Jelen, Alois (psán též Gellen; Jan Alois Jelen), skladatel, sbormistr, zpěvák a archivář, narozen 11. 5. 1801, Světlá nad Sázavou, zemřel 15. 10. 1857, Chvaly (Praha).
Pocházel z rodiny učitele Jana Jelena. Jako devítiletý získal místo vokalisty v kostele Svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze, kde prošel první soustavnější hudební průpravou pod vedením tamního ředitele kůru Vincence Maška. Již ve dvanácti letech však osiřel a byl odkázán na podporu svého okolí, aby mohl studovat v Praze na gymnáziu a pokračovat v hudebním vzdělávání. Ujal se jej mecenáš František Xaver Partsch, skladatel a ředitel kůru v Týnském chrámu, který mu zde nabídl místo tenoristy. To Jelenovi na několik let zajistilo obživu a umožnilo studia. Jelen začal studovat filozofii a vedle toho se zdokonaloval jako zpěvák provozováním tehdy populárních mužských čtverozpěvů. Byl jedním z prvních, který začal skládat čtverozpěvy v češtině (okolo roku 1822). V roce 1823 se připojil k Františku Škroupovi, Josefu Theodoru Krovovi a dalším českým vlastencům, kteří začali z vlastní iniciativy uvádět české zpěvohry ve Stavovském divadle; Jelen pravidelně zpíval v jejich operním sboru.
Roku 1824 dokončil školu a stal se úředníkem gubernia Království českého, kde získal místo archiváře a vypracoval se ve vynikajícího znalce starých českých listin. V občanském povolání byl roku 1848 zvolen poslancem Říšského sněmu (zastupoval volební obvod Vlašim) a o rok později archivářem Ministerstva vnitra ve Vídni. Stále však měl silné spojení s českými zeměmi a často se vracel do Prahy.
Vedle profesní kariéry stále pěstoval svou lásku k hudbě. Od roku 1824 si přibral místo tenoristy u Svatého Víta, kde zpíval až do roku 1840. Na základě svých pěveckých zkušeností začal skládat vlastní sborové písně. Texty psal buď vlastní, nebo využíval českých textů například od Františka Bohumila Tomsy, Karla Drahotína Villaniho, Františka Ladislava Riegera, Františka Ladislava Čelakovského či Václava Hanky.
Roku 1840 se významnou měrou podílel na založení hudebního spolku Žofínská akademie (Sophien-Akademie), kde první čtyři roky působil jako dirigent a sbormistr. Zde založený pěvecký sbor vedl přísnou a pevnou rukou a vypracoval jej v kvalitní hudební těleso. Sbor využíval k uvádění původních českých děl i vlastní tvorby. Z Žofínské akademie vytvořil významné centrum pražského hudebního života. Hudební spolek byl propojen se školou zpěvu a klavírní hry, což umožňovalo provádět velká vokálně-instrumentální díla. Činnost Žofínské akademie Jelen zahájil 27. 1. 1841 při bohoslužbě v chrámu svatého Salvatora uvedením korunovační mše Václava Jana Křtitele Tomáška a vlastního hymnu Bůh krále chraň. První koncert pro veřejnost uspořádal 18. 3. 1841 v Žofínském sále, kde provedl dvojsbor Johanna Christopha Bacha na český text a vlastní sbor Vše jen ku chvále. Kromě prosazování české hudby provozoval s Žofínskou akademií i světová díla (například poprvé v Praze uvedl Beethovenovu Devátou symfonii, 1842).
Po opuštění ředitelského místa v Žofínské akademii se Jelen začal více věnovat soukromému vyučování hudby a angažoval se v hudebním dění okolo kostelních sborů i světských hudebních spolků (zejména Měšťanské besedy). Poté, co se stal ministerským úředníkem ve Vídni, už Čechy jen navštěvoval. Při jedné z těchto cest náhle zemřel ve Chvalech u Prahy (dnes součást Horních Počernic), kde byl také pohřben. O třicet let později byly jeho ostatky převezeny do Brandýsa nad Labem a uloženy v rodinné hrobce.
Jelen byl v hudbě v podstatě samouk; jeho dílo je proto prosté a harmonicky jednoduché a nijak zásadně nevybočuje z daného lidového rámce. Zanechal za sebou důležitý odkaz v podobě budování národního uvědomění a české sborové tvorby. Měl zásluhu na provozování prvních česky zpívaných zastaveníček.
Do raného období jeho tvorby patří písně pro tenor Pacholík slepého harfenisty (1824), Modlitba Páně (1825) a píseň pro soprán Slova darmo vyhledává (1825). V Hoffmannově nakladatelství vydal dva sešity sbírky České původní písně (s doprovodem klavíru; znovu vydáno roku 1957). Sešit I. obsahoval písně Vystěhovalec, Kdes hvězdo má, Tam v dáli, Pomilování a Ženuška; sešit II. představil písně Ulehčení, Touha, Milenka a růženky, Nevěrný milý a Dívčina jak dobrá hodina. Napsal také české sbory Aj vzhůru, vlasti, vzhůru, Žofiin sbor, Vše jen ku chvále, Slavíkův sbor, My čeští manové, Dlouho buď zdráv, Milenka, Co v srdci našem plápolá či duchovní mužský sbor Ó Marie, máti drahá, vydaný ve sborníku roku 1861.
První písně mu vyšly v časopisu Čechoslav, kam psal později i hudebně-literární články (mimo jiné i životopis svého učitele a mecenáše Františka Xavera Partsche); pozdější písně byly vydány ve sbírce Záboj, ve Sborníku pražského Hlaholu a ve Vlastimilu. Mezi jeho nejznámější písně patří Vystěhovalec z prvního sešitu písní na slova Karla Drahotína Villaniho, který zlidověl pod názvem Zasviť mi, ty slunko zlaté (tato píseň se mimo jiné objevila i v českém filmu Vesničko má, středisková), Tam v dáli na slova Františka Ladislava Riegera ze stejného sešitu, a Ponocný (aneb Blahý, kdo dle povolání), vydaný původně ve Zlatém zpěvníku u Hoffmanna.
I. Lexika
OSN.
PHSN.
ČSHS.
Ludvová, Jitka: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006).
II. Ostatní
Hnilička, Alois: Profily české hudby z prvé polovice 19. století (Praha 1924).
Hudba a škola (4, 1931, s. 157).
Vanický, Jaroslav: K výročí skladatele Aloise Jelena (Hudební rozhledy 10, 1957, s. 776).
Klára Kolofíková