Huml, Jiří (psán též Hummel), pěvec-basista, narozen 6. 8. 1875, Praha, zemřel 23. 10. 1948, tamtéž.
Začal jako herec u Operní, operetní a činoherní společnosti Elišky Zöllnerové. Sólovému zpěvu se učil u sbormistra Národního divadla Augustina Vyskočila. Zpíval u společnosti Pavla Švandy ze Semčic v Brně (1896) a pak u Trnkovy společnosti v Plzni (1900–05). Zde vynikal zejména ve smetanovských a dvořákovských rolích a rovněž režíroval (Dalibora Bedřicha Smetany v roce 1902, Lešetínského kováře Stanislava Sudy v roce 1903 a Troubadoura Giuseppe Verdiho v roce 1903).
V Národním divadle v Praze pohostinsky vystoupil v Čarostřelci Carla Marii von Webera (11. 9. 1901) – toto vystoupení však proběhlo bez odezvy. V roce 1905 byl Felixem Mottlem angažován do souboru mnichovské dvorní opery. V Mnichově také studoval u Johna Dresslera. Do souboru Národního divadla nastoupil teprve po úspěchu v opeře Antonína Dvořáka Čert a Káča (jako Marbuel) a v Rusalce téhož skladatele v březnu 1906 (jako Vodník) a stal se záhy oblíbeným basistou. V Národním divadle působil od 1. dubna 1906 do 30. září 1907. Po náhlém odjezdu z Prahy v říjnu 1907 působil v dvorní opeře v Mnichově a v dvorní opeře v Drážďanech (1907–10) pod Ernstem von Schuchem. Zde si doplnil svá pěvecká studia u Karla Perrona a získal zkušenosti v interpretaci wagnerovského repertoáru, pro nějž se svým silným a tvárným hlasem, jakož i výbornou a srozumitelnou deklamací, jevil předurčen. Byl rovněž schopný herecky ztvárnit vznešené, rytířské i bohatýrské postavy.
Do Národního divadla byl k dalšímu a trvalému působení pozván Karlem Kovařovicem v roce 1910. Působil zde od února 1910 do 31. července 1939 (jeho poslední rolí zde byl Vodník). V Národním divadle byl oporou Kovařovicova, Ostrčilova i Talichova souboru a dosáhl uznání jako významný pěvec své doby.
Zpočátku na sebe upozornil v menších rolích, první větší role patřily mezi komické (Kecal v Prodané nevěstě Bedřicha Smetany, Leporello v Donu Giovannim Wolfganga Amadea Mozarta – v obou těchto rolích alteroval s Emilem Pollertem a Václavem Klimentem a byl kritikou pozitivně hodnocen díky uměřené mimice a gestikulaci). Nejúspěšnější byl v usedlých typech – Otec Paloucký v Hubičce Bedřicha Smetany byla asi jeho životní role, která odpovídala jak představám Karla Kovařovice tak Otakara Ostrčila. Hodnotné výkony podal též jako Orestes v Elektře Richarda Strausse (1910), Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských Richarda Wagnera (1911) a dokonce také jako Figaro ve Figarově svatbě Wolfganga Amadea Mozarta (1912). Byl typickým profondním basistou velkého a lahodného hlasu – to jej předurčovalo pro role vážného charakteru, klidnější a nepříliš vnitřně dynamické.
Vrcholů svého interpretačního umění dosáhl v rolích Vodníka (Antonín Dvořák: Rusalka), Fafnera (Richard Wagner: Siegfried), Mefista (Charles Goudon: Faust), Otce (Marc-Antoine Charpentier: Louisa) a Žalářníka (Bedřich Smetana: Dalibor). Nejčastěji zpíval roli Kecala (Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta); úspěšný byl však také v rolích Sarastra (Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna) a Vodníka (Vítězslav Novák: Lucerna), dvacet let rovněž exceloval v roli Pimena (Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov).
Mezi jeho další role patřil Filip II. (Giuseppe Verdi: Don Carlos), Van Bett (Gustav Albert Lortzing: Car a tesař), Malina (Bedřich Smetana: Tajemství), Klán (Otakar Ostrčil: Poupě), Král Jindřich (Richard Wagner: Lohengrin), Chrudoš (Bedřich Smetana: Libuše), Don Fernando (Ludwig van Beethoven: Fidelio), Dargun (Zdeněk Fibich: Pád Arkuna), Král Marke (Richard Wagner: Tristan a Isolda), Fasolt (Richard Wagner: Zlato Rýna), Timur (Giacomo Puccini: Turandot), Basilio (Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský), Gessler (Gioacchino Rossini: Vilém Tell), Baron Ochs z Lerhenau (Richard Strauss: Růžový kavalír), Ramfis (Giuseppe Verdi: Aida) a další.
Huml byl pudovým, žánrově realistickým hercem s hlubokým citovým fondem schopným výstižné charakteristiky postavy. Často vystupoval koncertně a hostoval na mnoha československých (v Plzni od roku 1911, v Brně v letech 1912 a 1917, u Východočeského divadla v Pardubicích v roce 1926 a v Slovenském národním divadle v Bratislavě v roce 1929) i zahraničních scénách (v roce 1922 zpíval roli Kecala v New Yorku a v roce 1938 hostoval v téže roli v kodaňské Královské opeře). Jeho hlas je rovněž zaznamenán na gramofonových deskách.
I. Lexika
Dvořáček, Jan: Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí (Praha 1929, s. 372).
Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Dílu druhého svazek druhý (Praha 1933, s. 1276).
PHSN.
ČSHS.
DČHK.
Kopecký, Emanuel: Pěvci národního divadla (Praha 1983, s. 76, 115, 159).
Procházka, Vladimír: Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatímního a Národního (Praha 1988, s. 173, 174).
Janota, Dalibor – Kučera, Jan Pavel: Malá encyklopedie české opery (Praha 1999, s. 86).
Ludvová, Jitka: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006, s. 87, 582, 583).
II. Ostatní
Divadlo 3, 1904–1905, s. 343, 359.
Hudební revue 3, 1910, s. 149.
Smetana 2, 1911–1912, s. 147, 305.
Smetana 3, 1912–13, s. 9, 151.
Divadlo 11, 1912–13, s. 28.
Hudební revue 6, 1912–13, s. 48.
Smetana 5, 1914–15, s. 132, 150.
Hudební revue 9, 1915–16, s. 216.
Smetana 7, 1916–17, s. 27.
Hudební revue 13, 1919–20, s. 161.
Ročenka Národního divadla v Praze (Praha 1935, s. 106).
Zdeněk Nejedlý: Dějiny opery národního divadla (Praha 1949).
Antonín Špelda: Vývoj české opery v Plzni (Plzeň 1952).
Hartman, Emil: Královna zpěvu Ema Destinnová ve vzpomínkách Marie Martínkové (Praha 1995, s. 62).
Miloš Zapletal