Linka, Arne
Charakteristika: Pianista, skladatel (improvizátor), muzikolog, pedagog a muzikoterapeut
Datum narození/zahájení aktivity: 6.2.1938
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 6.3.1999
Linka, Arne, pianista, skladatel (improvizátor), muzikolog, pedagog a muzikoterapeut, narozen 6. 2. 1938, Zborovice (okres Kroměříž), zemřel 6. 3. 1999, Brno.
Pocházel z rodiny po několik generací kantorské, v dětství se projevoval jako zázračné dítě: měl absolutní sluch, hrál od čtyř let na klavír, brzy četl noty, od osmi let improvizoval, od devíti vystupoval veřejně, od dvanácti získával ceny v hudebních soutěžích. Studoval gymnázium v Kroměříži (1953–55) a poté konzervatoř v Brně (1955–59); některé ročníky studoval současně. V klavíru byl na konzervatoři žákem Kurzova odchovance Viléma Vaňury, skladbu absolvoval na JAMU (1959–63) u Viléma Petrželky, Miloše Ištvana a Jana Kapra (diplomní práce Lyrická svita Albana Berga); podněty získával i z jazzu a avantgardních kompozičních technik; studium ukončil skladbou Symfonieta pro velký orchestr op. 2. Na JAMU absolvoval aspirantské studium hudební teorie u Theodora Schaefra, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra (1966–69), titul PhDr. získal na Univerzitě Palackého v Olomouci 1972, CSc. v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze 1989, na JAMU se habilitoval v oboru hudební teorie 1992.
Po dvouleté vojenské službě, kterou zčásti prožil v uměleckých souborech (Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého), působil u divadel v Praze (improvizace apod.), po návratu do Brna se věnoval pedagogické práci na brněnské konzervatoři (mimo jiné byl korepetitorem k tanci resp. baletu) a na JAMU, kam se 1. 9. 1990 vrátil po působení na pražské konzervatoři v letech 1983–90. Přednášel a učil řadu disciplín, mimo jiné harmonii, kontrapunkt, analýzy, improvizaci.
Jako pianista absolvoval asi 500 recitálů (i vystoupení v rozhlase a televizi), kdy často uplatňoval své improvizační nadání. Sám improvizaci pokládal za svůj nejvlastnější, nejosobitější a nejúspěšnější umělecký projev; uplatňoval v ní nejrůznější přístupy, styly a techniky, improvizoval k poezii, obrazům, fotografiím, tanci apod. Skladatelské dílo čítá na 60 děl (jen některá jsou označena opusovým číslem), především skladby klavírní, jež sám premiéroval. Značná část z nich souvisí s improvizační tvorbou (zejména skladby klavírní), je inspirována lidovou písní, skladbami tzv. vyššího populáru, jazzem (formově jde o fantazie, skladby nesou tituly Procitnutí jara, Intermezzo, Hra na fugu, Meditace na téma Karla Vlacha apod.). Uplatňují se v nich různé stylové rysy: Olga Kittnarová uvádí návaznost na rysy hudby Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Jaroslava Křičky, na neoklasicismus, evropskou klasiku 20. století (Prokofjev, Šostakovič), racionální kompoziční techniky (dodekafonie), jazzový swing a bop, atp. Napsal i několik scénických hudeb, např. pro Divadlo bratří Mrštíků v Brně (dnes Městské divadlo Brno).
Jako publicista zveřejnil na 600 textů, patřily k nim recenze koncertů a knih (např. prací Ctirada Kohoutka, Karla Risingra, Jana Vičara, Jiřího Válka), muzikoterapeutické stati v časopisech Lidová demokracie, Naše zdraví, Rovnost, Vitalita, Zdraví a dalších, referáty o koncertech ve Svobodném slově, v měsíčníku Kam v Brně, přes třicet rozhlasových hudebně vzdělávacích pořadů, přednášky v divadlech hudby, texty do programů koncertů a úvody ke koncertům, příspěvky do slovníků, rozhovory pro časopisy, úvody k vydání skladeb jeho švagra Zdeňka Pololáníka. Hudebně teoretické dílo, zabývající se často detailní „technologickou“ problematikou dodekafonie apod., zůstalo až na výjimky v rukopisech. Výrazně se Linka uplatňoval v muzikoterapii, jíž se zabýval od roku 1975; propagoval ji publicisticky, přednáškami (s hudebními ukázkami) pro psychiatry a psychology (spolupracoval s nimi prakticky, komponoval pro ně skladby, mimo jiné i v souvislosti s ověřováním tzv. interpersonální hypotézy hudby Ferdinanda Knoblocha), vydal o ní široce užívanou publikaci.
