Český hudební slovník osob a institucí

Zich, Jaroslav

Charakteristika: Hudební estetik, vysokoškolský pedagog, skladatel a klavírista

Datum narození/zahájení aktivity: 17.1.1912
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 20.4.2001

Zich, Jaroslav, hudební estetik, vysokoškolský pedagog, skladatel a klavírista, narozen 17. 1. 1912, Praha, zemřel 20. 4. 2001, Praha.

 

Syn Otakara Zicha. V Praze studoval Reálné gymnázium, na němž maturoval v roce 1930. Na Univerzitě Karlově vystudoval matematiku a fyziku na přírodovědecké fakultě, a hudební vědu na filozofické fakultě (Zdeněk Nejedlý; navštěvoval také přednášky svého otce Otakara Zicha). Doktorát (PhDr.) z filozofie a hudební vědy mu byl udělen v roce 1936. U Josefa Bohuslava Foerstera na mistrovské škole skladby (pražská konzervatoř) studoval skladbu v letech 1928–31. Skladatelský odkaz Jaroslava Zicha zahrnuje komorní, vokální a orchestrální hudební kompozice. Za své skladby získal několik ocenění (cena Českého komorního spolku za Smyčcový kvartet C dur; cena Svazu skladatelů za Rapsodii pro violoncello a orchestr). Zich byl výborný komorní klavírista a klavírní doprovazeč. Byl členem Zichova klavírního tria (cca 1930–50, s Ladislavem Němečkem housle a bratrem Otakarem Zichem violoncello), s nímž veřejně koncertně vystupoval.

Od roku 1937 byl zaměstnán v Československém rozhlase, pražské redakci, kde postupně pracoval jako zvukový a hudební režisér, redaktor hudebního programu, redaktor vážné hudby a zástupce vedoucího hudebního odboru (1945–52). Tato práce s živou znějící hudbou ho již v předválečných letech vedla k zobecňujícím úvahám v rámci teorie hudebního výkonného umění. První studie k této tematice vyšly v roce 1937 (články v časopise Tempo: Přednesová rubata a Souhra v komorní hudbě). V letech 1946–48 byl ihned po založení Akademie múzických umění v Praze pověřen přednáškami z estetiky na hudební fakultě. Ve školním roce 1951–52 na této škole vyučoval estetiku a instrumentaci nejprve jako externí pedagog, od roku 1952 jako pedagog interní (do roku 1992). Práci v rozhlase ukončil v roce 1952. Docentem byl jmenován od 1. 10. 1952, profesorem v roce 1960. V letech 1959–62 zastával funkci děkana Hudební fakulty AMU. V období 1974–79 byl vedoucím Katedry teorie a dějin hudby na HAMU. Po ukončení pedagogické činnosti působil ještě řadu let jako člen Umělecké rady HAMU.

Důležitou součástí odborné práce Jaroslava Zicha byla péče o vědecký a skladatelský odkaz otce Otakara Zicha. Soubor České noneto takto získal do kmenového repertoáru Chodskou suitu pro nonet, kterou Jaroslav Zich přepracoval z původního Oktetu f moll.

Několik studií věnoval problematice hudební instrumentace (zejména knižní studie Instrumentační práce se skupinami a Instrumentace Smetanova Dalibora). Synteticky tuto problematiku završil v knize Orchestrace a sborová sazba. Předměty orchestrace a sborová sazba Jaroslav Zich učil od roku 1951 na hudební fakultě AMU pro dirigenty a skladatele. Jeho teorie instrumentace ovšem nesuplovala nauku o nástrojích, ale naopak vynikající znalost této problematiky již předpokládala.

