Pocházela z hudební rodiny. Otec Antonín Sitt (1819–1878) byl houslař, bratr Jan (Hanuš, Hans) Sitt (1850–1922) houslista a dirigent, sestra Žofie rovněž zpěvačka. Marie Sittová studovala zpěv u Václava Horáka a v pěvecké škole Františka Pivody. Na operním jevišti debutovala 10. 10. 1869 v roli Gildy ve Verdiho Rigolettovi na scéně pražského Prozatímního divadla. Kritika uvítala její zvonivý, dobře školený hlas, jistou intonaci a procítěný projev. První rok angažmá v divadle, kde tehdy v jejím oboru kralovala Věkoslava Blažková-Ressová, však zřejmě neprobíhal podle podle zpěvaččiných představ, a přijala proto krátkodobá angažmá v Salcburku, Štýrském Hradci a Ödengurgu (dnešní Šoproni), roku 1872 byla sólistkou německého divadla v Brně. Po těžkém onemocnění V. Blažkové (zemřela 24. 1. 1874 na tuberkulózu) se Sittová opět ucházela o angažmá v Prozatímním divadle v Praze. 17. 4. 1873 vystoupila jako Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce a od srpna téhož roku byla angažována. Plynule přešla do Národního divadla, jehož členkou zůstala do podzimu 1898 (představením na rozloučenou byla Belliniho Norma, v níž zpívala titulní roli). Hostovala na mimopražských scénách (např. 1881 v Plzni v Hubičce a Faustovi), účinkovala při slavnostním mezinárodním koncertu pořádaném roku 1879 vídeňskou Dvorní operou, téhož roku vystoupila pod taktovkou svého bratra Jana Sitta v Saské Kamenici (Chemnitz), ještě 1900 zpívala pohostinsky v Uhrách. Působila též jako koncertní pěvkyně (např. při pražském provedení Schumannova oratoria Ráj a Peri roku 1880, Gounodovy kantáty Vykoupení 1884 atd.). Po odchodu z divadla se věnovala pedagogické činnosti, za její nejlepší žačku je považována Amálie Bobková.
Původním hlasovým oborem Marie Sittové byla koloratura, v níž po odchodu Eleonory z Ehrenbergů (1885) neměla na pražské scéně konkurenci. Později přešla k mladodramatickému repertoáru. Technické vybavení a rozsah jí umožnily pohybovat se mezi obory a působit jako univerzální interpretka sopránového repertoáru své doby. Během čtvrtstoletí působení na první české scéně se stala pěveckou legendou, a to i přesto, že v době nástupu realistického herectví byl kritizován její sošný, statický projev a v neposlední řadě také nestylové kostýmování (které si sólisté pořizovali sami). Ceněna byla především ve Smetanových operách (byla první Karolinou v 1. verzi Dvou vdov, první Anežkou v 2. verzi téže opery, první Vendulkou v Hubičce, Blaženkou v Tajemství, Katuškou v Čertově stěně, první Libuší v obou premiérách, 1881 a 1883). Jako Mařenka v Prodané nevěstě vytvořila pro mnoho let platný vzor. Její doménou byl rovněž mozartovský repertoár, v oboru hrdinsko-tragickém byla dlouho považována za nenahraditelnou. Zpívala rovněž v premiérách Fibichova Bukovína (Anežka), Blaníka (Helena) a Nevěsty messinské (Beatrice), přepracované Bendlovy Lejly (Lejla) a Karla Škréty (Veronika), Dvořákovy Vandy (Vanda), 2. verze jeho Dimitrije (Marie Míšková). Ze světového repertoáru ztělesnila Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, v Donnu Giovannim Donnu Elvíru i Donnu Annu, Elsu ve Wagnerově Lohengrinovi, Markétu z Valois v Meyerbeerových Hugenottech, Julii v Gounodově Romeu a Julii, Rechu v Halévyho Židovce, titulní role Donizettiho opery Lucrezia Borgia a Gluckovy Armidy, Agátu (Lidunku) ve Weberově Čarostřelci, Leonoru ve Verdiho Troubadouru a titulní roli v Aidě a jiné.
Deutscher Bühnenalmanach auf das Jahr 1873 (s. 43).
OSN.
ČSHS.
Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988).
Československý biografický slovník (Praha 1992).
Paul S. Ulrich: Biographisches Verzeichnis für Theater, Tanz und Musik, sv. 2 (Berlin 1997).
Kutsch, Karl J. – Riemens, Leo: Großes Sängerlexikon, sv. 5 (3Bern – München 1999).
Ludvová, Jitka, ed..: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006, s. 481–483).
II. Ostatní
(Drobné zprávy: Hudební listy 1, 1870, s. 118; Dalibor 1, 1873, s. 143–144; Dalibor 1, 1879, s. 281; Dalibor 2, 1880, s. 6, 7 a 12; Dalibor 3, 1881, s. 15; Dalibor 6, 1884, s. 216, 365–367; Dalibor 7, 1885, s. 15–16 a 465; Dalibor 12, 1890, s, 186; Dalibor 13, 1891, s. 155; Dalibor 14, 1892, s. 142; Dalibor 15, 1893, s. 38; Dalibor 20, 1898, s. 336, 337; Dalibor 22, 1900, s. 256, 335; Bohemia, 7. 1. 1907 [Nekrolog]).
Knittl, Karel: Slovutné paní M. Petzoldové-Sittové (Dalibor 20, 1898, s. 349–380).
Knittl, Karel: Paní M. Petzoldová-Sittová vystoupila naposledy (Dalibor 20, 1898, s. 357).
Čech, Adolf: Z mých divadelních pamětí (Praha 1903, s. 9, 15, 16. 92).
Benoni, Bohumil: Mrtvé a živému (Dalibor 29, 1907, s. 132–133 [Nekrolog]).
Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla v Praze (Praha 1908).
Bráfová, Libuše: Rieger, Smetana, Dvořák (Praha 1913, s. 32).
Benoni, Bohumil: Moje vzpomínky a dojmy I, II (Praha 1917 a 1919).
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník (Praha 1929).
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (= Dějiny Národního divadla 2, Praha 1935).
Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).
Teichmann, Josef: Postavy českého divadla (2Praha 1941, s. 184–186).
Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla (Praha 1944, s. 385–392).
Pražák, Přemysl: Smetanovy zpěvohry I–IV (Praha 1948, viz rejstřík).
Pražák, Přemysl: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla (Praha 1962, s. 53, 60, 71, 72, 93, 110, 242, 243).
Kuna, Milan, ed.: Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty I–IV (Praha 1996–2000).
Štěpán, Václav – Trávníčková, Markéta: Prozatímní divadlo 1862–1883 (Praha 2006, soupis rolí v Prozatímním divadle viz příslušné rejstříky).
Soupis rolí v Národním divadle viz http://archiv.narodni-divadlo.cz.
Vlasta Reittererová