Osvobozené divadlo (Osvobozené divadlo V+W; Spoutané divadlo), hudební divadlo, zahájení činnosti 1925, Praha, ukončení činnosti 1938, tamtéž.
Počátky Osvobozeného divadla sahají do roku 1923, kdy se na popud devatenáctiletého režiséra Jiřího Frejky začala scházet skupina nadšenců se stejnými uměleckými cíli, jejichž společným základem byla nechuť k oficiálnímu divadlu a snaha o přirozenost v protikladu k umělé stylizaci. Dne 15. května 1923 uvedla skupina pod názvem „Volné sdružení posluchačů dramatické konzervatoře pražské hrající s laskavým svolením rektorátu“ v Malostranské besedě původní hru Kithairon inspirovanou Apollinairem. Za výrazný počin české divadelní avantgardy je považována inscenace Cirkus Dandin, zparodizovaný Moliér, kterou Frejkův soubor uvedl 10. května 1925 v Masarykově síni na Žižkově pod hlavičkou Zkušební scény. Na konci roku 1925 se skupina přestěhovala do nově vybudovaných prostor divadla Na Slupi, jehož provozovatelem byl Vzdělávací sbor vyšehradský a soubor musel hrát pod jeho záštitou jako Divadlo mladých, což se neobešlo bez konfliktů se zdejšími ochotníky. V průběhu roku 1925 docházelo ke sbližování souboru s Vítězslavem Nezvalem, Karlem Teigem i dalšími členy Devětsilu, kteří spolupracovali na Frejkových inscenacích. Devětsil se následně stal provozovatelem divadla, jež na Taigův popud přijalo název Osvobozené podle titulu klíčového spisu ruské divadelní avantgardy od režiséra Alexandra Jakovleviče Tairova. Dramaturgem se stal Vítězslav Nezval a ke skupině se připojil také zkušený režisér Jindřich Honzl.
Oficiálním zahájením činnosti byla obnovená premiéra Cirkusu Dandin 8. února 1926 v divadle Na Slupi, ale pod názvem Osvobozené divadlo už soubor hrál i 17. října 1925 v Bratislavě. Divadlo od této doby začalo vystupovat častěji, rozšířilo svůj repertoár, vynakládalo více financí na reklamu a přijalo také první programové prohlášení. Počátkem roku 1927 přesídlilo do Umělecké besedy na Malou Stranu. Mezi režiséry Frejkou a Honzlem však začalo docházet k neshodám, které vyvrcholily odchodem Frejky a části kolektivu (mimo jiné též Emila Františka Buriana) do nově založené scény s názvem Dada. V této době se v Osvobozeném divadle začali objevovat studenti práv Jiří Voskovec a Jan Werich, zpočátku pouze jako diváci, Voskovec pak i jako účinkující v Apollinairových Prsech Tiresiových. Dne 19. dubna 1927 si pronajali prostory divadla a uvedli zde svou hru Vest pocket revue, která byla zamýšlena spíše pro pobavení přátel a měla se hrát pouze jednou. Inscenace však měla obrovský úspěch a nakonec se hrála více než dvěstěkrát, od třetí reprízy už pod hlavičkou Osvobozeného divadla, jež Voskovce s Werichem přijalo za členy. Scéna však byla pořád pouze amatérská, a proto se oficiálně nesměly účinkujícím vyplácet honoráře, což situaci s příchozím úspěchem a množstvím repríz značně komplikovalo. Jindřich Honzl, který jako jediný splňoval zákonnou podmínku čtyřleté divadelní praxe, požádal o koncesi a stal se tak prvním provozovatelem profesionálního Osvobozeného divadla.
V září 1928 soubor přesídlil do větších prostor v Hotelu Adria na Václavském náměstí a o rok později do nově otevřeného sálu v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde pak působil až do ukončení činnosti s výjimkou sezóny 1935/36, kdy se Voskovec s Werichem rozhodli divadlo opustit. Když pak své rozhodnutí přehodnotili, jejich prostory už byly obsazené. Usídlili se proto na čas pod názvem Spoutané divadlo v menších a hůře vybavených prostorách v paláci Rokoko. Na podzim 1929 odešel Jindřich Honzl do Národního divadla v Brně a vedení Osvobozeného divadla převzal Werich s Voskovcem, který se stal držitelem koncese. V roce 1931 se Honzl vrátil a až do uzavření divadla v roce 1938 režíroval všechny jejich hry.
