Zvonař, Josef Leopold, hudební historik, teoretik, pedagog a skladatel, narozen 22. 1. 1824, Kublov (Beroun), zemřel 23. 11. 1865, Praha.
Josef Leopold Zvonař se narodil 22. ledna 1824 v obci Kublov jako syn zednického tovaryše Františka Zvonaře a Kateřiny rozené Prokšové. Prvního hudebního vzdělání se mu dostalo na obecné škole od učitele Václava Eismanna, který si všiml Zvonařova hudebního nadání a začal jej vyučovat hře na housle a později na flétnu, klarinet, lesní roh a klavír. Rodinné zázemí měl Zvonař i doma – jeho strýc Josef Frýbert, nevidoucí houslista, flétnista, klarinetista a klavírista, vyučoval hudbu v pražském ústavu pro nevidoucí a svému synovci skládal drobné kompozice pro flétnu.
Po ukončení povinné školní docházky nastoupil Zvonař jako učeň v krejčovské dílně. Na radu velízského faráře Josefa Dmycha, který znal chlapce jako výborného sboristu, však odešel do Prahy a nechal se zapsat na jednoroční učitelský kurz. Po jeho absolvování získal ještě větší zájem o hudební vzdělání a přihlásil se i přes tísnivé existenční potíže na pražskou Varhanickou školu. Ačkoli nesplnil přijímací zkoušky, byl prozatímně přijat tehdejším ředitelem Karlem Františkem Pitschem, který si jej oblíbil pro vytrvalost a píli. Navíc mu pomohl zlepšit finanční situaci, když ho doporučil jako učitele klavíru v rodině knížete Lobkovice a když jej po absolutoriu ustavil svým asistentem. Během studia na Varhanické škole studoval Zvonař opisováním díla světových hudebních skladatelů a získal základy kontrapunktu a kompozice.
V roce 1847 byla na koncertě Cecilského spolku provedena jeho první skladba, německá píseň Die Abfahrt, kterou ovšem obecenstvo přijalo chladně. V následujícím období propadl Zvonař zcela národně-obrozeneckému hnutí, stýkal se s českými vlastenci a komponoval již téměř výhradně na české texty. Místo asistenta na Varhanické škole zastával 16 let a po Pitschově smrti roku 1858 očekával, že bude jmenován na jeho místo, ale nestalo se tak. V roce 1860 tedy opustil Varhanickou školu a přijal místo ředitele pražského hudebního ústavu Žofínská akademie po odchodu jejího dosavadního ředitele Františka Škroupa. Zde mimo jiné zavedl vedle tradičního mužského i ženský sborový zpěv a o něco později ještě devítiměsíční kurzy pro učitelky klavíru a zpěvu. Po dvou letech ředitelského působení zde Zvonař svoji činnost ze zdravotních důvodů ukončil a získal místo ředitele kůru u sv. Trojice ve Spálené ulici v Praze. Následně podnikl uměleckou cestu do Německa a po návratu přijal místo učitele zpěvu na vyšší dívčí škole v Praze. I nadále se zapojoval do národních hnutí, byl spoluzakladatelem Umělecké besedy a pražského pěveckého spolku Hlahol, členem komise pro Národní divadlo a aktivně se účastnil přednášek Umělecké besedy svými příspěvky o českých národních písních a dějinách české hudby. Dlouhodobě nedostatečné životní podmínky však podlomily jeho zdraví a tak 23. listopadu 1865 podlehl v Praze své vleklé plicní chorobě. Po slavnostních pohřebních ceremoniálech v Praze i ve svém rodišti byl uložen na hřbitově na vrchu Velíz u Kublova.
Těžiště Zvonařovy skladatelské tvorby tvoří díla vokálně-instrumentální, jednohlasé písně s doprovodem klavíru i bez doprovodu, dvojzpěvy, sbory apod. Svoji estetickou hodnotou i způsobem práce je však tento výčet velmi rozmanitý – vyjma několika výraznějších děl převažují skladby, které nepřevyšují dobové skladatelské pokusy a jejichž hodnota je dnes jen nepatrná. K hodnotnějším dílům patří například píseň Vlastenecké hory (známá jako Čechy krásné, Čechy mé), pohřební sbory Přes vršiny a Spi v pokoji, sedmihlasý smíšený sbor Bradlec, mužský sbor Švanda Dudák na text Vojtěcha Aloise Šmilovského, romance pro mužský sbor Umírající pěvec, dramatický výjev z venkovského života Lesní kaple či sborový cyklus Běla krasavice na slova Františka Ladislava Čelakovského. Z komorní hudby pak stojí za pozornost smyčcové Kvarteto B dur, op. 31. Zajímavý je i pokus o vytvoření české národní opery. Zvonař si vybral téma z Královédvorského rukopisu, které pro něj jako libreto zpracoval Vojtěch Alois Šmilovský. Opera Záboj (1861) však zůstala v rukopise a nebyla nikdy jevištně provedena, pouze dvakrát byly uvedeny krátké úryvky v rámci koncertů Umělecké besedy. Přestože sám sebou i okolím byl ve své době Zvonař vnímán především jako skladatel, dnes je ceněna zejména jeho činnost hudebně-historická, pedagogická a teoretická.
