Hanslick, Eduard (psán též Hanslik, výjimečně Hanzlík), kritik, muzikolog a estetik, narozen 11. 9. 1825, Praha, zemřel 6. 8. 1904, Baden (u Vídně).
Hanslickův otec Joseph Adolf, příslušník vzdělanecké pražské německé obce (studoval filozofii a estetiku v Praze, kde také přednášel a publikoval práci o univerzitní knihovně), se stýkal s Františkem Palackým a přeložil české písně Václava Jana Tomáška do němčiny. Eduard Hanslick studoval soukromě gymnázium v rodišti, pak absolvoval studium práv na pražské a vídeňské univerzitě (JUDr. 1849). Klavírní hru studoval u Tomáška, v mládí napsal a vydal dvě české písně (Český houslista a Milostná píseň pod Vyšehradem, Praha, Zlatý zpěvník I.). Ve svých pamětech uváděl, že česky neuměl; obecně neměl k Čechům právě vřelý poměr. Výrazně a účinně se však zasazoval o hudbu Antonína Dvořáka (později i jeho žáka Vítězslava Nováka). Poměr k hudbě Bedřicha Smetany (nějakou dobu přežívala legenda, že byl Smetanovým spolužákem) byl pozitivní, i když ne tak vřelý.
V hudebním světě se Hanslick výrazně uplatnil zejména jako odborně dobře připravený, systematicky a dlouhodobě pracující, pronikavý, duchaplný, ostře názorově vyhraněný hudební kritik, který zásadně ovlivňoval nejen hudební dění, ale i všeobecnější evropské kulturní povědomí. V Praze začal s kritickou činností již roku 1844 v periodiku Ost und West, byl členem proschumannovského kruhu Davidovců (Prager Davidsbündler), roku 1846 navštívil manžely Schumannovy v Drážďanech. Po doktorátu práv pobýval v Klagenfurtu, ale v roce 1852 se vrátil do Vídně, která se stala jeho celoživotním působištěm. Měl zde vynikající podmínky k působení v předních denících (nejprve Wiener Zeitung, pak Presse, Neue Freie Presse, kde vedl rubriku Feuilleton), stal se přední postavou vlivného hudebního kroužku lékaře, profesora Theodora Billrotha, kam patřili vedle Johannese Brahmse další čelní představitelé vídeňského hudebního života. Hanslickovy počáteční sympatie pro romantický a tím spíše novoromantický hudební směr časem vyprchaly, stal se ostrým kritikem Richarda Wagnera a jeho díla a Wagner jej naopak pokládal za jednoho ze svých úhlavních nepřátel (to patrně souvisí i s Wagnerovým antisemitismem – Hanslick byl ostatně v nacistické publikaci z roku 1943 Lexikon der Juden in der Musik označen za „položida“).
Souběžným působištěm Hanslickovým byla vídeňská univerzita, kde se stal 1856 docentem, 1861 profesorem (ordinariem jmenován 1870, penzionován 1895). Byl zde prvním profesorem dějin hudby a vůbec patřil k prvním univerzitně etablovaným muzikologům, jeho studie, kritiky a fejetony vycházely též v publikačních souborech, jež měly i reedice a cizojazyčná vydání.