Voskovec s Werichem brzy pocítili potřebu propojení her s původní hudbou, a tak angažovali jako stálého skladatele a kapelníka Jaroslava Ježka, který už dříve napsal pro divadlo několik scénických hudeb. Ježek zde vzápětí sestavil jazzový orchestr (vystupoval pod názvy Orchestr Osvobozeného divadla, Ježkův Jazz, Ježkův Hot-Jazz či Ježkův Swing Band) v obsazení tři saxofony, dvě trubky, trombon, suzafon, klavír, banjo, bicí, dvoje housle a viola. V roce 1934 byl orchestr rozšířen o další saxofon, trubku a trombón až na šestnáct hráčů a jako tehdy nejvýznamnější české jazzové těleso výrazně napomáhal pronikání jazzu do domácí hudební kultury. Choreografem byl od roku 1930 Joe Jenčík, jehož taneční soubor Jenčíkovy girls, který s sebou přivedl z Lucerny, vystupoval ve všech revuích. Divadlem prošlo za dobu jeho existence množství výrazných osobností, účinkovala zde např. Jarmila Horáková, Stanislav Neumann, František Filipovský, Miloš Nedbal, Jindřich Plachta, Josef Skřivan, Václav Trégl, Ljuba Hermanová, Světla Svozilová, Ferenc Futurista či choreografka a tanečnice Míra Holzbachová, spolupracovali též výtvarníci a scénografové František Zelenka, Karel Teige, Antonín Heythum, Adolf Hoffmeister či Toyen. Ještě před Jaroslavem Ježkem zde působili i skladatelé a dirigenti Miroslav Ponc, Karel Šrom a Iša Krejčí, v Ježkově orchestru pak hrál na klavír Ervín Schulhoff.
Voskovec s Werichem napsali pro Osvobozené divadlo celkem šestadvacet her, z nichž k jednadvaceti složil hudbu Ježek. Prvním společným dílem byla hra Premiéra Skafandr (1929), následovalo Líčení se odročuje (1929), Fata Morgana (1929), Ostrov Dynamit (1930), Sever proti Jihu (1930), Don Juan & comp. (1931), Golem (1931), Caesar (1932), Robin Zbojník (1932), Svět za mřížemi (1933), Osel a stín (1933), Slaměný klobouk (1934), Kat a blázen (1934), Vždy s úsměvem (1935), Panoptikum (1935), Balada z hadrů (1935), Nebe na zemi (1936), Rub a líc (1936), Těžká Barbora (1937) a Pěst na oko (1938). Poslední inscenace Hlava proti Mihuli se už neuskutečnila, protože v den generální zkoušky 10. listopadu 1938 byla Voskovcovi odňata koncese a divadlo bylo úředně zavřeno. Ze studentské recese se hry postupně vyvinuly až do řízné politické satiry, proti inscenaci Osel a stín dokonce protestovalo německé velvyslanectví a žádalo její zákaz a pravděpodobně na německý nátlak bylo divadlo pak i uzavřeno. Voskovec s Werichem předali divadlo podnikateli a komikovi Jaroslavu Kohoutovi, který v paláci U Nováků působil až do jejich návratu z americké emigrace. V září 1946 pak Voskovec a Werich (už bez Ježka, který v lednu 1942 v USA zemřel) na krátkou dobu obnovili činnost pod názvem Divadlo V+W U Nováků, po Voskovcově emigraci v roce 1948 však divadlo zaniklo úplně.
I. Lexika
ČSHS.
DČHK.
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník (Praha 2001).
MEH.
Šormová, Eva (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).
II. Monografie
Rádl, Bedřich: Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo (Praha b. r.). Rukopis uložen v knihovně Divadelního ústavu.
Rádl, Bedřich: Repertoir Osvobozeného divadla od roku 1925 do roku 1930 (Praha b. r.). Rukopis uložen v knihovně Divadelního ústavu.
10 let Osvobozeného divadla 1927–1937 (Praha 1937).
Holzknecht, Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (1. vyd. Praha 1957, 2. doplněné vyd. Praha 2007).
Effenberger, Vratislav: Osvobozené divadlo (Praha 1974). Rukopis uložen v knihovně Divadelního ústavu.
Pelc, Jaromír: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo (Praha 1981).
Pelc, Jaromír: Zpráva o Osvobozeném divadle (Praha 1982).
Schonberg, Michal: Osvobozené (1. vyd. Toronto 1988, 2. vyd. Praha 1992).
Pelc, Jaromír: Osvobozené divadlo (Praha 1990).
Jankowska, Barbara Teresa: Divadelní dobrodružství Voskovce a Wericha: Co jste ještě nečetli (Praha 2012).
III. Studie, články, stati
Teige, Karel: Osvobozené divadlo (In: Stavba a báseň, Praha 1927).
Prohlášení Osvobozeného divadla (Rudé právo, 24. 3. 1935).
Pujmanová, Marie: Několik slov o Osvobozeném divadle (Přítomnost, 10. 4. 1935, s. 216–218).
Rádl, Otto: Historie Osvobozeného divadla I. (Přítomnost, 5. 6. 1935, s. 347–349).
Rádl, Otto: Historie Osvobozeného divadla II. (Přítomnost, 12. 6. 1935, s. 360–362).
Triumfální rozloučení V a W s Prahou (Večerník Práva lidu, 18. 6. 1935).
