Artophaeus, Ferdinand Bernardus, skladatel a hudební pedagog, narozen asi roku 1651, Horažďovice (u Klatov), zemřel 25. 3. 1721, tamtéž.
Jako dvacetiletý mladík byl roku 1671 přijat do řádu minoritů provinciálem Bonaventurou Sasseinem. Po roční zkušební lhůtě složil slavnostní slib řádu a dále se vzdělával. Jeho ordinace do řádu minoritů se konala roku 1676 v kostele svatého Josefa na pražské Malé Straně. Poté se vrátil do rodných Horažďovic, v jejímž konventu se učil hudbě u řádového hudebníka Leopolda Schlöhleho. Po dvouletém studiu požádal o udělení titulu „magister musicus“ v oblasti hudební skladby, kterým minorité oceňovali hudební zásluhy svých členů. Titul obdržel, neboť jeho skladby se tehdy hodně hrály. V této době se také stal kvardiánem horažďovického konventu, když jeho předchůdce náhle zemřel. Roku 1681 získal na základě svých hudebních znalostí a kompozičních schopností bakalářský titul. Jako čerstvý akademik využil nabídnuté pocty a řídil kapitulní hudbu u svatého Jakuba v Praze. Poté tři roky dále studoval na Ferdinandově koleji minoritského řádu. Roku 1687 se stal sekretářem kapituly, o rok později získal titul „magister theologiae“ a dostal se mezi úplné vedení minoritského řádu v Čechách. Následující rok řídil kapitulní hudbu ve Vratislavi. V dalších letech řídil konvent v Českém Krumlově a zde se také hojně věnoval skladbě. Největšími hudebními mecenáši byla v této době knížata ze šlechtického rodu Eggenberků a Artophaeus mohl využívat jejich kapely pro provozování svých děl v zámeckém prostředí. Psal zejména baletní instrumentální skladby, moteta, duchovní koncerty, ofertoria a mše.
Roku 1693 se stal kvardiánem konventu svaté Doroty ve Vratislavi, kde působil tři roky. Zde se setkal s talentovaným varhaníkem Ivo Antonem, se kterým navázal plodnou hudební spolupráci. Roku 1699 byl zvolen na tři roky provinciálem celé České provincie minoritského řádu a Ivo Anton se stal brzy jeho sekretářem. Roku 1700 přesídlili oba do Prahy do konventu svatého Jakuba, aby odsud řídili Českou provincii. V květnu následujícího roku se Artophaeus zúčastnil konání kapituly v konventu v Římě, kde se setkal s dalšími vynikajícími hudebníky minoritského řádu. To, co od nich pochytil, pak uplatňoval ve svém vlastním přístupu k vyučování hudby v Praze. V září téhož roku byl kladskou kapitulou oceněn titulem „Eximius“ (neobyčejný). Založil v Praze matriku České provincie, což bylo záslužné i vzhledem k počtu dochovaných údajů o tehdejších hudebnících, a zasadil se i o stavbu nových varhan na kůru u svatého Jakuba.
Roku 1702 odešel na rok do konventu v rodných Horažďovicích, následující rok působil v konventu v Mostě, kde podle dochovaných zdrojů provozoval nejen vokální církevní hudbu, ale i světské instrumentální skladby. Je autorem nejstarší české sólové duchovní skladby Concertus de resurrectione (1691), která se dočkala úpravy pro sólový soprán, dvoje housle, dvě violy a varhany. Sólový hlas použil i ve své mši. Část jeho skladeb je dochována v hudebním archivu vědeckého ústavu univerzity ve Vratislavi.
Roku 1704 se vrátil do pražského konventu svatého Jakuba (opět s Ivo Antonem po boku). Zde se setkal s mladým členem řádu, nadaným varhaníkem a pozdějším slavným skladatelem Bohuslavem Matějem Černohorským, jemuž se stal na čtyři roky hudebním učitelem. Roku 1709 byl odvelen opět do rodných Horažďovic, ale již roku 1711 přišel řídit konvent do Pardubic (tehdy byl šedesátiletý). Zde se naplno věnoval hudební pedagogice. O deset let později zemřel ve svém rodišti.
Zanechal po sobě významný hudební odkaz. Jeho skladby se hrály na každém větším kůru v Čechách i v Polsku, nejvíce tam, kde sám působil: v Horažďovicích, Českém Krumlově, Vratislavi, Mladé Boleslavi, Pardubicích i jinde. Zprávy o šíření a provozování jeho hudebních děl se dochovaly díky pečlivým minoritským inventářům. Známo je na padesát dva titulů s jeho skladatelským podpisem, z nichž devatenáct má lokaci pražské provenience. Jeho vokální dílo ho řadí ke skladatelům benátsko-vídeňského okruhu. Italský vliv je znát zejména ve skladbě Missa Paduana nebo ve zhudebněném textu O Roma felix v hymnu pro tři hlasy a varhany z roku 1705. Jeho Františkánská mše pronikla i do menších českých kostelů mimo minoritský řád. Vedle chrámové hudby se věnoval i již zmíněným světským skladbám pro zámecké orchestry, pro něž psal hlavně orchestrální taneční suity.
I. Lexika
PHSN.
ČSHS.
II. Ostatní
Trolda, Emilián (Česká hudba 24, 1918, s. 10).
Trolda, Emilián (Cyril 61, 1935, s. 31).
Hanuš, Miroslav: Z hudební minulosti Pardubic: F. B. Artophaeus, učitel Bohuslava Matěje Černohorského (1651–1721) (Klub přátel Pardubicka 34, č. 3–4, 1999, s. 88–96).
Klára Kolofíková