Český hudební slovník osob a institucí

Masarykův ústav hudby a zpěvu

Masarykův ústav hudby a zpěvu (v obdobích 1939–45 a 1948–51 jen Ústav hudby a zpěvu), hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 1936, Moravská Ostrava, ukončení činnosti 1951, Ostrava.

A. Začátky hudebního školství v Ostravě a prehistorie ústavu

B. Masarykův ústav hudby a zpěvu před druhou světovou válkou

C. Ústav hudby a zpěvu za protektorátu Čechy a Morava

D. Poválečné období od května 1945 do začátku 50. let 20. stol.

A. Začátky hudebního školství v Ostravě a prehistorie ústavu

Hře na hudební nástroje a zpěvu vyučovali v 90. letech 19. stol. v tehdejší Moravské Ostravě a přilehlých obcích hlavně soukromí hudebníci – učitelé hudby (např. od roku 1891 Rudolf Kadleček, majitel Akademické hudební školy, o dva roky později otevřel v Moravské Ostravě svůj hudební ústav německý dirigent a skladatel Arthur Könnemann). Teprve na začátku 20. stol. zakládaly své školy také spolky a další korporace. Třeba v květnu 1907 byl výborem pobočky Matice školské v Mariánských Horách pověřen přípravnými pracemi nutnými ke vzniku matiční hudební školy absolvent brněnské Janáčkovy varhanické školy Eduard Marhula. Ta pak zahájila 15. října téhož roku svou činnost jako první česká spolková škola (rok před Hudební školou Pěveckého spolku Záboj v tehdejší Polské Ostravě a Hudební a pěveckou školou Místního odboru Národní jednoty v Zábřehu nad Odrou) pod názvem Hudební a varhanická škola Matice školské v Mariánských Horách. Eduard Marhula byl jmenován jejím ředitelem a vedoucím od počátku respektovaného varhanického oddělení, které připravovalo spíše už starší žáky na pozici chrámových varhaníků. Většina žáků celé školy však byla vedena k amatérskému provozování hudby, neboť matiční škola měla být určena spíše k všeobecné hudební výchově dětí a mládeže z rodin zdejších obyvatel, vesměs dělníků a horníků. Marhulova péče o zajištění co největší kvality pedagogických výsledků (kvalitu několikrát také potvrdil při svých inspekcích ve funkci odborného inspektora Leoš Janáček) byla spojena s obsazováním učitelských míst. V roce 1912 posílil učitelský sbor školy např. Marhulův někdejší spolužák Antonín Hradil, výborný hudební pedagog nejen v oboru hra na varhany. Ještě před vypuknutím první světové války bylo dosavadní dvouleté varhanické oddělení rozšířeno na čtyři roky. V době války byla však činnost Marhulovy školy přerušena, ale hned po jejím skončení se obnovila dokonce v rozšířené podobě. Po úspěšné ministerské inspekci z Prahy dr. Jana Branbergera a Vojtěcha Bořivoje Aima došlo v roce 1921 k rozšíření školy o hudebně-pedagogické oddělení pro vzdělávání učitelů hudby, ředitelů kůrů a kapelníků, organizované dle osnov příslušných oddělení státních konzervatoří v Praze a Brně, čímž značně vzrostlo umělecké, pedagogické i společenské renomé této ostravské školy. Brzy nato v roce 1922 škola získala novou budovu. Bohužel náhlou smrtí ředitele Marhuly v květnu 1925 se situace změnila. Jako ředitel školy byl jmenován sedmadvacetiletý syn Antonína Hradila, absolvent Mistrovské školy skladby Leoše Janáčka, František Míťa Hradil. Ten napřel všechny své síly k tomu, aby se škola stala přitažlivou institucí pro mladou generaci a současně byla na Ostravsku nezbytnou složkou kulturně lidovýchovnou. Pravidelnou školní výuku obohacoval Hradil a jím vybraný učitelský sbor častými učitelskými i žákovskými koncerty, interními a veřejnými školními besídkami a soutěžemi či ředitelovými přednáškami pro hudbymilovnou veřejnost. Hradil také inicioval vznik přípravného oddělení pro předškolní děti, v jehož výuce se uplatnily prvky rytmické výchovy podle metody Émila Jaquese–Dalcrozea. Vyspělejší žáci se stávali hráči ostravských amatérských orchestrálních institucí, zejména vítkovického Pešatova Orchestrálního sdružení, zájemci o odborný hudební tisk se mohli ve škole seznamovat s obsahem Listů Hudební matice, Helfertových Hudebních rozhledů, Hudební výchovy, dokonce i plzeňského Blechova časopisu Za hudebním vzděláním. Tím vším se značně zvýšil zájem o tuto instituci, která byla ve 20. letech nejvýznamnější ostravskou hudební školou (vedle v roce 1921 vzniklé Hudební školy skupiny kovodělníků v Ostravě-Vítkovicích, přejmenované pak na Hudební školu dr. Leoše Janáčka). Od počátku 30. let bylo nutné získat pro školu prostornější budovu. A to se podařilo – díky iniciativě ostravského právníka a pěveckého nadšence Rudolfa Matouše – v roce 1935, kdy se škola přestěhovala do centra Moravské Ostravy do tzv. Smetanova domu. Poté byla v roce 1936 matiční škola reorganizována v Masarykův ústav hudby a zpěvu.

