Bureš, Miloslav, trumpetista, skladatel, narozen 20. 10. 1930, Strakonice, zemřel 26. 10. 1978, Praha.
Studoval Pražskou konzervatoř ve třídě Václava Junka (absolvoval v roce 1966). Od roku 1954 působil v orchestru Vlastimila Kloce, 1958–68 byl trumpetistou v orchestru Karla Vlacha. S Vlachovým orchestrem se postupně začal prosazovat také jako sólista Československého rozhlasu. Některé z orchestrálních nahrávek dosáhly ve své době značné popularity. Vedle Burešových verzí známých balad Elmer’s Tune a Moonlight In Vermont můžeme jmenovat i pro něho zkomponované skladby Romance v dešti a Trumpet-tango. Jeho verze Večerky (Il silenzio, 1965) Nona Rossiho se dočkala přímo masové obliby. Úspěch Bureše motivoval natolik, že ve spojení se studiovou skupinou Jaromíra Vomáčky a sbory Pavla Kühna a Zdeňka Šulce začal programově usilovat o uplatnění typického Rossiho soundu i v českém repertoáru. První nahrávky z této série byly pořízeny zprvu převážně pro Československý rozhlas. Jsou jimi jeho sólové verze Vačkářovy serenády Vzpomínka na Zbiroh a valčík Zkrásněla jsi ve vzpomínkách Vlastimila Kloce (obě vydány na LP v Supraphonu, 1966). Pro Bureše komponovali také Vlastimil Hála, Václav Zahradník a zvláště Jaromír Vomáčka, jehož Asparágus a Gladioly se nadlouho staly kmenovou součástí jeho obsáhlého sólového repertoáru. Právě z této produkce bylo sestaveno první Burešovo samostatné album s názvem Serenády pro trubku.
V květnu 1968 nastoupil do Tanečního orchestru Berlínského rozhlasu řízeného Güterem Gollasem. Jako sólista a zástupce vedoucího sekce zde zastoupil tragicky zesnulého Antonína Štěpánka. V Německé demokratické republice spolupracoval pohostinsky s dalšími tělesy, včetně Velkého smyčcového orchestru Jurgena Hermanna a s orchestrem lipského rozhlasu řízeného Waltrem Eichenbergem. Souběžně působil s vlastním studiovým ansámblem, který tvořily převážně členové Golaschova rozhlasového tělesa a se známým sborem Michaelise, s nimiž nahrál několik desítek snímků, se značným podílem skladeb českých autorů. Tato efektní instrumentální verze tuzemských hitů se mnohdy stala základem pro spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači. Ti se s těmito nahrávkami setkávali ve vysílání rozhlasové stanice Berlinek Rundfunk (platilo to například o Yvetě Karla Svobody a o Jiřím Kornovi).
Svůj styl Bureš časem rozšířil směrem k aktuálnějším proudům světové populární hudby (Albert, Bacharach).V tomto období Bureš natočil samplery Kanasta a Trumpeten-Serenaden.
Časté návštěvy rodiny v Praze mu umožnily podílet se na řadě domácích, zejména studiových, projektů. S East All Stars Václava Zahradníka, jehož členem byl v roce 1970, nahrál album Interjazz 1, Interjazz 2 a účinkoval na International Jazz Festival Prague, 1971 nahrál v Mozarteu desku s instrumentálními verzemi ruských a Sovětských písní ad. V roce1974 se účastnil formování nového orchestru Československé televize. Jako sólista a leader zde působil až do své předčasné smrti. Pro Československou televizi natočil dva sólové recitály.
I. Dílo hudební
Serenády pro trubku /Trompeten –Serenaden/ (1966).
Věčné melodie /Evenings On The Volga/ (Supraphon 1971).
Kanasta (1973–75).
Trompeten–Serenade (AMI 1980).
I. Lexika
EJ 1990.
II. Ostatní
Zapletal, Petar: Věčné melodie (Melodie 1973, č. 3, s. 95)
Skála, Pavel: Kanasta (Melodie, 10, 1977, s. 319).
Sýkora Jan: Partie kanasty se synovcem strakonického dudáka (Gramorevue 7, 1977, s. 9).
Matzner, Antonín: Cesta poslední (Melodie 12, 1978, s. 356).
Lada Andršová