Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, hudební festival, zahájení činnosti 11. 5. 1946, Praha.
A. Historické kořeny
B. Obecná charakteristika a dramaturgie
C. Orchestry
D. Osobnosti
E. Opera a balet
F. Soutěž Pražského jara
G. Organizační změny
A. Historické kořeny
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro navázal na podněty slavností pěveckých spolků, pořádaných na území českých zemí v 19. století. Inspirací se staly také od roku 1899 každoročně v květnu pořádané Májové hry (Mai-Festspiele), jejichž iniciátorem byl ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann a které obohacovaly hudební život v letní Praze až do vypuknutí první světové války. Na české straně pak znamenaly významnou zkušenost s pořádáním hudebních slavností podniky spojené s Národopisnou výstavou českoslovanskou roku 1895, a zejména První český hudební festival, uspořádaný Ústřední jednotou zpěváckých spolků českoslovanských v dubnu 1904 v Praze, na němž se podílela Česká filharmonie. Po první světové válce byli českoslovenští hudebníci a organizátoři hudebního života mezi prvními, kdo se chopili iniciativy v nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society of Contemporary Music, ISCM); orchestrální část jejího druhého a třetího festivalu (1924, 1925) se konala v Praze a hlavní město Československa se stalo pořadatelským místem třináctého festivalu ISCM roku 1935, jenž získal vzhledem k mezinárodním souvislostem politický podtext. Akcemi, které v rámci hudební slavnosti prezentovaly politický postoj, se dále stal Pražský hudební máj, uspořádaný z podnětu Václava Talicha v květnu 1939, Český hudební máj roku 1941 a oslavy jubilea Bedřicha Smetany roku 1944, které zahrnuly celý protektorát Čechy a Morava.
B. Obecná charakteristika a dramaturgie
Roku 1946 slavila Česká filharmonie (od roku 1945 zestátněná) půlstoletí existence. S myšlenkou na uspořádání festivalu k této příležitosti přišel její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík. Autorem festivalového loga, které je od prvního ročníku nedílnou součástí výzdoby prostor konání koncertů a propagačních materiálů, byl malíř a scénograf František Muzika. Zahajovací večer prvního ročníku Pražského jara 11. května 1946 byl sestaven z děl Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Ostrčila a Antonína Dvořáka, na koncertě 12. května (úmrtní den Bedřicha Smetany) zazněla v provedení České filharmonie za řízení Rafaela Kubelíka Smetanova Má vlast. Konání festivalu se v následujících letech ustálilo v rozpětí 12. května – 3. června. Roku 1949 Smetanův cyklus symfonických básní (s Českou filharmonií za řízení Václava Neumanna) poprvé festival zahajoval, od roku 1952 se stala Má vlast pravidelným programem zahajovacího koncertu a po dlouhá léta výsadou československých orchestrů a dirigentů. Mimopražský orchestr zahajoval festival poprvé roku 1957 (Státní filharmonie Brno s Břetislavem Bakalou), zahraničnímu dirigentovi bylo provedení tohoto díla svěřeno prvně roku 1984 (Lovro von Matačić), prvním zahraničním orchestrem, který hrál Smetanův cyklus na zahajovacím koncertě, byla roku 1993 Liverpoolská filharmonie s českým dirigentem Liborem Peškem. Cizí orchestr spolu se zahraničním dirigentem tuto příležitost dostal až v roce 1996 (London Classical Players a Sir Roger Norrington). Roku 1949 byla na závěrečném koncertě za řízení Ericha Kleibera a na jeho přání uvedena Beethovenova Devátá symfonie a toto dílo se poté stalo tradiční tečkou festivalu do roku 2006, kdy se na jeho ukončení hrála naposled.