B. Masarykův ústav hudby a zpěvu před druhou světovou válkou

V pedagogické práci vzniklého Masarykova ústavu hudby a zpěvu (1936) se navázalo na marhulovsko-hradilovskou koncepci převzatou z předcházející Hudební školy Matice školské. Ústav připravoval své žáky nejen k amatérskému provozování hudby (zaměřoval se na všeobecnou hudební výchovu a výuku hry na klavír, varhany, smyčcové a dechové nástroje i výuku zpěvu), ale též v profesionálním hudebně pedagogickém oddělení, které připravovalo hudební pedagogy, učitele hry na hudební nástroje a zpěvu (pro výuku na tomto oddělení byla zřízena i cvičná škola s hospitacemi a vyučovacími pokusy ve třídách zkušených pedagogů). V ústavu působili např. učitelé klavíru Emil Mikelka, Drahomíra Rapaportová a Louisa Příborská, houslí Julius Remeš, Otilie Ungermannová, Boleslav Portyš a Stanislav Parýzek, violoncella a kontrabasu Antonín Kunz, Raymond Pukovec, Jan Růžička či Jan Láska. Hře na dechové a bicí nástroje učili Albert Buršík, Hynek Vokoun, Norbert Dörfler, Augustin Navrátil a Richard Figura. Varhanám, generálbasu, improvizaci a hudebněteoretickým předmětům vyučovali Josef Kubenka (ten učil i intonaci a sborový zpěv), Rudolf Wünsch, Oldřich Palkovský, Miroslav Barvík a František Míťa Hradil, který učil i dějinám hudby a nauce o hudebních formách. Mezi učiteli sólového zpěvu byli např. Lída Mašková či Jan Kühn, ústavní symfonický orchestr řídil Josef Bartl, oddělení pohybové výchovy a recitace vedla Josefa Tylová.

C. Ústav hudby a zpěvu za protektorátu Čechy a Morava

Události spojené s rozpadem meziválečného Československa i s tragickou dobou protektorátu se promítly i do činnosti školy. Z nařízení nacistických úřadů byl sice zakázán původní název instituce (škola se nyní jmenovala Ústav hudby a zpěvu v Moravské Ostravě), ale ani v této době se charakter ryze českého kulturního zařízení neztratil a ostravský Ústav hudby a zpěvu dál rozvíjel národně uvědomovací činnost jak v učebnách, tak i na veřejných koncertech, kde se hrály a zpívaly převážně jen skladby českých či klasických autorů, české lidové a vlastenecké písně i skladby německou cenzurou zakázaných autorů. Žákům, jejichž rodiče byli pronásledováni či internováni v koncentračních táborech, se promíjelo školné. Rozvážnými rozhodnutími ředitelství a učitelského sboru se často zabránilo tomu, aby posluchači profesionálního pedagogického oddělení byli „totálně nasazeni“ na nucené práce pro německý válečný průmysl. Dokonce protektorátní ministerstvo školství a národní osvěty udělilo Ústavu v roce 1941 „právo veřejnosti“ a ředitel František Míťa Hradil byl jmenován členem a examinátorem státní zkušební komise pro učitele hudby. V té době byli žáky ústavu mnozí absolventi středních škol, kteří nemohli studovat na uzavřených českých vysokých školách. Mnozí z nich se později stali významnými umělci a pedagogy (např. skladatelé Ilja Hurník, Josef Matěj, Otmar Mácha a Karel Kupka, klavíristka Věra Čanová, houslisté Bruno Bělčík, Bohdan Warchal a Václav Krůček a mnoho dalších mladších umělců, kteří studovali na ústavu až po osvobození.

D. Poválečné období od května 1945 do začátku 50. let 20. stol.

Dne 8. června 1945 se konal zásluhou ředitelů dvou ostravských hudebních škol Františka Míti Hradila a Jana Pešata regionální sjezd učitelů hudebních škol, na němž byly vysloveny návrhy na schválení zákona chránícího hudební školství, zlepšení sociálního postavení učitelů, převzetí hudebních škol do městské či státní správy apod. Tyto požadavky pak byly publikované v Pamětním spisu o reorganizaci hudebního školství a všeobecné hudební výchovy, který předcházel v Praze vydané publikaci (Oldřicha Baťka a Františka Míti Hradila Budujeme hudební školu (1947). Ta naznačila směr, kterým se pak ubíraly reformy našeho hudebního školství na začátku 50. let minulého století, jež ovlivnily i další osudy ostravské školy.

Po osvobození začala pravidelná výuka na Ústavu hudby a zpěvu, jenž nesl opět v dalších třech letech jméno Masarykovo, až na podzim, v září 1945. Do školy se vrátil téměř celý učitelský sbor, rozšířený o další pedagogy, kteří pak v roce 1953 přešli na nově zřízenou Vyšší hudebně pedagogickou školu (dnešní Janáčkovu konzervatoř Ostrava), stejně jako sem přešli mnozí mladí studenti oddělení ke vzdělávání profesionálních hudebníků, jako třeba Rudolf Bernatík, Ladislav Gořula, Dana Křístková a další. V důsledku politických a společenských změn po únoru 1948 dochází k reorganizaci hudebního školství. Z Ústavu hudby a zpěvu (změněného v roce 1951 na Hudební školu v Ostravě 1 a pak na Lidovou školu umění) bylo roku 1953 vyčleněno oddělení ke vzdělávání profesionálních hudebníků, jež vrostlo do nového hudebně školského typu III. stupně – Vyšší hudebně pedagogické školy. V témže roce odchází František Míťa Hradil na místo inspektora kultury na Krajský národní výbor a v ředitelském postu ho nahradila jeho žákyně Jiřina Procházková, za jejíhož ředitelského působení došlo k výměně budov (původní budova, kam se přestěhoval Masarykův ústav hudby a zpěvu v polovině 30. let, byla vyměněna s Československou televizí za budovu na Sokolské třídě, v níž sídlí nástupnická organizace po ostravském Ústavu hudby a zpěvu, tj. Základní umělecká škola v Ostravě 1, dodnes).