Praveček, Jindřich 2), houslista, vojenský kapelník a skladatel, 28. 6. 1909, Výprachtice (Üstí nad Orlicí), zemřel 11. 2. 2000, Hradec Králové.
Syn učitele, hudebníka a skladatele Jindřicha Pravečka. Základy hudebního vzdělání (housle, klavír, hudební teorie) získal od otce, učili jej též regenschori Rudolf Filip a Čeněk Beran v místě rodiště. V letech 1925–28 studoval na Východočeské hudební škole v Pardubicích hru na housle ve třídě Stanislava Ondříčka, který jej připravil k vítězství v celostátní studentské soutěži ve hře na housle k 10. výročí vzniku Československé republiky. V letech 1928–29 byl členem Ondříčkova východočeského kvarteta (Stanislav Ondříček, Josef Beran, Bohumil Říha). Roku 1929 podnikl koncertní turné po východních Čechách za klavírního doprovodu svého otce, koncem téhož roku nastoupil vojenskou službu v Josefově. O dva roky později byl jmenován vojenským kapelníkem a zařazen k Vojenské hudební škole v Praze. Tehdy se stal posluchačem mistrovské školy Státní konzervatoře Praha v oboru houslová hra u Jaroslava Kociána (1931–35). Následovala kapelnická činnost u několika vojenských orchestrů: pěšího pluku 33 v Chebu (1933–35), kde rozvinul bohatou koncertní činnost v městě i okolí (Mariánské Lázně, Františkovy Lázně), pěšího pluku 32 v Košicích (1935–38), pěšího pluku 43 v Brně (1938–39), 5. pěšího pluku v Praze (od února 1939) a 6. praporu vládního vojska v Hradci Králové (od července 1939 do roku 1944). Během let 1944–45 pobýval v Itálii jako kapelník hudby Zasazeného inspektorátu II. Po osvobození byl jmenován kapelníkem hudby 14. divize v Hradci Králové (do 1945), pak stál do roku 1948 v čele Vojenské hudební školy a posádkové hudby Brno (hudby pěšího pluku 10). Za pobytu v Brně vyučoval instrumentaci pro dechové nástroje na Janáčkově akademii múzických umění. V letech 1950–56 zastával významnou funkci velitele Ústřední hudby československé armády v Praze. S tímto tělesem podnikl četné veřejné koncerty, vystupoval v rozhlase, uspořádal propagační zájezdy a pořídil nahrávky. Po odchodu do výslužby se stal uměleckým vedoucím závodního orchestru Amati Kraslice.
Jako skladatel se významně uplatňoval v malých formách. Z asi padesáti děl, hlavně pro dechový orchestr, jsou nejznámější České tance, Koncertní polonéza, Baletní valčík, Jubilejní předehra, Skočná, tarantella K hvězdám vesmíru, Tarantella pro dechový orchestr, Serenáda pro housle a orchestr, Serenáda pro křídlovku a orchestr, Melodie pro tenorový roh, předehra Rodný kraj, fantazie Hradecké melodie a Národ zpívá, polky Ostrava tančí, Liduška, Mladost – Radost, České polky, kvapík S chutí do práce, Humoreska pro klarinet, sólo pro trubku Dostaveníčko, směs lidových písní Národ zpívá, směs českých a moravských národních písní Harmonie srdcí, intermezza Květy přátelství, Zlaté mládí, Maminčina pohádka, Taneční scéna, valčíková fantazie V proudu života pro klavír a orchestr, Česká suita, Melodie podzimu, pantomima Héla-pohlednice (libreto Vladimír Úlehla) a četné pochody (například Orbis, Jezdecký, Sokol, Zdar míru, Slavnostní pochod, Vítězným krokem, Zdar naší armádě, Hrdinstvím k vítězství, S odvahou vpřed). Zkomponoval také skladby orchestrální i symfonické, početné jsou i jeho instrumentace pro dechový orchestr (například Slovanské tance Antonína Dvořáka, Polonéza Pjotra Iljiče Čajkovského, Polonéza Fryderyka Chopina a jiné). Nahrávku jeho díla pořídil Panton. S Karlem Pádivým napsal učebnici Inštrumentácia pre dychovú hudbu (Martin 1954). Samostatně vydal: O práci s mládežnickým dechovým orchestrem (1961). Byl častým poradcem soutěžních komisí. V letech 1957–61 podnikl zájezdy s dechovým orchestrem Lidové umělecké tvořivosti do Ruska, Německa, Maďarska a Norska.
Gardavský, Čeněk a kol.: Skladatelé dneška (Praha 1961, s. 179).
ČSHS.
ČSS.
II. Ostatní
Hudební zpravodaj (1933, 1934).
Gramorevue (2, 1979).
Holý, Miroslav: Ústřední hudba ČSLA (Praha 1987, rukopis).
Hančl, Tomáš – Ženíšek, Jaroslav: Harmonie srdcí (Lanškroun 1999, s. 77).
Vojenský historický archiv Praha (personální listy).
Bohumil Pešek