Český hudební slovník osob a institucí

Příhoda, Váša

Příhoda, Váša (vl. jm. Příhoda, Václav František), houslista a hudební pedagog, narozen 22. 8. 1900, Vodňany, zemřel 26. 7. 1960, Vídeň.

Narodil se v rodině ředitele hudební školy, kapelníka a houslisty Aloise Příhody a Marie Příhodové (roz. Růzhové). Již v útlém dětství projevoval výrazné hudební nadání, a tak už od čtyř let jej otec vedl ke hře na housle. Přestože jej zpočátku nepřetěžoval mnohahodinovým cvičením, veřejným vystupováním a uměle neurychloval jeho vývoj, brzy jeho syn v okolí získal pověst zázračného dítěte. V osmi letech studoval Beethovenův a Brahmsův houslový koncert, příležitostně otci vypomáhal ve vyučování jeho žáků a od roku 1910 z potřeby důkladného odborného vedení pokračoval ve studiu u vynikajícího houslového pedagoga Jana Mařáka. U něj soukromě studoval dva roky, než nastoupil do jeho třídy na pražskou konzervatoř, a poté pod jeho vedením započal svoji koncertní kariéru.
Příhodovo první regulérní veřejné vystoupení proběhlo 30. září 1912 ve Všenorech u Prahy, na němž zahrál Mozartův Koncert D dur, Vieuxtempsovu Ballade et Polonaise, Sarasateho Romanza Andaluza, obě Smetanova dueta Z domoviny a některé skladby Dvořákovy a Fibichovy. Na jeho úspěšný všenorský debut navázala v druhé půli téhož roku série dalších sedmi koncertů, díky nimž se více dostal do veřejného povědomí. Jelikož se intenzivní houslové studium spojené s koncertní činností prakticky nedalo sloučit s povinnou školní docházkou, byl Příhoda standardního středoškolského vzdělávání ušetřen. Otec mu najal soukromého učitele a po dobu svých studií na nižším gymnáziu chodil do školy jen skládat zkoušky.
V té době už Příhoda ovládal početný repertoár, jehož nedílnou součástí byly technicky velmi náročné skladby Paganiniho, Bazziniho, Wieniawského, Ševčíka, které mimo jiných uvedl na svém prvním koncertě v rodných Vodňanech 18. července 1913 v obecním hostinci. Pražské hudební veřejnosti se představil 12. prosince 1913 v Mozarteu, kde jeho vystoupení způsobilo senzaci, kterou reflektovaly i noviny velmi příznivou kritikou. Na programu byla mimo jiné Beethovenova Jarní sonáta a Tartiniho Ďáblův trylek. Rozhodujícím rokem jeho nástupu k sólistické dráze byl rok 1915, kdy třikrát stanul na pódiu Smetanovy síně – dvakrát s Českou filharmonií (s níž hrál například Paganiniho Koncert D dur) a jednou ve společném koncertu s proslulými pěvci Otakarem Mařákem a Mary Cavan.
Po skončení války se Příhoda rozhodl podniknout první zahraniční cestu do Itálie, která měla zahájit jeho mezinárodní uměleckou kariéru. Roku 1919 se společně se svým impresáriem Rudolfem Richterem vydal na cestu přes Rakousko, Jugoslávii a Švýcarsko až do italského Milána, během níž za klavírního doprovodu Asty Doubravské uvedl řadu úspěšných koncertů. V Itálii ale o mladého neznámého umělce nebyl zájem, a proto se jeho finanční zajištění rychle vyčerpávalo, až byl nakonec zcela bez prostředků. Situace se zásadně změnila 27. prosince 1919, když dostal příležitost zahrát s orchestrem hostům v milánské hudební kavárně Grand Café Italia. Svým krátkým výstupem upoutal velkou pozornost nadšeného publika, přítomných novinářů a umělců, kteří mu brzy nato vyjednali vystoupení na společensky významné vernisáži. Díky šťastné shodě okolností a především za vydatné podpory dirigenta Artura Toscaniniho následovalo 84 vyprodaných koncertů v pěti měsících. V Janově Příhodovi městská rada prokázala obzvláštní poctu, když mu dovolila zahrát na Paganiniho housle.
Po dlouhém italském turné odjel 12. června 1920 do Jižní Ameriky, v Argentině a Brazílii uvedl řadu úspěšných recitálů. Následovalo turné po Spojených státech amerických, které mu opět přineslo mimořádné úspěchy v newyorkské Carnegie Hall, Chicagu, Detroitu, Clevelandu a mnoha dalších městech. Noviny o jeho koncertech referovaly nadšenými kritikami a řadily ho k nejlepším světovým virtuosům.
Od svého prvního velkého turné po Evropě a Americe konal pravidelně zájezdy do zahraničí a občasně vystupoval ve vlasti, kde trávil dovolenou v létě na svém zámečku v Zárybech u Brandýsa nad Labem.
Na přelomu let 1935–36 si Váša Příhoda zahrál menší roli houslisty v rakousko-italském filmu La donna tra i Due Mondi, který se pod názvem Bílá paní maharadži promítal i v českých kinech. Dnes je tento film především cennou ukázkou jeho brilantní houslové hry.
Kromě bohaté koncertní činnosti se velmi dobře uplatňoval jako pedagog, zvláště na letních kursech v salcburském Mozarteu v letech 1936–38 a 1941–43, kde většinou žil za okupace. Přechodně učil i na Hudební akademii v Mnichově (1944). Po osvobození působil jednak v Salcburku (1949–50) a potom také na Akademii pro hudbu a dramatické umění ve Vídni, kde byl roku 1950 jmenován řádným profesorem.
V roce 1956 Příhoda obdržel pozvání k vystoupení na Pražském jaru. Zde opět po třinácti letech odloučení stanul před pražským obecenstvem ve Smetanově síni, kde 30. května provedl s mimořádným úspěchem Dvořákův Houslový koncert. Vzhledem k velkému zájmu o jeho vystoupení se bezprostředně po festivalu uspořádaly dva další recitály v Praze a další koncerty v Olomouci, Brně a Bratislavě.
Z vážných zdravotních důvodů, zejména zhoršujících se srdečních obtíží, byl Příhoda roku 1955 nucen své koncertní aktivity omezit. O to více se však věnoval práci pedagogické. V dubnu 1960 se vrátil z jarního turné po Německu ve velmi špatném zdravotním stavu, ze kterého se dlouho zotavoval. 22. června se pak ve Vídni potvrdil rozsáhlý infarkt, kterému 26. července 1960 podlehl.
Váša Příhoda byl jedním z posledních houslistů romantického typu a pokračovatel tradice české houslové školy počínaje Josefem Slavíkem. Patřil k největším houslistům své doby a nejvýznamnějším představitelům českého interpretačního umění, které proslavil po celém světě. Byl hudebníkem komorního projevu a ušlechtilého výrazu. Jeho hra se vyznačovala ostrou a přesnou intonací a díky své obdivuhodné technice ovládal rozsáhlý repertoár. Po téměř celou uměleckou kariéru hrál na Stradivariho nástroj Camposelice z roku 1710. Zejména pro zahraniční gramofonové firmy pořídil řadu nahrávek a napsal několik houslových skladeb, zvláště Polonézu, Slovanské melodie, Sonátu, Koncert a četné úpravy virtuózního rázu (Paganini, Schubert, Strauss).