Festival zaznamenal v průběhu své existence proměny, související s kulturně politickým vývojem Československa a mezinárodních vztahů. První tři ročníky Pražského jara byly pořádány zcela v garanci České filharmonie, k níž byl festival organizačně přičleněn, a vlastními pořady se připojily spolky Přítomnost, Umělecká beseda a Syndikát českých skladatelů. Po politickém převratu roku 1948 a emigraci šéfdirigenta České filharmonie Rafaela Kubelíka byl festival z rozhodnutí vlády podřízen ministerstvu školství, věd a umění (resp. ministerstvu kultury) a jeho organizační výbor jmenoval příslušný ministr. V letech 1948–53 pracoval ve výboru Pražského jara Pavel Eckstein, jehož vystřídal dlouholetý tajemník festivalu Vilém Pospíšil. Roku 1958 se předsedou festivalového výboru stal Václav Holzknecht, jehož přičiněním se Pražské jaro stalo členem Evropské asociace hudebních festivalů v Ženevě (European Festivals Association, EFA; od roku 2004 sídlí v zámku Borluut v Sint-Denijs-Westrem v Belgii).
Hlavní zátěž orchestrální části festivalu spočívala v prvních letech na České filharmonii, v prvních dvou ročnících výhradně, roku 1948 přibyly Symfonický orchestr FOK a Symfonický orchestr Československého (pražského) rozhlasu. Na koncertech se vystřídala celá plejáda československých dirigentských osobností, šéfové České filharmonie Rafael Kubelík, Karel Šejna, Karel Ančerl, Václav Neumann, Gerd Albrecht, Vladimir Ashkenazy, Jiří Bělohlávek, dále řídili festivalové koncerty Břetislav Bakala, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc, Ladislav Slovák a jiní. Václav Talich řídil provedení Mé vlasti s Orchestrem Národního divadla roku 1947 a v témže ročníku vystoupil se svým Českým komorním orchestrem. Toto těleso však bylo z nařízení ministra kultury Zdeňka Nejedlého rozpuštěno a dirigent odsunut z pražského hudebního života. Na festivalu se mohl objevit poprvé (a naposled) až roku 1954.
Základní kostra festivalové dramaturgie se v průběhu let neproměnila. Tvoří ji orchestrální řada, koncerty vokálních a instrumentálních sólistů a koncerty komorní hudby, v nichž se prezentoval bezpočet domácích umělců a souborů. Dramaturgické těžiště tvořilo zpočátku uvádění děl domácí tvorby, českou hudbu do svých programů postupně zařazovali i zahraniční umělci, čímž docházelo k zajímavým konfrontacím v pojetí, ve srovnání se vžitým slyšením děl domácí kritikou ne vždy akceptovaným. Zahraniční hosté prezentovali zpravidla hudbu své země, a pražské publikum se tak s řadou děl zahraničního repertoáru seznamovalo poprvé.
V prvních třech poválečných letech je v programech patrná absence interpretů poražených zemí, umělců z Německa a Rakouska, a pokud odmyslíme díla Mozartova, Beethovenova, Schubertova aj., rovněž hudby těchto národů. Zastoupena byla hudba americká, která naopak téměř vymizela v letech studené války. Po celé období 1948–90 měl vliv na koncepci a utváření festivalových programů Svaz československých skladatelů. Po politickém převratu roku 1948 zaujal Svaz odmítavé stanovisko k předchozím třem ročníkům: "První pražské festivaly se nijak podstatně nelišily od běžných hudebních festivalů, pořádaných v minulosti v kapitalistických zemích. Programová náhodnost, konkurenční boj ‚hvězd‘, převaha bezideové a beznárodní hudby (hlavně komorní a orchestrální) – takové byly rysy prvních ‚Pražských jar‘. Avšak již v roce 1948 se situace začala měnit,“ psal generální tajemník SČS Miroslav Barvík (Rudé právo, 15. 5. 1950). Předsedou festivalového výboru byl tehdy Otakar Jeremiáš a v čele s ním zveřejnili účastníci festivalu společné mírové prohlášení (Rudé právo, 11. 6. 1950). Důraz se kladl na programní a vokální hudbu, operu, kantátu, sborovou tvorbu, masovou píseň. „Od sovětských umělců [...] jsme se učili novému pohledu na hudbu, novému charakteru pokrokovosti a národního charakteru hudebního umění.“ (tamtéž) V programech se objevoval folklor, řada programů měla až estrádní charakter. Jako výraz sepětí s lidem přebíraly nad některými koncerty patronáty průmyslové závody, koncerty se konaly v netradičním prostředí továren apod. Příznačná je pro období 1949–54 přestávka v uvádění děl Bohuslava Martinů. Zařazení některých děl bylo z ideologických důvodů znemožněno nebo odloženo; například premiéra Vokální symfonie Vladimíra Sommera na texty Dostojevského, Franze Kafky a Césara Pavése se namísto plánovaného festivalového uvedení roku 1959 uskutečnila až o čtyři roky později zásluhou Václava Neumanna mimo rámec Pražského jara, do festivalového programu se dostala až roku 1964.