Hlavní okruh Zichova vědeckého zájmu patřil hudebně interpretační problematice a zejména její estetické stránce. Stal se v české estetické tradici zakladatelem estetiky hudebního výkonného umění. Výzkum interpretační techniky vždy současně spojoval i s její sdělovací funkcí (sám jako příklad uvádí třeba porovnání dvou Talichových nahrávek Smetanovy symfonické básně Tábor, které se například odlišují v použití jiného druhu tympánových paliček, přičemž tato změna interpretačních prostředků výrazně proměňuje hudební sdělení u stejné hudební kompozice, mění tudíž její obsahovou stránku). Jaroslav Zich při rozvíjení své teorie hudebního výkonného umění navázal na některé části univerzitních přednášek z hudební estetiky svého otce Otakara Zicha. Zejména vychází z jeho koncepce „názorných hudebních útvarů“, které jsou složeny z několika dat, které jsou vztahovány především k jejich umístění v tzv. „tónovém rozměru“. Proto jsou také označovány jako lokality. Jaroslav Zich zásadně tuto koncepci rozvíjel směrem k přesnému rozdělení hudebního materiálu na složky, které se podílejí na utváření hudebních útvarů a na složky, které hudební útvar utvářet nemohou. Dospěl tak k rozdělení hudebních jevů na útvarové a neútvarové. Typickým příkladem hudebního útvarového jevu je například melodie. V rámci základních vlastností tónu se podílí na konstituci hudebního útvaru zejména tónová výška (jako lokalita v tónovém rozměru) a její pozice v čase (především začátek tónu; okamžik, kdy se zvuk rozeznívá). Každá změna v těchto dvou lokalitách může velmi výrazně zasáhnout do podstaty hudebního útvaru (například již změna jedné tónové výšky může zásadně změnit tvar melodie). Hudební lokality lze poměrně přesně zaznamenat pomocí notačního systému. Zich mluví o určitých ideálních pozicích, v nichž jsou hudební lokality v partituře zaznamenávány, což ovšem neznamená, že se při provádění hudební kompozice skutečně v těchto pozicích uskutečňují. Upozorňuje, že naopak odchylky od těchto ideálních pozic mohou být při rozeznívání partitury zdrojem značné estetické libosti. Vedle práce s hudebními lokalitami však hudba používá celou řadu kvalit, které nemohou konstituovat hudební útvar, ale podílejí se na jeho výrazu, jsou tudíž hudebními výrazovými prostředky. Všechny tyto prostředky patří do tzv. hudebních neútvarových jevů. Jsou to například barva, dynamika (ze základních vlastností tónu), ale také vibrato, glissando a další. Jaroslav Zich v takto založené teorii hudebního výkonného umění vytvořil systém, který mohou velmi dobře využít jak hudební výkonní umělci (interpreti) při rozeznění hudební partitury, tak kritikové při analýze konkrétního provedení hudebního díla. Nutno ovšem zdůraznit, že Jaroslav Zich vytvořil estetiku hudebního výkonného umění (nebo také hudební interpretace), která usiluje o určitou univerzálnost využitelnou na všechny slohové a stylové hudební kompozice. Nebyl zastáncem tzv. autentické interpretace. Z dnešního pohledu je ovšem třeba hodnotit tuto jeho skepsi vůči možnostem poučeného rozeznění hudby jako překonanou. Právě spojení Zichova systému hudebního výkonného umění s novými poznatky historicky poučené hudební interpretace může být základem velmi kvalitního provozování hudby i jejího estetického hodnocení.


Dílo:

I. Dílo literární

 

Knihy, (samostatně vydané) publikace

Instrumentace Smetanova Dalibora: esteticko-theoretická studie (SNKLHU, Praha 1957, 112 s.).

Instrumentační práce se skupinami (Svaz čs. skladatelů, Praha 1957, 35 s. + 12 s. not. přílohy).

Prostředky výkonného hudebního umění (SNKLHU, Praha 1959, 116 s.)

Kapitoly a studie z hudební estetiky (Supraphon, Praha 1975, 238 s., 21987, 207 s.).

Orchestrace a sborová sazba: kapitoly a studie (Panton, Praha 1986, 171 s.).

 

Studie, stati (výběr)

O tvůrčí povaze výkonného umění (in: Hudební rozhledy, roč. VIII, č. 6, 1955, s. 266–271).

Schumannova sonáta fis-moll v podání Jana Panenky (in: Hudební rozhledy, roč. IX, č. 14–15, 1956, s. 587–592).

Hudební svět Otakara Zicha (in: Živá hudba I, 1959).

Instrumentace Smyčcové serenády Josefa Suka (in: Živá hudba II, 1962).

