Gregor, Čestmír
Charakteristika: Skladatel, hudební teoretik a publicista
Datum narození/zahájení aktivity: 14.5.1926
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 2.3.2011
Gregor, Čestmír, skladatel, hudební teoretik a publicista, narozen 14. 5. 1926, Brno, zemřel 2. 3. 2011, Praha.
Syn Josefa Gregora. Po ukončení reálného gymnázia v Brně (maturita 1945) vstoupil na konzervatoř tamtéž (od září 1945, skladba u Jaroslava Kvapila). Po přerušení studia v důsledku těžkého onemocnění pokračoval u Jaroslava Kvapila jako mimořádný posluchač na JAMU (1950–54). V letech 1945–47 studoval též hudební vědu na brněnské univerzitě.
V praxi začal jako skladatel ve svobodném povolání (do srpna 1968 patřil k nejprovozovanějším českým symfonikům). Jako hudební kritik a publicista se uplatňoval od roku 1946. Po přesídlení na Ostravsko v polovině 50. let byl krátce tvůrčím tajemníkem tamní pobočky Svazu československých skladatelů (1958–59) a od října 1959 nastoupil do ostravské stanice Československého rozhlasu jako vedoucí jejího hudebního vysílání. V letech 1965–70 studoval znovu na JAMU, tentokrát jako řádný posluchač a získal absolutorium. V roce 1972 byl po politických prověrkách z rozhlasu vyobcován a dostal roční nepodmíněný zákaz publikování slovem i hudbou. V roce 1976 přesídlil do Prahy, kde od té doby trvale žije a působí jako skladatel, hudební teoretik a publicista.
Jeho skladatelský vývoj prošel třemi vývojovými etapami:
1.etapa – cca do konce čtyřicátých let. Období mladistvých výbojů v návaznosti na meziválečnou modernu (konkrétně zejména Stravinskij a Bořkovec). Neoklasická východiska záhy spojil též s prvky jazzu, blues a moderní, z jazzového okruhu odvozené taneční hudby. Tyto vlivy se výrazně projevily zejména v oblasti rytmiky Gregorových skladeb. Reprezentativním dílem první etapy je Sonata brevis, 1946. Napsal ji hned na počátku svého studia na konzervatoři a přinesla mu první výrazný úspěch: třetí cenu sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost. Jednovětá, zhruba pětiminutová skladba je typickým plodem mladistvého rozletu, nonkonformnosti, snahy vyjadřovat se po svém a nově. Pozoruhodná je po stránce formy (vytvořena z patternů, z nichž nejvýznamnější je bluesový) a rytmiky. Už zde se hlásí jedna z invariabilních vlastností Gregorova celoživotního hudebního projevu – akcent na metro-rytmickou (obecně kinetickou) složku hudebního materiálu. Hudební řeč Sonaty brevis je volně atonální, hojně jsou využívány kvartové harmonie, objevuje se zde ovšem řada kompozičně technických postupů, které se náležitě rozvinuly a rozšířily až o 15–20 let později zvláště na půdě tzv. Nové hudby.
2. etapa – cca od konce čtyřicátých do poloviny padesátých let (cca shodná s obdobím studia na JAMU). Dobová estetika socialistického realismu kladla důraz na optimistického ducha budovatelské éry, na srozumitelnost melodiky, jednoduchost harmonie, na prostoupení vážné hudby intonacemi masovými a folklórními. V tomto stylově i ideově omezujícím prostoru vytvořil Gregor řadu dobově úspěšných skladeb. V písňovém žánru se prosadil jako autor milostných, rozmarných, pochodových, ale i estrádních a trampských písní, z nichž nejlépe obstály ty, které se opíraly o folklór: tři vyšly na gramodesce Supraphon, dvě získaly stříbrnou a bronzovou medaili na festivalu mládeže v Moskvě (1957).
Zajímavějších výsledků dosáhl v symfonickém oboru nejprve Radostnou předehrou (1951), která v konkurenci dobových skladeb vykázala největší odolnost vůči času. Všechny Gregorovy skladby z první poloviny padesátých let jsou ovšem komponovány tradičně – dají se slohově přirovnat například k Jeremiášově Jarní ouvertuře z roku 1912. Nejrozměrnějším Gregorovým dílem z této doby je symfonie Země a lidé (1953), z níž je třeba upozornit zvláště na scherzo ve formě variací a monumentálně vystavěné finále. Tomuto rozsáhlému čtyřvětému dílu byla záhy po jeho vzniku věnována důkladná analytická pozornost (Otakar Trhlík, Hudební rozhledy 1954, s. 185–191). Repertoárovou životnost osvědčila také suita Jednou z jara navečer.