Siblík, Emanuel: Girls Osvobozeného divadla (In: Tanec mimo nás i v nás, Praha 1937).
Pánové Wachsmann a Werich začínají – Hlavou zdi neprorazíš (Pražský večerník, 7. 11. 1938).
V + W ještě nedohráli? (Národní noviny, 8. 11. 1938).
Co říká Jiří Voskovec. Osvobozené divadlo do nové sezóny (České slovo, 10. 11. 1938).
Píša, Antonín Matěj: Jen o jedno divadlo méně? (Právo lidu, 12. 11. 1938).
Jenčík, Josef: O girls, řečených Jenčíkových (In: Skoky do prázdna, Praha 1946, s. 114–118).
Just, Vladimír: Osvobozené divadlo V+W+J aneb To jsou paradoxy! (In: Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní: 70 let divadla v paláci U Nováků, Divadlo ABC, Praha 1999, s. 6–21).
Jochmanová, Andrea: Frejkova inscenace Když ženy něco slaví (In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity Q7, Brno 2004, s. 67–90).
Jochmanová, Andrea: Jiří Frejka a Osvobozené divadlo (1926–1927) (In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity Q9, Brno 2006, s. 43–72).
Jochmanová, Andrea: Poznámky k rozštěpení Osvobozeného divadla a vzniku divadla Dada (In: Ad honorem Bořivoj Srba, Brno 2006, s. 269–284).
Jochmanová, Andrea: Za prostorem svět – Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech 20. století (Brno 2012).
IV. Diplomové práce
Hedvábná, Taťána: Osvobozené divadlo a tisk (Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 1968).
Koritenská, Pavla: Osvobozené divadlo v memoárové literatuře (Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 1991).
Pešková, Michaela: Jaroslav Ježek – k tonálně harmonické stránce písní Jaroslava Ježka pro Osvobozené divadlo (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, 2001).
Hnilička, Přemysl: Zvuková dokumentace českého divadla do roku 1945. České divadlo na gramofonových deskách, rozhlasových fóliích a soukromých deskách (Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2003).
Mikulíková, Alena: Humor, jazyk a styl her Osvobozeného divadla v období 1927–1937 (Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2007).
Zachová, Kateřina: Osvobozené divadlo v kulturologické perspektivě (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2009).
Špalková, Alena: Tvorba multimediálního CD s hudebně výchovnou tematikou. Osvobozené divadlo a činnost Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, 2011).
Ježíková, Daniela: Pronikání jazzu do divadla v prvorepublikovém Československu (Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2012).
Honcová, Jaroslava: Osvobozené divadlo v reflexi soudobého tisku (Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2013).
Černá, Klára: Osvobozené divadlo v letech 1935–1936 (Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2014).
Starcová, Helena: Obraz dějin v hrách Osvobozeného divadla (Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, 2014).
Hašpicová, Klára: Vznik, vývoj a význam Osvobozeného divadla a Semaforu v kontextu doby (Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, 2017).
Soukupová, Veronika: Meziválečná tvorba Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka v době Osvobozeného divadla (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, 2017).
Hrubá, Anna: Časopisy Osvobozeného divadla Vest Pocket Revue a Lokální patriot (Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2018).
Chvojka, Jiří: Hudba Jaroslava Ježka ve filmech Jiřího Voskovce a Jana Wericha 1932–1937 (Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2018).
V. Ostatní
Jaroslav Ježek (Sborník. Vydali přátelé J. Ježka k prvnímu výročí jeho smrti, New York 1942).
Dvořák, Antonín: Trojice nejodvážnějších: Jindřich Honzl, Emil František Burian, Jiří Frejka (Praha 1961, 2. vyd. 1988).
Obst, Milan – Scherl, Adolf: K dějinám české divadelní avantgardy: Jindřich Honzl, E. F. Burian (Praha 1962).
Kotek, Josef: Kronika české synkopy 1: 1903–1938 (Praha 1975).
Holzknecht, Václav: Jaroslav Ježek (Praha 1982).
Janoušek, Jiří: Rozhovory s Janem Werichem (Praha 1982, další vyd. 1986, 1994, 1999).
Werich, Jan: Jan Werich vzpomíná – vlastně potlach (Praha 1982).
Brabec, Jan (ed.): Dějiny českého divadla IV. (Praha 1983).
Dorůžka, Lubomír: Panoráma jazzu (Praha 1990, s. 253–256).
Schonberg, Michal: Rozhovory s Voskovcem (Praha 1995, 2. rozšířené vyd. 2005).
Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu 1918–1968 (Praha 1998).
Traxler, Jiří: Život v rytmu swingu (Praha 2012, s. 69–75).
Žitný, Radek – Farník, Jaromír: Ferenc Futurista: drastický komik (Praha 2015, s. 116–130).
Cinger, František: Šťastné blues aneb z deníku Jaroslava Ježka (Praha 22018).
Peter Marek