O soudobém reprodukčním slohu (in: Hudební věda, roč. I, č. 1, 1964).

Sdělovací schopnost hudby (in: Hudební věda, roč. II, č. 1, 1965, s. 31–75,152–156).

K pojmu koexistence (Doplněk ke studii sdělovací schopnost hudby) (in: Hudební věda, roč. II., č. 4, 1965, s. 591–593).

Talichovo pojetí Tábora a Blaníka (in: Hudební rozhledy, roč. XVIII, č. 11, 1965, s. 446–450).

Instrumentace Dechové serenády Antonína Dvořáka (in: Živá hudba IV, 1969.

Sólo a doprovod. In: Hudební rozhledy, roč. XXIII, č. 8, 1970, s. 374–378.

O některých vlastnostech pěveckého sboru (in: Živá hudba V, 1973).

Orchestrace koncertu pro smyčcový nástroj (A. Dvořák, Koncert pro violoncello a orchestr h moll) (in: Živá hudba VI, 1976).

Interpret jako tvůrčí osobnost (in: Hudební rozhledy, roč. XXX, č. 11, 1977, s. 522–525).

Instrumentace Páté symfonie Dmitrije Šostakoviče (in: Živá hudba VII, 1980).

Orchestrace klavírní skladby (A. Glazunov, Chopiniana, op. 46) (in: Živá hudba VIII, 1983.

Orchestrace finále Čtvrté symfonie Gustava Mahlera (Zpěv s orchestrem) (in: Živá hudba IX, 1986).

K vysokoškolské činnosti spolupracujících pedagogů pianistů (in: Živá hudba X, 1989.

K výuce teorie interpretace (in: Živá hudba XI,1990).

Výuka instrumentace a vokální sazby (in: Živá hudba XI,1990).

 

Články, publicistika, drobnější práce

Veliký učitel (J. V. Stalin) (in: Hudební rozhledy, roč. VI, č. 5, 1953 s. 195).

Úkoly teorie a estetiky výkonného umění (in: Hudební rozhledy, roč. XI, č. 3, 1958, s. 102–104).

K problematice hudební interpretace (in: Hudební rozhledy, roč. XIII, č. 6, 1961, s. 240–241).

Nad praxí koncertního umění (in: Hudební rozhledy, roč. XVI, č. 8, 1963, s. 325–327).

Otakar, Zich: Elegie pro housle a klavír (Praha, SHV 1965, úvod napsal Jaroslav Zich).

Mirko Očadlík a okupace (in: Hudební rozhledy, roč. XX, č. 24, 1967, s. 734–735).

Dnešní faktory hudební kultury (in: Hudební rozhledy, roč. XXX, č. 1, 1977, s. 40–42).

Ještě k úvahám nad estetikou (in: Hudební rozhledy, roč. XXX, č. 12, 1977, s. 561–562).

Úvahy nad hudební kulturou (in: Hudební rozhledy, roč. XXXIII, č. 2, 1980, s. 87-89.

K článku nad dílem Jaroslava Zicha (in: Hudební rozhledy, roč. XL, č. 7, 1987, s. 335).

Komorní pianista (in: Hudební Rozhledy, roč. XLVI, č. 3, 1993, s. 141–143).

Dvě malá f české hudby (in: Hudební rozhledy, roč. XLVII, č. 9, 1994, s. 34–35).

 

Knižní recenze

Závažná monografie soudobého umělce (Jiránek, Jaroslav: Vít Nejedlý. Praha 1959) (in: Hudební věda – Knižnice Hudebních rozhledů, 1961, č. 3).

Hradecký, Emil: Úvod do studia tonální harmonie (Praha 1960) (in: Hudební rozhledy, roč. XVI, č. 1, 1963. s. 36.

Burlas, L.: Formy a druhy hudobného genia (Bratislava 1962) (in: Hudební rozhledy, roč. XVII, č. 17, 1964, s. 746.

Kniha o Sukově hudební řeči (Z.Sádecký: Lyrismus v tvorbě J. Suka. Praha 1966) (in: Hudební věda, roč. IV, č. 4, 1967).