Symfonie Země a lidé je z dnešního hlediska především výmluvným dokumentem tvorby první poúnorové etapy, období radikálního nástupu k socialismu a socialistickému realismu se všemi pozitivy i negativy z toho plynoucími. V daných souřadnicích patří k dílům zdařilým a především – umělecky i lidsky poctivým. Gregor patří k té skupině českých skladatelů, která obdobím socialistického realismu aktivně prošla a určitá pozitiva si z ní odnesla i do etapy následující (třetí).
3. etapa – začíná někdy v druhé polovině padesátých let a trvá doposud. Je to etapa tvůrčí zralosti. Při její bezmála půlstoleté časové rozloze by se uvnitř dala ještě možná vydělit i etapa čtvrtá, pozdní (od přelomu osmdesátých a devadesátých let), spíše ovšem z hlediska chronologického: žádné výraznější proměny skladatelského stylu tato etapa nepřináší, což vzhledem k pozoruhodné vnitřní logice a ucelenosti Gregorova tvůrčího vývoje nepřekvapí. Charakteristický pro tuto eventuální čtvrtou etapu je především zesílený příklon ke komorní tvorbě, zatímco v předchozích obdobích převažovala tvorba symfonická a koncertantní.
Mezníkovým dílem oddělujícím druhou a třetí etapu shledávám předehru Prosím o slovo (1956). Ta se otevřeně hlásí k tradici evropské moderny objektivizujícím materiálem, motorickým tepem a lineárností polyfonie na osnově kombinace sonátové formy a fugy. Gregor se v předehře „hlásí ke slovu“ se svým stále více se vyhraňujícím názorem na vlastnosti skutečně nové, skutečně soudobé a skutečně sdělné vážné hudby. Ono „skutečně“ je zdůrazněno záměrně: předchozí období akcentovalo sdělnost na úkor novosti a soudobosti. Později (u nás zejména v šedesátých letech) následovala druhá krajnost: sdělnost ustoupila do pozadí a soudobost byla často přímo ztotožňována s novostí. Asafjevova intonační teorie utvrdila Gregora v zaměření na hudební paradigmata doby, podmiňovaná stále výrazněji městským prostředím. Jeho osobní styl krystalizoval z tradice, kterou pro něj představoval především Janáček, meziválečná moderna a z aktuálních vlivů hudby maximálně aktivní ve společnosti – tj. jazzu a jeho odnoží. Zejména se opřel o paradigma blues, na jehož trvalou životnost vsadil (podobně jako například Chopin na valčík nebo Smetana na polku). Gregor však nenazírá moderní město ani jazz jako exotickou pozoruhodnost, jak se skladatelům (s výjimkou Ravela) do té doby nejčastěji jevily: město jako imprese lokomotiv, továrních hal, letišť či sportovišť; jazz jako pikantní obrázek (Debussy) nebo jako slohový hegemon (Gershwin). Gregor integruje jazzové prvky zpravidla jako sublimáty do hlavního proudu vážné hudby: i jeho blues jsou spíše „básně o blues“, nikoli blues autentická, naturální (Joyce Cary: Amatér maluje něco, profesionál maluje o něčem). Příklady takto zpoetizovaného blues nacházíme v řadě skladeb: hravého v Polyfoniettě, monumentalizovaného ve 2. větě Symfonie mého města, fantazijně uvolněného v Koncertu pro klavír a orchestr, varírovaného ve smyčcovém kvartetu „Tři generace“, zahloubaného v Sonátě pro violoncello a klavír. Minuciézní sublimáty jazzu najdeme od Tragické suity (1957) až do klavírní sonáty o čtyřech větách (Sonata in quattro tempi). Naprosto zřetelné jsou jazzové inspirace ve finále Polyfonietty, ve scherzu Choreografické symfonie nebo Sonáty pro housle a klavír č. 2; rock´n rollové v baletu Horko, v baletní scéně opery Profesionální žena nebo ve finále kvartetu Tři generace. Scherzo Pražské noční symfonie osciluje mezi rytmem jazzovým a janáčkovským: zdánlivě paradoxní spojení jazzu či rocku s Janáčkem nabývá u Gregora spontánní logiky. Z jazzu aplikuje ve své hudbě prvky, které lze přenést do tradiční interpretace: tónovou reduplikaci ve funkci legata, dvojí tercie, příraz, tečkovaný rytmus, funkci pauzy, synkopu buďto jako tón předsazený nebo naopak zpožděný. Obecně pak napětí mezi pravidelným (byť i nevysloveným) metrem a konkrétním rytmem. Kromě rytmu se faktura Gregorovy hudby obohacuje virtuózním pojednáváním sólových nástrojů. Uplatňuje neběžné možnosti nástrojové hry: houslové flažolety nad akordickými rozklady, pizzicatové kombinace, nezvyklé dvojhlasy u smyčcových nástrojů, v klavíru i trojhlas s klastry loktem v basu (Sonata in tre tempi), sólové kadence i v sonátách apod., nikoli však samoúčelně, nýbrž v proměnách rozvíjeného hudebního materiálu.
