Šeda, Jaroslav
Charakteristika: Hudební popularizátor, publicista, organizátor a muzikolog
Datum narození/zahájení aktivity:6.10.1925
Datum úmrtí/ukončení aktivity:30.8.1993
Text
• Dílo • Literatura •
Šeda, Jaroslav, hudební popularizátor, publicista, organizátor a muzikolog, narozen 6. 10. 1925, Ostrov (u Chrudimi), zemřel 30. 8. 1993, Praha.
V roce 1935 se přestěhoval do Chocně. Navštěvoval místní hudební školu (obor housle, violoncello, později kompozici u Adolfa Krameniče). Hrál druhé housle ve smyčcovém kvartetu, zpíval ve sboru Zvukobor, pro který zkomponoval některé skladby. Studoval na nižším reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě (1936–40), pokračoval na Obchodní akademii v Chocni (1940–44). Po maturitě byl totálně nasazen ve strojírenské firmě. Již za studií organizoval tzv. Choceňské hudební středy, na kterých vystoupili Ilja Hurník, Václav Neumann, Vladimír Polívka atp. Psal referáty do Lidových novin, Stráže a Mladé fronty. V roce 1946 vydal monografii o Tomáši Norbertu Koutníkovi. Po osvobození se stal učitelem a tajemníkem Městské hudební školy v Chocni, poté přijal místo zpravodajského redaktora Východočeského vysílače Československého rozhlasu v Pardubicích (1946–47). V letech 1947–49 pracoval jako kulturní referent v Automobilových závodech v Mladé Boleslavi. V roce 1947 byl přijat za mimořádného člena Syndikátu českých skladatelů. V roce 1949 vzniklo při Gramofonových závodech pražské Divadlo hudby a Šeda se stal – navzdory svému mládí a pouze středoškolskému vzdělání – jeho vedoucím (do roku 1953).
Uměleckým ředitelem Gramofonových závodů se Šeda stal roku 1953. Byla založena popularizační edice, programový kolektiv, Gramofonová rada a Gramofonový klub. Zcela nové organizační struktury nabyl československý gramofonový průmysl v roce 1961, kdy došlo ke spojení Gramofonových závodů a hudebního odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Tuto změnu uskutečnil Šeda s dočasně propůjčenými pravomocemi podnikového ředitele, poté se opět vrátil na místo uměleckého ředitele, nikoli již Gramofonových závodů ale Státního hudebního vydavatelství. Šedova profesní kariéra vyvrcholila v prvních letech normalizace. V roce 1969 byl jmenován ředitelem Supraphonu, ale v roce 1974 byl nucen podnik opustit. Z edičních plánů, které Šeda sestavoval na několik let dopředu, se ovšem vycházelo i po tomto roce.
Dalším působištěm se Šedovi stal nově založený hudební odbor Divadelního ústavu, který vedl do roku 1986. Šeda zde rozpracoval novou muzikologickou disciplínu hudební praxeologii. Zabýval se reflexí hudební kritiky a popularizace, dospěl ke konceptu tzv. aktivní dramaturgie.
Šedovy aktivity se neomezovaly pouze na plnění zaměstnaneckých povinností. Hudební kritice a popularizaci se systematicky věnoval celý život. Připravoval pořady pro Divadlo hudby, rozhlas i televizi, psal texty k nejrůznějším festivalům, přednášel v továrnách, na Vysoké stranické škole KSČ atp. Nejvíce pozornosti věnoval tvorbě Leoše Janáčka. Sesbíral materiál k monografiím o Václavu Smetáčkovi a Josefu Páleníčkovi. Pro Český hudební fond dokončil knihu o Viktoru Kalabisovi. Sumou celoživotních zkušeností je dosud nepublikovaná práce Hudebně interpretační umění v Čechách (historický přehled do roku 1945) dokončená roku 1985 (1081 stran, v majetku rodiny).