Jako historik se Zvonař soustavně zabýval dějinami české hudby. Přestože jeho studie jsou dnes již v mnohém překonány, v době svého vzniku znamenaly velký krok vpřed a mnohdy byly prvními náhledy do dané problematiky. Ve své době ojedinělý byl i jeho pokus o edici starých českých písňových památek, které vydal ve sborníku Hudební památky české. Písně uvedl v úpravě s doprovodem klavíru či varhan, ale i v původní podobě, ovšem v přepisu do moderní notace a do moderního taktového členění. Repertoár čerpal mimo jiné z kancionálu Václava Karla Holana Rovenského (Kaple královská, 1693), jehož přínos české hudbě následně v několika studiích ocenil a podpořil tak zájem o jeho osobu v době, kdy byl tento skladatel u nás téměř zapomenutý. Významnou měrou přispěl také v oblasti lexikografické jako autor velké části hudebních hesel v Riegrové slovníku naučném (12 svazků, 1860−74), mimo jiné také prvním souhrnným zpracováním dějiny české hudby. Zvonař byl rovněž pravidelným referentem několika časopisů – Slavoj, Dalibor, Národní listy, Obrazy života a další. Ve svých statích se věnoval především dějinám české hudby, české národní písni a problematice moderní hudební pedagogiky.
Jako celoživotně aktivní pedagog pociťoval jistě nedostatek českých odborných hudebně-pedagogických učebnic a vytvořil tedy hudebně-teoretické kompendium Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště (1860). Je to jedna z prvních českých příruček svého druhu, která přináší vedle konvenčních pravidel i výklad nových hudebních proudů a dokládá autorovu erudovanost vzhledem k nedostatkům tehdejší české hudební terminologie. Práce je rozdělena na část obecnou, ve které se autor zabývá otázkami hudební nauky, a část praktickou, kde je podán výklad o kadencích, modulacích, o doprovodu církevní a světské melodie, rozbor písní apod. Dalšími Zvonařovými pedagogickými příručkami jsou Navedení k snadnému potřebných kadencí skládání (1860), Theoreticko-praktická škola piana s národními písněmi co cvičební látkou pro útlou mládež (1863) a Příruční knížka při vyučování zpěvu pro I. třídu vyšších dívčích škol (1866). V časopise Slavoj pak vyšel v letech 1862−63 na pokračování Zvonařův příspěvek Listy ředitelům zpěváckých spolků, ve kterém uvedl autor své zkušenosti ze sbormistrovské praxe.
Intenzívně se Zvonař zabýval také problematikou české národní hudby a jako jeden z prvních teoretiků došel k závěru, že národní hudbu není možné vytvořit pouhým napodobováním hudby lidové, i když zároveň upozornil na lidové prvky jako významné zdroje poznání charakteru národní hudby. Ve svých studiích na toto téma, vyšlých v časopisech Obrazy života, Dalibor a Slavoj, podrobně analyzuje písně po formální stránce a všímá si především jejich specifického rytmu, který odůvodňuje deklamací českého jazyka.
Přestože jsou dnes Zvonařovy hudebně-teoretické i historické práce již zastaralé, vzhledem k době svého vzniku zůstávají přinejmenším významným příspěvkem k hudebně-vědnímu bádání a mimoto také významným dokladem o stavu dobového poznání. Josef Leopold Zvonař je tak chápán jako významná osobnost rodícího se vědeckého zájmu o hudbu a jako teoretik, který stál u vzniku moderní české hudební terminologie a hudební pedagogiky.
I. Dílo hudební (výběr)
Písně a sbory
Varyto a lyra, op. 4–7 (1856);
Quodlibet z českých národních písní (1858);
Věneček rozmarinový, op. 30 (1858);
Bradlec, op.39 (1861);
Běla krasavice, op. 42 (1862).
Vokálně instrumentální
Der Ritt zum Elfenstein, op. 26 (1857);
Umírající pěvec, op. 32 (1859);
Lesní kaple, op. 47 (1862);
Záboj, opera, Vojtěch Alois Šmilovský (1862, úprava 1864).
Klavírní a varhanní
Sonate F moll, op. 10 (1849);
Grande suite, op. 15 (1852);
Nocturno, op. 25 (1856);
Primula veris, op. 27 (1857);
Sechs Pastoral-Präludien für die Orgel, op. 12 (1858);
Sonáta F dur (1865).
