Hála, Josef, klavírista, cembalista a hudební pedagog, narozen 1. 11. 1928, Písek, zemřel 15. 11. 2019, Praha.
V rodném Písku studoval reálné gymnázium (maturoval 1947); souběžně s ním se učil hře na klavír. V roce 1946 se stal jeho učitelem klavíru František Maxián, u něhož pokračoval ve studiích i na AMU (1947–51). Po absolvování AMU nastoupil na dvouletou vojenskou službu (1951–53), kde působil jako sólista v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého (až do roku 1956). Svůj první samostatný veřejný koncert měl již za studií v roce 1948 v Písku; od roku 1949 začal točit nahrávky pro Československý rozhlas. V roce 1952 se stal společně s Josefem Sukem a Josefem Chuchrem členem Sukova tria, kde působil do roku 1956 (a později znovu od roku 1980). Od té doby se věnoval převážně sólové koncertní činnosti, avšak příležitostně spolupracoval s dalšími komorními tělesy (Smetanovo trio, České trio, Collegium Musicum Pragense). Kromě úspěchů na domácí půdě se prosadil i v zahraničí, kam cestoval buď jako člen komorních souborů nebo jako sólista. Absolvoval zájezdy do mnoha evropských zemí (Polsko, Francie, Anglie, Německo, Rakousko, Rumunsko), do Ruska či do Egypta. Roku 1956 reprezentoval české hudební umění na Letním hudebním festivalu ve Splitu a Dubrovníku. Od roku 1957 začal pravidelně účinkovat na festivalu Pražské jaro. Velkého úspěchu dosáhl v roce 1959 na turné po Indii a Japonsku, které absolvoval spolu s Ladislavem Jáskem; zahájil jej slavnostním koncertem v Dillí za účasti tamní vlády a diplomacie. O dva roky později odjel na devítiměsíční turné po Japonsku a dalších asijských státech (1961), na kterém byl jeho hudebním partnerem houslista Antonín Moravec. Během turné oba hudebníci vystupovali společně i jako sólisté a odehráli bezmála sto koncertů. S Ladislavem Jáskem Hála koncertoval také na jeho cestě z Austrálie přes Japonsko a Ameriku do Československa. V Japonsku dlouhodobě působil i jako pedagog.
Na všech svých zájezdech do Asie propagoval českou hudbu, zejména méně známé autory a skladby. Ve svém repertoáru měl jak klasická a romantická klavírní díla, tak soudobou českou tvorbu, které se rád věnoval. Úspěchy slavil se svou interpretací Schumannova Karnevalu, Novákova Pána (9. 12. 1953), Kortovy Sonáty (14. 10. 1954), Myslivečkových a Beethovenových sonát či sonát Bohuslava Martinů. Byl vyhledávaným komorním hráčem s brilantní technikou a syntetickým přístupem zaměřeným na celkovou architekturu skladby.
V roce 1960 se stal profesorem na AMU. Téhož roku vstoupil na pozvání Milana Munclingera do komorního souboru Ars Rediviva, kde působil do poloviny osmdesátých let. Zde začal hrát také na cembalo; známé jsou jeho cembalové nahrávky sonát Lubora Bárty či souborná nahrávka šestnácti cembalových sonát a deseti cembalových koncertů Jiřího Antonína Bendy, za niž získal prestižní cenu francouzské kritiky. Nahrával pro řadu českých i zahraničních rozhlasových a televizních společností, pro Supraphon, Denon, RCA Victor, Nippon Columbia, Panton, Opus a další. Spolupracoval s evropskými a japonskými orchestry a také s řadou předních světových sólistů (s Christianem Ferrasem, Henrykem Szeryngem, Wandou Wilkomirskou či Václavem Hudečkem). V roce 1993 obdržel cenu Senior prix za celoživotní dílo od Nadace Život umělce. Poslední koncert provedl s houslistkou Shizukou Ishikavou v Tokiu v březnu roku 2005.
I. Lexika
Kozák, Jan & kol.: Českoslovenští koncertní umělci a komorní soubory (Praha 1964).
ČSHS.
Wikipedia.
II. Ostatní
Hudební rozhledy (6, 1953, 20, s. 941).
Hudební rozhledy (7, 1954, 19, s. 905).
Hudební rozhledy (12, 1959, 3, s. 114).
www.rozhlas.cz/vltava/vazhudba/_zprava/509358
Klára Kolofíková