Josquin, Jan (též Solín, Václav), pseudonym českého renesančního hudebního teoretika činného na počátku 60. let 16. stol.
Identifikace
Skutečná identita Jana Josquina, autora spisu Muzyka, to gest zpráwa k zpíwání náležitá není bezpečně potvrzena. Za jisté lze považovat pouze to, že se jednalo o intelektuála spjatého s činností Jednoty bratrské. Pod jménem Johannes Josquinus Boleslavensis byl imatrikulován na univerzitě ve Wittenbergu 30. dubna 1563.
Podle Hostinského (1896) šlo o českobratrského tiskaře Václava Solína (1526/7–1566). Tuto hypotézu nicméně vyvracel Dolanský (1901); podle Vávry (1957) byl Josquinem učitel a člen literátského bratrstva v Prostějově Jan Facilis (zemřel po 1570); Sovík (1987, 1994) opět podpořil původní Hostinského domněnku.
Pokud byl autorem teoretického spisu skutečně Václav Solín, pak lze předpokládat, že obě české renesanční Muziky nevznikaly zcela nezávisle, alespoň co se kontaktu jejich autorů týká. Nepřímo tomu nasvědčuje často citovaná, v úplnosti nedochovaná glosa na rukopise Josquinovy Muziky: „B. W. Solín zepsal tu m[…] v ten čas, když se […]na hněval“. Rukopis nasvědčuje tomu, že glosátorem mohl být sám Jan Blahoslav a nabízí se doplnění ‚bratr Václav Solín sepsal tu muziku‘. Navíc je samozřejmě doložena Solínova spolupráce s Janem Blahoslavem při přípravě vydání šamotulského kancionálu (Písně chval božských).
Teoretický spis
Josquinova příručka Muzyka, to gest zpráwa k zpíwání náležitá (1561) je o pouhé tři roky mladší než nejstarší teoretická práce v češtině, kterou je Blahoslavova Musica (1558). Josquinova motivace k sepsání základních pravidel dobové hudební nauky byla přitom stejná jako Blahoslavova: zpřístupnit hudební teorii i zpěvákům neznalým latiny. S Blahoslavem a Jednotou bratrskou jí krom výše uvedených aspektů pojí i fakt, že některé příklady byly převzaty právě z šamotulského kancionálu – rovněž důkaz pro to, že „w nowě sepsaná“ Josquinova příručka z roku 1561 zřejmě nebyla reedicí starší práce.
Josquin nebuduje (například oproti Blahoslavovi) tak úplnou systematiku, drží se nejpoužívanějších pojmů a postupů. Z deseti kapitol (1. o hlasích, 2. o klíčích, 3. o notách, 4. o mutací, 5. o transposicí, 6. o karakteřích, 7. o solmizování, 8. o toních, 9. o regimentu, 10. o akcentu) obsahuje jediné dochované vydání (uloženo v Národním muzeu) pouze prvních osm. Čtenáře uvádějí do základů solmizace, černé menzurální notace a praktických postupů s nimi přímo spojených. Nedochovaná desátá kapitola má jednat o přednesu ve smyslu accentu v duchovní hudbě („kterak zřek a syllaba každá podlé vlastnosti smysla notou má vyslovena býti“). Pozornost budí rovněž nedochovaná devátá kapitola O regimentu („jak se který hlas a na kterém místě zakládá, k tomu když quatuor neb trium zpívati chceš, jak který jeden od druhého hlasu bráti máš“). Pod tímto nezvyklým názvem se zřejmě skrývají naučení o řízení sboru. Obdobnou dobově unikátní pasáž (De regimine) má ve svých latinských Musicorum libri quatuor (Vídeň 1512) Václav Philomathes.
Muzyka, to gest zpráwa k zpíwání náležitá, wssechněm zpěwům se učiti žádostiwým ku požitku, Odemne Jana Josquina gazykem Cžeským w nowě sepsaná a wydaná (1561).
I. Lexika
OSN
ČSHS (v hesle „Solín, Václav“)
New Grove2
II. Ostatní
Hostinský, Otakar: Jan Blahoslav a Jan Josquin: Příspěvek k dějinám české hudby a theorie umění XVI. věku (Praha, 1896).
Dolanský, Ladislav: Johannes Josquinus a Václav Solín (Listy filologické 24, 1901, 17–24).
Vávra, Ivan: Dnešní stav josquinské otázky (Listy filologické 80, 1957, 253–57).
Sovík, Thomas: Music theorists of the Bohemian Reformation. Translation and critique of the treatises of Jan Blahoslav and JanJosquin (dizertace, Columbus 1985).
Sovík, Thomas: Music Theorists of the Bohemian Reformation: Jan Blahoslav and Jan Josquin (Kosmas 6,1987 č.2 , s. 104–45).
Lébl, Vladimír; Poledňák, Ivan (ed.): Hudební věda (Praha 1988, 48–49).
Sovík, Thomas: Muzika 1561: Autorství určeno (in: Ethnonationale Wechselbeziehungen in der mitteleuropäischen Musik mit besonderer Berücksichtigung der Situation in den böhmischen Ländern, Brno 1994, s. 287–91).
Viktor Hruška