V roce 1962 se Šeda stal externím aspirantem Ústavu pro hudební vědu. Aspiranturu ukončil v roce 1971, ale kandidátskou práci obhájil (ze zdravotních, pracovních i politických důvodů) a titul CSc. získal až v roce 1976. Šedův vliv na kulturní vývoj poválečného Československa není vzhledem k jeho pracovitosti a důslednosti nepatrný. S Divadlem hudby, Supraphonem i hudebním oddělením Divadelního ústavu spolupracoval do konce svého života, kromě toho byl členem mnoha organizací. Pracoval v ústředním výboru Svazu českých skladatelů (od roku 1953). V roce 1954 se stal členem výboru mezinárodního festivalu Pražské jaro, v roce 1972 místopředsedou festivalového výboru a v roce 1985 předsedou programové komise. Spolupráci s Pražským jarem ukončil v roce 1988. Významné bylo členství v ediční radě Pantonu a umělecké radě Violy (od roku 1963), umělecké radě Národního divadla (1965–69, 1981–90), v redakční radě Hudebních rozhledů, v radě Nadace Bohuslava Martinů, v ústřední radě Hifi klubu Svazarmu, v radě pro uměleckou kritiku Ministerstva kultury atp. Tajemníkem České hudební rady se stal v roce 1980, členem výboru Českého hudebního fondu v roce 1982 a jeho místopředsedou roku 1988 (do roku 1990). Šedovy zájmy se netýkaly pouze hudby. Divadlo hudby je dobrým příkladem mezidruhových přesahů; v jeho galerii se konaly výstavy s hudební tématikou, v jeho dramaturgii najdeme mnoho literárních pořadů. Šeda udržoval kontakty s Lyrou Pragensis a Violou. V roce 1985 vyšla Šedova básnická sbírka Žena ke grafice Oty Janečka.
Dílo
Dílo literární
Knihy
T. N. Kautnika život a dílo (Choceň 1946);
Poslouchejte s námi! (Praha 1953, 1958, 1961, 1965, redaktor, spoluautor);
Leoš Janáček (Praha 1954, 1956, 1960, 1971, v deseti jazycích);
Leoš Janáček (Praha 1961);
Hudební romantismus jako východisko evropské hudby 20. století (kandidátská disertační práce, 1972, 326 stran hlavního textu, 286 stran poznámek, 321 stran notových příkladů);
Výhled vývoje české kultury do roku 1990 (Praha 1976);
Symfonie Ludwiga van Beethovena (Praha 1980);
Hudebně interpretační umění v Čechách (historický přehled do roku 1945) (nepublikováno, 1985, 1081 stran);
Hudební umění a jeho podíl na šíření kulturních hodnot (Praha 1986);
O hudební kritice v ČSR (Praha 1987);
Pražští madrigalisté (Praha 1987);
Viktor Kalabis (nepublikováno, 1992, 829 stran);
Jiří Herold (Rakovník 1994).
Ostatní
Divadlo hudby (Praha 1951);
10 let myšlenky Divadla hudby (10 let myšlenky Divadla hudby, Praha 1958, s. 11–43);
Kolem dlouhohrající desky (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 10, s. 406–407, č. 11, s. 468–472);
Václav Talich a gramofonová deska (Praha 1960);
Nad dílem Klementa Slavického (Hudební rozhledy 14, 1961, č. 5, s. 188–193);
Václav Kálik a jeho místo v české hudební kultuře (Sborník z konference uspořádané Slezským muzeem v Opavě 13.–14. 9. 1971, 0pava 1972, s. 13–20);
Realizace velkých edičních plánů (Gramorevue, 1972, č. 8, s. 1, 4–5);
Totus floreo, totus ardeo (studie o gramofonových nahrávkách V. Smetáčka) (Hudební rozhledy 29, 1976, č. 6, s. 419–422);
Jiří Pauer (Praha 1979);
Rozhodnutí pro hudbu (Dalibor C. Vačkář) ( Gramorevue 15, 1979, č. 3, s. 3);
Hudební praxeologie (Sborník prací k 65. narozeninám prof. Josefa Burjanka 7, Praha–Brno 1980, s. 27–60);
Česká hudba 1945–1980 (Hudební věda 18, 1981, č. 3, s. 195–237);
Symfonie Emila Hlobila v kontextu jeho celoživotního díla (Hudební rozhledy 34, 1981, č. 3, s. 68–77);
Leoš Janáček: Hledal jsem proutkem pramenitou vodu (Praha 1982, výběr citátů a úvodní studie, s. 8–31);
Televizní interpretace hudby a principy jejího esteticko-výchovného využití (Televizní tvorba, 1982, č. 3–4, s. 9–37);
Tvůrčí přínos SČSKU v roce 1982 (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 7, s. 289–294);
Jaroslav Doubrava (Hudební rozhledy 37, 1984, č. 5, s. 230-235, č. 6, s. 275–279);
Česká poválečná sborová tvorba (Archiv ČHF, 1986, 40 stran);
O. F. Korte, zamyšlení nad životem a dílem (nepublikováno, 1986, 40 stran);
Aktivní dramaturgie populární hudby (Tvorba, 1988, č. 17, s. 1–4). Literatura
I. Lexika
ČSHS.
MEH.
Československý biografický slovník (Praha 1992).
HSPK.
II. Ostatní
Korte, Oldřich František: Za Jaroslavem Šedou (Hudební rozhledy 46, č. 10, s. 468–469).
Kopecký, Jiří: Jaroslav Šeda a hudební život poválečného Československa (Olomouc 2002, diplomová práce FF UP).
Jiří Kopecký Text
Datum poslední změny: 28.3.2006