Až 60. léta umožnila prostřednictvím festivalu bližší seznámení s tvorbou západních skladatelů.
Dramaturgie vždy usilovala o kompromisní vyvážení tří složek: přitažlivosti pro běžného koncertního posluchače, prezentace interpretů hvězdných jmen, uvádění známých a atraktivních děl a snahy přinášet v domácích poměrech díla málo hraná nebo neznámá. Přestože soudobá tvorba nestála v popředí programové složky, uskutečnily se na festivalu premiéry některých děl československých skladatelů (Pavla Bořkovce, Václava Dobiáše, Petra Ebena, Emila Hlobila, Ilji Hurníka, Otakara Jeremiáše, Iši Krejčího, Václava Trojana a jiných). Festivalová dramaturgie sledovala významná jubilea: Rok české hudby 1954, 1974 a 1984; Mozartův rok 1956; Jubileum Leoše Janáčka 1958; deset let od úmrtí Sergeje Prokofjeva 1963, Beethovenovo jubileum roku 1970, jubileum Zdeňka Fibicha roku 2000, kdy byla Praha vyhlášena „Evropským městem kultury“, atd. Do dramaturgie se promítla také politická výročí, například 30. výročí osvobození Československa (1975).
Rozšíření programové nabídky přineslo politické uvolnění 60. let, kdy se na Pražském jaru představily domácí soubory orientované na „novou hudbu“ (Komorní harmonie, Musica viva pragensis), obecně se však pociťovala v programech setrvačnost, až stagnace. Diskuse zveřejněná v časopise Kulturní tvorba (č. 24, 27. 6. 1963) upozorňovala na nekoncepčnost dramaturgie v době, kdy se našim umělcům otevřela možnost účasti na festivalech v Donaueschingenu, na Varšavském podzimu a jinde, diskutovalo se o zaměření festivalu, o složení publika v poměru mezi domácími a zahraničními posluchači, o otázce zadávání interpretačních úkolů a skladatelských objednávek. Za signál proměny společenského klimatu lze považovat koncert rakouské skupiny Die Reihe vedené Friedrichem Cerhou s provedením Schönbergova Pierrota lunaire roku 1965; téhož roku a v letech následujících zaznělo několik dalších skladeb autorů tzv. vídeňské školy. V šedesátých letech se rozšířilo proporční zastoupení duchovní hudby, která se sporadicky začala objevovat koncem padesátých let.
Festival přelomového roku 1968 proběhl podle plánu. Srpnové události a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa zmobilizovaly umělce, které k veřejnému protestu vyzval někdejší iniciátor festivalu Rafael Kubelík. Protest podepsala také řada umělců, vystupujících na Pražském jaru. Na podzim téhož roku opustil Československo Karel Ančerl; vzhledem k tomu, že oficiálně byl penzionován a do Kanady vycestoval pracovně, směl ještě při následujícím ročníku Pražského jara dirigovat dva koncerty a jeho podání Sukovy symfonie Asrael s Českou filharmonií bylo pokládáno za jeden z vrcholů festivalu. Společenská krize roku 1969 se projevila počtem pouhých 39 koncertů a malou návštěvností.
