Skuherský, František Zdeněk
(Skuherský, František Xav. Alois)
Charakteristika: Hudební skladatel a pedagog
Datum narození/zahájení aktivity:31.7.1830
Datum úmrtí/ukončení aktivity:19.8.1892
Text
• Dílo • Literatura •
Skuherský, František Zdeněk (křtěn František Xaver Alois), hudební skladatel a pedagog, narozen 31. 7. 1830, Opočno, zemřel 19. 8. 1892, České Budějovice.
Skuherského otec byl lékařem knížete Colloredo-Mansfelda v Opočně, kde roku 1833 založil všeobecnou nemocnici. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové a Praze studoval Skuherský filozofii na Karlově univerzitě a absolvoval čtyři semestry mediciny. Současně se už od dětství věnoval hudbě. Jako skladatel se poprvé představil jako dvanáctiletý, kdy interpretoval své vlastní klavírní skladby. 1847 absolvoval pražskou varhanickou školu, kde byl žákem Franze Karla Pitsche, studoval též u Johanna Friedricha Kittla. Kompoziční pokusy z té doby podepisoval pseudonymem Opočenský. Ve studiu mediciny krátce pokračoval na lékařské fakultě ve Vídni (1851), ale brzy se rozhodl věnovat zcela hudbě. Od 1851 byl domácím učitelem hudby u hraběte Hardegga ze Seefeldu, přičemž střídal vídeňské a pražské pobyty. 1854–66 působil nejprve jako divadelní kapelník v Innsbrucku, řídil tamní pěvecký spolek „Liedertafel“ a poté zaujal významné místo jako ředitel Hudební jednoty (Musikverein) a ředitel kůru při univerzitním chrámu. Za jeho působení zde byla prováděna velká vokálně-istrumentální díla, mimo jiné Beethovenova Eroica, Schubertova Symfonie C dur, Haydnovo Čtvero ročních dob, Mendelssohnův Paulus atd. Oženil se zde se svou žačkou Annou von Kofler-Felsheim (+ již 1866). Z manželství se narodily tři děti (Marie, nar. 1859; Jan, nar.
Kromě činnosti pedagogické působil Skuherský skladatelsky, jako praktický varhaník a významný hudební teoretik. Na poli teoretickém a pedagogickém patří dodnes k jeho stěžejním spisům Nauka o harmonii na základě vědeckém, která vyšla česky i německy. V této práci otevřel možnosti volného chápání tonálních vztahů, na které navázala moderní skladatelská generace (odvolával se na ni např. ve svých pracích Alois Hába). Byl ceněn jako významný reformátor na poli církevní hudby, jako průkopník moderní harmonie vystupoval proti ceciliánské reformě. Jeho vlastním východiskem byla staročeská duchovní píseň
Skladatelskou ctižádostí Skuherského byla tvorba operní. Jeho nejmenovaná operetní prvotina byla údajně provedena v Mnichově, kde propadla (Emanuel Hrobský in: Česká hudba 1910, dle osobního sdělení Skuherského). Roku 1854 pracoval na opeře Samo, z níž byly provedeny ukázky (Dalibor 4, 1861, č. 4, s. 34), zůstala však pravděpodobně nedokončena. Roku 1861 byla v Innsbrucku provedena jeho opera Liebesring, o níž se psalo jako „o díle mnohých předností, jež se málokdy nacházejí v nových, opěvovaných dílech.“ (Bothe für Tirol und Voralberg Jg. 47, Nr. 49, 28. 2. 1861, s. 203). Po návratu do Čech se cítil povinen přispět k obecnému úsilí o české divadlo a přikročil k přepracování svých oper, které napsal ještě v Innsbrucku vesměs na německá libreta. Opera Vladimír, bohů zvolenec (původně Der Apostat) se stala v české úpravě první českou novinkou uvedenou v Prozatímním divadle (prem. 27. 9. 