Spolek pro moderní hudbu („Moderní spolek“), hudební spolek, zahájení činnosti 7. 10. 1920, Praha, ukončení činnosti 1932 (de iure 30. 6. 1939).
Spolek pro moderní hudbu (zkráceně označovaný jako „Moderní spolek“) byl založen v Praze 7. října 1920 (stanovy schváleny 18. srpna 1920) z iniciativy Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Otakara Ostrčila. První výbor pracoval ve složení: Otakar Ostrčil (předseda), Václav Štěpán (místopředseda), Ota Zítek (jednatel), Ludvík Boháček (pokladník), Ladislav Vycpálek (archivář). Zprávu o vzniku spolku v časopise Hudební revue podepsali dále Karel Hoffmann, Karel Boleslav Jirák, Vincenc Maixner, Václav Štěpán, Václav Talich, Boleslav Vomáčka, Ladislav Vycpálek a Ota Zítek.
Cílem spolku bylo seznamovat veřejnost prostřednictvím živého provádění s díly soudobé hudby v oboru klavírní, písňové, komorní a sborové tvorby, v případě děl s obsazením přesahujícím možnosti spolku v úpravách pro dvou nebo čtyřruční klavír. Hned v první sezoně ohlásil spolek deset abonentních koncertů. Repertoárově se orientoval na hudbu domácí i zahraniční, přičemž se většinou jednalo o světové a v případě cizích děl o české premiéry. Koncertní dramaturgie se snažila o všestranný pohled na současné hudební dění a usilovala přispět k lepší orientaci v dobových stylových proudech, v široké nabídce skladeb u nás většinou málo známých nebo zcela neznámých osobností (Alban Berg, Alfredo Casella, Paul Hindemith, Arthur Honegger, Zoltán Kodály, Ernst Křenek, Francesco Malipiero, Darius Milhaud, Sergej Prokofjev, Francis Poulenc, Maurice Ravel, Arnold Schönberg, Igor Stravinskij, Anton Webern atd.). Koncerty spolku se pořádaly především v sále Mozartea, později také v sále Pražské konzervatoře či v Umělecké besedě.
Spolek pro moderní hudbu vykonával společně s pražskou pobočkou Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen) a po jeho zániku roku 1924 s Literárně-uměleckým spolkem (Literarisch-künstlerischer Verein) funkci československé sekce roku 1922 založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society of Contemporary Music, ISCM). Podílel se na organizaci festivalů International Society of Contemporary Music, resp. jejich orchestrálních částí, konaných v Praze roku 1924 a 1925. Po ukončení aktivní činnosti Spolku pro moderní hudbu roku 1932 převzal funkci české subsekce spolek Přítomnost.
Už během prvních tří sezon vyvolala činnost Spolku pro moderní hudbu pozornost v domácím hudebním životě i za hranicemi a kritika s uspokojením sledovala, že svými programy protrhl bariéru konzervativismu českých hudebních kruhů. Po celou dobu existence se však současně s oceněním jeho působení objevovaly stesky, že si spolek nezískal širší posluchačskou základnu. Zdeněk Nejedlý viděl příčiny v nedostatečné propagaci, v „pomíjejícnosti umění, zvaného moderní, jež nelze tak opakovati (ač opakovati by se mělo) jako díla klasická“, v nevyhraněnosti dramaturgie apod. (Rudé právo, 6. 12. 1925). K neshodám docházelo kvůli orientaci dramaturgie, neboť někteří členové výboru i hudební kritici viděli úkol spolku výhradně v propagaci české (československé) hudby. Ubývalo nejen posluchačů, v sezoně 1926/27 došlo i k úbytku členstva. Spolek se ocitl v krizi, jejíž důvod se také hledal v přesycenosti nabídky pražského koncertního života, ve zvyšování výloh na honoráře a v ekonomickém oslabení středních vrstev. Uvažovalo se o ukončení činnosti, ale změny ve vedení spolku, v němž převzali zodpovědnost agilní Alois Hába (místopředseda) a Mirko Očadlík (jednatel), vedly k oživení a nová aktivita spolku byla uvítána jako „jediná tepna, jíž proudí krev dneška“ (Jaroslav Ježek v Rozpravách Aventina). Časopiseckou tribunu spolku představovaly nejprve Listy Hudební matice (od ročníku 1927 pod názvem Tempo), sezony 1930/31 Mirkem Očadlíkem nově založený časopis Klíč.