V období tzv. „normalizace“ se vrátila rétorika 50. let. „Zatímco jinde se na Západě honí za takzvaným experimentováním a dochází k tomu, co sami před sebou obhajují vylhanou ‚teorií‘ elitářství, u nás jdeme opět pevnou cestou lidovosti, přitom hluboké náročnosti, protože pamatujeme na slavná nejedlovská i gottwaldovská připomínání, že lidovost nespočívá v slevování, nýbrž naopak ve zkvalitňování. [...] Jsou takoví, co nás chtějí špinit, co si vymýšlejí řečičky o tom, jak prý je u nás kultura ‚utlačena‘. Měli by se podívat na atmosféru Pražského jara, aby pochopili, jak daleko je naše současnost od toho, co by si oni přáli.“ (nepodepsaný úvodník, Rudé právo, 12. 5. 1973). Počet uváděných soudobých děl v 70. letech sice vzrostl, některá jména však z programů téměř nebo zcela zmizela (Klement Slavický, Miloslav Kabeláč, Zbyněk Vostřák, Jan Klusák, Marek Kopelent), stranou zůstali také skladatelé působící v Brně. Rok 1973 vnesl změnu do organizační stránky festivalu, zahraniční účast byla nyní zprostředkovávána monopolní československou agenturou Pragokoncert. Ten přišel v zájmu podpory mladých talentů roku 1974 s myšlenkou na pořádání Cyklu mladých v rámci Pražského jara, který později s festivalem splynul. Roku 1974 se stal předsedou festivalového výboru Václav Dobiáš, po jeho smrti roku 1978 byl zvolen do funkce Jan Seidel.
Festivalové dění ovlivnily také další události. Po zveřejnění Charty 77 ideologický tlak zesílil, což se například projevilo roku 1979, kdy na Pražském jaru poprvé hostovala Vídeňská státní opera. V roli Zerbinetty v opeře Ariadna na Naxu Richarda Strausse měla vystoupit Eva Gruberová, považovaná od roku 1972 za emigrantku. Dirigent představení Karl Böhm si ovšem její účinkování kladl jako podmínku celého hostování. O účasti zpěvačky nakonec rozhodoval nejvyšší orgán Komunistické strany Československa, který vyslovil souhlas. Ze zahraničí se opět vyslovil Rafael Kubelík, když spolu s Yehudi Menuhinem zveřejnil v červenci 1979 protest proti zadržení členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Dlouholetého tajemníka festivalu Viléma Pospíšila vystřídal roku 1985 Zdeněk Vokurka.
Festival roku 1989 už nesl známky neklidu, který vedl v listopadu ke svržení vlády jedné strany. Následující ročník 1990 se odehrál ve znamení tří velkých návratů: Rafael Kubelík, který do Prahy přijel po dlouhých 42 letech, festival zahájil Mou vlastí s Českou filharmonií. V provedení Klavírního koncertu č. 2 Bohuslava Martinů vystoupil s Českou filharmonií za řízení Jiřího Bělohlávka Rudolf Firkušný a Martinů dostal v roce 100. výročí narození na festivalu prostor, v němž skladateli jeho vlast splácela letitý dluh. Beethovenovu Devátou symfonii řídil Leonard Bernstein. Mstislav Rostropovič vystoupil 6. července 1991 mimo vlastní rámec festivalu na mimořádném koncertě u příležitosti odchodu sovětských vojsk.
Dramaturgie Pražského jara se po roce 1990 proměnila, už nepodléhala ideologické kontrole a festival hledal novou podobu. Tradiční charakter sólových recitálů, koncertů sólistů s orchestrem a vystoupení symfonických těles neodpovídal otevřenému světu, začaly se prosazovat také opomíjené žánry a jejich kombinace. Vznikla myšlenka nokturen, řada Genius loci, víkendů komorní hudby, podniků pořádaných v netradičních prostředích, součástí festivalu se staly koncerty dechových orchestrů, jazz a rock, crossover a podobně. V uvolněné politické atmosféře nalezl na festivalu místo také humor, například při Hoffnung Galla Festival Concert (1992) či v představení Divadla Járy Cimrmana (1998). Festival přinesl i podněty k polemikám a diskusím, jakými byl například pokus o historicky poučenou interpretaci Smetanovy Mé vlasti v provedení London Classical Players s Rogerem Norringtonem roku 1996, účast širokého rozpětí souborů historické hudby a hodnocení jejich kvalit atd.