Dílem epochálního významu se stal Hanslickův habilitační spis (vlastně jediná striktně vzato vědecká, teoretická práce) Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Aesthetik der Tonkunst, publikovaný roku 1854. Hanslick byl mimo jiné inspirován estetickými názory Friedricha Vischera, hlavním motivem a ústřední myšlenkou spisu byl protest proti obecně rozšířenému (u laiků, ale i u četných estetiků a hudebníků) chápání hudby (resp. obsahu hudby) jakožto jakýchsi všudypřítomných odkazů na mimohudební reality („mimohudební obsah“) a jakéhosi „jazyka citu“ (dobovou estetiku, proti níž vedl argumentaci, právě sám nazýval citovou estetikou), kteréžto chápání souvisí s trvalým působením koncepcí známých již od doby baroka a tehdy oživovaných hudebním romantismem a zejména novoromantismem. Upozorňoval, že hudba není pojmovým jazykem a proto nemůže vyjadřovat konkretizované entity, ale přiznával, že hudba může vyjadřovat to, co pojmový jazyk vyjadřuje doprovodnými adjektivy k těmto entitám (hlavně citům), tedy jejich charakter a průběh. Obsah hudby Hanslick tedy spatřoval v ní samotné, pro působivost hudby zdůrazňoval význam formy a jejího dění (okřídleným se stal výměr, že hudba je „tönend bewegte Formen“ – znějící pohybující se formy; známé je též přirovnání k rozpohybované architektuře). Právě vztah hudby a pohybu by měl být podle Hanslicka hlavním předmětem zkoumání hudební estetiky (u nás zhruba o 120 let později tuto myšlenku v polemice s pojetím hudebního myšlení u Josefa Burjanka a bez zřetelného poukazování na Hanslicka propracovával Ivo Osolsobě). Hanslick ve svých úvahách vycházel zejména z ideálu absolutní instrumentální hudby vídeňského klasicismu, jehož podstatu (podle Hanse Heinricha Eggebrechta) vlastně dodatečně zformuloval. Důraz na instrumentální hudbu kladl Hanslick při řešení otázky obsahovosti hudby také z metodologických důvodů, protože u vokální hudby si nemůžeme být jisti, zda její významy a obsah pramení z hudby, nebo z textu.
Hanslick sám pociťoval upřílišněnou obecnost a polemičnost svých názorů a nezbytnost předložit pozitivní fundovanou koncepci; k té však již nepřikročil. Též proto se jeho vývody staly předmětem prudkých polemik, do nichž významně zasáhl (již 1856) pozdější první představitel (německé) univerzitní muzikologie v Praze, August Wilhelm Ambros. Hanslickovo dílo, s nímž bylo diskutováno a polemizováno v bezpočtu studií a v řadě knih, a jež dodnes vychází v četných německých i cizojazyčných vydáních, se nicméně stalo klasickým vyjádřením jednoho pólu spektra názorů na hudební obsah a tím nejenom standardní nadčasovou učebnicovou položkou, ale i východiskem k novým úvahám, byť zhusta polemickým (nepřátelsky se vůči Hanslikovi stavěli zejména přívrženci estetiky výrazové, ruské a později sovětské resp. marxistické, někteří sémiotici atp.). Hanslick tak podstatně ovlivnil další vývoj hudební estetiky, přičemž jeho názory měly dosah nejenom na poli teorie: prostřednictvím americké filozofky a estetičky Susanne K. Langer zapůsobil například na Leonarda Bernsteina při formování jeho názorů na hudbu a její výklady (včetně vrcholných šesti přednášek vydaných pod názvem The Unanswered Question).
Na Hanslicka nějakým způsobem reagovali prakticky všichni čeští hudební estetikové (Otakar Hostinský, Zdeněk Nejedlý, Otakar Zich, Vladimír Helfert a další), i když tyto reakce byly většinou ambivalentní (Nejedlého názory se s Hanslickovými rozcházely ještě výrazněji než názory Hostinského, který usiloval o jakousi syntézu či paralelismus; ostře se proti Hanslickovi vymezovali pozdější zastánci české marxistické hudební estetiky, tj. Antonín Sychra, Jaroslav Jiránek a další). U nás vyšel Hanslickův stěžejní spis až po 119 letech v českém překladu brněnského estetika, muzikologa, sociologa Jaroslava Stříteckého, který napsal i předmluvu; k edici došlo paradoxně v začátku doby tzv. normalizace, kdy se opět Hanslickův „formalismus“ vyjevoval nejenom jako problém vědecký, ale též ideologický. Významným příspěvkem k pochopení osobnosti Hanslicka, především jako hudebního kritika, je pro českou čtenářskou obec publikace Jitky Ludvové Dokonalý antiwagnerián Eduard Hanslick, která přinesla instruktivní výběr z Hanlickových textů (a to zejména těch, jež jsou nějak spjaty s fenoménem české hudby); je doprovázen autorčiným rozsáhlým úvodem a poznámkovým aparátem.