1863). Bedřich Smetana ji označil za „první národní operu“ (B. Smetana, in: Národní listy 3.1.1865), což zároveň potvrzuje shodnost cílů, které oba skladatelé svou tvorbou sledovali. Hudební sloh Skuherského Vladimíra hodnotil jako neprůrazný, „hoví zásadám Wagnerovým, jenže bez náležité opravdivosti a síly“, oceňoval melodické bohatství, nicméně se na díle projevuje ustavičný zápas „staré formy a starých podání s novějšími volnějšími formami“, chybí charakterizace osob, nejvýše hodnotil sbory a balet. U o pouhých šest let mladšího autora oceňuje slibnost nadání, vzdá-li se ovšem předsudku, že „stůj co stůj jen uchu naprosto lahodné věci psáti se musí“. Zikmund Kolešovský (Z. Kolešovský, in: Slavoj 3, 1863, č. 7, 136–7) konstatuje nedostatečnost libreta, hudbu označuje rozhodně za hodnu pozornosti, předností je zejména instrumentace. Opeře však nepředpovídá dlouhého života, překážkou je mu „árodní barva základní v melodice [...] vada to, na niž my mladší skladatelové skoro vesměs postonáváme. Při svém obnoveném provedení roku 1865 byla opera přijata příznivě a znovu zdůrazněno Skuherského nadání. Romantická opera Lora (rovněž přepracování starší práce na původně německé libreto) byla uvedena pouze dvakrát. V původní verzi jako Liebesring byla provedena v Innsbrucku roku 1861. Jednoaktovou operu stejného titulu napsal Johann Nepomuk Škroup a uvedlo ji německé Zemské divadlo 18. 12. 1861. Škroupovi v této souvislosti vytýkáno německé libreto (Dalibor 4, 1861, č. 4, s. 34). Zdá se, že z tohoto důvodu Skuherský o pražské provedení německé verze ani neusiloval. Přes premiérový úspěch se na repertoáru neudržela ani třetí Skuherského opera Rektor a generál (premiéra 1873). I tato opera byla českým přepracováním původně německé verze. Kritika konstatovala v hudbě výchozí vzory Mozartovy a Weberovy, vtipně provedené dialogy ve smyslu francouzské konverzační zpěvohry, nejvíce cenila sbory, nachází však rozpory, dané zejména zasazením děje do 16. století.
Vcelku se Skuherského opery ukázaly jako neživotné, poslední dvě opery (Smrt krále Václava IV. a Jaroslav ze Šternberka) zůstaly nedokončeny. Skuherského význam zůstal tedy především v tvorbě duchovní. Řadu svých skladeb údajně před smrtí zničil. Je též autorem děl symfonických (Symfonie s uplatněním císařské hymny byla napsána k sňatku Franze Josefa I. s Alžbětou Bavorskou).
Skuherského činnost byla oceněna zlatou medailí pro vědy a umění (1866), udělenou císařem za zásluhy o rozvoj církevní hudby v Innsbrucku. Roku 1874 se stal čestným členem Cecilské jednoty v Ústí nad Orlicí a 1884 čestným členem Jednoty pro zvelebení církevní hudby v Čechách.
Dílo
I. Dílo literární (pedagogické a ediční)
O formách hudebních, Praha 1873, 21884, též německy;
Nauka o skladbě hudební, 4 sv., Praha 1880–84;
Varhany, jejich zařízení a zachování, Praha 1884;
Velká theoreticko-praktická škola na varhany (Orgelschule), Praha 1884, 21949;
Nauka o harmonii hudební na vědeckém základě (též německy), 1885;
Staročeské chorály, 1887.
II. Dílo hudební
Dochované skladby především v Muzeu české hudby, Národní knihovně, Archivu Pražské konzervatoře.
Instrumentální
Symfonie (partitura v Haus- Hof- und Staatsarchiv Vídeň);
Symfonická báseň Máj (na Karla Hynka Máchu, provedeno Brno 22. 4. 1877);
Tři fugy pro orchestr (1883–84);
Pensée du soir pro vojenský orchestr;
Pensée du soir pro klavír;
Klavírní trio, smyčcový kvartet, smyčcový kvintet.