C. Orchestry
Festival přivedl v průběhu let do Prahy řadu významných jednotlivců i těles. Hostování zahraničních orchestrů se stalo samozřejmou součástí Pražského jara po roce 1955. Jejich četnost a státní příslušnost závisela kromě obecného politického klimatu příslušného období také na ekonomických podmínkách a dalších aspektech. Prvním zahraničním orchestrem, který na Pražském jaru vystoupil, byli roku 1949 Budapešťští filharmonikové s Jánosem Ferencsikem, dalším po pětileté přestávce až roku 1954 lipský Gewandhausorchestr s Franzem Konwitschnym, který přivezl českou premiéru Symfonie č. 10 Dmitrije Šostakoviče. V dalším roce následovala Leningradská filharmonie s Jevgenijem Mravinským a účast sovětských umělců tvořila zásadní součást zahraniční účasti následujících let. Představily se Velký symfonický orchestr Všesvazového rozhlasu a televize SSSR, Státní symfonický orchestr SSSR, Moskevská filharmonie a jiné. Dva z nejprestižnějších evropských orchestrů, Vídeňští filharmonikové a Berlínští filharmonikové, se na festivalu objevily teprve v 60. letech, z rakouských orchestrů hostovali dále Vídeňští symfonikové a vídeňský Orchestr hudebních umělců (Tonkünstlerorchester Wien). Prvním z orchestrů bývalé Německé demokratické republiky byla roku 1961 Staatskapelle Berlin, z Německé spolkové republiky roku 1968 orchestr Südwestfunk Baden-Baden, který provedl světovou premiéru Symfonie č. 7 Miloslava Kabeláče, dalšími německými orchestry byly Rozhlasový symfonický orchestr z Berlína a Mnichovští filharmonikové, ze Švýcarska Tonhalle Orchester z Curychu, často hostovaly orchestry z Francie, Velké Británie (Royal Philharmonic Orchestra, New Philharmonia Orchestra, orchestr BBC, Liverpoolská filharmonie) či holandský Concertgebouw Amsterdam. Roku 1991 přijeli poprvé Bamberští symfonikové, orchestr, při jehož založení roku 1946 stáli členové Německé filharmonie Praha, existující v Praze v letech 1940–45, a dalších orchestrů protektorátu. Prvním orchestrem ze Spojených států na Pražském jaru se stal roku 1965 Cleveland Orchestra, který řídil Georg Széll, jehož kariéra začala roku 1919 v Praze, v letech 1929–36 byl 1. kapelníkem Nového německého divadla a žil od roku 1939 ve Spojených státech; jako dirigent vystoupil na Pražském jaru už roku 1959, kdy řídil provedení Beethovenovy Deváté symfonie s Českou filharmonií, Českým pěveckým sborem a českými sólisty. Další hostování amerického orchestru se uskutečnilo až roku 1980, kdy do Prahy přijel Bostonský symfonický orchestr. Frekvence hostování amerických orchestrů se zvýšila po roce 1990. Celosvětový záběr festivalu potvrzuje i účast asijských těles, souborů a jednotlivců.
Roku 1947 se souběžně s Pražským jarem uskutečnila Mezinárodní konference hudebních vědců a kritiků. Další konference pořádaná Pražským jarem se konala roku 1982 u příležitosti 100. výročí souborného provedení Mé vlasti, mezinárodní roku 1990 byla věnována Bohuslavu Martinů. Roku 2018 byla uspořádána česko-slovenská dvoudenní konference Con tempo diverso / Vzdálená blízkost společného, věnovaná 100. výročí založení republiky a jejímu hudebnímu životu.
D. Osobnosti
Festival Pražské jaro se stal místem startu kariér řady domácích, ale také zahraničních interpretů. Kromě již zmíněného debutu Leonarda Bernsteina roku 1946 se po prvním festivalovém hostování téhož roku do Prahy rád vracel dirigent Charles Munch, zvláštní vztah k festivalu a Praze (a Praha k němu) měl Gennadij Rožděstvenskij. Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky vystoupil v Praze poprvé roku 1963 na pozvání festivalu dva týdny po jeho oficiálním skončení. V regulérním festivalovém programu se představil o tři roky později s Berlínskými filharmoniky, kteří tehdy v Praze vystoupili poprvé od druhé světové války. Roku 1962 se v Praze poprvé představil Zubin Mehta. K festivalovým dirigentským hvězdám patřili dále (v abecedním pořádku) Ernest Ansermet, John Barbirolli, Sergiu Celibidache, Dean Dixon (který byl roku 1958 prvním dirigentským účastníkem ze Spojených států), Carlo Maria Giulini, Bernard Haitink, Konstantin Iliev, Arvid Jansons, Paul Klecki, Erich Kleiber, Kiril Kondrašin, Franz Konwitschny, Lorin Maazel, Charles Mackerras, Kurt Masur, Lovro von Matačič, Jevgenij Mravinskij, Antonio Pedrotti, Kurt Sanderling, Wolfgang Sawallisch, Hermann Scherchen a mnozí další. Jako dirigenti se představili také skladatelé, kteří řídili své skladby: roku 1949 Arthur Honegger (4. symfonie a oratorium Judith), roku 1961 Paul Hindemith (Der Swanendreher, Pittsburgská symfonie), 1966 Darius Milhaud (světová premiéra Musique pour Prague) či roku 1977 Hans Werner Henze.