Během existence spolku, v jehož vedení se vystřídali kromě už jmenovaných Emil Axman, Emil František Burian, Jan Löwenbach, Karel Boleslav Jirák, Karel Reiner, Boleslav Vomáčka a další, se uskutečnily koncerty, z nichž některé patřily v historii provádění soudobé hudby k zásadním jak v koncertním provozu v Praze, tak v rámci republiky k nejvýznamnějším. Dne 17. října 1924 se na koncertě Spolku pro moderní hudbu v Mozarteu uskutečnila v provedení Českého kvarteta světová premiéra Janáčkova Smyčcového kvartetu č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Spolek pro moderní hudbu jmenoval Janáčka u příležitosti jeho 70. narozenin svým čestným členem. Dne 20. února 1926 uvedl Spolek pro moderní hudbu v pražské premiéře Janáčkovo Concertino. Roku 1929 uspořádal Spolek pro moderní hudbu ve spolupráci s Osvobozeným divadlem v jeho prostorách koncert pro zvané na počest americké mecenášky Elizabeth Sprague Coolidge. Velkou akcí se staly oslavy 50. narozenin Otakara Ostrčila v roce 1929, v jejichž rámci připravil Spolek pro moderní hudbu pět koncertů věnovaných Ostrčilově tvorbě. Podílel se rovněž na oslavách šedesátin Vítězslava Nováka v sezoně 1930/31. V rámci činnosti Spolku pro moderní hudbu se také uskutečnilo několik koncertů věnovaných mikrointervalové hudbě Aloise Háby a jeho žáků. K významným koncertním počinům Spolku pro moderní hudbu patřilo např. 10. prosince 1927 scénické uvedení Příběhu vojáka Igora Stravinského v Divadle na Vinohradech v interpretaci českých a holandských umělců, 29. května 1931 koncertní provedení jeho Svatby ve Smetanově síni za řízení Karla Boleslava Jiráka, nebo česká premiéra Komorního koncertu pro housle, klavír a 13 nástrojů Albana Berga 1. února 1932 s Františkem Danielem (housle), Václavem Holzknechtem (klavír) a členy orchestru Pražského rozhlasu v nastudování a za řízení Otakara Jeremiáše. Dramaturgie sezon nebyla vyvážená, vedle objevných a rovněž interpretačně špičkových akcí kritika opakovaně vytýkala, že Spolek pro moderní hudbu příliš často dává začátečnické skladatelské pokusy (např. Boleslav Vomáčka, Lidové noviny; František Bartoš, Rozpravy Aventina).
Po překonání členské a návštěvnické krize z poloviny dvacátých let zasáhla činnost spolku světová hospodářská krize, která v sezoně 1932/33 donutila jeho vedení k zastavení činnosti. Úředně spolek zanikl k 30. červnu 1939.
I. Lexika
ČSHS.
II. Knižní publikace
Lašťovka, Marek – Lašťovková, Barbora – Rataj, Tomáš – Ratajová, Jana – Třikač, Josef: Pražské spolky. Soupis pražských spolků na základě úředních evidencí z let 1895–1990. Documenta Pragensia Monographia vol. 6 (Praha 1998, s. 272).
III. Časopisecké stati
Prohlášení o založení Spolku pro moderní hudbu (Hudební revue 13, č. 5, 1920, s. 281–282, s. 317 (dodatek)).
Axman, Emil: Spolek pro moderní hudbu (Listy Hudební matice 2, 1922–1923, s. 19–20).
Vomáčka, Boleslav: Spolek pro moderní hudbu (Lidové noviny, 13. 10. 1923, s. 7).
Nejedlý, Zdeněk: Spolek pro moderní hudbu (Rudé právo 6, č. 285, 6. 12. 1925).
Vomáčka, Boleslav: Spolek pro moderní hudbu (Listy Hudební matice 6, 1926–1927, s. 18–20).
Ježek, Jaroslav (Rozpravy Aventina 4, 1928–1929, č. 7, s. 74).
Bartoš, František (Rozpravy Aventina 5, 1929–1930, č. 13–14 [19. 12. 1929], s. 166–167).
Očadlík, Mirko: Na konec sezony Spolku pro moderní hudbu (Klíč 2, 1931–1932, s. 230–232).
Boleslav, Vomáčka (Lidové noviny, 24. 5. 1932, s. 9).
Ludvová, Jitka: Spolek pro moderní hudbu (Hudební věda 13, 1976, s. 147–173).
Archiv spolku jako celek se nezachoval, doklady k registraci Archiv hlavního města Prahy (spolkový katastr XII/207).
Vlasta Reittererová