Dílo:
I. Dílo literární
Větší rukopisné a knižní práce
Systematika a metodika dodekafonické skladby (1968–69, 3 svazky, uloženo v archivu Českého hudebního fondu v Praze);
Dvojsměrná alterace VII. stupně přirozené tóniny mollové (rkp. 1968 kratší verze uložen na JAMU, rozšířená verze 1971 na FF UP Olomouc);
K hudebněteoretickému odkazu zasloužilého umělce prof. Theodora Schaefra (1978, 2 svazky, v ČHF);
Hudební gramatika serijně dodekafonické skladby (1984, v ČSAV Praha);
Kapitoly o dodekafonii (1991, na JAMU);
Kapitoly z muzikoterapie (Rosice u Brna, Gloria 1997).
Studie, stati, články, recenze (výběr)
Leoš Janáček a novodobá tektonika (sborník Živý Janáček, Brno, JAMU 1979, s. 58–61);
O vzájemné relaci různých hudebních žánrů ve stávající rozhlasové praxi (sborník Prix musical de Radio Brno 1981, s. 86–91);
Problém notace složitějších rytmických struktur v hudbě (sborník Čas v hudbě, Praha, SČSKU 1984, s. 175–180);
Konsonance a disonance dnes (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 4, s. 182–186);
Stručně o muzikoterapii (Zdraví 1986, č. 2, s. 17);
Muzikoterapie, fonoterapie a muzikopatogenie názvoslovně i jinak (Opus musicum 19, 1987, č. 2, s. 45–50);
Theodor Schaefer jako hudební teoretik (Opus musicum 19, 1987, č. 4, s. 113–117, č. 5, s. 145–148, dodatek tamtéž 20, 1988, č. 4, s. XXIII-XXIV);
Josef Berg (Opus musicum 19, 1987, č. 2, s. 51);
Zdroje nesnází odborné hudební výchovy na všech stupních (sborník Problémy přípravy na vysokoškolské hudební studium, Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy 1988, s. 77–78);
Využití hudby v lékařství (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 5, s. 235–237);
Theodor Schaefer (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 10, s. 463–467);
Atonalita – termín, pojem a jejich opodstatnění (Opus musicum 21, 1989, č. 7, s. I–XI).
II. Dílo hudební (výběr)
Klavírní
Čtyři invence (1957);
Sonatina č. 1, op. 1 (1960–61);
Fragmenty (1962);
Organismus a mechanismus (1975);
Lovecký zámeček, třívětá suita pro čtvrttónový klavír (70. léta);
Zapomenutá nokturna, op. 13 (1976);
Lidický růžový sad (1977);
Sonatina č. 2, op. 15 (1979);
Neviditelné obrázky z dětství. Třináct návratů k tonalitě v nesnadném slohu, op. 16 (1953–1980);
Poslední jaro, Sonáta pro klavír se závěrečným jazzovým zpěvem, op. 40 (1992–94).
Ostatní
Elegie (Variazioni) per organo e clavicembalo, op. 24 (1983);
Dvě skladby pro housle a klavír (1961, provedli František Veselka a Branko Czuberka);
Stará zámecká hudba (60. léta, provedli Due Boemi di Praga);
Symfonietta pro velký orchestr, op. 2 (1963, provedla Státní filharmonie Brno, dirigent Jiří Hanousek);
Koncert pro housle a orchestr, op. 3 (1965–66);
Hanácké písně pro zpěvní sóla, smíšený sbor, klavír a trubku, op. 6 (1973, provedl Moravan Kroměříž, dirigentka Magdalena Horká);
Memento, Triptychon pro orchestr, op. 7 (70. léta);
Divertimento poco melancolico per quartetto d´archi, op. 8 (partitura VI. věty in: Opus musicum 17, 1985, č. 8);
Paobrazy, Pětivětá suita pro jedenáctičlenný žesťový soubor (70. léta, provedl Brno Brass Band, dirigent Evžen Zámečník);
Concertino I per pianoforte ed orchestra da camera, op. 20 (1981);
Druhá řada hanáckých písní, pro sólový soprán, trio ženských hlasů, smíšený sbor a klavír, op. 21 (provedl Moravan Kroměříž, dirigentka Mlada Akubžanová);
Psalmus, op. 22 č. 1 (1982, provedl Barok Jazz Quintet);
Dvě písně na slova Pavla Novotného (1995).Literatura:
Kittnarová, Olga: O improvizaci s Arne Linkou (Harmonie 1998, č. 1, s. 35).
Kittnarová, Olga: K životnímu jubileu doc. PhDr. Arne Linky, CSc. (Hudební věda 35, 1998, č. 3, s. 308–310; na s. 311–313 je připojena Linkou zpracovaná Výběrová bibliografie muzikologických a kompozičních prací).
Svět hudby Arne Linky (sborník, Jiří Stehlík-ed., Brno, Šimon Ryšavý 2000; vzpomínky a další materiály, mj. Olga Kittnarová: Chci Ti často naslouchat, Arne, s. 96–98, dále texty Ferdinanda Knoblocha, Ctirada Kohoutka, Zdeňka Pololáníka, Jana Riedlbaucha, Karla Risingra ad.).
Kittnarová, Olga: Rozeznělé partitury (ARSCI 2002, s. 223–224, kapitola Rozhovory s interprety – Klavírní improvizace).
Ivan Poledňák
Datum poslední změny: 3.7.2008