Roku 1968 vystoupil na Pražském jaru poprvé tehdy šestnáctiletý Václav Hudeček. Kritika označila jeho účinkování za předčasné, avšak o čtyři roky později se na festivalovém pódiu sešel s Davidem Oistrachem jako dirigentem a toto setkání se stalo rozhodujícím okamžikem houslistovy příští kariéry. Mnozí umělci se na festival vraceli opakovaně a se samozřejmostí ho zahrnovali do plánů svých koncertních sezon. Mezi instrumentálními sólisty ze zahraničí převládají v historii festivalu houslisté. Do historie Pražského jara se tak zapsali André Gertler, Ida Haendel, David Oistrach, Isaac Stern či Henryk Szeryng, klavíristé Lazar Berman, Emil Gilels, Julius Katchen, Garrick Ohlssohn, Svjatoslav Richter, Artur Rubinstein, z violoncellistů například Pierre Fournier, André Navarra, Mstislav Rostropovič či János Starker.
Na poměru účasti vokálních sólistů vůči nástrojovým oborům lze kromě vývoje dramaturgie od víceméně náhodně sestavených pěveckých „čísel“ k uceleným tématickým celkům a vokálním cyklům sledovat také proměny kulturně-politického kontextu. V padesátých letech se preferovalo vokální umění především sborové, na program byly zařazovány dobově tendenční kantáty. Tato tendence panovala i v sedmdesátých letech, kdy se však zároveň uplatňovala snaha o pěvecké recitály s nosnou myšlenkou, slovo dostaly ansámbly staré hudby i mezižánrové kombinace. K nezapomenutelným vystoupením pěvců na Pražském jaru patřily například recitály Dietricha Fischera-Dieskaua, jenž byl jedním z prvních hostujících pěvců z Německé spolkové republiky, Evelyn Lear, Edith Mathis, Eddy Moser, Jessye Norman, Hermanna Preye, Petera Schreiera, Elisabeth Schwarzkopf či Fritze Wunderlicha. Písňové recitály, pro běžné koncertní publikum málo poutavé, musely své místo v programech Pražského jara stále znovu obhajovat, což – jak lze konstatovat s odstupem času – prospívalo růstu jejich dramaturgické závažnosti.
E. Opera a balet
Součástí festivalových programů se stala od počátku existence Pražského jara operní představení domácích divadel i hostujících souborů. Tak se roku 1947 v rámci Pražského jara uskutečnila česká premiéra čtvrttónové opery Aloise Háby Matka v nastudování souboru Velké opery 5. května (roku 1964 byla na festivalu uvedena znovu v nastudování Národního divadla před prezentací na festivalu Maggio musicale Fiorentino). V rámci skladatelských jubileí byl roku 1948 uveden cyklus oper Leoše Janáčka, roku 1949 opera Debora Josefa Bohuslava Foerstera a Smetanův Dalibor. Záhřebská opera seznámila roku 1957 české publikum se Stravinského Životem prostopášníka. V rámci Pražského jara 1961 uvedlo Národní divadlo melodramatickou triologii Zdeňka Fibicha Hippodamie, roku 1962 se uskutečnila světová premiéra opery Jána Cikkera Vzkříšení, roku 1963 na podnět Pražského jara československá premiéra Prokofjevovy opery Ohnivý anděl v provedení opery Státního divadla Brno, roku 1965 byla (ve Smetanově divadle) uvedena Šostakovičova Kateřina Izmajlova. Roku 1974 přijelo do Prahy Slovenské národní divadlo, na Pražském jaru hostovaly také