Vom Musikalisch-Schönen. Ein Beitrag zur Revision der Aesthetik der Tonkunst (Leipzig 1854, česky Praha 1973);
Geschichte des Konzertwesens in Wien (2 svazky, Wien 1869, 1871);
Aus dem Konzertsaal 1848–68 (Frankfurt a. M. 1870);
Galerie französischer und italienischer Tondichter (Berlin 1874);
Die moderne Oper. Kritiken und Studien (9 svazků, Berlin 1875 – 1900);
Concerte, Componisten und Virtuosen der letzten 15 Jahre, 1870–1885 (Berlin 1886);
Aus meinem Leben (2 svazky, Berlin 1894, další vydání).
I. Lexika
(Osobní heslo přinášejí všechny dobové i dnešní světové hudební a estetické encyklopedie, dále viz hesla estetický formalismus atp.)
ČSHS.
HSPK.
II. Ostatní (výběr)
Ambros, August Wilhelm: Die Grenzen der Musik und Poesie (Prag 1856, 2Leipzig 1872).
Stade, Fr.: Vom Musikalisch Schönen (Leipzig 1870).
Hostinský, Otakar: Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standtpunkte der formalen Aesthetik (Leipzig 1877).
Hausegger, Friedrich von: Die Musik als Ausdruck (Wien 1885).
Hůlka, Karel: Hanslick contra Wagner (Dalibor 29, 1907, s. 205).
Printz, F.: Zur Würdigung des musik-ästhetischen Formalismus Eduard Hanslicks (Leipzig 1918).
Schäfke, Rudolf E.: Eduard Hanslick und die Musikästhetik (Leipzig 1922).
Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana (svazek 4, Praha 1951, svazek 5, Praha 1952).
Dahlhaus, Carl: Eduard Hanslick und der musikalische Formbegriff (Musikforschung 20, 1967).
Solms, Andreas: Kritická osobnost Eduarda Hanslicka (Hudební rozhledy 23, 1970, č. 5, s. 210–216).
Glatt, Dorothea: Zur geschichtlichen Bedeutung der Musikästhetik Eduard Hanslicks (München 1972).
Poledňák, Ivan: Studijní materiál z hudební estetiky. Eduard Hanslick: O hudebním krásnu (recenze publikace, Estetika 1976, č. 3, s. 213).
Jiránek, Jaroslav: Tajemství hudebního významu (Praha 1976).
Markus, Stanislaw A.: Musikästhetik. II. Teil. Die Romantik und der Kampf ästhetischer Richtungen (překlad ruského vydání z roku 1968, Leipzig 1977, s. 367–389 a 531–535).
Ludvová, Jitka: Dokonalý antiwagnerián Eduard Hanslick. Paměti/Fejetony/Kritiky (Praha 1992).
Jiránek, Jaroslav: Hudební sémantika a sémiotika (Olomouc 1996).
Scruton, Roger: The Aesthetics of Music (Oxford, Oxford University Press 1997).
Eggebrecht, Hans Heinrich: Hudba a krásno (český překlad Praha 2001).
Kučera, Jan P.: …je hodně Hitlera ve Wagnerovi (Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2001; zde o Wagnerově vztahu k Hanslickovi).
Grimm, Ines: Eduard Hanslicks Prager Zeit: früher Wurzeln seiner Schrift „Vom Musikalisch-Schönen (publikovaná disertace, Saarbrücken 2003).
Landerer, Christoph: Eduard Hanslick und Bernard Bolzano: ästhetisches Denken in Österreich in der Mitte des 19. Jahrnunderts (Sankt Augustin 2004).
Gärtner, Markus: Eduard Hanslick versus Franz Liszt: Aspekte einer grundlegenden Kontroverse (Hildesheim 2005).
Poledňák, Ivan: Hudba jako problém estetiky (Praha 2006; viz věcný i jmenný rejstřík, v textu zejména s. 50 ad.).
Ivan Poledňák