Český hudební slovník osob a institucí

Konopásek, Jan 2)

Konopásek, Jan 2), barytonsaxofonista, flétnista, aranžér, skladatel, narozen 29. 12. 1931, Praha, zemřel 13. 11. 2020.

Od dětství se soukromě učil hře na klavír, pak jako samouk na klarinet. Po maturitě na Vančurově gymnáziu v Praze-Smíchově (1950) pracoval jako technický kreslič a vykonal vojenskou službu (1952–54), během níž hrál v posádkové dechovce v Bruntálu na klarinet a malý bubínek; zde začal hrát i na altsaxofon. Poté studoval v Praze na fakultě strojního inženýrství, zároveň již hrál na altsaxofon v souboru Ivana Štědrého (1955). Pro své jazzové aktivity v orchestrech Zdeňka Bartáka (1956) a pak Karla Krautgartnera (1956–58; v tomto ansámblu, s nímž poprvé nahrával na desky, začal hrát na barytonsaxofon, který se pak stal jeho hlavním nástrojem) byl donucen opustit studium. Po rozpuštění Krautgartnerova orchestru (1958) vznikl průkopnický soubor českého moderní jazzu, Studio 5, v němž Konopásek hrál odpočátku (vedle Karla Velebného a Luďka Hulana) významnou úlohu špičkového instrumentalisty (k barytonsaxofonu přibral i flétnu) a aranžéra (vlastní skladbou z té doby je Bosá nožka, jež vyšla na SP Studia 5). Soubor se pak stal integrální součástí nově zřízeného (1. 1. 1960) Jazzového orchestru Československého rozhlasu, řízeného Krautgartnerem. Již 1961 se však Studio 5 rozpadlo a Konopásek spolu s Karlem Velebným ze souboru odešli a založili nový ansámbl, který podle svého prvního působiště v Divadle Spejbla a Hurvínka nazvali S + H kvartet (soubor se později rozdělil na S + H kvartet a SH kvintet, v němž hrál právě i Konopásek). Na protest proti potížím s výjezdy do zahraničí a reakcím spoluhráčů Konopásek opustil hudební scénu (pracoval jako řidič taxíku) a v létě 1965 ilegálně opustil republiku a přes Jugoslávii se dostal do Itálie, později do Spolkové republiky Německo. Zde strávil pět let, během nichž hrál v jazzových klubech, v rozhlasových orchestrech (Mnichov, Norimberk), na lodi do Ameriky a pak (1968–70) stabilně v rozhlasovém SFB Tanzorchester v Západním Berlíně. Byl nominován jako barytonsaxofonista a basklarinetista do tzv. Berlin Dream Band, který hrál na  festivalu Berliner Jazztage pod vedením Stana Kentona (1969) a Olivera Nelsona (1970; tehdy též Konopásek vedl svůj septet v klubu Jazz Galerie; měl též společný soubor s trumpetistou Carmellem Jonesem v klubu Blue Note, kde s nimi jamovali např. Maynard Ferguson a Ron Carter).

V závěru svého berlínského pobytu získal Konopásek roční stipendium na proslulém jazzovém učilišti Berklee College of Music v Bostonu. Studoval zde (od února 1971) hlavně aranžmá a kompozici, k jeho učitelům patřili Herb Pomeroy, Joe Viola, Garry Burton, Charlie Mariano, Phil Wilson a další. Vzhledem k  předchozím aranžérským a jiným zkušenostem mu bylo prodlouženo stipendium, začal sám vyučovat (aranžmá, ansámblová hra apod.) a získal prestižní ocenění za aranžmá a kompozici (Richard Levy Award, 1973), k čemuž se vázala povinnost napsat aranžmá pro celovečerní jazzový koncert. Na jaře téhož roku přišla nabídka od Woodyho Hermana ke vstupu do jeho proslulého orchestru Thundering Herd, kterou zprvu odmítl pro pedagogické a jiné povinnosti; na podzim však do orchestru nastoupil a působil v něm jako sólista na barytonsaxofon necelé dva roky. Absolvoval s ním turné po USA, Kanadě a řadě evropských zemí, nahrál dvě LP (Thundering Herd, Herd In Montreux). Z rodinných důvodů z orchestru odešel (1975) a vrátil se na jeden semestr na Berklee. Pak se odstěhoval do New Yorku, kde nastoupil do orchestru Lionela Hamptona, s nímž podnikl turné po Východním pobřeží USA a Skandinávii a Francii. V roce 1976 působil v orchestru Buddy Rich And His Big Band Machine, vystupoval s několika ansámbly (Thad Jones-Mel Lewis Big Band, Warren, Covington, Ray Mc Kinley, Bill Watrous, Jackson Five, Pied Pipers). 1977 se přestěhoval do Cornwall On Hudson poblíž vojenské akademie ve West Pointu (stát New York), s jejímž jazzovým orchestrem navázal úzkou spolupráci jako aranžér, hostující sólista a pedagog; podnikl turné po USA a Kanadě s orchestrem Guy Lombardo And His Royal Canadiens. V roce 1979 přerušil svou hudebnickou kariéru a přestěhoval se do Salt Lake City (Utah), kde pracoval jako realitní agent, řidič kamiónu apod. (americké občanství získal 1980). V roce 1982 se vrátil k hudbě jako vedoucí vlastních jazzových ansámblů a lektor/instruktor na University Of Utah, 1984 se odstěhoval do Los Angeles, kde se zčásti opět věnoval mimohudebním činnostem, avšak hrával též v kapelách na luxusních výletních lodích plujících na Aljašku, Havaj, do Karibiku, okolo Jižní Ameriky, Afriky apod.; repertoár sestával z tanečních apod. skladeb, muzikálových čísel, ale i z jazzových standardů. V průběhu let hrál příležitostně s orchestry Larry Elgart, Bob Crosby, Ray McKinley, doprovázel s příležitostně sestavenými ansámbly četné známé zpěváky (Paul Anka, Shirley Bassey, Tony Bennett, Cab Calloway, Tom Jones, Trini Lopez, Johnny Mathis ad.) atp. Během své kariéry vystoupil na bezpočtu jazzových festivalů resp. při workshopech v Československu (České republice), Evropě, Severní Americe, Izraeli.

