Hradecký, Emil, muzikolog, pedagog, hudební kritik, archivář a historik, narozen 16. 1. 1913, Praha, zemřel 18. 11. 1974, Praha.
Absolvoval Arcibiskupské gymnázium v Praze (maturita 1931). Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval hudební vědu a estetiku u Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha. Paralelně byl posluchačem konzervatoře v Praze v oboru skladba u Otakara Šína. Studia završil v roce 1936 získáním doktorátu filozofie v oboru hudební věda a estetika a následně téhož roku absolutoriem skladby na konzervatoři. Hradecký ve studiu skladby pokračoval na mistrovské škole pražské konzervatoře, kde byl jedním z posledních žáků Vítězslava Nováka. Paralelně studoval historii na Karlově univerzitě. Hradeckého poslední studijní zkušeností byla postgraduální Státní archivní škola, kterou absolvoval v letech 1937–40.
Již během vysokoškolských studií Emil Hradecký publikoval příspěvky (recenze koncertů, kritiky, jubilea) v prvorepublikovém tisku (Národní střed, Národní politika). Během druhé světové války Hradecký působil jako pedagog dějin hudby na konzervatoři v Praze. Spolu s Václavem Holzknechtem a Karlem Janečkem se podílel na plánu a koncepci založení vysoké hudební školy a po květnovém osvobození byl jedním z aktérů reformy konzervatoře a zřízení Akademie múzických umění. Na obou hudebních institucích vyučoval dějinám hudby, harmonii a dalším hudebně teoretickým disciplínám.
V souvislosti s únorovými událostmi v roce 1948 byl Hradecký akčním výborem konzervatoře zbaven všech funkcí. Jako žák Zdeňka Nejedlého dostal (po ministrově přímluvě) nabídku pokračovat ve své práci za předpokladu, že bude ideologicky loajální. Tuto nabídku Hradecký odmítl, jelikož se neslučovala s jeho křesťanským smýšlením. Sám požádal o převedení do Státní archivní služby a stal se podřízeným pracovníkem Archivu země české. V těchto letech mu byla také znemožněna odborná publikační činnost. Díky svému historickému vzdělání se v té době zaměřil na hospodářské dějiny zemských katastrů a připravil k vydání jeden z prvních svazků Berní ruly.
Když se Archiv země české transformoval do Státního ústředního archivu (1955), dostal Hradecký nabídku na pozici vedoucího pracovníka oddělení. V roce 1956 vydal péčí Českého hudebního fondu revidovanou partituru Koncertu A dur pro violu a orchestr od Karla Stamice. V následujících letech revidoval a vydal několik dalších partitur mistrů českého hudebního klasicismu (Vaňhal, Mysliveček, Vranický, Fiala atd.). Postupně se však objevily první námitky k jeho kádrově problematickému přesvědčení, které vyvrcholily zájmem Státní bezpečnosti o jeho osobu, což mělo i vliv na podlomení jeho zdraví. V této těžké době se Hradecký pohroužil do přípravy knihy Úvod do studia tonální harmonie. Tato hudebně-teoretická publikace vyšla v roce 1960 a vzbudila pozornost odborné i laické veřejnosti, o čemž svědčí fakt, že se po třinácti letech dočkala i reedice. V první historické části pojednává nejprve o vývoji evropského hudebního jazyka od nejstarších dob až po rozklad tonálního myšlení na počátku 20. století. Ve druhé systematické části formuluje v souladu se soudobými teoretickými poznatky Otakara Šína a Karla Janečka některé odborné termíny (harmonický jev, harmonická jednotka, harmonická funkce), vysvětluje základní harmonické funkce metodou od jednoduchých jevů k složitějším (postup od základních tonálních vztahů k alteracím a modulacím). Hradecký si v tomto díle udržel názorný a věcný styl výkladu.
V průběhu práce na Úvodu do studia tonální harmonie (1955–59) se tlak na Hradeckého vstup do Komunistické strany Československa stupňoval a po následném odmítnutí vyvrcholil jeho nuceným odchodem z místa vedoucího oddělení Státního ústředního archivu. Do roku 1963 byl jen členem Svazu československých skladatelů, ale pak (vlivem příznivých politických změn) se mu naskytla možnost pracovat v hudebním oddělení Národního muzea a v roce 1966 byl jmenován jeho vedoucím. V dubnu 1967 obhájil v kandidátském řízení v Ústavu pro hudební vědu Československé akademie věd práce Na prahu 20. století (1939), statě Vítězslav Novák a Rudolf Karel (ve sborníku České umění dramatické, 1941), Úvod do studia tonální harmonie (1960), Hudební romantismus a Studie o kontrapunktu a harmonii (v publikaci Kniha o hudbě, 1962) ad. a získal titul kandidáta věd (CSc.). Emil Hradecký aktivně publikoval v muzikologických sbornících, působil jako člen organizací Joseph Haydn-Institut v Kolíně nad Rýnem, Internationale Stiftung Mozarteum v Salzburgu. Hradeckého publikace Paul Hindemith: Svár teorie s praxí (1974) vyšla v roce jeho předčasného úmrtí. Kniha je důkazem precizního hudebně-teoretického myšlení v propojení historiografických reálií a analytického rozboru Hindemithova kompozičního jazyka. Akcent na objektivitu a šíři poznání hudební historiografie a hudební teorie byl Hradeckému nezbytnou podmínkou pro pochopení soudobých kompozičních technik a stylů.
Dílo hudební (výběr):
Concertino da camera pro violoncello, malý smyčcový orchestr a klavír (1938).
Ouvertura pro větší orchestr (1939).
Dětská suita pro dechové kvinteto (1959).
Dílo literární:
Knihy
Úvod do studia tonální harmonie (Praha, 11960, 21972).
Paul Hindemith: Svár teorie s praxí (Praha 1974).
Spolupráce na knižních publikacích
Branberger, Jan, Doležil, Hubert ad.: Dějiny světové hudby slovem, obrazem a hudbou (Praha 1939).
Goëtz, František, Hutter, Josef ad.: České umění dramatické: Zpěvohra (Praha 1941).
Hostinský, Otakar: O hudbě (Praha 1961, Hradecký přeložil z němčiny a opatřil poznámkami kapitoly Hudební krásno a souborné umělecké dílo a Nauka o hudebních změnách, s. 23–255, 417–454).
Holzknecht, Václav ad.: Kniha o hudbě (Praha 1962, s. 369–379).
Holzknecht, Václav, Hradecký, Emil: Bach a synové (Praha–Bratislava 1968).
Listy o umění, lásce a přátelství (Ludwig van Beethoven) (překlad a redakce, Praha 1971).
Učebnice a skripta
Praktická methodika hry na klavír (Praha 1957).
Studie a stati(výběr)
Metodické poznámky k dějinám hudby (in: Člověk potřebuje hudbu, ed. Vladimír Poš, Praha 1969, s. 369–379).
O technických prostředcích hudební mluvy Pavla Bořkovce (in: Živá hudba 5, Praha 1973, s. 89–133).
Literatura:
I. Lexika
ČSHS.
Grove1.
MEH.
HSPK.
II. Ostatní
Dvořáček, Jiří: Historie, současnost a perspektivy hudební fakulty AMU v Praze (in: Živá hudba 6, Praha 1976, s. 5–19).
DČHK.
Risinger, Karel: Česká hudební teorie mezi léty 1945–1975 (in: Živá hudba 8, 1983, s. 193–223).
Rut, Josef: O díle Emila Hradeckého (Hudební rozhledy 46, 1993, s. 186–187).
Milan Bátor