblasti jevištních technologií, ale i ve špičkově vybaveném nahrávacím studiu v suterénu), které mají umožnit studentům start profesionální kariéry na úrovni srovnatelné se světovými parametry. Divadlo na Orlí slouží oběma fakultám JAMU, Hudební i Divadelní, které se prezentují především operními a muzikálovými tituly (sídlem činohry je studio Marta).

Současnost Komorní opery JAMU přináší oproti historii některé aspekty, které ji staví na přední místa v celoevropském dění: jde především o propojení celé řady studijních oborů školy, které se na výsledném tvaru inscenací podílejí. Pokud se v době vzniku operního studia v rámci operních produkcí prezentovali zejména posluchači zpěvu, operní režie, hry na instrumentální nástroje a dirigování, v současnosti se k nim připojují studenti hudební produkce, kteří inscenace do posledního detailu zaštiťují manažersky, studenti kompozice, neboť JAMU periodicky po dvou letech realizuje inscenace soudobých operních studentských děl a ve spolupráci s Divadelní fakultou také studenti ateliéru scénografie či činoherního herectví.

V roce 2008 byl na půdě Hudební fakulty vybudován miniaturní jevištní prostor zvaný Studio Devítka, kde studenti získávají své první konkrétní zkušenosti se scénickým provozem. Studio Devítka není sice určeno zcela veřejným produkcím, nicméně se zde pravidelně konají klauzurní představení studentů, přístupná studentům a pedagogům školy.