Jiránek, Jaroslav: Příspěvek k teorii a praxi intonační analýzy (Praha 1965); Umění rozezpívat myšlenku (Praha 1965) /recenze vyšla pod názvem: Cenný přínos pro hudební vědu/ (in: Hudební rozhledy, roč. XX, č. 10, 1967, s. 302–303).

Burghauser, Jarmil - Špelda, Antonín: Akustické základy orchestrace (Praha 1967) /recenze vyšla pod názvem Instrumentace vědecky/(in: Hudební rozhledy, roč. XXI, č. 17, 1968, s. 518-519.

Soustavné pojednání o intonační teorii (Jiránek, Jaroslav: Asafjevova teorie intonace, její geneze a význam. Praha 1967) (in: Hudební věda, roč. V, č. 4, 1968).

 

 

II. Dílo hudební

 

Dílo instrumentální

Smyčcový kvartet C dur (1931).

Dvě skladby pro klavír. Hudební edice, Praha 1932.

Romance helgolandská: melodram s orchestrem na slova Jana Nerudy, op. 6. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1934.

Impromptu pro klavír. Edice „Česká hudba“, Kutná Hora 1936.

Mateník: violoncello /housle/ a klavír. Sádlo, Praha 1937.

Jitřní zpěv: smíšený sbor na slova Františka Branislava. SNKLHU, Praha, 1953.

Letmý host: cyklus písní pro střední hlas a orchestr (1930), na slova Viktora Dyka, op. 2. Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1942.

Rapsodie pro violoncello a orchestr (1955). Český hudební fond, Praha 1958 /Panton, Praha 1975/(na CD vydal Radioservis, Praha 2001).

Malá serenáda pro dechové kvinteto (1974). Panton, Praha 1982.

 

Hudební úpravy

Zich, Otakar: Romance o Černém jezeře, op. 6, melodram pro recitátora a orchestr na slova Jana Nerudy (úprava pro recitátora a klavír: Jaroslav Zich, Praha 1933).

Zich, Otakar: Nonet f moll "Chodská suita", op. 23 (původní název Oktet f moll, úprava pro nonet: Jaroslav Zich).

Literatura:

I. Lexika

ČSHS (autor hesla: G. Černušák).

MEH

 

II. Recenze Zichových knižních publikací

Risinger, Karel: Instrumentace Smetanova Dalibora (SNKLHU, Praha 1957) (in: Hudební rozhledy, roč. XI, č. 4, 1958, s. 172).

Kratochvíl, Jiří: Prostředky výkonného umění (SNKLHU, Praha 1959) (in: Hudební rozhledy, roč. XII, č. 21, 1959, s. 908–909).

Jůzl, Miloš: Kapitoly a studie z hudební estetiky (Supraphon, Praha 1975) /recenze vyšla pod názvem Estetika hudby ve světle knihy Jaroslava Zicha; podnětem byla diskuse nad touto knihou v tzv. kritické sekci Svazu skladatelů, která se konala 16. 2. 1977/ (in: Hudební rozhledy, roč. XXX, č. 7, 1977, s. 313–316).

Ludvová, Jitka: J.Zich: Kapitoly a studie z hudební estetiky (Supraphon, Praha 1975) (in: Hudební vědam roč. XV, č. 2, 1978).

Milan Slavický: Zich, Jaroslav: Orchestrace a sborová sazba (Panton, Praha 1986) (in: Hudební věda, roč. XXV, č. 2, 1988).

 

III. Ostatní

-čr: Padesátiny Jaroslava Zicha (in: Hudební rozhledy, roč.XV, č. 1, 1962, s. 35).

Jiránek, Jaroslav: Estetik rodem (K 70tinám Jaroslava Zicha) (in: Hudební rozhledy, roč. XXXV, č. 5, 1982, s. 222–224).

Smolka, Jaroslav: Nad dílem Jaroslava Zicha (in: Hudební rozhledy, roč. XL, č. 1, 1987, s. 39–41).

Tichý, Vladimír: Za Prof. Dr. Jaroslavem Zichem (in: Hudební rozhledy, roč. LIV, č. 6, 2001, s. 33).

Ivan Kurz: Chytit musí váš knot (Harmonie, roč. 10, č. 1, 2002, s. 10).

 

Roman Dykast


Datum poslední změny: 2.12.2011