Uvedené znaky lze v Gregorově tvorbě třetího tvůrčího období bezpečně doložit. Modelovým dílem je patrně Polyfonietta (1961), jejíž premiéry vzbudila velký ohlas a odbornou polemiku Od ní se odvíjí dlouhá řada dalších skladeb především rozlehlejších forem orchestrálních a také jevištních: Choreografická symfonie (1963), Koncert pro housle a orchestr (1965), klavírní Sonata in tre tempi (1966), Symfonie mého města (1971), Koncert pro violoncello a orchestr (1974), Symfonietta (1976), Pražská noční symfonie (1977), baletní komedie Horko (1978), Koncert pro klavír a orchestr (1979), opera Profesionální žena (1983), Symfonické metamorfózy na bluesové téma (1986), symfonie Evropa, hranice tisíciletí (1999) a řada dalších děl komorních. Zde všude cítíme přítomnost zmíněného intonačního zázemí, a to v pojetí velice různorodém. Tvůrčí počin Choreografické symfonie znamená v české poválečné hudební tvorbě první dílo tohoto druhu vůbec: symfonie vznikla jako dílo koncertní s fakultativní možností baletní inscenace, které se poprvé chopil Pavel Šmok na vlastní libreto s názvem Závrať (1964). Koncert pro housle a orchestr navazuje na koncertantní princip, předznamenaný již v klavírním Concertu semplice (1958), v němž virtuosita slouží hudebnímu obsahu. Intonační paradigma je společné i Koncertu pro violoncello a orchestr, jehož výmluvný podtitul zní „Kompliment každodenní hudbě“.
Profesionální žena, „opera pro každého“ na skladatelovo libreto podle románu Vladimíra Párala, je praktickým tvůrčím výsledkem Gregorova dlouhodobého zájmu o problematiku soudobé opery, který doznal i důkladného teoretického pojednání v knize Divácká opera (1997). Profesionální žena je vrcholnou uměleckou realizací skladatelova celoživotního vztahu k divadlu od juvenilních dramatických pokusů přes scénické hudby, balety (a rovněž korepetice se sestrou Věnceslavou, která byla od roku 1946 primadonou opery v Košicích jako Viera Gregorová).
Čestmír Gregor je typ umělce schopného vedle kompoziční aktivity i brilantní teoretické reflexe problematiky, která jej celoživotně zajímá. Vědom si specifik a limitů teoretických skladebných systémů na jedné straně a umělecké tvorby na straně druhé, respektuje zákonitosti a nároky obou těchto oblastí a nesměšuje je. Jeho skladatelský sloh je pevně zakotven v tradičních parametrech evropské hudby, do níž vnáší výraznou melodickou kresbu oživenou moderní rytmikou. Jeho hudba vypovídá o pocitech moderního člověka v civilizovaném světě: o úsilí k seberealizaci a k sebepřekonávání (agresivní tempa, gradační klenba formy), o citových vztazích (zejména pomalé věty cyklických forem). Je v ní víc humoru než tragiky, humor zasahuje až do dětského světa ve skladbách pro mládež. Je sdělná, jak to vystihl posluchačský postřeh „Tato hudba donutí člověka poslouchat“.
