Černý, Váša

Syn všestranného hudebníka Františka Černého, který ze všech svých sedmi potomků vychoval profesionální hudebníky. Bratři Oldřich, František a Josef se stali významnými houslisty, bratr Cyril klavíristou, sestry Božena a Kateřina klavírními pedagožkami. Václav Černý začínal jako houslista, ale pod dojmem hry Ladislava Zelenky se rozhodl pro violoncello, na něž se učil hrát nejprve v Olomouci u Martina Vlčka, pokračoval ve Vídni na konzervatoři u Jana Šebelíka a na hudební akademii u Paula Grümmera (1916–18), v Praze u Jana Buriana na konzervatoři (1919–20) a na Mistrovské škole (1920–22). Poté začal studovat soukromě skladbu u Vítězslava Nováka. Ve hře na violoncello se zdokonaloval ještě u Ladislava Zelenky (1931–41). Roku 1922 se stal druhým a po roce prvým koncertním mistrem České filharmonie a zůstal jím s výjimkou let 1929–31, kdy byl členem Pražského kvarteta, až do roku 1945, kdy byl jmenován profesorem violoncellové a komorní hry na brněnské konzervatoři. V letech 1938–45 byl se svými bratry (houslistou Františkem a klavíristou Cyrilem) členem Moravského klavírního tria, které v té době vystupovalo jako Trio bratří Černých, od roku 1943 byl také členem Moravského kvarteta až do ukončení jeho činnosti (1955 respektive 1959). Václav Černý dokonale interpretoval klasický repertoár, ale jeho hlavní doménou byla soudobá česká a světová hudba. Jeho hra se vyznačovala vyspělou technikou, ušlechtilým tónem, velkým smyslem pro sloh a mužným podáním. Jeho klavírními partnery byli Jan Erml (společné turné po Mongolsku a Číně v září – listopadu 1954), František Maxián, František Schäfer, Ludvík Kundera a další. Provedl řadu českých novinek, mezi nimi sólové party ve 2. symfonii Jaroslava Řídkého (Praha 13. 1. 1929), a v koncertu Emila Axmana (Praha 4. 1. 1942), Sonátu Viléma Petrželky (Brno 8. 4. 1931), Fantasii pro violoncello ve čvrttónovém systému Aloise Háby (Praha 18. 4. 1932) a další. Spolupracoval s Československým rozhlasem od jeho založení.

Pedagogicky působil jako profesor violoncellové a komorní hry na brněnské konzervatoři (1945–48), na Janáčkově akademii múzických umění (1947–60), na bratislavské Vysoké škole múzických umění (1954–70) a od roku 1960 téměř do konce života na pražské AMU. Vychoval desítky vynikajících cellistů (Stanislav Apolín, Karel Krafka, Ivan Měrka a další) a komorní soubory, mezi nimi Janáčkovo a Ostravské kvarteto.

Napsal skladby pro violoncello a klavír Souvenir, Scherzo, Poème Slovaque a jiné, upravil pro violoncello houslové skladby Paganiniho Variace na jedné struně a Saraseteho Cikánské melodie, které uvedl na svém koncertě 31. 10. 1927 v Městské knihovně v Praze a dále Paganiniho Koncert D dur, revidoval Axmanovy Variace na národní písně a Scherzo a Petrželkovu Sonátu.

Dílo:

Dílo literární:

Čtvrttóny na violoncello (Klíč II, 1931–32, č. 10–11, s. 162–164);

Hrajeme v Mongolsku (Svobodné slovo 21. 10. 1954);

Koncert českého virtuosa v Šanghaji (Svobodné slovo 21. 11. 1954);

S českou hudbou Mongolskem a Čínou (Svobodné slovo 5. 12. 1954).

Literatura:

I. Lexika
ČSHS.

II. Ostatní

Pečman, Rudolf: Koncert bratří Černých v Brně (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 11–12, s. 515).

Urie, Bedřich: Čeští violoncellisté 18.–20. století (Práce 1946, s. 156, 190–194, 212, 221).

Cimmer, František: Koncert Váši Černého v Ostravě (Nová svoboda 3. 3. 1957).

Vysloužil, Jiří: Šedesátiny učitele a umělce (Hudební rozhledy 13, 1960, č. 15, s. 656).

Vratislavský, Jan: Moravské kvarteto (Praha 1961, s. 80–83 a jinde).

Kozák, Jan: Českoslovenští koncertní umělci (Praha 1964, s. 158–159).

nekrolog (Hudební rozhledy 35, 1982, č. 10, s. 438).

DČHK II, s. 103, 109.

Moravec, Antonín: Václav Černý (in: Škola múz, sborník AMU Praha, 1989, s. 23–4).

Bilčáková, Renata: Hudební rod Černých v Olomouci (diplomní práce na katedře hudební výchovy Univerzity Palackého Olomouc, 1993)

Mojmír Sobotka