soubory z Ostravy nebo z Českých Budějovic. Roku 1997 se v katedrále sv. Víta uskutečnila světová premiéra církevní opery Petra Ebena Jeremias, Státní opera Praha přispěla roku 1999 uvedením minimalistické opery Phila Glasse Pád domu Usherů, roku 2001 operní prvotiny Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, Národní divadlo roku 2001 inscenací Wozzecka Albana Berga, roku 2002 opery Osud Leoše Janáčka, roku 2003 opery Johna Adamse Smrt Klinghofferova. Následujícího roku zazněla v rámci Pražského jara v Míčovně Pražského hradu novodobá premiéra opery Praga nascente da Libussa e Primislao (uvedená poprvé roku 1734 ve Sporckově divadle v Praze). Významnými zahraničními soubory na festivalu byly opera Sadler’s Wells z Londýna, Německá opera Berlín, Drážďanské státní divadlo, Slovinské národní divadlo z Lublaně, Velké divadlo z Varšavy, Maďarská státní opera, Nizozemská opera z Amsterdamu a další, samozřejmě moskevské Velké divadlo, které představilo v Praze kromě opery také umění klasického baletu. Jako pohostinská představení se v koprodukci Národního divadla a Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu a Duisburgu roku 2005 uskutečnilo souborné provedení tetralogie Richarda Wagnera Prsten Nibelungův.
Pravidelné místo má v rámcovém programu festivalu také balet a tanec. V padesátých letech dostávaly prostor především profesionální i amatérské folklorní soubory v komponovaných pořadech. Kromě zmíněných hostování baletu Velkého divadla v Moskvě se na Pražském jaru představily baletní ansámbl Komické opery v Berlíně, Maďarské opery v Budapešti, Nizozemský balet (Nederlands Dans Theatre) Jiřího Kyliána, Sadler’s Wells Royal Ballet a Hamburský balet s Johnem Neumeierem. Domácí baletní soubor Národního divadla se podílel na Prokofjevově výročí roku 1963 uvedením tří jeho baletů, roku 1972 nabídl Stravinského Svěcení jara, k Janáčkovu výročí roku 1958 přispěl choreografií jeho Lašských tanců a Tarase Bulby. Prostor dostal také například Pražský komorní balet Pavla Šmoka, pořad v koprodukci Pražského jara a festivalu Tanec Praha.
Ze světové soudobé tvorby bylo na festivalu například roku 1963 uvedeno v české premiéře Válečné rekviem (War Requiem) Benjamina Brittena, téhož roku Vítězství Guerniky (La victoire de Guernica) Luigiho Nona, roku 1964 oratorium Arthura Honeggera Jana z Arcu na hranici (Jeanne d'Arc au bûcher). Na festivalu byla provedena díla Witolda Lutosławského (Jeux vénitiens, Livre pour orchestre aj.), zařazen koncert Pocta Johnu Cageovi (1992), roku 2006 vystoupil Ensemble Intercontemporain za řízení Petera Eötvöse se skladbami Pierra Bouleze a Arnolda Schönberga a roku 2010 s Pierrem Boulezem jako dirigentem. Jedinečným zážitkem byla roku 1999 česká premiéra skladby Karlheinze Stockhausena Gruppen. Oceňovaným dramaturgickým počinem se stala souborná provedení smyčcových kvartetů Aloise Háby (1997), Paula Hindemitha (1998), Arnolda Schönberga (1999), Bély Bartóka (2000), Jana Klusáka (2001), Alfreda Schnittkeho a Igora Stravinského (2002) a Bohuslava Martinů (2003).