Pozoruhodné je i Gregorovo dílo literární. Od dětství se se zájmem věnoval literatuře, psal povídky, novely, poezii i dramata a vytříbil si tak svůj literární projev. Později se uplatnil jako hudební kritik a publicista (autor stovky rozhlasových pořadů, koncertních a divadelních komentářů), publikoval řadu článků, statí, úvah a esejů o hudbě. Mezi knižními tituly vyniká především Divácká opera, seriózní a důkladně historicky i esteticky založená rozvaha nad postavením a smyslem opery v současnosti; zároveň analyzuje – v české odborné literatuře takto vůbec poprvé – konstitutivní specifika tohoto uměleckého organismu.
Dílo:
I. Dílo hudební
Sonata brevis pro klavír, 1946;
Radostná předehra pro orch., 1951;
Kdyby všechny dívky světa, symfonický obraz, 1953 (Původní název „Jedna z nás“), LP Supraphon;
Symfonie „Země a lidé“, 1953;
Jednou z jara navečer, suita pro komorní orchestr, 1954;
Nikdo není sám, rapsodie pro klavír a orchestr (3 věty), 1955;
Prosím o slovo, symfonická předehra, 1956, vyd. ČHF, LP Panton;
Tragická suita pro malý orchestr, 1957;
Concerto semplice pro klavír a orchestr, 1958, vyd. Panton (kl.výtah);
Suita pro smyčce, 1959, vyd. Panton;
Trio pro flétnu, violu a basklarinet, 1959;
Polyfonietta pro VSO, 1961, vyd. Panton;
Děti Daidalovy, symf. báseň, 1961;
Popelec, suita pro klavír, 1962, vyd. Supraphon s názvem „Muzikantský popelec“;
Choreografická symfonie, 1963, vyd. Panton, LP Panton. Též jako balet /libreto Pavel Šmok/ s názvem „Závrať“. Klav. výtah DILIA;
Závrať – baletní verze Choreografické symfonie. Prem 1964 Ostrava;
Kdyby všichni chlapi světa, symf. předehra, 1963;
Koncert pro housle a orchestr, 1965, vyd. Supraphon (partitura a klav. výtah), LP Supraphon;
Sonata in tre tempi pro klavír, 1966, vyd. Panton (2x), LP Panton (2x), CD Radioservis;
Quartetto primo (I. smyčcový kvartet), 1965;
Tre movimenti pro klavír, 1966, vyd. Panton;
Vyhrávanky, klavírní cyklus pro děti, 1968, vyd. Supraphon;
Ty a já, mužský sbor na vlastní text, 1970;
Symfonie mého města, 1973, vyd. Panton, LP Panton;
Koncert pro violoncello a orchestr „Kompliment každodenní hudbě“, 1974, vyd. Supraphon (partitura, klav. výtah), LP Supraphon;
Děti moře, lidová kantáta a capella. Text Saint-Pol-Roux (překlad Karel Čapek), 1975, vyd. Ústav pro kulturně výchovnou činnost, LP Panton;
Dvě rozmarné balady pro soprán a klavír, 1975, vyd. Panton;
Červen, pastorale pro klarinet a klavír, 1975;
Symfonietta, 1976, vyd. Panton;
Pražská noční symfonie, 1977, vyd. Panton, LP Panton;
Concerto da camera pro klarinet a smyčcový orchestr (klavír), 1977, vyd. ČHF (klav. výtah);
Já na vojnu se dal. Variace na starofrancouzskou baladu pro orchestr, 1978, LP Panton. Horko, aneb jak je důležité umět /v tom/ plavat, baletní komedie na libreto Vladimíra Vašuta, 1978, klav. výtah DILIA. Prem. 1980 Plzeň;
Koncert pro klavír a orchestr, 1979, vyd. Panton (klav. výtah);
Profesionální žena, opera podle románu Vladimíra Párala, 1983, DILIA (klav. výtah);
Symfonické metamorfózy na bluesové téma, 1986;
Příjemnosti pro housle a klavír, 1987;
Sonáta pro housle a klavír č. 2, 1989;
Dolce vita, tři skladby pro violu a klavír, 1990;
Důvěrnosti pro housle a violu, 1990;
Tři generace,smyčcový kvartet, 1991;
Hudbánky pro malé pianisty, 1993, vyd. Uher;
Sonáta pro housle a klavír č. 1, 1998;
...odešla po špičkách. Portrét s pozadím pro smyčce, 1998;
Evropa, hranice tisíciletí. Symfonie, 1998–99 (jednovětá, cca 45´);
Sonáta pro violoncello a klavír, 1999;
Náklonnosti pro violu a violoncello, 2001;
Sonata in quattro tempi pro klavír, 2002;
Polehčující okolnosti, suita pro klavír 2003;
Expromptu pro klavír 2005;
Scénické hudby a skladby zábavného charakteru.