V roce 1991 se rozhodoval, zda se vrátit do Prahy, nebo zůstat na Floridě, nakonec pobývá na obou místech střídavě, přičemž v České republice se věnoval hlavně hudebním aktivitám. Vystoupil na jazzových festivalech (např. Karlovy Vary 1991), nahrával (jako sólista a dirigent) mimo jiné vlastní aranžmá a skladby s ansámbly Big Band Radio Praha a Jazz Orchestra Radio Ostrava (1991–94), pořídil pod vlastním jménem pro Český rozhlas řadu nahrávek s menšími formacemi. Pozoruhodným vystoupením byla Konopáskova účast na památné návštěvě dvou prezidentů (Bill Clinton a Václav Havel) v pražské Redutě (1994), kde byla mimo jiné hrána jeho jazzová koláž z hymen obou zemí (The Anthem Of The Czech Americans). Zabýval se aranžérskou a kompoziční prací na sekvenceru.

Konopásek patřil k předním osobnostem českého jazzu. Ačkoli do studia na Berklee byl v podstatě hudebním samoukem, mimořádné nadání mu umožnilo rychle si osvojit jazzový idiom a zvládat dechové nástroje, přičemž dosáhl zejména ve hře na barytonsaxofon nezvyklé virtuozity. Díky ní i díky velkému vřelému tónu, jazzovému feelingu a improvizačnímu daru byl srovnáván s velkými osobnostmi svého nástroje („český Gerry Mulligan“; z Mulligana Konopásek vyšel, vytvořil si však  vlastní, drsnější tón). Ve svých českých začátcích vynikl jako mimořádně jazzově cítící hudebník, který navíc prosazoval své nekompromisní umělecké a lidské postoje (o jeho názorech vypovídá článek Kritika a sebekritika, Hudební rozhledy 17, 1964, s. 120–121). Stylově se pohyboval v celém spektru moderního jazzu („hermanovské období“ označuje sám jako hard swing), vliv na něj měli z domácích hudebníků Krautgartner, Karel Velebný, Laco Déczi, celkově Leo Wright, Oscar Peterson, Bill Evans, Dodo Marmarossa a další. I v zahraničí se dokázal uplatnit jako virtuózní a plnokrevný, inspirovaně improvizující jazzman, o nějž jevili zájem špičkoví američtí jazzoví kapelníci, což dosvědčuje především působení v Hermanově orchestru, který patřil k idolům českých jazzových hudebníků. Konopáskova aranžmá jsou sytá, zvukově barevně bohatá, zajímá jej obohacování známých skladeb o nové, neobvyklé harmonie. K nepříliš početné vlastní tvorbě, uplatňované zvl. v souborech, s nimiž hrál nebo které vedl, patří kompozice Anchee Suite, Bossa Con O´Passa, Deuce Bleuce, Granma´s Inventions, Herbe, Pomme et Ro (věnováno Herbu Pomeroyovi), Intermezzo à la Grieg, Major Ballard,  Nemec (věnováno režisérovi Janu Němcovi), Philanthropy, Shortline, Tropic Of Cancer, What Happened At The Picture Gallery, 1318 Strand. Podle jeho slov je jazz filozofií svobody – v něm nachází prostředek k jejímu prožití a vyjádření.