F. Soutěž Pražského jara
V rámci festivalu se od roku 1947 koná mezinárodní interpretační soutěž, věnovaná střídavě různým nástrojům, pěvcům a smyčcovým kvartetům, roku 1965 byla také uspořádána skladatelská soutěž a dvakrát soutěž dirigentská. Za dobu existence festivalu se nekonala pouze v letech 1952 a 1969. Vyšli z ní později proslulí interpreti jako houslista Igor Bezrodnyj (1. cena 1949), violoncellisté Mstislav Rostropovič a Daniil Šafran (dělená 1. cena roku 1950), flétnista František Čech (1. cena 1953), sopranistka Milada Šubrtová (dělená 1. cena 1954) a basista Václav Halíř (1954), violoncellista Josef Chuchro (dělená 1. cena 1955), varhaník Václav Rabas (1958), roku 1960 si absolutní vítězství odnesla z pěvecké soutěže Pražského jara Věra Soukupová, roku 1961 zvítězila violoncellistka Natalia Gutman, 1962 získal 1. cenu trombonista Zdeněk Pulec, 1970 violoncellista Boris Pergamenščikov, 1972 houslista Bohuslav Matoušek a 1976 Čeněk Pavlík. Českoslovenští účastníci byli úspěšní v soutěži dechových nástrojů: roku 1968 ceny vybojovali hobojista Jiří Kaniak, fagotisté František Herman a Lumír Vaněk a hornista Zdeněk Tylšar, roku 1974 klarinetista Bohuslav Zahradník, fagotista Jiří Seidl, trumpetista Vladislav Kozderka a trombonista Gabriel Madas. Z dalších úspěšných domácích účastníků jmenujme alespoň Daniela Veise (violoncello), Jana Adamuse (hoboj), Svatopluka Čecha (fagot), Zdeňka Divokého (lesní roh), Vladimíra Rejlka (trubka), Vlastimila Mareše (klarinet), Luboše Hucka (fagot), Michala Kaňku (violoncello), Aleše Bártu (varhany), Štefana Margitu (tenor), Ivana Ženatého (housle), Martina Kasíka (klavír), Ivo Kahánka (klavír). Z dirigentské soutěže roku 2000 vyšel vítězně Charles Olivieri-Munroe. V oboru smyčcových kvartet si vítězství odnesly mimo jiné soubory Pražákovo, Havlákovo, Panochovo, Doležalovo, Kubínovo či Haasovo kvarteto.
G. Organizační změny
Ke konci roku 1989 rozhodlo ministerstvo kultury o delimitaci festivalu od České filharmonie. Pražské jaro se od 1. ledna 1990 stalo samostatnou příspěvkovou organizací, jejímž předsedou byl jmenován Petr Eben, ředitelem Oleg Podgorný. Po odstoupení Petra Ebena roku 1993 se stal předsedou Rudolf Firkušný.
Roku 1992 získalo Pražské jaro jako sídlo objekt bývalého kostela sv. Vavřince na Malé Straně, který poskytuje sál pro pořádání komorních koncertů i mimo festivalové období. Na začátku devadesátých let probíhaly rekonstrukce Obecního domu a Rudolfina, což znamenalo pro festival vyhledávání náhradních prostor, které na druhé straně inspirovaly k neotřelé dramaturgii. Sjezdový sál Paláce kultury, v němž se konal festivalový koncert poprvé 3. června 1981 a naposled 2. června 1989 (v obou případech závěrečný koncert s Devátou symfonií) a odehrála se v něm v průběhu těchto let řada dalších koncertů, se jako koncertní síň neosvědčil. Roku 1995 byl založen Klub přátel Pražského jara jako sdružení mecenášů, v jehož patronaci se konají vybrané koncerty v rámci festivalu i v běžné sezoně.
V roce 2000 se Pražské jaro transformovalo ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Téhož roku náhle zemřel ředitel Pražského jara Oleg Podgorný, na jeho místo nastoupil Roman Bělor. Organizační strukturu Pražského jara tvoří právní, umělecká a dozorčí rada a stálá soutěžní komise. Finanční náklady kryjí v třetinovém poměru sponzoring a donátoři z privátního a nadačního sektoru, Ministerstvo kultury České republiky spolu s Hlavním městem Praha a příjmy ze vstupného.
Kromě členství v Evropské asociaci hudebních festivalů EFA je Pražské jaro od roku 1996 také členem Asociace hudebních festivalů České republiky (AHF). Od roku 2013 je součástí Pražského jara Klavírní festival Rudolfa Firkušného.
I. Lexika
ČSHS.
II. Ostatní
Pospíšil, Vilém: Slavní hosté Pražských jar (Praha 1962).
Korte, Oldřich František: Chodící legendy (Praha 1970, 1991).
Vašatová, Jana: Životní náhody dr. Pavla Ecksteina (Praha 2002).
Matzner, Antonín a kol.: Šedesát Pražských jar (Praha 2006).
Vlasta Reittererová