Zelenková, Jitka, zpěvačka, narozena 5. 6. 1950, Brno.
Dcera dirigenta Středočeského symfonického orchestru Miloše Zelenky a zpěvačky Pražského filharmonického sboru Lenky Zelenkové ukončila v roce 1968 studium na gymnáziu v Poděbradech. Už o rok dříve zúročila desetiletou hudební výuku z Lidové školy umění (hra na klavír) vítězstvím v pěvecké soutěži Talent ´67, které jí umožnilo účast na prvním ročníku celostátní přehlídky v Jihlavě, známé později pod názvem Mladá píseň. Zde se umístila jako druhá a kapelník Petr Hannig jí dal k dispozici skupinu Pastýři, s níž ještě v roce 1967 nazpívala svůj první singl Sun, sun. Roku 1968 získala angažmá v divadle Rokoko a role v inscenacích Filosofská historie a Pan Pickwick. O tři roky později vystupovala v pořadu Hany a Petra Ulrychových Nechoď do kláštera, ale to už se Rokoko ukázalo pro Zelenkovou jako neperspektivní.
Po odchodu z divadla v roce 1972 zpívala s různými orchestry a pod vedením Karla Velebného dokonce uplatnila jazzovou interpretaci. Roku 1973 přijala pozvánku do souboru kapelníka Ladislava Štaidla, kde s Janou Kociánovou vytvořily doprovodné vokální duo pro Karla Gotta. Tato škola profesionality pokračovala ve vokálním triu s Vlastou Kahovcovou a Jarmilou Gerlovou, navíc Zelenková měla v programu rovněž sólová okénka a nadále spolupracovala i s jinými kapelami. Toho využila nejlépe v roce 1977, kdy společně s Felixem Slováčkem připravila pro pražskou Redutu recitál Zázemí, který se stal základem jejího debutového alba a byl televizně zpracován. Na Zázemí navázaly další recitály, Vyprávění v pokoji a Máme si co říct. Gott ji rovněž přizval k natáčení své filmové biografie Jdi za štěstím (1978); bylo to její druhé vystoupení ve filmu po snímku Bylo čtvrt a bude půl z roku 1967.
Od typických představitelek popového mainstreamu se Zelenková lišila schopností vyjádřit hlubší a niternější myšlenky v písňových textech, které ji ovšem někdy dělaly starší a „zkušenější". Také zajímavá, lehce zastřená barva hlasu a pečlivý výběr repertoáru, někdy i z žánru šansonu a gospelu, jí zajistily sympatie zejména u žen. Tyto vlastnosti kvalifikovaly Zelenkovou pro hudební festivaly. Už v roce 1970 získala bronzovou Bratislavskou lyru za interpretaci písně S létem zpívám, v roce 1984 byla opět třetí, tentokráte v mezinárodní soutěži (Rád). Dvakrát vyhrála Děčínskou kotvu (1978 a 1980), reprezentovala rovněž v zahraničí (1985 irský Camden, 1986 Sopoty) a znalci z okruhu časopisu Melodie ji vyhlásili Tipem roku 1983. Svéráz Zelenkové měl ovšem svá úskalí, jak poodhalila v rozhovoru pro Mladý svět (1988, č. 1, s. 31): "V Supraphonu považují mé písně za smutné a dlouhé. Já ale neumím zpívat ejchuchu, jak to ode mě vyžadují v televizi, kam se jim prý nehodím do zábavných pořadů."
Členkou Štaidlova a Gottova souboru zůstala do 1986, z toho poslední tři sezóny měla i vlastní koncertní program s Orchestrem Ladislava Štaidla. Krátce se uvedla v pořadu skupiny Bacily se zpěvákem Václavem Neckářem, zato až do roku 1997 zůstala u komorních recitálů s pianistou Rudolfem Roklem. Nadále však zpívala a příležitostně natáčela prakticky se všemi předními orchestry (s Gustavem Bromem na prvním místě), ochotně hostuje i v kvalitních amatérských tělesech mimo Prahu. V roce 1993 převzala Zlatou desku Supraphonu, v letech 1995-97 si doplnila vzdělání v hudebně dramatickém oddělení Státní konzervatoře Praha. V roce 2001 přijala roli v pražském nastudování muzikálu Pomáda, v současné době vedle hostování s velkými orchestry a v programech Heleny Vondráčkové a Karla Gotta vystupuje v komorním recitálu, kde ji doprovázejí Lev Rybalkin (klavír) a František Raba (kontrabas).
Zázemí (Supraphon 1979);
Kdo jsem vlastně já (Supraphon 1982);
Close Up (Supraphon/Artia 1982);
V tuto chvíli (Supraphon 1983);
Máme si co říct (Supraphon 1985);
Bez lásky láska není (Supraphon 1987);
Zázemí II – The Best Of Jitka Zelenková (kompilace, Supraphon 1992);
Jen pár večerů (s big bandem Felixe Slováčka, Supraphon 1993);
Srdce dokořán (relaxační deska, Popron 1993);
Perly (s Rudolfem Roklem, Maximum 1994);
20x Jitka Zelenková (kompilace, Sony Music/Bonton 1998);
Jitka (Warner Music 2000);
Sametový hlas (Supraphon 2004);
Pod kůží (Westrecords 2006, Epinien 2008);
Moje Vánoce (Epinien 2007).
I. Lexika
EJ (heslo Leo Jehne).
Kdo je kdo. Osobnosti české současnosti (Praha 2005).
II. Ostatní
Černý, Jiří: Slýchám, ženy, vás tak rád (Melodie 8, 1970, č. 10, s. 300).
BŽ: Jitka Zelenková (Aktuality Melodie 8, 1970, č. 12, s. 4).
Sýkora, Jan Křtitel: Tak trochu pro ten nůž a pro Jitku Zelenkovou (Aktuality Melodie 1970, č. 16, s. 1).
Skalka, Miloš: Jitky Zelenkové čekání na hit (Melodie 9, 1971, č. 5, s. 153).
Rejžek, Jan: Jitka Zelenková nechce jen slibovat (Melodie 14, 1976, č. 7, s. 205).
Jehne, Leo: Výstup ze stínu (Melodie 17, 1979, č. 1, s. 5).
Černý, Jiří: Kdo vlastně jsem já (Melodie 20, 1982, č. 10, s. 119).
Tůma, Jaromír: Bez hudby hudba není (Mladý svět 1988, č. 1, s. 31).
Mudranincová, Monika: Byly jsme hrdé, že jsme Gottovo křoví (Lidové noviny 23. 2. 2008).
www.jitkazelenkova.cz
Jaromír Tůma