Písně
Tři písně z Rukopisu královédvorského (1852);
Drei Lieder (Anton Schüller);
Tři písně op. 6 na Heinricha Heineho;
Písně (vyd. Marco Berra, Prag);
Slavnostní kantáta za příčinou sňatku korunního prince Rudolfa pro smíšený sbor a harmonium;
Frau Kitt (na text Egona Eberta), komp. pro Cecilskou jednotu (v archivu Pražské konzervatoře);
Die Liebe als Nachtigall (text Emanuel Geibel);
Připlulo jaro (text Eliška Krásnohorská);
Čtvero mužských sborů (text František Ladilav Čelakovský);
Církevní
Česká mše;
Missa in honorem sancti Venceslai;
Krátká slavnostní mše;
Missa quarta (vyd. Pragae, Carolinaevallis s.a.);
a řada dalších mešních kompozic;
Motetta (12 svazků, vyd. Carolinaevallis s. a., Knapp 1876);
Zpěvy svatého týdne (vyd. jako příloha Humoristických listů);
24 lehkých předeher pro varhany;
Hudebně-dramatické
Samo (1852–54?), libreto J. B. Staněk, psána zřejmě pod vedením Kittlovým, v Praze provedeny ukázky; pravděpodobně nedokončeno.
Der Liebesring, komp. 1861, němec. libreto H. T. Schmied, komp. na vyzvání Hudební jednoty Tonhalle v Mannheimu, provedeno v Innsbrucku 26. 2. 1861. Libreto vyd. v Inssbrucku 1861;
Vladimír, bohů [Bohův] zvolenec (původně Der Apostat, také Odpadlec), hrdinská zpěvohra ve 4 jednáních. Němec. libreto Josef Václav Frič, česká verze Frič pod pseudonymem Hynek Mostecký; komp. 1861, německy provedeno snad ještě v Innsbrucku nebo v Mnichově, česká premiéra 27. 9. 1863 Královské zemské české (Prozatímní) divadlo v Praze, orch. a zpěv. hlasy v Českém muzeu hudby;
Lora, romantická opera ve 2 jednáních. Přepracovaná verze opery Liebesring. Libreto H. T. Schmiedt [Schmid], český překl. Karel Krása; komp. 1867, premiéra 13. 4. 1868 Královské zemské české (Prozatímní) divadlo, hlasy v Českém muzeu hudby;
Rektor a generál (původně Der Rekrut, též Branec), komická opera ve třech jednáních. Libreto původně německé H. H. [?] podle hry Ernsta Raupacha Vor hundert Jahren, přel. a upravil Emanuel Züngel.V úpravě lokalizováno do Čech kolem roku 1547; německá verze komp. před 1866, česká verze 1872, premiéra 28. 3. 1873 Královské zemské české (Prozatímní) divadlo;
Orchestrální a pěvecké hlasy v Českém muzeu hudby. Libreto vyd. F. A. Urbánek 1873; Zpěv vojína Skály samostatně vyd. E. Starý, s. a.;
Smrt krále Václava IV., libreto Josef Wenzig, nedokončeno, nezvěstné;
Jaroslav ze Šternberka, libreto Eliška Krásnohorská, nedokončeno, nezvěstné. Literatura
I. Lexika
Wurzbach.
ČSHS.
Grove.
Grove Opera.
II. Ostatní
Emanuel Meliš, in: Lumír 1857, s. 1239.
Bothe für Tirol und Voralberg roč. 47, č. 47, 26. 2. 1861, s.
Národní listy 15. 3. 1861.
Dalibor 4, 1861, č. 4, s. 34.
Z. Kolešovský, Slavoj 3, 1863, s. 136–137.
Slavoj 6, 1865, s. 46–47.
Dalibor 8, 1869, č. 11, s. 90.
Česká Thalie 2, 1868, s. 40 .
Dalibor 1 (1873), č. X, s. 13; č. X; s. 48; č. X s. 116; č. X, s. 125, č. X, s. 230–31.
Národní listy 30.
