Schächter, Rafael, dirigent a klavírista, narozen 27. 5 1905, Brăila (Rumunsko), zemřel při evakuaci Osvětimi koncem roku 1944.
Pocházel ze židovské rodiny, která před první světovou válkou sídlila v městě Brăila v dnešním Rumunsku. Díky jeho talentu mu rodiče umožnili studium na konzervatoři hudby v Brně. Jeho učiteli byl Vilém Kurz ve hře na klavír a Jaroslav Kvapil ve skladbě. Z Brna Schächter přesídlil do Prahy, kde v letech 1928–33 studoval na konzervatoři skladbu u Rudolfa Karla a dirigování u Pavla Dědečka (absolvoval řízením Novákovy symfonické básně V Tatrách). Přitom pokračoval ve studiu klavíru na mistrovské škole u Karla Hoffmeistera (1931–35), na absolventském koncertě hrál sonátu Sergeje Prokofjeva. Jako klavírista byl vyhledávaným interpretem soudobé hudby. V roce 1934 jej angažoval ve svém divadle Emil František Burian, aby zde pracoval jako klavírista, korepetitor a improvizátor (mimo jiné s Karlem Reinerem na dvou klavírech) při avantgardních inscenacích (např. Mistr Pleticha, Císařovy nové šaty a jiné). Začátkem roku 1937 si Schächter založil vlastní soubor – Komorní operu. S ní uváděl komorní hudbu všeho druhu, většinou neznámou, uvedl také dvě barokní studentské hry Františka Xavera Brixiho Luridi scholares a Erat unum cantor bonus, nastudované pro výstavu českého baroka v Praze. To mu vyneslo úspěch a pozvání do Švýcarska.
Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava byl na základě norimberských zákonů vyloučen z veřejného života. Přesto se aktivně podílel na organizování ilegálních koncertů v židovských bytech (i v jeho bytě v Bělehradské ulici), na nichž zaznívaly jednak nové skladby židovských skladatelů, jednak si při nich židovští hudebníci udržovali svůj repertoár. Tajně pracoval i v útulcích a domovech pro židovské děti (v pražském sirotčinci studoval s dětmi Krásova Brundibára). Dne 27. 11. 1941, krátce po založení terezínského ghetta, byl deportován do tohoto sběrného tábora. Za podmínek, kdy Židé byli internováni v uprázdněných vojenských kasárnách, z nichž nesměli vycházet, se pokusil stmelit židovské vězně studiem lidových písní ve sborových úpravách, které vytvářel Gideon Klein i on sám. V Magdeburských kasárnách pracoval s mužským sborem, v Sudetských se ženským, které později sloučil ve smíšený sbor. Jakmile se ghetto rozšířilo na celé město, nastudoval se sborem, profesionálními i amatérskými pěvci Smetanovu Prodanou nevěstu. Její premiéra za klavírního doprovodu se uskutečnila 25. 11. 1942 (některé prameny uvádějí 28. 11.); mezi vězni vyvolala senzaci. Pro vývoj hudebních aktivit v Terezíně to bylo důležité představení. Od této chvíle se hudba stala pro vězněné lidi duchovní potřebou. Za Schächterova řízení zazněla Prodaná nevěsta v ghettu celkem 35x. S vězněnými hudebníky (německy i česky zpívajícími sólisty) nastudoval i další opery: Mozartovu Figarovu svatbu a Kouzelnou flétnu, Smetanovu Hubičku, Pergolesiho La serva padrona (s malým orchestrem), byl však i strůjcem nastudování Verdiho Rekviem (premiéra se uskutečnila 6. 9. 1943). Se svým sborem a vybranými sólisty je studoval třikrát, neboť podvakrát zařadili nacisté stopadesátičlenný sbor do likvidačního transportu. Rekviem zaznělo celkem 15x, mimo jiné i před komisí Mezinárodního Červeného kříže 23. 6. 1944. Pomáhal i při studiu Krásovy dětské opery Brundibár, která měla v Terezíně premiéru 23. 9. 1943 (všech 55 představení řídil Rudolf Freudenfeld). Pracoval i s mladými pěvci v tzv. Operním studiu, doprovázel na klavíru významné pěvce při jejich koncertech s áriovým a písňovým repertoárem.
Své aktivity v ghettu mohl rozvíjet díky tomu, že se stal čelným představitelem tzv. Freizeitgestaltung, tj. organizace, která se starala o kulturní dění tohoto koncentračního tábora a byla podřízena židovské samosprávě. Podílel se v létě 1944 jako dirigent i na studiu opery Císař Atlantidy (Der Kaiser von Atlantis oder die Tod-Verweigerung), zkomponované v Terezíně Viktorem Ullmannem na libreto Petra Kiena. Námět a hudební pojetí tohoto díla, myšleného jako protest proti válce a každému tyranu, jenž má světovládné úmysly, byly natolik provokativní, že se je zainteresovaní umělci neodvážili v ghettu veřejně provést. Dne 16. 10. 1944 byl z Terezína deportován do Osvětimi, kde byl zařazen do jednoho z pracovních táborů. Zemřel na sklonku roku 1944 při „pochodu smrti“ v rámci evakuace osvětimských táborů.
Adler, Hans Günter: Theresienstadt 1941–1945 (Tübingen 1955).
Karas, Joža: Music in Terezín 1941–1945 (New York 1985).
Kuna, Milan: Předpoklady hudebního dění v Terezíně (Hudební věda 23, 1986, č. 3, s. 249–259).
Midgal, Ulrike: Und die Musik spielt dazu (in: „Freizeitgestaltung“ in Theresienstadt, München-Zürich 1986).
Kuna, Milan: Verdiho Rekviem v Terezíně (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 5, s. 228–231).
Borges, Bedřich: Vzpomínka na Rafaela Schächtera (Terezínské listy 1990, č. 18, s. 54).
Kuna, Milan: Hudba na hranici života. O činnosti a utrpení hudebníků z českých zemí v nacistických koncentračních táborech a věznicích (Praha 1990).
Kuna, Milan: Tragické město Terezín s nejsvobodnější dramaturgií (Hudební rozhledy 44, 1991, s. 11, s. 481–484).
Kuna, Milan: Musik an der Grenze des Lebens. Musikerinnen und Musiker aus böhmischen Ländern in nationalsozialistischen Konzentrationslagern (Frankfurt am Main ¹1993, ²1998).
Ullmann, Viktor: 26 Kritiken über musikalische Veranstaltungen in Theresienstadt (Hamburg 1993).
Kuna, Milan: Hudba vzdoru a naděje, Terezín 1941–1945. O činnosti a tvorbě hudebníků v koncentračním táboře Terezín (Praha 2000).
Kuna, Milan: Hudba v terezínském ghettu (in: Kultura proti smrti, Stálé expozice Památníku v bývalých Magdeburských kasárnách, Praha 2002, s. 19–49, též německy a anglicky).
Milan Kuna