II. Dílo literární
Samostatné tituly
Divácká opera (Praha, H&H 1997);
Miloslav Klega. Tvorba 1953–65 (Ostrava, Janáčkova filharmonie 1966). Přepracované a doplněné znění ve sborníku „Miroslav Klega“, Ostrava, Janáčkova konzervatoř 1998.
Studie a články v časopisech
Břetislav Bakala (Hudební rozhledy 5, 1952, č. 15);
Oč mi jde. Autoportrét (Opus musicum 1970);
Článek k dvacetiletí Janáčkovy filharmonie (Opus musicum 1974, pod šifrou- měl tehdy zákaz publikování);
Vážná a zábavná (Gramorevue 13, 1977, č. 6, s. 8);
Úvahy o melodii (Opus musicum 11, 1979, č. 10);
Profesionálové a amatéři v hudbě (Zájmová umělecká činnost, bulletin ÚKVČ v Praze 1984, č. 4–5. Přetištěno in Collegium musicum, Praha, ÚKVČ 1985);
Úvahy o hodnocení nových skladeb (Hudební rozhledy 41, 1988, č. 10, s. 472–74);
Emil Křepelka (Opus musicum 24, 1992, č. 4–5);
Hledat a nacházet. K nedožitým sedmdesátinám M. Klegy (Alternativa nova Opava, roč. 2, 1996, č. 7);
Kolem 100 rozhlasových pořadů a odborných komentářů.Diskografie:
Literatura:
I. Lexika
ČSHS (zde s chybou, směšující Tragickou suitu se Suitou pro smyčce).
Gardavský, Čeněk a kolektiv: Skladatelé dneška (Praha, Panton 1961, s. 73).
Smolka, Jaroslav a kolektiv: Malá hudební encyklopedie (Praha, Ed.Supraphon 1983, s. 222).
Čeští skladatelé současnosti (Praha, Panton 1985, s. 81–82)
New Grove1.
New Grove2.
II. Partie v knižních titulech
Hradil, František Míťa: Hudebníci a pěvci v kraji Leoše Janáčka (Ostrava, Profil 1981).
Hudební kultura na Ostravsku. Red. Gregor, Vladimír a Steinmetz, Karel (Ostrava, Profil 1984).
Havlík, Jaromír: Česká symfonie 1945–1980 (Praha, Panton 1989).
III. Studie a články
Jílek, Zdeněk: Klavírní koncerty Čestmíra Gregora (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 4, s. 140–42, týká se Rapsodie pro klavír a orchestr a Concerto semplice pro klavír a orchestr).
Navrátil, Miloš: S Čestmírem Gregorem o polyfonii (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 2, s. 50–51).
Steinmetz, Karel: Hudba je zvukový obraz světa. Rozhovor s Čestmírem Gregorem (Hudební rozhledy 33, 1980, č. 3).
Havlík, Jaromír: Hudba mého města (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 5, s. 224–227).
Steinmetz, Karel: Pohled do tvůrčí dílny. Rozhovor s Č. Gregorem (Kulturní měsíčník 7, 1989, č. 6).
Havlík, Jaromír: Čestmír Gregor is Seventely (Czech Music 1996, č. 5 /HIS/).
Juřica, Leon: Opožděné blahopřání (Alternativa nova 3, 1997, č. 5, s. 278–79).
Trhlík, Otakar: Čestmír Gregor: II. symfonie „Země a lidé“ (Hudební rozhledy 1954, s.185–191).
Jaromír HavlíkArchiválie:
Datum poslední změny: 2.7.2008