Karel Stecker, F. Z. Skuherského Nauka o hudební kompozici, Dalibor 6, 1884, č. 1, s. 5–6; č. 5, s. 48–49; č. 15, s. 147–148; č. 17, s. 166–168.
Čs. varhaník 1, 1885, s. 65–66.
Cyril 19, 1892, s. 73–75.
Dalibor 14, 1892, č. 33–36, s. 276.
Karel Emanuel Hrobský: František Zdeněk Skuherský, jeho život a záslužná činnost hudební, Česká hudba 16, 1910, s. 2–3, 17–20, 33–35, 43–47.
Karel Stecker: F. Z. Skuherský, Hudební revue 3, 1910, s. 394–398.
Cyrill Sychra: F. J. [!] Skuherský, jeho hudba církevní, Hudební výchova 1, 1920, s. 22–24.
Jan Bušek: F. Z. Skuherský, Hudební výchova 7, 1926, s. 98–99, 131–132.
Josef Bohuslav Foerster: Nedoceněný génius (slavnostní řeč k odhalení pamětní desky), Hudební výchova 7, 1926, s. 128–130.
Karel Hoffmeister: F. Z. Skuherský, Hudební výchova 7, 1926, s. 130–131.
Antonín Heřman: Slavnost odhalení pamětní desky Fr. Zdeňka Skuherského v Českých Budějovicích, Hudební výchova 7, 1926, s. 132–135.
Václav Marel: Inšprucká perioda působení Fr. Zd. Skuherského (1854–66), Hudební výchova 12, 1931, s. 93–96 [s uvedením bibliografie o Skuherském].
Karel Hoffmeister: F. Z. Skuherský, in: Hudební výchova 12 (1931), s. 89–90.
Alois Hába: Zakladatel moderní nauky o harmonii. Ke 100. výročí narozenin Fr. Z. Skuherského, in: Klíč 1, 1930–31, č. s. 81–84 (V ČSHS, heslo Skuherský, je chybně uveden titul časopisu Rytmus ).
Cyrill Sychra: Cyril 66, 1940, s. 92–93.
Cyrill Sychra: F. Z. Skuherský. Jeho hudba církevní, Cyril 69, 1943, s. 9–16 [s uvedením dosavadní bibliografie o Skuherském].
Cyrill Sychra: Čs. varhaník 13, 1950, s. 118–119.
Karel Řehánek: František Zdeněk Skuherský – teoretik harmonie, Opus musicum 3, 1971, s. 225–230.
Wolfgang Steiner (vyd.): 175 Jahre Musikverein, Musikschule, Konservatorium Innsbruck, Innsbruck 1993, zvl. s. 34–38.
Jan Smaczny: Daily Repertoire of the Provisional Theatre opera in Prague, Miscellanea musicologica 34, Praha 1994, s. 9–140.
Adolf Čech: Z mých divadelních pamětí, Praha [1903], s. 34, 35, 59.
Jan Branberger: Konzervatoř hudby v Praze, Praha 1911, [viz rejstřík], zvl. s. 80–82 (posudek A. W. Ambrose na Skuherského jako kandidáta na ředitelské místo), a s. 135–138.
Václav Marel (vyd.): Bůh a Ty [milostný zápisník Skuherského a Anny z Felsheimu], České Budějovice 1940.
J. B. Foerster: Co život dal, Praha 1941, [viz rejstřík] .
Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, Praha 1938 [viz rejstřík].
Vladimír Helfert: Leoš Janáček I., Brno 1939, zvl. s. 77nn.
Josef Bohuslav Foerster: Poutník, Praha 1942 [viz rejstřík].
Václav Hanno Jarka: Kritické dílo B. Smetany, Praha 1948, s. 147–8.
Ladislav Dolanský: Paměti, Praha 1949, zvl. s. 46n.
John Tyrrell: Česká opera, Brno 1992, zvl. s. 76–77 (anglicky Czech Opera, Cambridge 1988).
Vlasta Reittererová Datum poslední změny: 2.3.2006