Komorní
Kvarteto B dur, op. 31 (1859).
II. Dílo literární (výběr)
Dílo knižní
Praktický návod, jak by si méně cvičený varhaník potřebné kadence čili úvody k církevním písním skládati mohl (Praha 1959);
Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvláště (Praha 1861);
Theoreticko-praktická škola piana s národními písněmi co cvičební látkou pro útlou mládež (Praha 1863);
Příruční knížka při vyučování zpěvu pro I. třídu městské dívčí školy (Praha 1866).
Ostatní
Varhanictví, umění učitelské (in: Sborník učitelský na rok 1858, Praha: Redakce časopisu „Škola a život“, s. 46);
České národní písně (Obrazy života 1, 1859, č. 39, s. 307; č. 50, s. 390);
Jan Křtitel Vaňhal (Dalibor 2, 1859, č. 1, s. 2; č. 2, s. 11; č. 3, s. 19; č. 4, s. 26; č. 5, s. 36);
Slovo o mších Tůmových (Dalibor 2, 1959, č. 12, s. 89);
Slovo o českých národních písních (Dalibor 3, 1860, č. 21, s. 166; č. 22, s. 173; 4. 23, s. 182; č. 24, s. 190; č. 25, s. 198; č. 26, s. 208; č, 27, s. 213; č. 28, s. 221; č. 29, s. 229);
O řízení kůru (Dalibor 4, 1861, č. 33, s. 262);
Jan Trojan, český kontrapunktista v XVI. věku (Dalibor 5, 1862, č. 5, s. 33);
O skladbách Václava Holana Rovenského (Dalibor 5, 1862, č. 10, s. 74);
Václav Karel Holan Rovenský, bývalý kapelník vyšehradský (Národní listy II, 25. února 1862, č. 47, s. 2);
Slovo o příčině nedostatku hudebně vzdělaných mladých učitelů a prostředek proti tomuto
nedostatku (in: Sborník učitelský na rok 1863, Praha: Redakce časopisu „Škola a život“, s. 162);
Zkumné příspěvky ku poznání povahy a ducha české hudby, čerpané z českých národních písní duchovních i světských (Slavoj 3, 1863, č. 1, s. 1; č. 2, s. 25; č. 4, s. 70; č. 9, s. 162; č. 11, s. 196);
Hudební vychování (Slavoj 3, 1863, č. 3, s. 145; č. 9, s. 158; č. 10, s. 180; č. 11, s. 193; č. 12, s. 214; 4, 1864, č. 4, s. 85; 5, 1865, č. 11, s. 228);
Světská hudba při poutnických procesích (Slavoj 3, 1863, č. 6, s. 108);
Listy ředitelům zpěváckých spolků (Slavoj 2, 1863, č. 3, s. 45; č. 5, s. 81; č. 7, s. 130; č. 10, s. 193; č. 12, s. 235);
Příspěvky k vědomostem varhanickým (Slavoj 3, 1864, č. 1, s. 3);
Učení o harmonii (Slavoj 3, 1864, č. 8, s. 153; 4, 1865, č. 10, s. 210);
Slovo hudebním učňům, zvláště učňům na pianě, týkající se náležitého cvičení (Slavoj 4, 1865, č. 1, s. 3).
Hudba pro chvíle smutku (Supraphon, 1999);
České vánoce v 18. a 19. století (Pro Master Studio, 2002).
I. Lexika
ČSHS.
NewGrove2.
OSNND.
II. Ostatní
Axman, Emil. Josef Leopold Zvonař (Brno 1916).
Zelinka, Jan Evangelista. Jos.Leop.Zvonař: K 100. výročí narozenin (Cyril 50, 1924, č. 7−10, s. 63).
K šedesátému výročí úmrtí J. L. Zvonaře (Podbrdský berounský kraj 2, 1924–25, seš. 3).
Cmíral, Adolf. Josef Leopold Zvonař a církevní hudba (Cyril 67, 1941, č. 1–2, s. 13; č. 3–4, s. 95).
Cmíral, Adolf. Vokální tvorba J. L. Zvonaře (Zvláštní otisk z časopisu „Věstník pěvecký a hudební“, Praha 1941).
Šťastná, Eva. Josef Leopold Zvonař, průkopník moderní české hudební pedagogiky (diplomová práce, Univerzita Karlova, Praha 1952).
Svobodová, Věnceslava. Josef Leopold Zvonař (diplomová práce, Univerzita Karlova, Praha 1954).
Ludvová, Jitka. Česká hudební teorie novější doby 1850–1900 (Praha 1989).
Berdychová, Tereza. Josef Leopold Zvonař, hudební teoretik a významný zjev hudby předsmetanovské. Příspěvek ke vzniku a pojetí české národní hudby (diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2007).
Tereza Berdychová