Chorea Bohemica
(Skupina českého folklóru)
Charakteristika: Taneční a hudební soubor
Chorea Bohemica (Skupina českého folklóru), taneční a hudební soubor, založen 1967, zanikl 1992.
Soubor nazvaný původně Skupina českého folklóru, vznikl v Praze v roce 1967. Založili jej hudebník a hudební skladatel Jaroslav Krček a choreografka Alena Skálová spolu s některými tanečníky a hudebníky, kteří odešli ze souboru Josefa Vycpálka, např. J. Pospíšil, etnograf Petr Novák, zpěvák a tanečník Václav Krůta. Od počátku se souborem spolupracovala akademická malířka Olga Fejková, která spolu s tvůrci Jaroslavem Krčkem a Alenou Skálovou vytvářela jeho osobitou tvář. Inspirací pro tvorbu tématicky sevřených celků hudebně tanečního divadla se staly nejen klasické sbírky lidových písní a tanců, ale také slovesnost, výtvarné umění a mnohé další historické prameny, které poukazovaly na sepjetí hudby a tance s každodenností a kalendářním cyklem. Od začátku své existence na sebe soubor výrazně upozornil zejména volbou námětů a svým pojetím folklorního zdroje. Zatímco se Alena Skálová stala téměř jediným choreografem souboru, vedle Jaroslava Krčka se jako skladatelé uplatnili také Josef Krček, Pavel Jurkovič, Milan Puklický a Jiří Fišer. Se souborem spolupracovali režiséři Václav Bárta, Eva Marie Bergerová, Josef Henke a Jaroslava Odvárková. Po smrti Olgy Fejkové v roce 1972 se na představeních výtvarně podílely Jarmila Hejdová, Helena Pěkná a Milada a Jitka Trčkovy. Postupně vznikaly hudebně taneční pořady, z nichž prvním se staly České legendy a zpěvy vánoční (1970, hudba Jaroslav Krček, později též Jiří Fišer). Udržely se na repertoáru po celou dobu existence souboru a staly se základem každoročně se opakujících vánočních koncertů nazývaných "Vánoce s Choreou". Koncerty obsahovaly vedle vánočních obchůzek a koled celkem čtrnáct legend, které byly vytvořeny postupně a při představeních různě obměňovány. Lidové karnevaly, masopustní obyčeje a středověké alegorie se staly předlohou pro Bláznův den aneb Alabožský muzikál (1971, hudba Jaroslav Krček, režie Václav Bárta) skládající se z devíti tanečních scén a dvou hudebních meziher. Typický styl souboru se dotvářel v pořadu Chorea et Danza (1974); zatímco jeho první část Chorea et danza civilis (Jaroslav Krček) čerpala látku z městského prostředí 16. stol., vytvořila druhá část Chorea et danza rusticana (Jaroslav a Josef Krčkovi) obraz lidové zemitosti období reformačních hnutí, kdy člověk opouštěl ideál středověkého asketismu. Druhou část natočila pro Československou televizi Eva Marie Bergerová pod názvem Zdráva buď, muziko spanilá (1980). Obrázky z české vesnické taneční zábavy se vším, co k ní náleží, tvořily ústřední téma Úsměvů pana Lady (1978, Jaroslav a Josef Krčkovi), kde byla kombinována nahrávka dechové hudby s živou kapelou. Obdobou vánočních koncertů se staly jarní koncerty, které obsahovaly kromě předchozího pořadu zejména Jarní pastorále (1980, Pavel Jurkovič, Jaroslav Krček) a později lidovou frašku podle zápisu z Jíkve u Nymburka zpracovanou do tří variant jako Hry o Saličce (1982, Jaroslav Krček, režie Jaroslava Odvárková), která byla jakousi obměnou zápletky z komedie dell´arte. Součástí dramaturgie jarního koncertu byly od roku 1985 také kompozice Setřete rozličné bolesti, Zaříkání milého, balada Vandrovali hudci (Jaroslav Krček) a Písně a tance z louky (Pavel Jurkovič). Na texty středověké žákovské poezie byly vytvořeny Pražské vigilie (1980, Jaroslav Krček, režie Josef Henke), které pro Československou televizi natočila Eva Marie Bergerová v roce 1986. Loď bláznů (1983, Jaroslav Krček, režie Josef Henke) čerpala svůj námět ze stejnojmenné knihy Sebastiana Brandta. Tuto scénickou hudebně taneční kompozici lze považovat za vrchol tvorby souboru ve smyslu, že ve svém tvůrčím směřování zašel nejdále ve formálním rozvíjení prostředků lidového tance, které jsou zde propojeny s výrazovými prostředky moderního scénického projevu a s uměle komponovanou hudbou v kompaktní jevištní tvar, který sděluje prostřednictvím satiry závažný obsah. Pražský folklór počátku 20. století s jeho sentimentalitou i černým humorem byl ztvárněn v komediální kompozici Album písní lidu pražského (1985, Milan Puklický). Poslední choreografií Aleny Skálové v souboru byly Zpěvy noci svatojánské (1988, Jaroslav Krček). Další choreografie pak pro soubor vytvořili Martin Pacek (Hra o Faustovi, 1990, Milan Puklický) a Daniela Stavělová (České pašije, 1992, Jiří Fišer). Soubor ukončil činnost v roce 1992, hudební složka začala pracovat samostatně a obnovovat pouze nastudování vánočních koncertů ve spolupráci s různými tanečníky. Soubor Chorea Bohemica se svou tvorbou a přístupem k folklorním námětům výrazně odlišoval od dobového pojetí folklorní tvorby, která často upřednostňovala líbivý ornament lidového umění. Alena Skálová vytvořila osobitý choreografický rukopis využívající taneční zkratku či principy výrazového tance, stejně tak jako zemitost lidového tanečního projevu a jeho expresivitu, který ovlivnil celou řadu pozdějších choreografů v jejich přístupu ke scénické stylizaci folklóru. Hudební pojetí folklóru v autorských kompozicích Jaroslava Krčka či v jeho úpravách lidových písní vtisklo souboru charakteristický zvuk spočívající zvláště ve specifické instrumentaci využívající starých dobových nástrojů a v harmonických postupech vycházejících často z archaické tonality, podpořených častými prodlevami a pregnantní rytmizací. Příznačným rysem tvůrčí spolupráce v souboru bylo spojení hudby, zpěvu, pohybu, slova a výtvarného projevu v synkretický tvar hudebně tanečního divadla. Soubor v průběhu svého trvání hostoval v zahraničí, získal řadu ocenění, např. hlavní cenu na celosvětovém divadelním festivalu v Nancy a na divadelním festivalu v Dundalku v Irsku. Stal se častým hostem natáčení Československé televize a Československého rozhlasu, hudební skupina natočila dvě samostatné LP desky (Supraphon 1974, 1975) a CD Vánoce s Choreou (Arco 1994) a Chorea Bohemica (Oliverius 1997).
Literatura:
I. Lexika
Od folkloru k folklorismu (Slovník folklorismu v Čechách. Red. Vondrušková, Alena, Praha
2000, s. 64–65).
II. Ostatní
Gremlicová, Dorota: Lidové taneční divadlo současnosti. Alena Skálová – choreografka
a pedagožka (Tanec–Dance–Tanz, Sborník Tanečních listů, Praha 1991, s.162–9).
Daniela Stavělová
Datum poslední změny: 27.1.2009